Od sčítání k bagrování

Poznali se před třiceti lety. Dohromady je svedla jedna ptačí exkurze. Miroslav Dvorský tehdy pomáhal rozjíždět velkou kroužkovací akci Balt zaměřenou na tažné ptáky. K monitorování opeřenců na rybnících u Záhlinic na Kroměřížsku se po seznámení připojila také Jitka. O dva roky později už společně, se svými přáteli, zakládají ornitologickou skupinu Pandion. Organizují zimní sčítání vodních ptáků na Bečvě, mapují jejich hnízdní rozšíření. Objekty jejich zájmu jim však vinou intenzifikace zemědělství ubývají před očima. Dvorští si postupně začínají uvědomovat, že pouhé zaznamenávání tohoto smutného trendu ptákům nepomůže.

S bagrem vracet život

„V roce 1978 Pandionu vyšel ve Svobodném slově článek, ve kterém jsme kritizovali ničení záhlinických rybníků,“ vzpomíná Miroslav Dvorský. Unikátní komplex lužních lesů, tůní a rozsáhlé rybniční soustavy skýtal domov mnohým vzácným ptákům. „Dneska už to dávno není pravda. Vjeli tam s bagry a buldozery, největší rybník rozdělili na několik menších, odvodnili louky, postavili bažantnici. Tehdy jsem si říkal, mít tak někdy možnost s touto technikou přírodě zase pomoct.“ Co v normalizaci připomínalo — eufemisticky řečeno — bláhový sen, se v 90. letech opravdu stalo skutečností. To už manželé Dvorští pracují pod hlavičkou valašskomeziříčské ČSOP.

Jako odrazový můstek pro revitalizační práce zafungoval registr mokřadů, který ochranáři připravili ve spolupráci s Janem Pavelkou z okresního referátu životního prostředí. Tento seznam zahrnoval lokality, kde se v minulosti mokřady rozprostíraly, ale vinou třeba průmyslového zemědělství nebo přirozené sukcese zanikly. Prvním kandidátem na oživení byl Choryňský mokřad o rozloze zhruba 21 hektarů, největší na Vsetínsku. Vznikl v 50. letech díky průsakům ze sousedního Velkého Choryňského rybníka na okolní, kdysi vlhké louky. Podmáčené pozemky s mělkými tůněmi ztratily pro zemědělce význam, a mokřadní společenstva se tak mohla nerušeně rozvíjet do nevídané pestrosti. Postupně však plocha zarůstala především vrbou popelavou a změnila se v neprostupnou, odvodněnou džungli. „Nejdříve jsme museli vyřezat náletové dřeviny a bagrem vytahat kořeny vrb. Pak přišla řada na vyhloubení tůní a zavodňování,“ popisuje obnovu Miroslav Dvorský.

O Choryňský mokřad, který byl v roce 1999 vyhlášen za přírodní rezervaci, se valašskomeziříčští ochranáři starají už dvanáct let. V současné době to znamená kosení a odstraňování náletu hlavně vrb a olší. „Část tůní asi časem zaroste orobincem. My ale chceme, aby byl mokřad druhově co nejrozmanitější,“ zdůvodňuje Dvorský další plánované zásahy. „Mezi ochránci přírody to jsou stále diskutované otázky, zda má smysl některé lokality ponechat přirozenému vývoji, nebo zda má do toho vstupovat člověk.“

Mnohaletou námahu původní osadníci ocenili: „Zpět se vrátili lysky i chřástali,“ vyjmenovává Jitka Dvorská, jež si Choryňský mokřad pamatuje ještě v jeho původní kráse. „Napočítali jsme tam 35 druhů vážek, mezi nimi i vážku jasnoskvrnnou, chráněnou soustavou Natura 2000,“ doplňuje Miroslav. „Každoročně tam nacházíme kolem 350 snůšek skokana štíhlého, žijí zde ropuchy, rosničky, čolci obecní, skokani zelení i užovky. Člověk vidí, že ta práce měla smysl.“

Zastávky pro ornitologické špeky

Největší chlouba zdejších ochranářů se však jmenuje Rybníky. Mokřad, jenž uvádí ornitology v úžas, vznikl na místě terénní deprese, uprostřed pole, kde se vždy při jarním tání vytvářelo jezero. „Tuto část majitelé nikdy neobdělávali, protože byla stabilně velmi podmáčená. Spojili jsme se nejdřív s vlastníkem, kterému patřila největší parcela, nakonec s vybudováním mokřadu nadšeně souhlasili i ti ostatní,“ shrnuje poměrně nekomplikovaný vývoj Miroslav Dvorský. Ochranáři rozšířili vodní plochu zhruba na hektar a z vybagrované hlíny vytvořili vyvýšené hráze, jež brání rozlivu vody na sousední pole. Kolem vysadili pár keřů hlohů a vrb. O zbytek už se postarala příroda. „Co se týká ptáků, jsou Rybníky mnohem pestřejší než mokřad v Choryni. Fungují hlavně jako zastávka pro tažné ptáky. Zaznamenali jsme tam rákosníka ostřicového, konipase citronového, modráčky i slučky malé. To jsou ornitologické špeky,“ vyjmenovává s neskrývaným nadšením Dvorský. „Začala tam hnízdit potápka malá, slípka zelenonohá, lyska černá, rákosník proužkovaný i velký. Viděli jsme tam také sýkořice.“

Další oázu pro nesčetné ptáky, obojživelníky i hmyz vytvořili valašskomeziříčští ochranáři ve spolupráci se Správou CHKO Beskydy ve Stříteži nad Bečvou na okraji říční nivy. Na místě skládky rožnovského podniku, který vyráběl barevné televizní obrazovky, vyrostl necelé dva hektary velký mokřad Rákosina, vyhlášený v polovině 90. let jako přírodní památka. V představování větších mokřadů či malých tůněk v údolních nivách, které vznikly pod taktovkou zdejších ochránců přírody, bychom mohli pokračovat ještě dlouho. „Tůňky a bažiny, to je Mirkova láska,“ dokresluje situaci Jitka Dvorská. „Naše chalupa v Podlesí ho nadchla až ve chvíli, když zjistil, že by se u ní daly vykopat tůně. Už máme tři.“ A Miroslav okamžitě předkládá výčet obojživelného osazenstva. Diskuzi však záhy vrací na zcela pragmatickou rovinu: „Další obnovy mokřadů v našem kraji záleží hlavně na penězích. Bez bagru se neobejdete a jeden den jeho práce stojí kolem 15 tisíc korun.“

Budky, nory, podložky

Zatímco vodním ptákům k jejich zdárnému rozmnožování pomůže revitalizovat mokřad, u jiných druhů to tak snadné není. Zkuste třeba do lesů nastavět staré doupné stromy, to prostě nejde. Nezbývá tedy než sáhnout po umělých dutinách. „Chtěli jsme zemědělcům dokázat, že biologická ochrana může být účinná,“ vysvětluje Miroslav Dvorský, proč v polovině 80. let začali intenzivně vyvěšovat budky pro poštolky a puštíky. A budky to nebyly ledajaké. „Četla jsem článek od Mirka Dusíka s názvem Dej sovu do sudu,“ vzpomíná Jitka na impuls, který je přiměl něco podobného vyzkoušet i u nich v kraji. DEZA Valašské Meziříčí jim věnovala kolem 150 plastových, vyčištěných barelů, do kterých pak doma, takříkajíc na koleně, vyřezávali patřičné otvory. „Kamarád měl tehdy vyvěšené dřevěné budky. Všichni puštíci se mu ale přestěhovali do těch našich barelů. Víc jim vyhovovaly, byly prostornější a daleko hůře se do nich dostávala třeba kuna,“ říká s úsměvem Miroslav. Za deset let vyvěšování náhradních hnízdišť v okresech Přerov, Vsetín a Nový Jičín napočítali ochranáři na dva tisíce mláďat poštolek a puštíků, jež se v nich vyklubaly. Dráty, které barely držely na stromě, však začaly časem korodovat. Valašskomeziříčští ochránci se rozhodli vyměnit nejen upevnění budek, ale rovnou i budky samotné. Nahradili je dřevěnými. „Důvodů bylo několik, jednak estetické, pak jsme také měli pocit, že i přes vyčištění je z barelů cítit chemie. Dřevěná budka má navíc lepší tepelněizolační vlastnosti, což je velmi důležité v letech, kdy jsou dlouhé zimy jako ta letošní,“ vysvětluje Dvorský.

Před mnohem komplikovanějším úkolem však ochranáři stáli, když chtěli zastavit mizení ledňáčků. „Po povodni v roce 1997 se Bečva přirozeně zrevitalizovala. Vymlela kolmé břehy, čímž vznikly desítky ideálních možností ke hnízdění tohoto vzácného ptáka. Povodí Moravy však začalo koryto Bečvy i jejích přítoků opravovat, tedy vracet do původního stavu,“ vzpomíná Miroslav Dvorský. Protesty zdejších ochranářů likvidaci přirozených břehů nezastavily, okresní úřad jim tedy alespoň zaplatil instalaci umělých nor pro ledňáčky. „Jenže to není sýkorka, která obsadí 90 % budek. U ledňáčků je úspěšnost velmi nízká. Z devíti připravených nor neobsadil žádnou. Jednu sice navštěvoval, ale s největší pravděpodobností v ní nehnízdil,“ říká Dvorský a dodává: „Na zregulovaných tocích ani nejde noru nějak rozumně umístit.“ Podle něj tudy cesta nevede. Na Bečvě však ledňáčků stále ubývá. Zatímco na počátku 90. let na 62 kilometrech toku hnízdilo 17 párů, loni už jich bylo jen sedm. „Myslím, že k tomu významnou měrou přispěly právě úpravy koryta, které jim berou možnost vyhloubit si noru. Jednoho zoufalého ledňáčka jsme dokonce našli hnízdit ve vývratu vrby.“ Vhodné podmínky pro život ledňáčků zůstaly ještě zachovány v navrhované přírodní rezervaci Doubrava-Bečva u Choryně, zde Povodí Moravy muselo řece ponechat volnost.

Specialitou valašskomeziříčských ochranářů jsou však čápi. Pokud na Vsetínsku zahlédnete tyto černobílé krasavce, s největší pravděpodobností si své přechodné letní sídlo našli na speciálních, pro ně připravených podložkách. Po celé Moravě jich ochránci přírody nainstalovali více než padesát. „V 50. letech byli u nás čápi poměrně vzácní, k určité expanzi došlo až v 90. letech. Nárůst jejich populace jednoznačně souvisí s tím, že jsme jim stavěli hnízda,“ míní Miroslav Dvorský. Ochranáři však musí čápy často usměrňovat. Pohled těchto chráněných ptáků na vhodné místo ke hnízdění se většinou míjí s názorem člověka. „V Kelči čapí hnízdo zacpalo průduch komínu a začalo hořet. Hasiči striktně požadovali jeho přesunutí,“ vzpomíná na jeden z mnoha případů Dvorský. „Čápům jsme zhruba o deset metrů dál postavili náhradní hnízdo a na komín připevnili zábranu ve tvaru jehlanu.“ Opeřenci si však po návratu ze zimoviště trvali na svém a během Velikonoc si na špičce jehlanu postavili třiceticentimetrové hnízdo. „Stěhovali jsme je až v červnu i s mláďaty. V takových případech je záruka, že se čáp nevrátí na nevhodné místo, téměř 100%.“

Až nevylezeme na strom

Manželé Dvorští však myslí také na zadní kolečka. „Musíme si někoho vychovat, aby to pak za nás dělal, když už nebudeme schopni vylézt na strom,“ směje se Jitka. Svoji vizi berou velmi poctivě. Jitka má na starost Středisko ekologické výchovy Zelená školička, kde se jí na dopoledních výukových programech střídají děti ze škol i školek. Miroslav zase své zkušenosti zúročuje na osvětových akcích a exkurzích. Dohromady pak přes dvacet let vedou oddíl ochránců přírody, který navštěvuje kolem 70 dětí; ti nejstarší už se zapojují do ochranářské činnosti. Svoji pedagogickou dráhu vnímají tak nějak samozřejmě: „Člověk se v přírodě pohybuje, trochu ji zná, kdo už by to měl předávat dál, když to nebudeme dělat my?“