Organická music versus průmyslová mu-sick

Kdo je vlastně Matthew Herbert? Syn zvukaře BBC, od čtyř let hrající na housle a klavír, milovník nahrávání a samplování všemožných zvuků, alchymista avantgardních postupů, audiokouzelník a inovátor publikující pod řadou identit, producent a remixér známých veličin popmusic, jako Björk, R.E.M., John Cale či Yoko Ono. Jeho původní osobní smlouva z roku 2000 obsahovala deset bodů, z nichž zmiňme například zákazy používání existujících, továrně přednastavených a předprogramovaných zvuků; samplování hudby jiných či nahrazování tradičních akustických nástrojů (pokud to finanční a jiné podmínky dovolí); a naopak podporu náhodných nehod či chyb v nahrávacím procesu (ne náhodou sám vlastní nahrávací společnost Accidental) nebo povinnost publikování seznamu použitých zvuků a technických zařízení.

Loni k těmto závazkům Herbert přidal „turbo extrémní“ po­žadavky, jako třeba používání zvuků přímo souvisejících s tématem skladby (například pokud skládáte o kávě, používejte zvuky vyrobené farmáři a jejich příbuznými, šálky a lžičkami, mlékem a tak po­dobně), remixování skladeb bez použití zvuků původní skladby (zvuky na dané téma musí vyrobit někdo třetí) nebo odmítnutí licencovat dílo k účelům protikladným původnímu záměru hudby. A jako třešničku dodává, že dílo by mělo být dobré, „průměrnost není přijatelným závěrem“.

Tanec mezi věcmi a těly

Kromě částečné spřízněnosti s postojem Milana Kundery vůči ochraně autorské integrity můžeme za Herbertovým přístupem vysledovat snahu uniknout z korporativního světa výrobců hudebních nástrojů a standardizovaných zvuků. Svoboda vybírat a kombinovat připravené polotovary je podle něj svobodou limitovanou a nekreativní. Sám jde příkladem. Od devadesátých let zaujal úzký okruh posluchačů konkrétní hudbou využívající zvuků slyšitelných v naší každodennosti — na albu Around The House (1998) zakomponoval do swingových rytmů třeba myčky nádobí, zubní kartáčky nebo toastovače. Tvůrčí manifest pak vtělil do nahrávky Bodily Functions (2001), na níž zachytil zvuky kůže, vlasů, kostí či náhodných předmětů z kabelky zpěvačky a partnerky Dani Sicilianové a vpletl je do rytmů vytvářených z běžných předmětů. Ani na big bandové desce Goodbye Swingtime (2003) se vlastním pravidlům nezpronevěřil, i když mu ve slavném studiu Abbey Road sedělo šestnáct jazzových muzikantů.

Následovala experimentální lahůdka Plat Du Jour (2004) připravená z různých potravin a obalů kritizující kromě obřích potravinářských koncernů i trest smrti nebo válku v Iráku; taneční rytmy na ní Herbert souká například z rýže nebo zrnek kávy a přitom podporuje principy Fair Trade. Levicový deník The Guardian píše o tehdejších koncertech jako o „divoké stimulaci smyslů, chodidel a intelektu“. Na loňské desce Scale vychází hudebně vstříc běžnějším posluchačům jazzu, diska a soulu, ale v textech předkládá úzkostné meditace o smrti, globálním utrpení a konci ropné éry. I tady uslyšíme netradiční nástroje: rakve, meteority, benzinové pumpy či bombardér Tornádo britské RAF. Zdá se, že Herbert i nadále objevuje nové horizonty elektro-organické hudby a vnáší do sterilní popmusic originální prvky. „Nahrávky Matthew Herberta jsou opravdovými zbraněmi masového svádění,“ končí nadšený životopis na jeho webových stránkách.

Aby toho všeho nebylo málo, workoholik a civilizační skeptik Herbert letos založil virtuální zemi X, kde mají všichni — na rozdíl od reálných poměrů na planetě — zaručené právo na pokojnou smrt. Na diskusním fóru tohoto státu si můžeme přečíst kritické glosy jako „Zdá se, že bratrství dnes existuje jen v kybérii“ nebo protinacionalistický povzdech jednoho Rakušana „Vlajky by měly být zakázány. I ty krásné“. Skvělé. Pokud máte chuť emigrovat do země X, vězte, že na domovských stránkách posledních deseti přihlášených obyvatel jsem narazil na zaručeně free porno (3x), ultra feromony pro muže, antivirový program (2x), fajn léčiva a katalog služeb… Internet je zkrátka (i) místem neomezených možností jak diskreditovat dobré úmysly.

Ticho, prosím

Leckterý ekologicky smýšlející čtenář ale namítne: Jako by všech těch hluků nebylo dost, ještě je nahrávat a sestavovat z nich rytmické. Vždyť jen zavřete oči a zaposlouchejte se do… předoucích computerů, řehtajících praček, startujících aut, kvílejících konvic, syčících průtokáčů nebo nevypnutých budíků od sousedů. Od Herberta odlišný přístup k současné planetární přebuzenosti volí britská organizace No Muzak. Stručně řečeno, bojuje za tichou společnost, ve které by lidé nebyli na veřejnosti kontinuálně obtěžováni hitparádovými orgiemi. Výzkum společnosti GfK NOP z roku 1998 potvrdil, že třetině lidí muzak (neboli veřejně pouštěná hudba na pozadí i v popředí pozornosti) vadí, na druhou stranu si ho třetina lidí nevšímá. Čtvrtině dotázaných pak vadily i každoroční závěje vánoční hudby. Velké většině z 8,7 milionu hluchých nebo nedoslýchavých lidí je pak tato stáčená hudba (piped music) nepříjemná, řadě z nich pak způsobuje bolest a zbytečné nepohodlí. Jiné výzkumy pak potvrzují, že hluk a nelibá hudba zapříčiňují vyšší stres, krevní tlak a celkově snižují kvalitu života.

Organizacím jako No Muzak vadí zvukové znečištění v obchodech, hospodách, restauracích, hotelech, bankách, WC, nemocnicích a jiných veřejných službách, ale také v obchodech s hudbou, v rozhlase, televizi, telefonních hovorech nebo charitativních ob­chodech Oxfamu. Lovci hluku tyto jednotlivé sektory podrobně sledují a pravidelně aktualizují hlukový servis pro veřejnost. V současné době například upozorňují na nepřiměřené podmínky, za jakých lidé darují krev nebo patnáctihodinové dávky reklamního vysílání injektované pacientům v nemocnici. K dosažení tichého cíle volí tito kvietisté různorodé strategie vlastní neziskovému sektoru: vyplňování stížností vlastníkům prostor, nechávání nákupních košíků s lístky, že vás vyhnala nepříjemná hudba, rozšiřování protestních nálepek, happeningy nebo obesílání příslušných úřadů.

Ostrovy tiché deviace

No Muzak pochopitelně není sám, jiná sdružení se pro změnu orientují na hluky a ruchy industriální. Například organizace Noise Free America upozorňuje na šestinásobné zvýšení hladiny hluku v největších městech USA během posledních patnácti let. Kanadská neziskovka The Right to Quiet Society má kromě jiného za sebou deset ročníků Mezinárodního dne uvědomění si hluku. Podobně jako třeba dny bez aut, televize nebo nakupování symbolicky upozorňuje na vysoce problematické trendy soudobé společnosti, která všechno podřizuje logice růstu. A podobně jako ony jen stěží získávají pozornost hluk emitujících médií.

Pravdou zůstává, že aktivity těchto organizací také příliš nepotěší všechny ty autory, textaře, aranžéry, zpěváky, hudebníky, producenty, vydavatele a „kulturní zprostředkovatele“, kteří už nějakých těch sto dvacet let finančně těží z ochrany autorských a příbuzných práv. Ale nesporně má smysl chránit i práva jiná, například svobodu nebýt obtěžován. V České republice vyhlašuje Den boje proti hluku Hudebně ekologické sdružení při České hudební společnosti. Ta hluk volně definuje jako souhrn všech zvuků, které lidi obtěžují. Členové sdružení, různí hudebníci, akustici, lékaři, učitelé či psychologové expertně obhajují a veřejně podporují starou moudrost, že ticho léčí. Jistě by stálo za úvahu tyto příklady následovat a připomínkovat zbytečné zdroje hluku v našem bezprostředním okolí.

A pokud chcete v této stresující společnosti alespoň tichou do­mácnost, zkuste stejnojmenné album bratří Ebenů. Nebo si dejte (šetrně vyrobené) špunty do uší.