Pěší pouť z Řípu do Říma

Možná, že to znáte. V hlavě vám vrtá myšlenka, která vám nedá pokoj, dokud ji neuskutečníte. Alespoň jednou za život. Je sice bláznivá, ale ne nereálná. Navíc magicky podmanivá a vnitřně osvobozující. Mým snem bylo navštívit Řím, ne vlakem či autobusem s cestovní kanceláří, ale sám a pěšky — jak to dělali za starých časů poutníci.

Vše začalo na Řípu

Konečně přišlo léto a můj sen se začal naplňovat. (Později jsem se dozvěděl, že právě uplynulo 170 let od italské pouti Máchovy.) Nápad začít cestu na Řípu přišel zcela znenadání. Dávnověké poutní místo s tak bohatou národní historií k něčemu takovému přímo vybízí. A co zahájit i ukončit pouť mší? řekl jsem si. Na Řípu se konají vždy jen první neděli v měsíci. Ta letošní červencová připadla na čtvrtého. Začátek mé cesty byl tedy určen.

Onu neděli dopoledne odjíždím vlakem do Roudnice nad Labem i se svou kamarádkou, která se rozhodla mě doprovodit do Prahy. Vydáváme se po červené značce směrem na Říp. Potkáváme výpravu cyklistů Expedice Říp — Putování po stopách praotce Čecha a těsně pod slovutnou horou sympatického staršího pána, který vyřezává překrásné drobné dřevěné šperky. Neodoláme. Mým talismanem na dlouhou pouť se stává lipový lístek ze švestkového dřeva. Pomalu vystupujeme ostrou cestou vzhůru. Nahoře je dnes poměrně živo. Je potěšující, že alespoň někteří si vzali k srdci heslo vepsané do štítu zdejší chaty: Co Mohamedu Mekka, to Čechu má být Říp. Říp se ale může chlubit ještě jinou hezkou zvláštností — díky přítomnosti magnetitu v hornině se střelce vašeho kompasu pěkně zatočí hlava.

Praotec Čech byl chytrej chlap

Je krásný, slunečný den, procházíme se po vrcholu a čekáme na mši. Ta je zde malým svátkem a příjemným důvodem pro místní se jednou za čas sejít na kus řeči a skleničku něčeho dobrého. Asi polovina z nich pak odchází na mši. Jdeme i my. Zhruba po čtvrté hodině pak vyrážíme vstříc Praze. Pohled z Řípu do okolní krajiny je nádherný. On to ten Praotec Čech vybral asi fakt dobře.

Držíme se červené turistické značky, součásti Evropské dálkové cesty E10 (vedoucí z Petrohradu do Monaka), navečer přicházíme k Vltavě a přespáváme v barokním altánku Veltruského parku. Probouzíme se opět do krásného dne a podél pravého břehu Vltavy směřujeme k našemu hlavnímu městu. V mírném větru nás vítají památné duby Pěti bratří, ve vymletých kořenech opodál stojícího javoru nacházím svíčku, která mi na cestě několikrát skvěle pomohla.

Druhý den ráno se už procházím po Staroměstském náměstí po poledníku. Loučím se s přáteli. Na Karlově mostě se ještě — jako vždy — na chvíli zastavuji u nenápadného kříže vsazeného do zídky, a pak vyrážím po pravém břehu Vltavy na jih. Zlehka a příjemně mží. Vydávám se po červené značce do Davle, kde v mírném dešti nečekaně potkávám známé a společně si jdeme sednout k řece na pivko. Vypršelo se a my se rozcházíme každý svou cestou. Pokračuji kolem Sázavy do Píkovic a stoupám do Hradišťka, kde Němci za druhé světové války zřídili menší koncentrační tábor. Potkávám starší manželský pár, který se mě ptá na cíl mého výletu. Pán si evidentně myslí, že si z něj utahuju. Cestou lemovanou loukami s velkými usedlostmi přicházím navečer do obce Čím a přespávám na verandičce chatky. Další den procházím přes Mokrsko, známé plánovanou, avšak nikdy neuskutečněnou těžbou zlata. Podél Slapů, zlehka zvlněnou krajinou přicházím do Kozárovic. Ustýlám si pod malým přístřeškem místního kamenolomu. Probouzím se do nepříjemně sychravého počasí. Další noc — po osvěžující koupeli v Otavě — se ukládám u plynové lávky na verandě místního bistra. V noci řádila silná bouřka, která prý napáchala po republice hodně škod.

Časně ráno přicházím do Písku, dokupuji ještě nějaké to euro a jdu naučnou stezkou do Putimi. Po Švejkově vzoru si dávám pivo a oběd a vyrážím k Žižkovu pomníku v místě slavné bitvy u Sudoměře. Navečer směřují mé kroky k hradu Helfenburk, kde se po přelezení zídky ubytovávám v jedné z věží. Jsou zde nádherné výhledy na šumavský hřeben a okolní pahorkatinu.

Ráno nemohu v Husinci vynechat památnou Husovu světničku a po poledni už procházím Prachaticemi. Do šumavských Volar mě navečer přivádí „solná“ Zlatá stezka, na jejímž konci je památná alej s křížovou cestou. Opodál stojí samostatný hřbitov jako smutná vzpomínka na 94 židovských žen zavražděných zde nacisty při pochodu smrti z koncentračních táborů. Dnešní azyl nalézám u kolegy z Hnutí DUHA v překrásné usedlosti na Samotách.

Další den se vydávám zkratkou po kolejích na Černý Kříž a pak po zelené značce na Plešné jezero. Hodně se rozpršelo. Stezkou na Plechý se zastavuji na vyhlídce u pomníku významného rakouského spisovatele a šumavského rodáka Adalberta Stiftera. Lije jako z konve. Z Trojmezí, kde se před pěti lety odehrála známá blokáda zdejšího vzácného pralesa proti kácení kůrovcem napadených stromů, sestupuji do Německa. Navečer už mě vítá jezero Rannasee. Je dost chladno, a tak jsem rád, že objevuji alespoň otevřené, čisté a prostorné WC pro vozíčkáře, kde přespávám. Mám za sebou zhruba 250 kilometrů.

Salcburskem a Vysokými Taurami

Na rakousko-německé hranici se marně snažím získat první razítko do pasu — celnice přestala existovat a změnila se v malý obchůdek. Vydávám se tedy dál po naučné a sportovní stezce Falkensteinerweg směrem k Dunaji. V místních obcích právě dozrávají výborné třešně, už dlouho jsem se jimi tak nepřejedl. Dunaj překračuji v Niederranně a napojuji se opět na E10. Ostrý výstup na hřeben je korunován silným deštěm. U cesty míjím starý hraniční kámen z roku 1691 s cedulkou, že tudy vedla hranice mezi Rakouskem a Bavorskem a také stará Římská cesta. Zdá se, že jdu správným směrem.

Moje nové Gore-Texy se poněkud unavily — nejenže propouštějí vodu, ale navíc levá bota začíná připomínat otevřenou tlamu žraloka. Sehnat kvalitní boty je dneska kumšt.

(Po návratu jsem boty reklamoval. Přestože byly v záruce, prodavač odmítal jakoukoliv možnost náhrady. Nevěřil mi, že to jsou stejné boty, které mi před měsícem a půl prodával. Nakonec mě požádal o písemné vyjádření, které pošle spolu s botami italskému výrobci. Při další návštěvě jsem se mu už přiznal, že jsem si v botách odskočil pěšky do Říma. Reklamace byla nakonec úspěšně vyřízena.)

V kopcích Kobernausser Wald míjím moc hezkou a tichou větrnou elektrárnu. Opět se přesvědčuji, že obraz větrníků jako hlučných monster zabíjejících hejna ptáků, který s oblibou používá (nejen) Ivan Brezina, patrně nebude úplně pravdivý. Sestupuji lesem směrem na Salzburg a u lesního rybníčku nacházím chatku. Ustýlám si na zápraží, vychutnávám si atmosféru hlubokého lesa. Netopýři si tady dneska asi dali sraz.

Navečer už mě vítá alpský Salzburg. Procházím jeho historickým středem a u řeky Salzach se napojuji na cyklostezku Tauernradweg vedoucí z Pasova do Krimmlu. Místní rybář, pan Franz, mi nabízí přespání ve svém maličkém rybářském přístřešku, těsně nad hladinou řeky. Po dvou dnech túry pod alpskými štíty mě čeká malý ráj na zemi. V obci Pfarrwerfen mně dva stopující Češi dávají dobrý tip na bezplatné přespání. Neváhám ani vteřinu. Asi šedesátiletá majitelka penzionu Annemarie Gschwandtner je báječná a má radost z mé cesty. Chtěl jsem spát kdekoliv pod střechou, ale ona trvá na apartmánu. Ještě nikdy jsem nespal v něčem tak luxusním. Dostávám také bohatou večeři, ráno pak snídani a svačinu. Děti paní Gschwandtner také cestovaly po Evropě a lidé jim pomáhali, ona teď za ně pomáhá jiným.

Za dva dny už překračuji hlavní hřeben Alp kolem Grossglockneru. Ranní mlha pomalu stoupá a odhaluje zasněžené štíty. Dozvídám se, že tu ještě před dvěma dny nasněžilo několik centimetrů. Po cestě potkávám mnoho českých aut. Od jedné brněnské cyklovýpravy dostávám na cestu dvě fidorky. Po zdolání druhého nejvyššího bodu (Hochtor, 2 576 m n. m.) sestupuji přes Heiligenblut k dědince Mitten. Ustýlám si v seníku.

U Iselsbergu mě opět rozradostňuje cedulka Römerweg, která mě ujišťuje o správném směru. Jdu přes Lienz podél řeky Drávy do Mittewaldu. Na cestě se leskne dvoueuro, první peníz, který nacházím. Místní fajn rodina mě ubytovává na starém otomanu ve stodole, dávám si vysněnou sprchu, a dokonce mi i vyperou věci. Dostávám také nějaké jídlo na cestu. Hodných lidí je stále ještě dost.

Italská tisícovka

Ráno jsem na prašné cestě uviděl prastarý měděný půlkrejcar. Odhaduji, že tady mohl ležet klidně přes sto let nebo že by jej vytrousil nějaký numismatik?

Rovněž rakousko-italské hranice zejí prázdnotou. Do Říma mi zbývá asi tisíc kilometrů. Nacházím se v Jižním Tyrolsku, jakési německé provincii, kterou se Hitlerovi nepodařilo připojit. Za Kreuzbergem končí nápisy v němčině a začíná skutečná Itálie. Pro mě to znamená jazykové problémy. Německy či anglicky zde mluví kromě mladých jen málokdo a já toho italsky moc nesvedu. Přespávám na zvýšeném zápraží polorozpadlé roubenky nad obcí Pádola.

Malebná alpská silnička mne vede okrajem Dolomit do Auronzo di Cadore a dál k Piavě. Navečer přicházím do Fae, kde se u řeky nachází ergoterapeutické komunitní centrum pro drogově závislé. Klienti pomáhají v restauraci a obrovském jablečném sadu. Jdu do restaurace, jak se říká, „na jedničku“ (rozuměj jedno pivo). Zanedlouho přijíždí skupina sicilských skautů a okamžitě mě zahrnou otázkami. Od zaměstnanců restaurace dostávám nabídku přespání v karavanu, čehož nesmírně rád využívám. Večer poslouchám první zpěv cikád.

foto: archiv Romana Kleckera

Další večer jsem si ustlal na střeše zavřeného snack baru. Zhruba v deset hodin mě ovšem překvapí pán ze security a je zle. Nechápe, že chci jen přespat, a tak zavolá policii, aby toho špinavého bezdomovce vykázali mimo proprieta privata. Snažím se situaci zklidnit, vysvětluji, odkud a kam jdu, dávám jim občanku i pas. A jelikož co Ital, to motocyklový fanda, nápis Brno v mých dokladech jaksepatří pomáhá. Nakonec se spokojují se zapsáním mých personálií a dovolují mi přespat. Do Říma to mám podle jejich slov ještě zhruba 650 kilometrů.

V Benátkách poprvé a naposled platím za nocleh (usmlouval jsem to z devatenácti na šest eur), přespávám totiž v kempu. Sprcha už mi fakt chyběla. Konečně si dávám první teplé jídlo v Itálii — a co jiného než pizzu. Potkávám partu Švédů a povídáme si dlouho do noci. Druhý den je nesnesitelné vedro, už brzy ráno teploměr ukazuje 38 stupňů ve stínu. Začíná mi být špatně. Po cestě mě neustále povzbuzuje občasné troubení a mávání milých Italů. Shodou neuvěřitelných náhod nacházím v příkopě tašku s osobními věcmi, doklady a penězi, která patří okradené Češce z Litoměřicka. Hlavou se mi honí, zda je ještě vůbec naživu. Po marných pokusech přivolat z jejího zablokovaného mobilu pomocí SOS volání policii vše posílám po kolemjedoucím Italovi na policejní okrsek v Mestre. Pro jistotu si zapisuji její číslo a e-mail. (Na konci prázdnin se s radostí dozvídám, že je slečna v pořádku a že všechny své věci — byť po mnoha peripetiích — skutečně získala zpět.)

Můj organismus velké horko nakonec nezvládá a dostávám pořádný úžeh. Zachraňuje mě obsluha benzinky, kde mě oživují studenou vodou. Vzpamatovávám se do večera, a tak mi dovolují přespat v rozestavěném snack baru.

Ráno se naštěstí podmračilo, a tak se mi jde líp. Ve Volanu využívám pohostinství místní rodiny. Další den zažívám svůj poslední italský déšť. Konečně moře! Chvíli pozoruji rybáře, ale musím pokračovat dál, už jsem tak blízko. Navečer přicházím do Ravenny a ustýlám si ve stodole rekonstruovaného stavení. Je neděle, takže tu naštěstí nikdo není. Vstávám brzy, v poledne si už užívám koupání v moři u města Cesenatico. Seznamuji se s jednou prima rodinkou a jsem pozván na zmrzlinu.

Ráno vidím v dálce hrad San Marina, jednoho z nejmenších států světa. Odpoledne už ochutnávám tamní pizzu a víno. Při prohlídce historického centra nacházím dvě eura a šest centů. Stačí mi to na večerní pivo. Od Říma mě dělí už jen něco přes tři sta kilometrů.

Další den procházím krásnou krajinou — všude okolo ostře členěné, nevelké kopce, roztroušené kamenné domy a hospodářské usedlosti. V poledne klepu na bránu Urbina, prastarého univerzitního města. Na cestě opět nacházím další peníze, dohromady dvě eura a osmdesát čtyři centů. Nevěřím svým očím. Už mi to připadá jako nějaká zvláštní forma odpustků či proseb. Zastavíte, pomodlíte se, vysypete obsah kapsy na cestu a je to. Asi ten rituál kazím tím, že mince sbírám. Večer mé nocležiště poctil návštěvou střevlík a dávku štiplavé tekutiny mi vystříkl těsně pod oko. Pálilo to ještě dvě hodiny.

Ráno cestou do Foligna míjím velkého sraženého dikobraza. Ani jsem netušil, že tu volně žijí. Slunce nemilosrdně pálí. Za Spoletem nacházím euro. Tak si jdu dát do blízkého bufetu pivko. Potkávám asi padesátiletého Poláka, který si vyrazil z Varšavy do Říma na kole. Obdivuji ho, ve svém věku a v takovém příšerném horku zvládne denně 160 kilometrů. Dva blázni na cestách. Začínám dostávat křeče do pravého lýtka.

Všechny cesty vedou do Říma

Je hrozné horko, polévám se vodou, na hlavě mokrý ručník. U jednoho z hydrantů potkávám místní zemědělce, kteří mi doporučují restauraci Le Coline vzdálenou tři kilometry mým směrem. Dobrý tip. Jde o obrovský ekoagroturistický statek s restaurací. Dost nóbl. Pěšky sem samozřejmě nikdo nechodí, a tak se okamžitě stávám podezřelým. Majitel má z mé návštěvy velkou radost a za pět eur mi připravil dva vegetariánské chody a zmrzlinu navrch. Večer přicházím na pahorek nad Passo Corese k opuštěnému stavení, kde přespávám pod dvěma obrovskými borovicemi. Pobolívá mě levé chodidlo. Na nebi září měsíc v úplňku a cikády si na svém koncertu dávají mimořádně záležet. V dálce se už rýsuje silueta Říma. Nervozitou nemohu pořádně spát. Zvažuji, že bych šel celou noc a Řím uvítal se svítáním. Nakonec ale usínám. Už mi zbývá jen čtyřicet kilometrů.

Bolest levé nohy nepolevila, naopak. Ke svému cíli kulhám. Jde to pomalu. Silnice je nepříjemně úzká, provoz sílí, ale jinudy se jít bohužel nedá. O půl třetí překračuji hranice Říma. Míjím smutné zástupy černošských prostitutek sedících mezi odpadky u příkopů. Prokulhávám se neznámými, téměř liduprázdnými uličkami. Procházím obrovským parkem a v dáli už vidím Vatikán. Vzrušení se stupňuje. Jsem tak blízko! Sestupuji na Piazza del Popolo a překračuji Tiberu. Jdu kolem Castel San Angelo a dlouhou uličkou přicházím konečně na vatikánské náměstí San Pietro. Potkávám dvojici z Anglie, fotím je a oni mne. Poté společně míříme do chrámu San Pietro. Ochranka mě kvůli nepřípustně krátkému oblečení odmítá vpustit. Snažím se je umluvit, ale je to marné, nějaká pouť z Prahy do Říma je nezajímá. Po chvíli dohadování přichází pomoc od neznámého člověka, který mi podává návleky, které zde prodávají za těžké peníze zapomnětlivcům. Vstupuji dovnitř. Mám štěstí, právě začíná mše.

Má pouť je u konce. Jsem unavený, ale neskutečně šťastný. Je neděle prvního srpna 2004, krátce po čtvrté hodině. Po 28 dnech a 1600 kilometrech sedím na vatikánském náměstí a vzpomínám — na všechna neuvěřitelná setkání…