Povodně: Krajina a lidé

Podívejme se z nějakého vrchu na řeku v údolí. Vidíme lesklou pentličku klikatící se sem a tam po jeho dně. Chvíli je pod námi, o kus dál se zas dotýká protějšího břehu porostlého lesem. Když sejdeme dolů, vody je u břehu obvykle po kolena a v hlubší tůni do pasu. Tak vidí řeku běžný zvídavý turista.

Geolog však vidí něco jiného. V hlavě mu běží čas po milionech let. Vidí, jak se řeka zakusuje do skalního podloží, vysychá v suchých periodách a ve vlhkých érách se v ní zase valí vody až po okraj údolí. Její koryto se mrská v nivě jako hádek, jednou je tu a hned zas u druhého kraje údolí.

Přeměna lesů na produkční monokultury

Po tisíc let trvající přeměně středoevropských lesů na pastviny a posléze pole se postupně začaly měnit i zbylé lesy. Různou měrou využívané a devastované lesy v nížinách a pahorkatinách a dosud souvislé pralesy v některých pohořích začaly být přeměňovány na plantáže smrků nebo borovic. Cílem bylo zajistit více dřeva a o jehličnanech bylo známo, že rychle rostou. Pro lesy v blízkosti osídlení, kde se kácely mladé stromy obrážející z pařezů, pásl se dobytek a dokonce vyhrabávala hrabanka na stelivo, to byla jen změna jednoho intenzivního využívání za jiné. Půda zde už často byla poničena, bylo jí málo a vody tak jako tak mnoho nepojmula.

Horší to však bylo v podhorských přirozených lesích a horských pralesích. Zde dosud les fungoval jako houba a dokázal zadržet v hlubší půdě, prsti a trochu v porostech mechů a lišejníků velké množství vody. Tady velké paseky odkryly půdu působení slunce, a to rozložilo lesní humus i prsť. Poškozeny byly mechové a lišejníkové „houby“ a zmizelo tlející dřevo. Je zanedbatelné, že celková plocha lesů se o něco zvětšila zalesněním některých, již ve středověku vykácených hor.

Zádržná schopnost lesů se zhoršila. U dnešních monokultur odpovídá často již jen zádržné schopnosti louky. Navíc škůdci a posléze exhalace citlivé monokultury opakovaně likvidují. Každý nový smrkový porost vypěstovaný na pasece pod sebou skrývá horší půdu, schopnou nasát méně vody, než byla schopna nasát půda předchozí. O třistaleté jedli, která dokáže jen v lišejníku ve své koruně zachytit i dvě stě litrů vody, si můžeme nechat jen zdát. V lesích se také odvodnilo velké množství pozemků a voda upravenými koryty rychle odtéká do řek.

Zničení nivních luk

Velmi důležité z hlediska ochrany před povodněmi jsou nivní louky. Pokrývaly ještě v 19. století velkou většinu vlhčích pozemků okolo potoků a řek. Umožňovaly neškodné vylití toků z koryt, kterému nikdo nechtěl bránit. Sedláci věděli, že kalné vody louky pohnojí a vlhké pozemky zajistí dostatek píce i v suchých letech, kdy jinde trávy narostlo jen málo. Voda se na lukách rychle zbavovala kalu a níže po toku vylité řeky zanechávaly daleko méně bahna než dnes.

Za velké moravské povodně se na 35 kilometrů dlouhém úseku zachovaných nivních luk a lesů podél řeky Moravy v CHKO Zahorie (SR) usadilo neuvěřitelných 800 000 tun sedimentů. Kdyby to nezměřili slovenští vodohospodáři mezi měrnými profily Záhorská Ves a Moravský Ján, těžko by tomu někdo věřil.

Nivní louky byly v průběhu 19. a 20. století téměř úplně rozorány, přeměněny na úrodná pole. To vedlo k obrovskému nárůstu dříve téměř neznámých povodňových škod na polních kulturách. Zemědělci také začali požadovat po státu ochranu svých polí před velkou vodou. Sedlák, kterému odnesla velká voda z pole u řeky brambory, by byl dříve za hlupáka, ovšem pod vlivem optimistických slibů stavitelů přehrad a hrází se k tomuto riskantnímu způsobu hospodaření přidávalo čím dál více lidí.

Dnes z polí rozoraných až k vodním tokům zmizí i při malé povodni obrovská množství půdy, která pak na polích chybí a nadto zanáší obydlí a obce níže po toku. Z měst pak zpátky bahno na pole již nikdo nevrátí a statistiky se plní výkazy o stoupající ploše pozemků ohrožených vodní erozí.

Plavební a odvodňovací kanály

Novověk začal také zcela od základu měnit podobu našich řek. Dvacáté století bylo v této budovatelské činnosti tak úspěšné, že jen málokdo ví, jak vypadá řeka v přírodním stavu. Tak schválně, jak? Několik generací lesníků a vodohospodářů pracovalo na hrazení tzv. bystřin – tedy rychlých horských a pod- horských štěrkonosných řek a potoků. Divočící horskou řeku už tedy nemáme žádnou. Zpočátku se dělaly přehrážky proti splavování štěrku a kamení, posléze se i celé řeky přeměnily v betonové nebo zděné kanály lichoběžníkového tvaru s kaskádou jezů. Můžete snadno uhodnout, zda se takovouto „řekou“ voda pohybuje pomaleji, či rychleji než v soustavě bočních ramen a štěrkových lavic rozložených ve sto metrů širokém řečišti, které ještě místy najdeme v Karpatech.

„Bezpečná“ niva

Toto takzvané „neškodné převedení velkých vod“ mělo hned několik důsledků. Na nově vyvýšené břehy se do dřívějšího výsostného území řeky začali stěhovat lidé. Stavěly se zde obytné domy, ale také továrny. Když pak přišla opravdu velká voda, vzala si zpět celé své široké koryto. Začalo tak období tzv. katastrofálních povodňových škod.

Přitom lze s jistou nadsázkou říci, že ten, kdo si postaví dům v nivě, v níž spoutána protéká divoká řeka, je stejně moudrý jako ten, kdo staví stan na dálnici, protože žádné auto není na dohled.

Možná ještě horší potíže ale působí voda rychle svedená z hor do velkých řek v nížině. Tady se před velkou povodní není kam vzdálit, a proto se kolem řek začaly budovat ochranné hráze. Pro tok se vybagrovalo hladké rovné koryto a okolní lužní krajina s říčními rameny, tůněmi a loukami byla postupně přeměněna na pole. Voda se tedy opět nemohla rozlévat, akumulovat a vsakovat, ale odtékala z českých zemí v neztenčené síle do Saska, Slezska a Maďarska.

Splavné řeky byly upravovány do ohrazených rovných kanálů i s ohledem na říční plavbu. Řeka se tak mnohde stala kvůli zajištění dostatečné hloubky vlastně soustavou malinkých přehrad, za jednotlivými jezy byla spojena desítkami obrovských zdymadel.

Značně absurdně byly Labe i dolní Vltava upravovány podle velikosti lodí, nikoli naopak. Z pohledu majitele nebo kapitána říční lodi to možná divně nevypadá, ale běžný člověk se ptá, proč se potom s ohledem na zisky špeditérů nevyrábějí pět metrů široké a dvacet metrů dlouhé kamiony a nestavějí se pro ně takto obludně velké silnice.

Zastavěné nivy

Když povodeň dorazí do hustě osídlených údolí, pro vodu je tu připraven jen úzký, zdmi ohraničený prostor. I když je koryto třeba pět metrů hluboké, voda se z něj přesto může vylít. Falešný pocit bezpečí, nesprávná práce stavebních úřadů a obyčejná lidská hloupost postupně zaplnily prostor až k řece stovkami staveb. A že by stavební úřad nařídil likvidaci lehkých chat, hal, nádrží a skladišť v dosahu stoleté povodně? Mnohde dokonce povolil v záplavovém území novou výstavbu! Pokud německé pojišťovny v Salcburku odmítají pojistit budovy silně ohrožené velkou vodou, brzo to udělají i u nás.

Když si do mapy nakreslíme polohu historického jádra města a řeky, uvidíme, že jen málokde řeka oblizovala městské hradby.

Velká česká i o něco starší velká moravská povodeň nám ukázaly, že řeka si bere svůj prostor zpátky. Přesto se na Moravě mnoho budov obnovilo na stejně nebezpečném místě. Při další povodni se tedy vše může opakovat.

Pokud by to vzaly v potaz i pojišťovny, mohlo by nám v těsné blízkosti vody zůstat za pár desetiletí jen několik historických městských jader. Ostatní města by postupně odstraňovala vysloužilé budovy, likvidovala ty, které povodně poboří, a nové by nestavěla. Podél vody by pak skoro ve všech městech byl velký park se vzrostlými stromy, hřišti a zahloubenými amfiteátry – celá desetiletí bez zaplavení.

Přehrady?

Proti povodním prý pomáhají přehrady. Kromě toho ještě dávají pitnou vodu, elektřinu a můžeme se v nich koupat. Bylo by to hezké, kdyby to byla pravda. Konkrétní přehrada je obvykle schopna splnit jeden, maximálně dva účely. Na výrobu elektřiny musí být vysoká a plná, na vodárenské využití čistá a bez rekreantů, a má-li chránit proti povodním, musí být – prázdná. Přehrady, tak jak je u nás známe, problém velkých povodní neřeší, ba co víc, samy ještě uškodí.

Přehrady nám mohou pomoci proti malým nebo očekávaným povodním. Například celá vltavská kaskáda je tak schopna chránit Prahu proti patnáctileté povodni, průběh povodně větší však pouze zhorší. Kdo tomu nevěří, může se přeptat u hydrologů v ČVUT.

Při těch opravdu nebezpečně velkých povodních se stávají přehrady hrozbou nejen kvůli protržení, byť málo pravděpodobnému, ale i kvůli náhlému havarijnímu vypouštění v obavách o stabilitu hráze. Takovéto havarijní vypouštění přehrady Šance za velké moravské povodně způsobilo v některých oblastech Ostravska druhý, neočekávaně rychlý vzestup hladiny v povodňové zátopě. Kvůli přehradě Husinec na Blanici, která nekontrolovaně přetékala přes hráz, musel být evakuován Bavorov i Vodňany.

A proč vlastně došlo už po odeznění hlavní povodňové vlny k rychlé preventivní evakuaci všech osídlených oblastí u Vltavy pod hrází Lipna, to ukáže až podrobnější zkoumání. Pokud tedy ještě i dnes bude někdo vyhlašovat, že nás před dalšími velkými povodněmi ochrání další obrovské přehrady – jako třeba ta plánovaná v Nových Heřmínovech na Jesenicku –, měl by mu být odpovědí jen hlasitý smích.

Suché poldry

A až se budeme smát, řečník možná do té vřavy vzkřikne: Slapy zachránily Prahu po válce před padesátiletou vodou a Slezská Harta pomohla na Opavě v devadesátém sedmém! Ano, řečník, dejme tomu z Vodoprojektu, bude mít pravdu. Měl by ale dodat, že jak Slapy, tak Harta byly v té době prázdné. Jedna ještě nebyla hotová a druhá se teprve začala napouštět.

Takovouto trvale prázdnou přehradu představuje suchý poldr. Je to bytelná hráz, za kterou není čtyřicet metrů vody, ale lesů, luk či polí. Nejspíš v poldru voda nikdy nebude, ale kdyby přišla do toho kraje povodeň, může se údolí na krátkou dobu naplnit desítkami milionů kubíků vody.

Poldr má ale jednu velkou nevýhodu – je drahý skoro tak jako přehrada stejné velikosti a přitom nedává ani trochu elektřiny. Pak také potřebuje prostor bez měst a vesnic. Málokomu by se líbilo žít ve vsi s vidinou, že jednou může být i kostelní věž hluboko pod vodou.

Můžeme ale vypustit již dosluhující hotové přehrady, obnovit údolí za hrází a nechat je dožít v podobě jakýchsi vyschlých koster bývalých socialistických staveb – jako suché poldry. Poldr Lipno, Orlík, Nové mlýny!

Rozlivy v nivách

Kupodivu více vody než přehrady obvykle zadrží lužní krajina v nivách. Tři velké komplexy lužních lesů a luk (v Litovelském Pomoraví, na soutoku Dyje s Moravou a Poodří) při velké moravské povodni v roce 1997 zadržely více vody než všechny přehrady v povodí Moravy a Odry dohromady. Tři rozsáhlé komplexy luhů tenkrát zachytily 199 milionů m³ vody (CHKO Litovelské Pomoraví 60 milionů m³, CHKO Poodří 89 milionů m³ a lužní lesy Soutok 50 až 60 milionů m³) oproti 64,3 mil. m³ celkového ovladatelného zádržného prostoru všech nádrží v povodí Moravy a Odry dohromady.

V přehradách bylo celkově v té době daleko více vody (a tato čísla podnik Povodí rád uvádí), ale pro zmírnění povodňové vlny bylo důležité pochopitelně jen aktuálně prázdné místo. Povodeň tak vystoupila díky nezničeným nivám při kulminaci v Olomouci nebo Ostravě o pár decimetrů méně a o pár hodin později. Někdo řekne, že je to málo, ale ten, komu zásluhou luhů voda těsně nedosáhla do bytu nebo stačil svůj obchod vystěhovat do patra, mluví jinak.

I při velké české povodni pracovalo několik ještě zbylých lužních krajin na záchraně Prahy i Mělníka. Jen niva horní Lužnice v CHKO Třeboňsko pojme podle doposud nepublikovaných výzkumů na svých prvních jedenácti kilometrech kolem 10 milionů m³ (při zaplavení do pouhých dvou metrů výšky). Jestli to nebylo právě oněch několik decimetrů, o které nepřetekly zábrany na Starém Městě, ukáží až přesnější výpočty.

Obnova lesů

A muselo tolik vody vůbec vtéci z krajiny do potoků a řek? Nejen ekologové, lesníci, ale i drobní soukromí zemědělci a sám pan premiér soudí, že nemuselo.

Spočítat, kolik vody zadrží smrkové monokultury a odvodněné louky, můžeme na stovkách pokusných ploch. A není to mnoho. Kolik zachytí rašeliniště, bučiny, habřiny, doubravy a vlhké louky, pak ještě také místy můžeme zjistit. Kde ale budeme zkoumat, kolik by nasákly Úlehlovy pralesy s lišejníkovými závěsy na větvích, když dnes nenajdeme kvůli těžbě a exhalacím u nás již ani jeden?

Na východním Slovensku změřili, že starý jedlobukový les zachytí za 24 hodin osmdesát milimetrů srážek, zatímco umělá smrčina troj- až desetinásobně méně. Ale i kdyby zachytila krajina ne polovinu, nýbrž jen čtvrtinu spadlých přívalových dešťů – je to málo, nebo hodně? Kolik bychom byli ochotni zaplatit lesníkům za nevytěžené dřevo, kdybychom mohli snížit povodeň tak, aby voda nenatekla do pražského metra?

Návrat vlhkých luk

Vraťme se ale od pralesů k realitě naší krajiny. Jak ví každý zaměstnanec Státní meliorační správy (dnes přejmenované pro odpudivost původního jména na Zemědělskou vodohospodářskou správu), odvodnění je zde proto, aby voda, když mnoho naprší, rychle odtekla. A opravdu rychle odtékala. Odvodněno bylo ještě za minulého režimu neuvěřitelně velké množství polí a luk. Teď konečně všichni, premiérem počínaje a zbylými starými rolníky konče, prohlašují, že to byla velká chyba. Ale často ji lze snadno napravit, meliorace se překope a utěsní jílovými hrázkami. Na mokré pozemky pak bude moci vjet jen lehká technika, která je ve vyspělé kapitalistické společnosti na rozdíl od vyspělé socialistické společnosti dostupná. Anebo se počká, až louky vyschnou, a možná se otavy v daném roce nesklidí.

Revitalizace potoků a řek

Voda tedy napršela, prosákla během chvíle k melioračním trubkám a hadicím a těmi rychle odtekla do zatrubněných potůčků. Bahýnko již vše od osmdesátých let pěkně utěsnilo, a tak se už ani kapka vody neztratila. Obřími rourami odtékal příval do vydlážděné strouhy – kdysi zvané potok. V hladkém korytě se již pár hodin po dešti obrovskou rychlostí řítily desítky a stovky vteřinových litrů do říčky. I tady soudruzi pracovali, a tak byla bez velkých ztrát vsáknutím nebo rozlitím velká voda „neškodně převedena“ opevněným korytem až do Vltavy. A takovýchto podhorských polí, strouh a potoků máme na jihu Čech stovky.

Procento do krajiny

Až se bude opět kdesi na ministerstvu financí rozhodovat o tom, zda na revitalizaci povodí, rušení meliorací, vzkříšení zatrubněných potoků nebo obnovu propustných niv máme dát tento rok 400 milionů korun (jako v roce 1999), nebo 190 milionů korun (jako v roce 2002), musíme říct víc! Dejte víc! Proč ne třeba procento posledních povodňových škod? Za dvacet let, až zase naprší, si to odečteme i s úroky. Další procento ať padne na zdokonalení integrovaného záchranného systému. Dožijeme se tak možná velké povodně bez ztrát na životech a bez astronomických škod.

—

Další texty týkající se vody najdete zde, články z aktuálního čísla 7.G tady. Studii Hnutí DUHA Vliv hospodaření v krajině na průběh a účinek povodní z roku 2004 je k dispozici zde. 

Ondřej Simon pro Sedmou generaci dlouhodobě psal seriál Potulný sadař.