Pražský heavy metal

3. prosince 2017 /
foto: Arnika

Jsme lidé vnitřka. Tím zajisté nemyslím lidé obzvlášť zvnitřnělí, ale to, že většinu času trávíme uvnitř budov. Optimističtější výzkumy udávají tři čtvrtiny, realističtější devadesát procent našeho života. Jenže zatímco na kvalitu venkovního prostředí klademe nějaké nároky, i když se v něm ocitáme vlastně skoro omylem, kvalita vnitřního prostředí je většinou zcela pod naše rozlišovací schopnosti. Je čas to přehodnotit. Neziskové sdružení Arnika zveřejnilo zarážející výsledky historicky první studie, která zkoumala přítomnost těžkých kovů uvnitř pražských budov.

Arnika se kontaminací výrobků denní spotřeby rizikovými látkami zabývá poměrně často. Toxickým látkám a odpadům ostatně věnuje jeden ze svých tří programů. Prozkoumat hodnoty těžkých kovů uvnitř pražských budov tak bylo sice logickým krokem, který ale vedl do říše divů: „Uvažovali jsme tak, že pokud se těžké kovy objevují ve výrobcích kolem nás, a to včetně vybavení domácností a kanceláří, pak se mohou uvolňovat i do vnitřního prostředí budov. Loni jsme sledovali těžké kovy v pískovištích — a k našemu překvapení jsme našli daleko nižší hodnoty, než v prachu z vnitřních místností,“ popisuje Karolína Brabcová, expertka Arniky na toxické látky.

Letos v květnu odebrala Arnika vzorky prachu ve dvaapadesáti pražských budovách — v šestadvaceti domácnostech a v šestadvaceti veřejných institucích. Vzorky následně nechali analyzovat na přítomnost pěti těžkých kovů (olova, kadmia, chromu, rtuti a arzenu) na Vysoké škole chemicko-technologické. Naměřené koncentrace nakonec porovnali s limity ministerstva zdravotnictví, které regulují obsah těžkých kovů na dětských pískovištích. A nyní nepřichází moment překvapení: mnoho pražských domácností i veřejných budov jsou jako konzervy na těžké kovy, jejichž koncentrace překračuje venkovní prostor. Zkrátka myslet si, že za sebou zavřu dveře a mám vyhráno, je bláhové.

Dědictví průmyslového pokroku

Svá odběrná místa Arnika rozprostřela celkem rovnoměrně po celé Praze: zastoupeno je jak absolutní centrum (Staré i Nové Město, Malá Strana, Hradčany), industriální oblasti (Holešovice, Smíchov), tak periferie typu Radotín či Záběhlice. Stonásobně vyšší koncentraci kadmia mezi vzorky z Ďáblic a Bubenče člověk tak nějak předpokládá, vždyť Ďáblice jsou klidné a Bubeneč rušná, jenže: stonásobně vyšší koncentrace olova mezi zhruba stejně dopravně vytíženými Novým Městem a Žižkovem nedává smysl. Arnika z tohoto důvodu promítla sledované lokality do imisních map a nenašla jasnou korelaci. Přítomnost těžkých kovů totiž není odrazem zátěže vnějšího ovzduší, ale pravděpodobně je způsobena vnitřními faktory, především vybavením místnosti.

Nejvyšší hodnoty jsme naměřili ve starších budovách z první poloviny dvacátého století. Domníváme se, že tyto místnosti jsou buď vybaveny starým nábytkem, či stavebními materiály, jako je tvrzené PVC s obsahem olova, nebo olovo bylo v barvě pro nátěr stěn. Jedná se tedy spíš o jakési dědictví minulosti,“ říká Brabcová.
Jenomže s ekologickým dědictvím minulosti je to jako s jakýmkoli jiným břemenem — neseme ho dnes. Těžké kovy se sice v přírodě přirozeně vyskytují, na druhou stranu jich spoustu uvolnila jen a pouze lidská činnost (těžba, metalurgický průmysl, sklářský, chemický, elektrický průmysl, elektronika, spalovací procesy, výroba a použití fosfátových hnojiv nebo jejich spalování…). Kadmium a olovo můžeme nalézt ve starších nástěnných barvách, v kovových doplňcích interiéru, v tvrzeném PVC nebo dekorech spotřebního zboží včetně porcelánového nádobí a nekvalitních hraček. Rtuť se vyskytuje ve hnojivech a pesticidech. Arzen se používal na ochranu dřeva. Cigaretový kouř, rozbitý teploměr, stará odlupující se barva ze zdi nebo použití insekticidů v domácnostech se vyrovnají průmyslovému zdroji znečištění.

Sýkorky v dole

Letos v létě vyšla v mezinárodním odborném časopise Science Of The Total Environment studie s nepříjemným závěrem. Tým českých přírodovědců v ní zkoumal ve třinácti českých a moravských městech průnik těžkých kovů z prostředí do živých organismů. Za pověstného „kanárka v dole“ si vybrali sýkorky. Sýkora koňadra totiž často žije v městských parcích a zahradách, kde se živí hmyzem a housenkami — a na vrcholu potravního řetězce tak ve svém těle hromadí těžké kovy z tkání své drobné kořisti, která okusovala městské listí a trávu. Ukázalo se, že všech šedesát odchycených ptáků mělo ve svém těle těžké kovy v poškozujícím množství, kromě pěvců z Bohumína, kteří na tom jsou ještě hůř.

foto: Arnika

Kumulace těžkých kovů ve tkáních u ptáků poškozuje krvetvorbu, mění složení bílých krvinek a snižuje koncentraci červených, což je podobné anémii u člověka. Některé těžké kovy, jako například zinek, měď, ale i trojmocný chrom jsou ve stopovém množství pro lidský organismus nezbytné. Těžké kovy z pražské studie Arniky ale reprezentují takzvané systémové toxikanty poškozující řadu orgánů již při nízkých dávkách. Jedná se mimo jiné o látky bioakumulativní, karcinogenní, poškozující centrální nervovou soustavu, reprodukční a hormonální systém, trávicí a vylučovací soustavu, krvetvorbu. Lidé se sice na rozdíl od sýkorek (obvykle) housenkami neživí, batolata a malé děti ale podobně jako ptáčci ozobávají svět. Proto patří mezi nejrizikovější skupinu. Navíc jsou v prvních letech mnohem citlivější na toxické látky, oproti dospělému člověku efektivněji vstřebávají těžké kovy v trávicím traktu a vzhledem k nízké váze přijímají v důsledku vyšší dávky jedů na kilo hmotnosti. Těžké kovy je také pro organismus mimořádně obtížné vyloučit. Olovo z kostí je eliminováno za deset let, kadmium za deset až třicet let, polonium za třicet až padesát let. Biologický poločas eliminace plutonia je sto let. Při pohledu do mikroskopu krev zatížená těžkými kovy jemně svítí…

Zelené úřadování

Zpátky do Prahy. Zajímavě vyšlo také srovnání soukromých bytů a veřejných budov. Zatímco v hodnotách těžkých kovů se nelišily, kanceláře vykázaly až o třicet procent vyšší prašnost. Jedna polská studie dokonce uvádí ve vytížených kancelářích prašnost vyšší o 300 procent! (A s ní spojený nárůst obsahů některých těžkých kovů). Ale proč se v kancelářích práší víc než v bytech? „Tím, jak se v nich pohybuje více lidí, zanesou dovnitř víc prachu zvenčí. V kancelářích je také obecně více elektrostatických povrchů (kvůli elektrickému kancelářskému vybavení) a větráky počítačů mohou prach vířit. Často se jedná o daleko větší místnosti, kam se vejdou až stovky lidí, prach jsme měřili například v zasedacích místnostech,“ doplňuje Brabcová.

Které veřejné instituce se studie zúčastnily a jak dopadly, se ale veřejnost nedozví. Zůstaly anonymní, Arnika je ve veřejně dostupné studii jen základně dělí podle městských částí. Vědí jejich zaměstnanci, v jakém prostředí tráví den? Těžko říct — Brabcová ale nezaznamenala, že by příslušné úřady své zaměstnance informovaly.

„Pozitivním výstupem bylo doporučení ze strany magistrátu, aby veřejné instituce zohlednily ekologická kritéria včetně absence toxických látek při nakupování vybavení kanceláří či renovaci svých budov. Toto takzvané zelené úřadování je běžnou praxí na západ od nás, kde se veřejné instituce snaží ve výběrových řízeních preferovat ekologické výrobky, aby se po nich zvýšila poptávka, a klesla tak jejich cena i pro běžného spotřebitele.“

Podle náměstkyně primátorky Petry Kolínské (Zelení) si Praha může dát požadavek na produkty bez toxických látek do zadávacích podmínek, pokud bude vyměňovat zařízení ve svých objektech. Ale závěry studie podle ní nejsou tak dramatické, aby si vyžádaly plošnou výměnu vybavení v objektech vlastněných městem.

Výsledky testu samozřejmě přednostně zajímaly Pražany z testovaných domácností. „Reakce byly velmi pozitivní. Lidé byli zvědaví, jak měření dopadne, a ptali se, jak se můžou znečištění bránit. Radíme kupovat výrobky od firem, které deklarují, že nevyrábějí zboží s obsahem toxických látek, či ještě lépe, které obdržely ekoznačku čili prošly nezávislým hodnocením, že výrobek splňuje ekologické standardy. Spotřebitelé však mohou vybírat jen do jisté míry. Důležité je, aby státní správa šla ještě dále a skutečně uplatňovala evropské zákony tak, aby škodlivé a toxické látky byly zakázány ještě před tím, než se dostanou na trh ke zpracování,“ komentuje Karolína Brabcová.

Současná legislativa totiž paradoxně přítomnost nebezpečných látek ve vnitřním vybavení a stavebních materiálech neřeší, je velmi benevolentní, či přímo pozadu. Těžké kovy stále najdeme v řadě výrobků, kterými si vybavujeme domácnost — třeba podlahové krytiny z PVC jsou na čestném prvním místě. „Stavební sektor se stává takovým odpadištěm pro materiály obsahující toxické látky,“ poznamenává Brabcová. Jeho rozsah a finanční a politická moc může být odpovědí na otázku, proč nejen v Praze stále vládne heavy metal.

Kontakt: tereza.sim@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.