Předat dětem něco, co je k žití

10. října 2005 /
foto: hrdinou.cz

Vladimír Buřt (*1964) vystudoval stavební inženýrství, vlastní menší stavební firmu specializovanou na rekonstrukci historických objektů a do chodu své obce aktivně vstupuje coby zastupitel. Až potud by krátký životopisný výčet mohl patřit stovkám dalších lidí žijících v různých koutech České republiky. Pokud však dodáme, že onou obcí je Horní Jiřetín, nabývají zprvu fádní informace dramatického nádechu. Horní Jiřetín totiž možná bude následovat stovku severočeských měst a obcí do (nejen orwellovské) paměťové díry. Podkrušnohorské městečko zatím chrání územní ekologické limity těžby, které v roce 1991 vyhlásila vláda a které zahrnuje územní plán Ústeckého kraje. V roce 2003 však ministerstvo průmyslu a obchodu navrhlo limity zrušit. Vláda nakonec uzavřela neatraktivní téma šalamounsky: nezrušit, ale přehodnotit. Klíčové jednání proběhne letos na podzim: ústečtí krajští zastupitelé rozhodnou, zda ochrana obcí před těžbou zůstane i nadále v územním plánu kraje.

Proč se vaše stavební firma zaměřuje právě na památky?

Jako amatérský správce našeho kostela v Horním Jiřetíně jsem se před mnoha lety dostal do kontaktu se stavebním oddělením litoměřického biskupství. Když viděli, že bych jim mohl pomoci, začali u mě objednávat posudky církevních objektů, pak i první realizace. Na to se nabalovaly další objednávky. V devadesátých letech jsem pak získal od Národního památkového ústavu drobnější zakázky na opravách zámku Jezeří. Zámek znám celý život a vždycky jsem toužil něco tam dělat. Je to vyloženě srdeční záležitost.

Opravu historické budovy máte na starost kompletně od posudku přes projekt až po stavební práce?

Na přípravu projektů mi nezbývá čas. Posudky na památkové objekty v litoměřické diecézi ale dělám často. Jde o první krok — zhodnocení stavu památky pro potřeby investora z hlediska statického a stavebně technického. K posudku také připojuju návrh řešení, spíš na úrovni ideové, není to propracováno na úrovni projektu. Pokud opravu provádí jiná firma, plním tam funkci technického dozoru, aby vše proběhlo podle památkových a statických kritérií.

U historických staveb se musí postupovat s citem. Velmi důležitou roli hraje zkušenost: hodně staré objekty skrývají spoustu na první pohled nepostřehnutelných závad. Stavař, který se opravou takových budov dlouhodobě nezabývá, je neodhalí. Při rekonstrukci to pak často vede až k destrukci samotného objektu.

Podílíte se na obnově značně zdevastovaného zámku Jezeří. Existuje vůbec šance na jeho celkovou rekonstrukci?

Nejdřív bych trochu odbočil. V 70. letech byl na zámek Jezeří vystaven demoliční výměr, protože stál v cestě těžbě uhlí. Z bourání nakonec sešlo. Začátkem 80. let, kdy zbyla z Jezeří totální ruina, jej chtěli tehdejší mocipáni znovu zlikvidovat. Narazili však na protesty obyčejných lidí, což je na tu dobu obdivuhodné. Jezeří se stalo největším symbolem odporu místních proti drancování Podkrušnohoří; to tehdy popuzovalo vládnoucí komunisty, dneska je to zase trnem v oku uhlobaronů.

Koncem 80. let se situace obrátila a mnozí na tehdejším ministerstvu kultury a zřejmě i z komunistických struktur pochopili, že Jezeří je skutečně mimořádná památka. V letech 1988—1991 se provedly práce, které asi zámek zachránily před totální destrukcí. Pak se rekonstrukce na pět let zastavila. Zámek totiž získali v restituci Lobkowiczové, nicméně jej v roce 1996 zase vrátili státu, protože na jeho opravu neměli peníze. V druhé polovině devadesátých let na zámku probíhaly jen vyloženě drobné práce za pár tisíc ročně. Od roku 1999 ale Jezeří spadá do programu záchrany architektonického dědictví. Ministerstvo kultury věnuje každoročně na opravy ne sice velkou, ale citelnou sumu. Nový ministr Jandák už čtyři dny po svém nástupu přiklepl zámku další peníze. Navíc má Jezeří příslib 50 milionů korun od norské vlády, která se v rámci projektu EU stará o české památky. V severních Čechách si vybrala jen dva objekty: zámek Jezeří a Zákupy. Toto všechno je pro nás velkým povzbuzením.

K dnešnímu dni máme téměř ze sta procent opravené krovy, střechy, velkou část stropů v hlavní budově a rekonstruovali jsme i několik kdysi provozních objektů v areálu zámku. Když se vrátím k vaší otázce: šance na obnovu Jezeří je skutečně obrovská.

V čem je tento zámek mimořádný?

Zámek je významný z mnoha hledisek: historického, architektonického i hudebního. Původně stál na jeho místě hrad Eisenberg, jehož psaná historie sahá až do 60. let 14. století. Hochhauserové jej v 16. století přestavěli na renesanční zámek. Počátkem 17. století však o něj přišli kvůli účasti Mikuláše Hochhausera z Hochhausu na stavovském povstání. Panství i se zámkem v roce 1623 koupili Lobkowiczové a začali s barokními úpravami. V té době to bylo něco mimořádného. Na počátku třicetileté války se u nás vůbec nestavělo, z té doby pochází jen zanedbatelné množství staveb. Koncem války však zámek vyhořel, a bezmála padesát let byl opuštěný. Až v roce 1696 jej Ferdinand Vilém z Lobkowicz nechal upravit v raně barokním stylu, tedy přibližně do té podoby, jak ji známe dnes.

Začátkem 19. století vzniklo na zámku divadlo. Bylo zřejmě určené hlavně pro šlechtu, nicméně v něm účinkovali i prostí lidé z panství, talentovaní muzikanti či zpěváci z nejchudších vrstev. Jezeří se tak stalo důležitým společenským a kulturním centrem, a to zásluhou Franze Maxmiliána Lobkowicze, jenž byl velký milovník hudby, přítel Ludwiga van Beethovena a jeho celoživotní mecenáš. Beethoven mu věnoval několik svých děl, mezi nimi také Eroicu. Rakouští a čeští historici se přou, kde byla Eroica poprvé uvedena. Jedni říkají, že na zámku Jezeří, druzí v paláci Lobkowiczů ve Vídni. Franz Maxmilián Lobkowicz měl několik svých orchestrů, přímo na zámku hráli přední umělci té doby, například Mysliveček, Gluck, bratři Vraničtí, Cartelliari či Beethoven. Zámek navštívil i Johann Wolfgang Goethe, když se léčil v nedalekých Teplicích.

Kterého z projektů, na nichž jste pracoval, si nejvíc ceníte?

Když jsem studoval stavařinu, měl jsem tři sny: pracovat na opravě zámku Jezeří, jiřetínského kostela a mlýna. V té době hluboko v komunismu se to zdálo být úplně nereálné, protože Horní Jiřetín byl na odpis. Nakonec se mi to ale splnilo. Podílím se i na rekonstrukci kostela. Byl postaven podle návrhu Jeana Baptisty Matheye, jednoho z nejvýznamnějších raně barokních stavitelů, kteří působili v Čechách. Mlýn od padesátých let padal kousek po kousku. V osmdesátých letech už se zdálo, že se nezachrání, ale opravy se přece jen dočkal. Dnes se v něm nachází 16 nových bytů.

V severozápadních Čechách je spousta církevních staveb v žalostném stavu…

Řada vesnic se zbourala kvůli uhlí a ty, které zůstaly, byly určené na odpis. Do tamních památek proto nikdo neinvestoval. Například kostel v Horním Jiřetíně naposledy opravovali v roce 1937, a až do předminulého roku se do něj nedala jediná koruna. Je zázrak, že ty objekty vůbec stojí.

Dalším aspektem je, že většina zdejších obyvatel sem přišla z nejrůznějších koutů republiky až po válce; zaplnili místo po vyhnaných Němcích. Tito lidé většinou neměli žádný vztah ani k severozápadním Čechám, ani k víře.

foto: Dagmar Smolíková

Na východní Moravě, odkud pocházím, jsou kostely povětšinou opečovávány místními farníky. Dá se říct, že stav kostela je věc jejich prestiže.

To je ideální stav, ale u nás nedosažitelný. Litoměřická diecéze má asi 1100 kostelů, což je gigantické množství. Na druhou stranu zde žije daleko nejméně věřících a působí zde i málo kněží. Hlavně se ve vesnicích nachází minimum lidí, kteří by byli ochotní jen vzít kosu do ruky a posekat trávu kolem kostela. Nejsmutnější obrázek je, když přijedete k nějakému krásnému kostelíku, ale přes hradbu dvoumetrových kopřiv k němu ani neprojdete.

Máte přehled o památkách, které zbourali kvůli těžbě uhlí?

O tom se mi mluví úplně nejhůř. Nejvíc informací mám z nejbližší oblasti, tedy z Mostecka. Jako první, na přelomu 60. a 70. let, zmizel Most, královské město. Tehdy se proti likvidaci postavili dva historikové — Václav Mencl a Heide Mannlová. Nebáli se veřejně vystoupit i proti největším bolševikům té doby. Argumenty dokázali, že Most bylo jedno z pěti nejvýznamnějších měst v Čechách — z hlediska historického, urbanistického i architektonického. Ze starého Mostu nezbylo kromě přestěhovaného kostela vůbec nic. Bylo tam sedm nádherných kostelů, tři velká náměstí, která na sebe navazovala už od středověku, plno měšťanských domů od rané gotiky až po baroko.

V celé naší oblasti zmizelo od šedesátých let po Libkovice asi 116 vesnic a měst. Mezi nimi Ervěnice s románským kostelem a románskou tvrzí, Kopisty, kde stála krásná tvrz s freskami a kostel s raně gotickými freskami. V Holešicích se nacházel jeden z posledních opevněných gotických kostelů v Čechách. Zlikvidovali obrovské množství historických skvostů.

Zaznamenal je někdo, než je zbourali?

Podle informací od kolegů nebyla naprostá většina památek prozkoumaná ani popsaná. Když už tam archeologové a památkáři nastoupili, příliš času na svou práci neměli. Lidé z dolů se k nim chovali stylem „máte na to dva dny, pak to odstřelíme. Rychle si udělejte, co chcete, a vypadněte“. Koneckonců se tak se chovají i dneska.

K severozápadním Čechám máte evidentně velmi blízký vztah. Narodil jste se přímo v Horním Jiřetíně?

Pocházím z Albrechtic. Od dětství ale žiju v Horním Jiřetíně. Táta tam dostal služební hájovnu. Přestěhovali jsme se mnohem dřív, než Albrechtice zbourali. Co vím, tak mí předkové žili v tomto kraji už v devatenáctém století. Bydleli ve vesnicích okolo Horního Jiřetína, v Albrechticích, Komořanech, Ervěnicích, Hrdlovce u Oseka. Dnes už z těchto vesnic neexistuje ani jedna. Stěhování a bourání si velká většina našich příbuzných zažila na vlastní kůži.

Je to vaším hlavním motivem pro vedení odporu Horního Jiřetína proti případnému bourání, a pro to, že jste si jako zastupitel vzal na starost jednání o územních ekologických limitech těžby?

Důvodů mám víc. Ale ten hlavní skutečně asi je, že to tady mám rád a že jsem patriot. Mám tady kořeny a chtěl bych, aby v Horním Jiřetíně mohly žít i moje děti. Z toho vychází všechno další. Vědomí, kolik obcí z těch, co jsem znal jenom já, už neexistuje, je strašné. Mnohdy se mi před očima vyjeví obraz vesnice, kudy jsem v mládí běžně jezdil nebo kam jsem chodil někoho navštěvovat. Teď tam zeje dvě stě metrů hluboká odporná díra, která už nikdy nebude k ničemu. Také zmizelo strašně moc rybníků, lesů; i Dřínovské jezero, kde jsme trávili celé dětství. Naprostá většina lidí se ráda vrací do míst, kde vyrůstala, kde někoho zná, kam jezdila na prázdniny. Desítky tisíc vystěhovaných Severočechů tu možnost už nemají. Skončili v králikárnách na nějakém odporném sídlišti.

Důležitý je ale i ekologický aspekt. V severních Čechách jsem zažil nejhorší dobu — 70. a 80. léta. Tehdy kvůli těžbě zmizelo nejvíc vesnic a měst a znečištění z uhelných elektráren, otevřených dolů a chemiček narůstalo do otřesných rozměrů. Když to dneska vyprávím lidem, kteří to nezažili, nevěří. Třeba celý podzim nebylo kvůli mlhám vidět na metr, nedalo se jezdit autem, lidé chodili jako slepci. Když přišel vítr a trošku to rozfoukal, týden jsme normálně žili, ale pak se mlha zase vrátila. Tehdy zemřely na krušnohorských planinách de facto všechny lesy. Teď, po třiceti letech, se ukázalo, že příroda je mnohem mocnější. Díky výsadbě se zdejší lesy zase obnovily a jsou velmi krásné. Rád bych, kdybychom našim dětem mohli předat něco, co je k žití.

Pomohl by vašemu snažení „svaz ohrožených obcí“, kde byste si mohli vyměňovat zkušenosti, být si navzájem oporou?

Takového projektu bych se určitě zúčastnil. V praxi se ale spíš setkávám s tím, že pokud nejsou vesnice ohroženy bezprostředně, je jim to jedno. U nás se to týká třeba Strupčic, které leží uprostřed dolů. Kdysi jim někdo řekl, že se u nich zatím těžit nebude, a tak se tím vůbec nezabývají. Totéž platí o Mariánských Račicích, nacházejí se nedaleko od nás, sousedily s Libkovicemi. Přitom jsou papírově obětované stejně jako my. Takových vesnic bychom našli víc.

Podobně laxní postoj měli dřív i jiřetínští?

Poté, co vláda schválila limity, zavládl u nás absolutní klid. Nikoho — ani mě — nenapadlo, že by těžba ještě přicházela do úvahy. Zneklidnil nás až Antonín Koláček z Mostecké uhelné společnosti. Někdy v roce 1998 přijel na zastupitelstvo a nabídl nám, že lidem z Horního Jiřetína a Černic poskytne autobusy a odveze je do Porýní. Tam jsme se měli na vlastní oči přesvědčit, jak skvěle se žije lidem v nových domovech, které jim náhradou za zbourané postavila tamní uhelná společnost. Tehdejší místostarosta ho skutečně doslova vyhodil ze dveří. Nechybělo moc a byl by ho snad zmlátil. Byli jsme neuvěřitelně překvapení. Co si to dovolují? Po tolika letech klidu, budování a obnovy přijít a nabídnout takové svinstvo?

Nicméně lidi zůstali pasivní, nepřipouštěli si, že by se mohlo něco dít. Ale v roce 2002, tedy zhruba rok před vydáním státní energetické koncepce, kde zrušení limitů naplno zaznělo, jim už něco v hlavě vrtalo. Tehdy probíhaly volby do zastupitelstva. Všechna zúčastněná sdružení a politické strany měly bod číslo jedna stejný: zachování Horního Jiřetína, zachování limitů těžby.

Kdyby byly zrušeny limity, myslíte si, že by Horní Jiřetín a Černice byly u nás historicky posledními obcemi zbouranými kvůli těžbě uhlí?

Geologické studie a matematické modely chování masívu Krušných hor, při jejichž patě právě Horní Jiřetín a Černice stojí, potvrzují, že se tam nedá bezpečně těžit. A těžaři to ví. Myslím, že nás chtějí zbourat ne kvůli uhlí, ale protože potřebují projít dál k Litvínovu a směrem na chemické závody tak, aby nemuseli demontovat ty gigantické těžařské stroje. Pod Litvínovem leží nějaká miliarda tun uhlí, a to je pro uhlobarony velmi lákavé. Proto musíme obě obce ubránit, nejen kvůli jim samotným, ale aby se zastavilo další drancování kraje.

Pokud prohrajeme, bude to znamenat, že si s námi mocní mohou dělat, co chtějí. Bude to pro ně povzbuzení do budoucna, a tím spíš s námi budou zacházet, jak je napadne. Vždycky se budou jenom smát.

Je důležité, aby si lidi uvědomili, že je možné se bránit. Není to sice lehké, strašně to bolí a stojí to hodně času a energie. Někdy jsem k smrti unavený, ale stojí to za to. To, co se u nás děje, je obrovské svinstvo, které se ani nedá popsat. Když se nám to podaří zastavit, bude to ohromné vítězství života v celé naší zemi.

Zatím to vypadá, že se jiřetínští nedají. 96 procent místních lidí, kteří se zúčastnili referenda, požadovalo zachování limitů. Vydrží jim toto odhodlání, až přijdou zástupci MUS licitovat o jejich domy?

O žádných nabídkách nevím, možná nějaké teprve přijdou. Zatím nás chrání limity a vyjednavači z MUS nemají v Jiřetíně co dělat. Samozřejmě ale máme určité obavy, že uhlobaroni použijí na lidi nátlak a budou jim předhazovat, že pokud neustoupí těžbě, budou mít na svědomí haldu nezaměstnaných, bezdomovců a nedostatek elektřiny. Starší lidé se toho leknou. Také se obávám, že vytáhnou fintu osvědčenou v Německu: když půjdete první, dostanete víc, větší dům, vyšší odstupné, podepište hned. Hlavně starší lidi, kteří si pamatují dobu nesvobody, kdy proti mocným nešlo bojovat, možná podlehnou a podepíšou jako první. Zástupci uhelné společnosti vždycky vystupují z pozice síly. Jejich moc nespočívá ani tak v penězích, jako ve spojení s vysokými politiky.

Starší lidé se asi k aktivnímu odporu nevzepřou. Čekal bych ale od nich změnu v tom, že se odkloní od sobectví. Často myslí jen na sebe a říkají: mě už to nezajímá, já jsem starý, ať si tady dělají, co chtějí. Nemyslí na to, že by tam ale chtěly bydlet jejich děti a vnoučata. Mladí naštěstí přemýšlejí jinak.

Asi by bylo naivní si myslet, že 90ž 70Bývalý náměstek ministra průmyslu Pecina se naopak domnívá, že sobečtí jste vy, kteří bráníte zbytku republiky dostat se k zásobám uhlí.

Pecina nechápe, že severozápadní Čechy se obětují už padesát let a že všichni lidi z těch, co v Jiřetíně žijí, s tím mají tu nejbližší zkušenost. Buď se už museli stěhovat sami, nebo jejich nejbližší. Minimálně se musejí vypořádávat s nižším průměrným věkem, vyšší nemocností včetně vyššího výskytu rakoviny. Proč by se ta oblast měla obětovat úplně? Vždyť tam zbyly jen poslední dvě vesnice a svahy Krušných hor, všechno ostatní vzala těžba. Místo krásných starých měst tam stojí odporná sídliště, jako třeba v Litvínově nebo Mostě.

foto: René Jakl

Jak můžete jako zastupitel malé obce zasahovat do dění ve vysoké politice, kde se bude o zachování limitů rozhodovat?

Ještě před dvěma lety jsem pokládal za utopii, že bych mohl něco ovlivnit. V průběhu těch let jsem ale zjistil, že vysocí politici se místních zastupitelstev docela bojí. Za tu dobu se mi nestalo, že by mě některý z nich nepřijal. Mluvili jsme s bývalým premiérem Špidlou, ministrem Ambrozkem — s tím máme velmi dobré kontakty — ale i s jinými politiky z Parlamentu. Nikdy se ke mně otevřeně nechovali stylem „my jsme něco, ty jsi vesnická nula“. Dokonce bych řekl, že naopak. Jednal jsem s panem Kasalem a připomněl mu, co naší vesnici slíbil, ale nesplnil. Přijal to pokorně a hned to napravil.

V určité době bylo bourání obcí velmi sledovaným tématem a řada politiků nechtěla stát stranou. Když mohli, přijeli do Jiřetína nebo nás někam pozvali, pak se o tom napsalo v novinách. Svým způsobem to byla pro ně i reklama.

Ústecký kraj a MPO si otázku územních limitů mezi sebou přehazují jako horký brambor. Myslíte si, že se za vás nakonec ústecký hejtman Jiří Šulc postaví?

Myslím, že těžit chtějí obě strany. Pecina to ani neskrýval. Šulc to skrývá, nechce rozhodnutí nechat na sobě. Proto říká, ať to rozhodne vláda. Takhle vyhýbavě se chová i v případě dálnice D8 přes České středohoří. Vždycky tak může říct, že to opravdu nemohl ovlivnit, že rozhodla vláda. Přitom samospráva má obrovskou moc, ale oni ji využívají, jenom když chtějí.

Na zachování limitů pracuje také Hnutí DUHA. Jak jiřetínští vnímají angažmá lidí z Brna či Prahy, kteří s Jiřetínem nemají vůbec nic společného?

Vztáhl bych to na naše jedenáctičlenné zastupitelstvo: dva se spoluprací vysloveně nesouhlasí, já se starostou a místostarostkou ji naopak velmi podporujeme a zbytku je to možná jedno. Místní lidé se k tomu staví asi podobně, naprostá většina spolupráci neodmítá. Za dva roky poznali, že Hnutí DUHA pro nás skutečně pracuje, dokonce zadarmo. To je dneska významné. Někteří si totiž mysleli, že jim jde o to, vytáhnout z nás nějaké peníze. Tak jim vždycky vysvětluju, že právě naopak my z toho máme finanční prospěch. Vyrobili pro nás plno tiskovin a nic za to nechtěli. To je i pro mě trošku nepochopitelné, ale samozřejmě to vítám. Spolupráci vnímají velmi vstřícně hlavně mladší lidé. To bylo vidět i na červencovém Táboru na hraně, do kterého se místní zapojovali poměrně ve velkém množství po celý týden.

Kdyby se podařilo zachovat limity těžby a vaše obec by už nemusela řešit základní existenční problém, máte jako zastupitel představu, kterým směrem by se měl váš region rozvíjet?

Je potřeba říct, že pokud by limity zůstaly nedotknutelné, těžba v kraji nekončí. Velkolom ČSA má životnost ještě 12 let, další šachty na severu dokonce řádově desítky let. Už nyní ale uhelné společnosti každoročně propouštějí velké množství lidí. Případné utlumování těžby kvůli limitům tedy není v přímé souvislosti se zvyšováním nezaměstnanosti. Z naší obce se v dolech živí jen několik desítek lidí, což je opravdu zanedbatelné.

O náš region strach nemám. Před uhelným boomem žil tradičními věcmi: lesnictvím, sadařením, truhlářstvím, hračkářstvím, textilní výrobou. Ta se udržela dodnes. Jiřetínská textilka zaměstnává 200 až 300 lidí. Podnikají u nás také tři stavební firmy a jedna velká hutní, kde našlo práci několik desítek místních.

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.