Proč se v Polsku nedaří ekologickému zemědělství

O tom, zda se ekologické zemědělství vyplatí, rozhodují jeho náklady v porovnání s konvenční produkcí, ochota zákazníků platit zvýšenou cenu za ekologické produkty a výše dotací dostupných pro ekologické zemědělce v porovnání s dotacemi do konvenčního zemědělství. Obecně platí, že vyšší podíl ekologického zemědělství mají země, kde jsou přírodní podmínky spíše nepříznivé pro intenzivní zemědělskou produkci, například hornaté Rakousko. Jednou z příčin nízkého podílu ekologicky obhospodařovaných ploch v Polsku tedy může být prostě fakt, že konvenční zemědělství zde má konkurenční výhodu v důsledku přírodních podmínek. Rozhodně to však není příčina jediná.

Ořechová bonanza

První ekologické farmy se v Polsku objevily v 90. letech minulého století. Byly provozovány spíše z přesvědčení nebo záliby než pro ekonomický prospěch a jejich podíl na celkové rozloze zemědělské půdy byl až do roku 2003 zanedbatelný.

S blížícím se vstupem Polska do EU a zavedením dotačních programů podporujících ekologické zemědělství nastalo období rychlého růstu, počet ekofarem i jejich rozloha se zmnohonásobila. Zároveň však nevhodné nastavení dotací vedlo k absurditám, které poškodily prestiž ekologického zemědělství podobně, jako se to u nás stalo solární energii.

Ikonou dotační zvrácenosti se stal vlašský ořech. Zjednodušeně řečeno, příjemcům vystačilo vysadit padesát ořešáků na hektar s náklady kolem 300 zlotých, aby získali nárok na dotace ve výši od 1800—2400 zlotých ročně. Zrodila se nová společenská vrstva, nazývaná „zemědělci z Maršálkovské“ (Maršálkovská je jeden z největších bulvárů v centru Varšavy), třída spekulantů skupujících pozemky a zakládajících sady, ze kterých se na trh nikdy nedostal ani oříšek. Plocha těchto „sadů“ dosáhla až 11 % z celkových ploch započítávaných mezi ekologicky obhospodařované. Absurdní a všeobecně vysmívaná dotace přežila funkční období až osmi (!) ministrů zemědělství a byla zrušena teprve v roce 2013.

Ekologická stejnorodost

Dotace v letech 2004—2006 a 2007—2013 i jinak nevhodně ovlivnily strukturu pěstovaných plodin. Zemědělci zjevně k ekologickému zemědělství cíleně vybírali plodiny, které se jim kvůli dotacím vyplatily (zejména obilí), a ostatní i nadále pěstovali konvenčním způsobem. V produkci ekofarem byl zcela nedostatečný podíl zeleniny a téměř úplně chyběly pro racionálně řízené ekofarmy velmi důležité luštěniny. Paradoxně tak ekologické zemědělství produkovalo méně rozmanitý sortiment, než tradiční, a přispívalo k uniformitě zemědělsky obhospodařované krajiny.

Počet ekologických hospodářství v  jednotlivých polských vojvodstvích v roce 2012, zdroj: docplayer.pl.

V období 2007—2013 se výše dotací oproti předchozímu období o něco snížila, což rozvoj ekologického zemědělství mírně přibrzdilo. Administrativní a organizační náročnost čerpání dotací měla zřejmě také vliv na to, že se ekologickému zemědělství nevěnovali malí vlastníci — průměrná ekologická farma se rozpínala na zhruba třikrát větší ploše než ta konvenční.

V období 2014—2020 má dojít k dalšímu snížení dotací pro ekologické zemědělství, oproti předcházejícímu rámcovému období tentokrát až o polovinu. Zvýší se sice počet dotačních titulů podporujících údržbu krajiny, ochranu vod a půdy a zvýšení biodiverzity, ty jsou však přístupné i konvenčním zemědělcům, a tudíž ekologickému zemědělství zřejmě výraznou konkurenční výhodu neposkytnou.

Export — import

Jistou psychologickou bariéru pro poptávku po ekologických potravinách může tvořit i všeobecně dobré mínění Poláků o jakosti domácích potravin. Kvalitní zeleninu a další produkty zemědělské prvovýroby bez ekologického certifikátu skutečně mohou za stejnou cenu jako zboží v supermarketech koupit od malorolníků na lokálních tržištích.

Větší zájem by proto mohl být o zpracované ekologické produkty, jako jsou masné a mléčné výrobky, džemy, obilné kaše a podobně. Tomu ovšem brání chybějící zpracovatelská a obchodní infrastruktura a nerozvinutá obchodní sít s domácími ekologickými potravinami. Na jednoho zpracovatele s certifikátem pro ekologické zemědělství připadá až sedmdesát ekofarem, zatímco v Německu je tento poměr 1:3. Velkým problémem jsou velmi přísné hygienické a veterinární normy, pro malé producenty obtížně splnitelné (na rozdíl od jiných zemí totiž pro ně v Polsku neexistují výjimky), a restriktivní přístup k možnosti domácího nebo faremního prodeje džemů, sušeného ovoce, bylinek nebo ovocných šťáv. Výsledkem je paradoxní situace, že zatímco kolem 80 % polských produktů ekologického zemědělství jde na export, v polských bioobchodech tvoří až 90 % sortimentu ekopotraviny dovážené ze zahraničí.

Změny ve vlastnické struktuře

Polský zemědělský model je od nepaměti založený na rodinných farmách. V posledních letech se vedla bouřlivá diskuse o skupování půdy zahraničními agrokorporacemi. Rozsah tohoto jevu lze obtížně odhadnout. Zatímco například v roce 2014 bylo do rukou zahraničních vlastníků prodáno podle oficiálních statistik pouze 766 ha a zahraniční subjekty získaly podíly v polských zemědělských podnicích, které celkově vlastní 2,9 tisíců hektarů, předpokládá se všeobecně, že většina nákupů probíhá pomocí nastrčených osob. Například loňské Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (EESC) k tématu zabírání půdy hovoří až o dvě stě tisících hektarů takto vykoupené půdy v Polsku ročně.

Nová polská vláda se rozhodla situaci řešit vskutku radikálně. Navrhla zákon, který má prakticky uzavřít obchodování se zemědělskou půdou pro všechny s výjimkou takzvaných individuálních zemědělců. Pozemky nad dva hektary by měli mít možnost koupit pouze fyzické osoby, které v příslušné obci již zemědělskou půdu vlastní, a hospodaří na ní po dobu nejméně pěti let. Pro nové kupce jsou dále stanoveny přísné podmínky omezující její následný prodej či přeměnu na stavební parcely. Zároveň se zvyšují pravomoci Státního pozemkového fondu, který bude moci i například zamítnout změnu vlastnictví akcií zemědělských podniků. Návrh je pravděpodobně protiústavní a v rozporu s evropskou legislativou, což ovšem nepřekáží tomu, aby jeho příprava pokračovala mílovými kroky. Přesto však navrhovatelé v několika bodech z původního návrhu ustoupili — zrušili například omezení dědického práva a zvýšili rozlohu pozemků obchodovatelných bez omezení na dva hektary.

zdroj: gospodarz.pl

O tomto zákonu se často hovoří jako o cestě do pekel vydlážděné dobrými úmysly. Úmysl udržet rodinnou vlastnickou strukturu a omezit možnost spekulací se zemědělskou půdou a její přeměnu v zabetonované plochy je jistě chvályhodný. Důsledky pro současné vlastníky však nemusejí být vždy potěšující. Očekává se, že po zavedení zákona půda výrazně ztratí tržní hodnotu, což pro zadlužené malorolníky bez dědiců ochotných pokračovat v rodinné tradici jistě není dobrá zpráva. Dalším předpokládaným důsledkem legislativní změny je koncentrace půdy v rukou místních středních a větších rolníků, kteří lacino přijdou k půdě svých sousedů.

Na cestě k evropskému prvenství

Pro ekologické zemědělství by se takto vytvořila další bariéra. Růst ekologického zemědělství by se totiž omezil na současné vlastníky, ochotné přejít z konvenčního na ekologické zemědělství, zatímco noví zájemci by měli přístup k pozemkům uzavřen.

Je velmi pravděpodobné, že navržený zákon bude v nějaké formě schválen. Pro vládní stranu Právo a spravedlnost (PiS), která spolu se svým koaličním partnerem ovládá obě komory polského parlamentu, je totiž vlajkovou lodí dokladující, jak odhodlaně strana hájí národní zájmy. Po ovládnutí Ústavního soudu se tak poslední překážkou v jeho aplikaci může stát reakce Evropské komise.

Budoucnost polského ekologického zemědělství je tedy z mnoha důvodů nejistá. Část ekologických zemědělců se velmi pravděpodobně vrátí ke konvenčnímu způsobu hospodaření a využije dotací na opatření snižující jeho dopad na přírodu a krajinu. Polsko má tak největší šanci stát se první evropskou zemí, kde namísto růstu ekologického zemědělství nastane jeho pokles.

—

Autor pracuje v nevládní organizaci Arnika. Kontakt: vlastimil.karlik@arnika.org. Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky a byla podpořena Česko-polským fórem.