Putování do české Mekky

18. června 2012 /
foto: Václav Školoud, neoznačené fotky v článku: Barbora Božková

Chodím, chodíš, chodíme. Tak by se dal nazvat současný český trend. Lidé všech věkových skupin, jednotlivci, páry i skupinky, mladé rodiny s dětmi, psi, ti všichni se vydávají na mnohakilometrové pěší poutě. Od běžných turistických výšlapů se tyto pochody liší délkou trasy a často chůzí po neznačených cestách. Mnohdy v nich účastníci hledají určitou spirituální nadhodnotu. Z čeho obliba pěších poutí pramení a co poutníkům přinášejí? Pro odpovědi jsem si zajela na putování z Prahy na Říp, které letos na jaře již podeváté pořádalo neformální sdružení Úplňkoví chodci.

Je první májová sobota, slunce svítí od časného rána a já se vydávám z bytu pražských přátel k Masarykovu nádraží. Na padesátikilometrový pochod si v úvodu sezony úplně nevěřím, rozhodnu se tedy pro kratší, sedmatřicetikilometrovou variantu. Těším se na svou premiérovou návštěvu magické (a magnetické) hory Říp, navíc v předvečer úplňku. Má pouť začíná v Řeži u Prahy, kde se přidám k „pelotonu“ poutníků jdoucích z pražské Troji. Mezitím se v osobáčku plném výletníků snažím rozeznat potenciální spolupoutníky. Na nástupišti v Řeži vidím dvojici známých z Moravy, další, česko-slovenský pár účastníků potkáváme za mostem přes Vltavu.

Pražští poutníci se trochu zpozdili, jdeme tedy napřed, nedaleko odsud je totiž ve skalách schovaná „keška“ (o geokešingu jsme psali v 7.G 3/2011 — pozn. red.). Postupujeme po cestě podél pravého břehu řeky. Nemusíme se bát, že bychom se ztratili, až do Kralup nad Vltavou nás přímo za nosem povede červená turistická značka. Zatímco mí spolupoutníci hledají ve skalách poklad, já raději vyhlížím „delegaci“ z Prahy. Záhy se na cestičce objevují dva muži s batohy, jedním z nich je organizátor akce Roman Klecker (jeho reportáž z máchovské pouti do Benátek viz 7.G 6/2011). Po zhruba třinácti kilometrech chůze vypadají stále odpočatě — sezonu už patrně dávno začali.

Po asfaltce do Kralup

Cesta lehce ubíhá, řeka příjemně plyne. Míjí nás několik lodí zahraniční provenience. Na palubách vyhrává z reproduktorů dechovka, lidé tancují a popíjejí. Jediným mráčkem této etapy je úzká pěšinka, o kterou se musíme dělit s cyklisty. Většina z nich nezvoní, takže jim musíme na poslední chvíli uskakovat z cesty (což je vzhledem k těsné blízkosti několikametrového srázu pro obě strany nebezpečné). Projíždějící kolaři mě přivádějí na myšlenku, že poslední dobou pociťuji mezi zástupci cyklistů a pěšími jistou nevraživost. Cyklisté se stěhují do přírody na všechny druhy povrchů a chodce často považují za pomalou překážku na trati. Zvažuji, jestli je lepší mihnout se krajinou a vychutnávat rychlost, vítr a adrenalin, nebo za chůze vnímat všemi smysly detaily cesty a jejího okolí. Obratem si odpovídám, že bé je správně.

Foto: Václav Školoud

Na rozcestí Na Dole odpočíváme u přívozu ve společnosti malého káčátka, které se evidentně těší na to, co zajímavého dnešní den přinese. Za zelení za námi se rozkládá Výzkumný ústav včelařský, včely ale kolem něj nebzučí. Široko daleko jediný přívoz obsluhuje statný muž, který každou půlhodinu dopravuje místní, turisty i cyklisty z (našeho) máslovického břehu na břeh libčický a zpět. Svezení trvá několik minut a za těch deset korun určitě stojí. My se ale držíme pravého břehu řeky a po chvíli vcházíme na asfaltovou cestu, která nás bude provázet až ke Kralupům. „Ještě před dvěma lety se tu šlo lépe, dřívější hliněná cestička však bohužel vzala za své,“ vysvětluje Roman.

V obci Chvatěruby míjíme opravovanou zříceninu původně renesančního zámku, těsně za ní odbočujeme vlevo na polní cestu, abychom se za chvíli opět setkali s Vltavou. V dálce již vidíme kralupský most a siluety paneláků. Mladá česko-slovenská dvojice si ještě jednou odskočí z trasy hledat kešku, my ostatní se — již o poznání unavenější — suneme směrem k městu, kde se máme potkat s dalšími účastníky pochodu. Počasí nám vychází vstříc, obloha se zatáhla, už není tak velké horko. V Kralupech přecházíme přes most na levý břeh řeky a čekáme. Počet příchozích nás příjemně překvapuje: mladý pár z Prahy s fenkou a čtyři lidé z Ústí nad Labem v doprovodu tří psů. Roman obratem hlásí rekord v počtu před-úplňkově pochodujících psů.

Z obzoru na obzor

Je půl druhé odpoledne a nás čeká ještě asi pětadvacet kilometrů na Říp, kde budeme večer spát. Snažím se blíže poznat spolupoutníky a jejich důvody pro tuto cestu. Čistě statisticky to měl do středočeského kraje nejdál Zdeněk z Opavy (nepočítáme-li slovenského brata žijícího v Praze či Isabelle, o které bude řeč později). „Přetrvává ve mně pocit, že Říp je silné místo pro českou identitu, a proto by na něj měl každý Čech vylézt,“ vysvětluje mi Zdeňkova přítelkyně Veronika Fišerová z Hnojic u Olomouce. Na tomto konstatování se posléze shodli všichni poutníci. Říp je součástí naší historie, jakýsi nepsaný symbol naší státnosti, místo tradičních táborů lidu v časech pro národ nepříznivých. Jaký smysl ale má pěší putování? Proč nenasednout na nějakého „oře“? „Krajinu lze podle mě hluboce poznat, pouze pokud jí procházíme pěšky,“ je přesvědčený Roman. Veronika mluví o sledování detailů rostlin, kamenů i lidí za chůze a dodává: „Žasnu i nad tím, jak dokáže člověk za pár hodin přejít krajinou z obzoru na obzor.“ Štěpán Hejzlar z Českých Budějovic pak živí představu potkat spolupoutníka na noční cestě. „Šance, že by jiný člověk přišel na stejné místo s podobnou myšlenkou jako já, je však mizivá, už pro ten specifický čas i způsob cesty,“ namítá.

Další fázi pochodu zahajují mohutné poryvy větru, stažená oblaka a občasné blýsknutí. Menší liják nás ovšem nemůže nijak zastrašit. Procházíme malebnou nezpevněnou cestou, částečně skryti v kaštanové aleji. Po naší levici se vypínají krásné pískovcové skály, často vyhlodané do bizarních útvarů. Za skalami se občas ozve železniční trať Praha-Děčín. Stromořadím směřujeme k sílícímu hluku elektrických kytar, bicích a zpěvu v areálu Marina Vltava v Nelahozevsi. Ve zdejším přístavu se dnes koná Chřestový festival. V davu návštěvníků se k nám hlásí další čtyři účastníci pochodu, naši mezinárodní rozmanitost rozšiřuje Isabelle, francouzská dobrovolnice sdružení YMCA v Ústí nad Labem.

Oklikou míjíme nelahozeveský zámek a nedaleko stojící rodný dům Antonína Dvořáka, abychom za obcí odbočili na úzkou lesní cestičku a zažili si své první dnešní stoupání. Na vrcholu kopce skrz borovicový háj prokoukne středočeská rovinka, již opět zalitá sluncem. Na konci lesíku se nám poprvé naskýtá pohled na horu Říp, zčásti zakrytou ropnými nádržemi. Od Vltavy jsme se již na stovky metrů vzdálili, přesto stále kopírujeme směr jejího toku. Ve Vepřeku míjíme krásnou gotickou dřevěnou zvonici. Vracíme se k modelu chůze s řekou po jedné a tratí po druhé straně, v Mlčechvostech se však od obou odkláníme. Odpočíváme před místní zakouřenou hospůdkou; zde se setkáváme s dvojicí poutníků, která vyšla ráno s Romanem z Troji, leč cestou se zdržela daleko za námi; k našemu překvapení pak přicházejí ještě dvě poutnice. Je něco po páté, ochladilo se, chvílemi mrholí. Před námi je posledních deset kilometrů cesty mezi poli a poté stoupání do kopce listnatého lesa za Jeviněvsí.

Po asi hodině chůze lesem se ocitáme na louce, před námi se tyčí cíl naší cesty. Malá velká česká hora je překvapivě celá porostlá stromy, jakkoli zdálky vypadala jen jako „holá boule v krajině“. Ve Ctiněvsi naposledy zastavujeme, v restauraci stylově nazvané U Praotce Čecha nabíráme pitnou vodu — na vrcholu údajně žádná není. Asi tam podávají jenom med a strdí…

Původně románský kostel sv. Matouše ve Ctiněvsi, foto: Václav Školoud

Na Říp přicházíme od jihu; posledních deset minut nám hora prudkým stoupáním dává najevo, že si její vrchol musíme pořádně zasloužit. Naštěstí se pyšní nadmořskou výškou jen málo přes 455 metrů. Po deseti, respektive dvanácti hodinách chůze konečně spatřujeme románskou rotundu svatého Jiří, dle naučné cedule postavenou v roce 1126 knížetem Soběslavem I. na paměť jeho vítězství v bitvě u Chlumce nad německým králem Lotharem III. Trocha historie nikoho — ani znavené poutníky — nezabije.

Ráno moudřejší večera

Stmívá se, unavení a hladoví sedíme ve výletní restauraci v místnosti prodchnuté první republikou. Urousaní čtyřnožci koukají na dlabající dvounožce, kteří odpočívají, povídají si a žertují. Všichni vypadají spokojeně. Francouzka Isabelle hraje na příčnou flétnu a malý brnkací nástroj příjemného zvuku. Až tady si všímám, jak „kompaktní“ naše skupina je. Z velké části neznámí lidé se ráno sešli a v průběhu cesty vytvořili pospolitou jednotku. Je to krajinou, kterou procházíme, námi, nebo snad obojím? „Bylo mi jasné, že se tu nesetkám s nesympatickými lidmi. Nicméně překvapilo mě, že se zde vytvořila taková komunita,“ přiznává Štěpán. „Pro mě pouť znamená sdílení cesty se spolupoutníky, které ani nemusím znát. A vědomí společného smyslu,“ doplňuje Veronika.

Venku začíná pořádně pršet. Vymýšlíme, jak přemluvit provozovatele, abychom mohli přespat uvnitř. Do půl jedenácté sedíme v útulně, déšť se zjemňuje, ale neustává. Přes veškeré diplomatické vyjednávání a nabídky finanční kompenzace se nám restauratéra přesvědčit nepodaří (podnik má pronajatý od majitelů hory Říp — Lobkowiczů). Obsluhující ženy nám alespoň nechávají před budovou roztažené slunečníky a spolu s provozovatelem odjíždějí.

Déšť ustal, všude je mokro a my přemýšlíme, jak a kde hlavu složit. Přitom pozorujeme hlídače, kterak se v chatě zamyká a ukládá ke spánku v patře budovy. Celou noc nám zevnitř chaty do uší hraje nahlas puštěné rádio — to kvůli zlodějům. Přemýšlím nad nápisem na zdi Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp a snažím se soukromě si vydefinovat pojmy češství, pohostinnost, pomoc poutníkovi na posvátné hoře národa. Z jednadvaceti účastníků pochodu nás nakonec na Řípu spalo dvanáct, včetně dvou psů. Někteří se „slisovali“ do stanů, jiní si vyzkoušeli spaní na a pod venkovním stolem. Zda-li byla předúplňková noc na vrcholu legendární české hory magická, netuším. Po půlnoci se prý obloha rozjasnila a nad rotundou svítil obrovský měsíc. Já ale tou dobou bohužel snila sladký sen poutnice v cíli cesty.

Ranní výhled na Polabskou nížinu a České středohoří je impozantním dárkem na rozloučenou. Někdo — možná genius loci — způsobil, že ve mně najednou převládá pocit sounáležitosti s okolní krajinou, se zajímavými spolupoutníky, ale i s ostatními lidmi. „V tomhle rozpoložení přicházejí nejlepší nápady,“ podotýká Veronika. Putování umožňuje člověku nahlédnout do svého nitra, vnímat impulzy zvnějšku intenzivněji, nadneseně řečeno být v kontaktu s universem. Jde o proces osvěžující tělo i ducha a není divu, že se k němu lidé právě v dnešní hektické době vracejí čím dál častěji. S Řípem za zády začínám pomalu přemítat, ke které poutní „destinaci“ se vydám příště…

Poutnická místa

Cílem novodobých českých chodců mohou být poutní místa (poutě propaguje občanské sdružení Ultreia), místa či regiony spojené se slavnou osobností (například Máchovská či Friedrichovská putování občanského sdružení Pilgrim) nebo esteticky výrazná krajina (například Úplňkoví chodci se zaměřují na noční cesty Českým středohořím). Mezi nejznámější zahraniční poutní „destinace“ patří Řím a Jeruzalém, hlavně však španělské Santiago de Compostela. Přes Prahu přitom vede do hlavního města Galicie několik svatojakubských cest, jihomoravští poutníci mohou od minulého léta využívat novou trasu z Brna do rakouské oblasti Weinviertel a dále. Na českém území se putuje po značkách Klubu českých turistů, na rozcestnících je většinou trasa značena svatojakubským symbolem mušle.

Pozvánka

Chcete-li si pěší putování vyzkoušet na vlastní kůži, můžete se 29.―30. června zúčastnit putování občanského sdružení Pilgrim z Prahy přes Prokopské a Radotínské údolí či Karlštejn do Sv. Jana pod Skalou v Českém krasu. Kontakt: Jiří Zemánek (sarvanga@centrum.cz) nebo Tomáš Hrůza (tomashruza@gmail.com). Informace o Úplňkových chodcích najdete zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.