Ráj chodců Puerto Nariño

Po noci strávené v Bogotě jsme vnitrostátní linkou přeletěli do Leticie, hlavního města provincie Amazonas (je to jediný způsob, jak se sem dopravit). Hned u letiště jsme narazili na týpka, který vypadal jako Indiana Jones a který se nás rozhodl provázet. Nebyl vlezlý, a tak jsme si nechali poradit levný hotel hned vedle přístavu. Druhý den nás seznámil se způsobem kupování lístků na takzvané Rapido, tedy rychlou loď. Bylo nám velmi divné, že si nás jen zapsali do seznamu cestujících, vzali si peníze, ale lístky nedali žádné. Indiana Jones (jmenoval se ve skutečnosti Carlos) tvrdil, že je to OK. A — překvapivě — bylo. Nalodili jsme naše těžké bágly a svěřili se kormidelníkovi, který zahájil ďábelský slalom mezi plujícími větvemi, kmeny a celými stromy, které s sebou nese Amazonka. No, byl to profík, a tak za dvě hodiny naše Rapido bezpečně zakotvilo v přístavu Puerto Nariño.

Tato obec leží při ústí řeky Loretoyaco do Amazonky a žije v ní asi šest tisíc obyvatel, z toho čtyři tisíce bydlí přímo v samotném Puertu (urbanizovaná část rozkládající se na asi dvou km2) a další v usedlostech, v lesích a pralesích v širokém okolí na obrovské rozloze 1876 km2. Puerto Nariño bylo založeno teprve v roce 1961 a je pojmenováno po kolumbijském generálu Antoniovi Nariñovi, který bojoval proti španělské nadvládě. Většinu obyvatel tvoří indiáni z kmenů Ticuna, Cocama a Yagua. Pro mnoho obyvatel je španělština cizím jazykem a s angličtinou zde neuspějete vůbec, takže domluva je těžká.

Ni motorky, auta či čtyřkolky

Už z průvodce Lonely Planet jsme věděli, že tato obec na svém území zakázala provoz motorových vozidel, ale byli jsme zvědaví, jak to vypadá doopravdy. A skutečně, v přístavu nebyl jediný motocykl, čtyřkolka ani auto. Zákaz motorových vozidel v obci, ze které nevedou žádné silnice, se jeví samozřejmý. Tato logika ale všude neplatí. Na pacifickém pobřeží Kolumbie jsme později ve vesnicích zcela odříznutých od světa nestačili uskakovat před jedoucími motorkami. Kam jely? Pět set metrů tam a pak zase zpátky. Tady však kralují chodci.

Zatíženi batohy jsme se vydali k fotbalovému hřišti, u kterého jsem objevil informační kancelář. No, kancelář… Byla to taková budka. Uvnitř sedící černoška na naši otázku, jestli mluví anglicky, nereagovala, a tak jsme se jí posunky a několika španělskými slovíčky snažili vysvětlit, že chceme levný nocleh. Když zjistila, že jsme až z daleké Evropy, začala nabízet předražený luxus, ale teprve když jsem ji ubezpečil, že opravdu hledáme nocleh pod deset dolarů, vydala se se mnou loudavým krokem k penzionu, který nabízel ubytování za pět dolarů na noc.

Po ubytování jsme se rozhlédli po vesnici a zjistili jsme, že tady skutečně žádná motorová vozidla nejsou (kromě lodí a jedné sanitky) a že veškeré komunikace jsou uzpůsobeny výhradně pro pěší. Obec je protkána sítí pohodlných betonových chodníků, zmoly a potoky přemosťují zastřešené dřevěné mosty. A pěšky zde chodili skutečně všichni, starosta, policie, dokonce i vojáci. Párek mezků zde svážel odpadky. A u nich se zastavím.

Sběrné středisko v džungli

Zarazilo nás totiž, že na každém rohu stojí sestava barevných košů na separovaný sběr odpadů, a to ve složení: plasty, sklo, papír a bioodpad. Dle svého zvyku jsem nahlédl do košů a zjistil, že ekologické povědomí je tady asi podobné jako u nás. Ve skle se skutečně válely většinou lahve (hlavně od piva), ale i pár petlahví; v plastech zase převažovaly petlahve, ale sem tam jste zahlédli i něco jiného.

Zašel jsem na radnici, kde jsem se snažil získat informace o jejich recyklačním systému. Bohužel však nebyli schopni sehnat nikoho, kdo by uměl alespoň trochu anglicky. Nakonec mi jeden místní, který uměl tak trochu „hallo, how are you“, sdělil, že mám přijít zítra ráno o půl osmé, že mně jejich systém předvede. A předvedl. Vyšli jsme od radnice a poté, co jsme minuli místní mateřskou školu, domov důchodců a nemocnici, se cesta vnořila do džungle. Po asi kilometru se prostranství náhle otevřelo a spatřil jsem něco jako sběrné středisko odpadu. Obával jsem se nejhoršího, takže to, co jsem spatřil, mne překvapilo spíše příjemně. Separace skleněných lahví končila na velké ohrazené hromadě, kam se láhve sypou už jistě mnoho let, o čemž svědčila nejen úctyhodná výška hromady, ale i malá palma, která z okraje hromady vyrůstala. Vedle se tyčila podobná hromada železného šrotu, o jehož sběru jsem neměl tušení, ale asi fungoval. K recyklaci to má daleko, ale zároveň obě hromady mohou být jednoho dne využity jako druhotná surovina.

Poněkud hůře dopadá papír a bioodpad. Obě separované složky se přímo z vozíku házejí do hluboké zmoly, kde již léta úspěšně tlejí. Není to zas tak špatné (u bioodpadu dokonce lepší než v Brně), ale uměl bych si představit i šťastnější konec. Nejhorší na mne čekalo na závěr. Všechen separovaný plast se sypal na hromadu v zadní části recyklačního dvora. A, jak mi hrdě sdělili, tam jej každý měsíc spálí. No ani mi to nemuseli říkat. Okolní pralesní velikáni byli sežehnuti až do výše třiceti metrů a z místní „spalovny“ vycházel neuvěřitelný puch spálených plastů. Obec vydala sice manuál Pevné odpady, kde informuje, jak se mají obyvatelé chovat doma a ve škole i jak se mají chovat turisté, ale co se s odpadem opravdu děje, nesdělují. A jakkoliv vidíte nádoby na tříděný odpad skutečně všude, tu koncovku tak úplně vychytanou nemají.

Žádné vycpaniny!

Z ekologického hlediska nás mimo jiné zaujal i způsob, jakým si místní opatřují dřevo na stavbu domů. Na první pohled se nabízí import po řece, ale chyba lávky. Kromě několika druhů vzácných stromů, jejichž kácení je zakázáno, si totiž mohou indiáni pokácet v pralese strom. Speciálním přenosným katrem ho následně přímo na místě rozřežou na prkna, která jednotlivě odnesou pěšími chodníky na zádech. Žádná auta, žádná doprava klád. Zbytek, tedy piliny, krajinky a větve, zůstává na místě a stává se brzy součástí pralesa. Myslím, že jde o krásný příklad „sustainable use“. Mimochodem: indiáni chodí do pralesa se dvěma nezbytnostmi: s mačetou a mobilem, obé používají velice často. Zato internetu jsme se nedohrabali ani na policejní stanici.

V obci funguje i muzeum, provozované občanským sdružením Natutama, které se mimo jiné snaží chránit dva druhy říčních delfínů: růžového (Inia geoffrensis) a šedého (Sotalia fluviatilis),zdenazývaného „tucuxi“. Snaží se také o ochranu pěti druhů místních želv, arapaimy (místní obrovské ryby nazývané „pyrrarucu“) a jako své totemové zvíře si zvolili kapustňáka „manatí“. Muzeum se skládá ze dvou dřevěných budov tradičního stylu. V první nahlédneme do světa místní laguny Tarapoto: uvidíme model vnitrozemského mangrove a jednotlivé druhy ryb, ptáků a želv znázorňují dřevěné modely, které jakoby plavou v tomto biotopu. Jinými slovy: nejsou zde žádné vycpaniny! Ve druhé budově „navštívíte“ písčité pobřeží nočního jezera, nad nímž se klene kopule primitivní hvězdárny. Dodejme, že uvnitř celého muzea se chodí naboso a nesmí se fotografovat.

Sprchovat, splachovat, zalévat

Puerto Nariño označuje samo sebe za Zelené město a usiluje o certifikát Udržitelného turistického místa. Vyjma již shora uvedených aktivit k tomu směřuje také tím, že všem obyvatelům rozdalo ohromné plastové cisterny, do nichž jímají dešťovou vodu z dnes již převážně plechových střech místních dřevěných domků. Tato voda slouží nejen ke sprchování a splachovaní, ale také k zalévání malých zahrádek, zdobících každý dům. Může se vám zdát, že zachycování vody ze střech v obci, která periodicky zažívá sucho, snad musí být samozřejmostí, ale není tomu tak. V jiných podobných osadách, například v sousedním Peru nebo v Ekvádoru, slouží voda stékající ze střech pouze k rozbahňování prostoru mezi domy.

Když jsme byli nuceni strávit poslední den výpravy v sedmimilionové Bogotě, překvapil nás nejen všudypřítomný smog, ale i fungující městská hromadná doprava a 250 kilometrů cyklistických stezek s čilým provozem. Přesto jsme nostalgicky vzpomínali na naše Puerto, ve kterém slaví svůj nekonečný Den bez aut.

Autor je ekolog a politik, působí v Ekologickém institutu Veronica. Další 7.G reportáže najdete tady.