Referendum, výhybka na dráze Brna

Brněnský urbanismus má již po léta veliké bolení. To bolení se jmenuje hlavní nádraží, které se nachází v samotném centru města a v jistém smyslu oním centrem je — přinejmenším pro ty, kdo rádi ponocují a potřebují k cestě domů legendární rozjezdy, noční autobusy, které se jednou za hodinu právě z nádraží vydávají i do nejzazších koutů moravské metropole. Současně je nádraží pomyslným neuralgickým bodem budoucnosti. Nejpozději od devadesátých let všichni očekávají, že už se se stárnoucí stanicí z roku 1839 „něco konečně udělá“, spolehlivě se ale Brňáci a Brňačky dělí podle toho, kde by to „něco“ chtěli. Komplexní a velkorysá modernizace celého uzlu se totiž uvažuje ve dvou polohách: buď bude nové nádraží tam, kde stálo doposud, jen se protáhne a vychýlí směrem na Nové sady, nebo se postaví zcela nový uzel o kilometr dál směrem na jih, u řeky Svratky.

K druhé možnosti, velké změně polohy stanice, se již od časů první republiky upíraly naděje vizionářských modernizátorů. V časech mladé republiky, za hospodářské konjunktury, se zamýšlelo celé město rozvíjet právě na jih, do dodnes prázdného prostoru „městské divočiny“ mezi řekami Svratkou a Svitavou. Kolem nádraží se mělo utvořit nové centrum města, funkcionalistická čtvrť s budovami pro metropolitní instituce, bydlením, parky. Celé těžiště Brna se mělo vychýlit na jih. Pak ale přišla hospodářská krize, světová válka a nakonec komunistická diktatura. Ta sice plán na přesun nádraží zachovala v dlouhodobých plánech, nebyla ho ale schopna uskutečnit a město se začalo rozlézat všeobecně směrem na sever. Brno tak dnes vypadá na mapě jako chobotnička, jejíž chapadla směřují převážně do všech směrů, jen ne na jih. Víc než třetina obyvatel žije právě v chapadlech — sídlištích, od centra více či méně směrem na sever. V odhaleném podbřišku hlavonožce se nalézá nezastavěné území, pro něž se v polistopadovém období vžil poněkud nešťastný pojem „jižní centrum“.

Takové to devadesátkové kšeftování

Jak se české země probouzely ze socialistické noční můry a osvobozený kapitál nalil v „transformačním“ období novou krev do žil všelijakých velkolepých rozvojových projektů, probral se v Brně k životu i plán na přesun nádraží. Tentokrát již nebyl produktem budovatelství socialistického, ale kapitalistického. Vlajkovou loď své politiky ve vedení města z něj udělala především ODS. Pozemky v jižním centru jsou totiž jakýmsi zakopaným brněnským pokladem — jedná se o nezastavěné parcely v bezprostřední blízkosti centra města, současně jsou od něj ale odtrženy dnešním kolejovým tělesem nádraží, a především nejsou na celek zbytku města napojeny vůbec žádnou infrastrukturou. Cokoliv nového by se tu mělo vybudovat, by si vyžádalo miliardové investice z veřejných rozpočtů do nových silnic, tramvajových linek, rozvodů. Tak by se mohl poklad vykopat — pozemky by výrazně stouply na ceně. ODS probudila k životu starý projekt přesunu nádraží i s prvorepublikovým snem o nové, slavné éře pro Brno: nová městská čtvrť, ekonomické příležitosti, rozvoj s velkým R. Nic na tom, že Brno má dnes bytů víc než lidí (a někteří stejně mrznou na ulicích) a všechny významné instituce jsou na severu. O tom, kdo a co by se mělo rozvíjet, kdo by dostal příležitost, pro koho by byl poklad vykopán, nejlépe vypovídá tehdejší činnost města.

Správu pozemků v „jižním centru“ vedení města svěřilo stejnojmenné akciové společnosti, která se jich brzy začala zbavovat. Přestože byla tato firma stoprocentně v majetku města a její management tvořili převážně zástupci jeho politické elity (například z ODS její šedá eminence Pavel Blažek, přezdívaný spolustraníky něžně „don Pablo“, nechvalně proslulý starosta městské části Brno-střed Libor Šťástka nebo jedna z nejtemnější postav brněnské ČSSD Vlastimil Žďárský), odmítala protizákonně vydávat informace s odůvodněním, že je soukromou společností. Do majetkových poměrů v oblasti se až před několika lety pořádně „zakouslo“ občanské sdružení Brnění, které si informace vynutilo soudně. Jeho studie Komu patří Jižní centrum je dodnes fascinujícím pohledem do zákulisí politického kšeftování na přelomu tisíciletí.

Co z ní mimo jiné vyplývá? Podstatnou část pozemků vyprodal management pod vedením Blažka a Žďárského jiným soukromým společnostem personálně napojeným na brněnskou ODS. Čelné místo mezi nimi zaujímá společnost Karlín Development pražské developerky Taťány Turzikové, klíčové postavy známé investiční banky J&T. Vystopovat vlastnictví pozemků až k ní nebylo snadné — vlastní je totiž přes schránkovou firmu registrovanou na Kypru. Jiný pozoruhodný kšeft provedl jiný protagonista brněnské ODS, politik-byznysmen a bývalý městský radní Jiří Hos. Ten si skrze svou firmu Brno New Station Development dokázal díky nadstardardním vztahům s tehdejším ředitelem Českých drah Petrem Žaludou na 40 let pronajmout současnou budovu hlavního nádraží. Můžeme se jen domýšlet — a trnout — co by s historickou secesní budovou chtěl Hos provést, pokud by se skutečně nádraží přesunulo do „jižního centra“.

Občané odporují

Potud příběh o kšeftech, bez něhož lze plánu s přesunem nádraží jen stěží porozumět. Evropská unie, město a stát zafinancují nové nádraží a návaznou infrastrukturu za miliardy, smetanu slíznou spekulanti s pozemky, stavební firmy a politická elita. Mohla by z toho být velká nástěnná freska, ilustrující zpackanou českou postkomunistickou transformaci, je tady ale ještě jeden — důležitější — příběh: příběh odporu a politického konfliktu, který bude v letošním referendu kulminovat.

Přesunový plán tvrdě narazil už v roce 2004. Tehdejší prakticky kompletní občanská společnost města, od ekologických sdružení po architekty, se sjednotila v koalici Nádraží v centru a iniciovala jedno z prvních místních referend v republice. ODS primátora Duchoně byla na vrcholu své moci a k občanskému hnutí se chovala s bezohlednou arogancí — milionová kampaň vyzývala lidi, aby k referendu nechodili, hlasování magistrát svévolně umístil krátce před krajské volby. I dnes špatný zákon o místním referendu byl tehdy ještě horší a požadoval 50% účast voličů. Přišla polovina. Ač hlasování drtivě vyznělo ve prospěch nádraží v centru, ODS ze své přezíravosti neuhnula — a pomohla si tak spolu s dalšími věcmi vykopat hrob, ve kterém dnes již jednou nohou vězí.

foto: Kurayba

Po více než patnácti letech byla ODS v komunálních volbách 2006 odstavena od vlády. Tu utvořily právě strany, jež se do sedla vyhouply jednoznačnou podporou nádraží v centru. Vedle Zelených se mezi ně tehdy počítala i ČSSD, nad radikalitou tehdejších předvolebních prohlášení jejího brněnského šéfa Romana Onderky se dnes tají dech. Onderka jakožto primátor ale otočil — už po roce začal prosazovat odsun nádraží. Významnou roli v tom zřejmě hrálo paralelní mocenské centrum ODS a přesunu věrných úředníků, které na radnici existuje dodnes — a jeho koaliční partneři to bohužel strpěli. Veřejnost znechuceně rezignovala a po volbách o čtyři roky později dojednali staří známí Blažek se Ždárským na radnici velkou koalici ČSSD a ODS. Onderka zůstal primátorem a dopravu spolu s odsunem nádraží dostala na starosti nová „lidská tvář“ ODS Robert Kotzian. Ten nastavil novou, vpravdě obdivuhodnou strategii: varianty nádraží v přesunuté poloze a v centru přejmenoval na „u Řeky“ a „pod Petrovem“. Aktivisty z Nádraží v centru se mu dařilo chlácholit údajným nestranným a odborným srovnávacím procesem. Současně ale vše směřovalo k odsunu: město se pokoušelo — nezákonně, jak rozhodl soud, a tedy neúspěšně — získat územní rozhodnutí a směřovalo miliony korun do jednostranné, promyšlené propagace odsunu pod vedením Kotzianova PR pracovníka Dana Škaroupky (o něm ještě uslyšíme). Tato PR kampaň se snažila otupit nesouhlas většiny lidí s projektem, který se současně dostal do slepé uličky.

Skončeme to

Proto jsme se před dvěma lety rozhodli celý zamotaný „uzel“ rozseknout druhým lidovým hlasováním — a doposud se to daří. Desítky dobrovolníků dokázaly shromáždit přes dvacet tisíc podpisů a zoufalý odpor velké koalice ke konání referenda překonaly tuhé právní bitvy — ODS a ČSSD hnala věc až k ústavnímu soudu, který konání referenda potvrdil. Voliči v komunálních volbách minulé vedení města vytrestali a obě strany zamířily do opozice. Referendum vyhlásila nová koalice pod vedením ANO na dobu konání krajských voleb — letošního 7. a 8. října.

Brňané tak podruhé dostávají příležitost vzít osud svého města do vlastních rukou a celý táhnoucí se spor o polohu nádraží ukončit. Proti tomu ale i přes střídání na radnici hrají mocné zájmy. „Paralelní mocenské centrum“ úředníků, věrných spíše bývalému než současnému vedení magistrátu, působí spolehlivě a milionovou komunikační kampaň města nemá na starosti nikdo jiný než Kotzianův píárista Škaroupka. Primátor Petr Vokřál sice referendum před volbami jednoznačně podporoval, dnes ale mezi jeho priority jeho úspěch nepatří. V prekérní pozici mezi zastánci odsunu ve vlastním týmu a svéhlavými úředníky na jedné straně a koaličními partnery a občanskými iniciativami na straně druhé má svázané ruce, a tak si je především myje.

Robert Kotzian, který se mezitím musel přesunout do pozice občanského aktivisty, což mu jistě není příjemné, zase dostal na kampaň za bojkot referenda dotaci 200 tisíc korun od Haškova kraje a další peníze například od jednoho z řešitelů projektu přesunutého nádraží Jaroslava Dokoupila, architekta proslulého zpackáním přípravy nového územního plánu před pěti lety a především zákazem činnosti za střet zájmů ve věci megamarketu Aupark. Argumentace odpůrců je přitom rozporná. Na jednu stranu tvrdí, že referendum nemůže nic změnit, protože o nádraží rozhodne investor — ministerstvo dopravy, na druhou stranu vynakládají enormní úsilí a prostředky na to, aby jeho úspěchu zabránili.

Pravda je taková, že pokud referendum uspěje, přijde k němu 35 % lidí a většina bude dle očekávání hlasovat „ano“, bude město Brno nezrušitelně zavázáno i v jednáních se státem prosadit modernizaci nádraží v centru, a navíc ji realizovat prostřednictvím osvědčené metody návrhových soutěží podle metodiky České komory architektů namísto zflikovaných přihrávek spřáteleným firmám. Jedna taková soutěž — Budoucnost centra Brna — se již za účasti mezinárodních týmů uskutečnila, a Brno tak navíc už ví, jak může jeho rozvoj s nádražím v centru vypadat.

Uvolněná imaginace

Referendem může skončit období debaty a začít čas řešení. V tom spočívá obrovská naděje: nejen že se konečně osvobodíme od temného dědictví kšeftů z transfromačního období a ušetříme pět miliard na infrastruktuře hned a každý rok pak další miliony na dopravních spojích, které nebude nutné k odsunutému nádraží zavádět. Uvolní se prostředky, energie a imaginace pro jiný rozvoj města — založený na levné, dostupné a ekologické hromadné dopravě, kvalitní architektuře a zvelebování veřejného prostoru namísto na developerských projektech, nákupních centrech a kancelářských komplexech. Jde o to, zda si necháme zhmoždit město projektem, který se vyplatí jen nevelké skupině pozemkových spekulantů a politiků, nebo zda nasměrujeme rozvoj města úplně jiným směrem.

Tato naděje nemá velkou podporu mocných ani bohatých, a spočívá tak zase především v rukou občanů — v květnu se povedla pro-referendová sbírka peněz na HitHitu, zářijová kampan zase stojí a padá s množstvím dobrovolníků, kteří se zapojí do kontaktního přesvědčování a informování veřejnosti. Pokud neuspějeme, marasmus bude pokračovat. Pokud se to však podaří, čeká Brno jiná budoucnost.

Autor je aktivistou Občanské Aliance Referendum 2016 a součástí týmu kampaně Pro nádraží v centru.