Rolnicko-křesťanská tradice

Hledání a tápání někde mezi bantuskými bubny a čajem o páté

Kdekdo dnes používá přívlastek trvale udržitelný. Někdo tím míní způsobem rozvíjení průmyslu udržitelný natolik, aby to přežila co nejdéle právě ta jeho vláda, strana, národ či jiná parta (tzv. Trvale udržitelný rozvoj — TUR). Komise OSN vedená norskou ministerskou předsedkyní Gro Harlem Brundtlandovou o tom sestavila zprávu Naše společná budoucnost, která je biblí TUR. Tato zpráva Brundtlandové se pak stala základem pro celou řadu dalších aktivit (zejména UNCED — viz PG 4/1992).

Jiní lidé mluví o trvale udržitelném životě (TUŽ) a míní tím, jak zařídit, aby člověk a s ním i ostatní živáčkové mohli pobývat co nejdéle na naší Zemi.

Pro úplnost je nutno dodat, že mezi zásadními stoupenci TUR a TUŽ je celá řada smíchanců a mnozí lidé v tom mají pěkný zmatek. Povídejme si tedy o trvale udržitelném životě.

Určitě víme, že něco takového nenajdeme ani v brněnském paneláku ani v chicagském mrakodrapu, stejně jako ve slumu na okraji Addis Abeby nebo za kniplem letadla An-2, zasévajícího obilí do rozorané celiny.

V různých částech světa se lidé snaží hledat nové přístupy k životu třeba v komunách. Zkoušejí zajímavé přístupy ať už v oblasti pěstování potravin, jejich konzumace a následné likvidace odpadů nebo v oblasti řízení skupiny, přímé demokracie a duchovního života. Potkávají se tu často anglický čaj o páté s indickou hudbou, hi-fi kazeťák na solární pohon s kafemlejnkem, po africku udělaný laminátový buben s kalifornskou paprikou. Jiní se naplno obracejí k životu přírodních národů, studují způsob jejich života a snaží se poučit nejen z toho, jak harmonicky žiji s přírodou, ale i ze sociálních vztahů uvnitř kmene či vesnice. Je ale otázka, nakolik jsme schopni těmto lidem porozumět a zdali má vůbec smysl snažit se je u nás napodobovat.

Připadá mi to někdy jako slepé tápání neznámou krajinou, které je často velmi vzdáleno přirozenému světu, podobně jako život některých náboženských sekt.

Bába sedí za kamny, vylizuje kuthany aneb Hrách a kroupy, to je hloupý

Snad každý z nás zná vyprávění babičky nebo dědy, jaké to bylo v dobách jejich dětství. V zapadlých koutech Slovenska, na Zakarpatské Ukrajině nebo třeba v bulharské vesnici můžeme tento svět ještě zahlédnout při životě. Ano, je to opravdu jiný svět. Zná ho snad každý, když ne od vlastních předků, tak určitě třeba z Kocoura Mikeše a jiných Ladových obrázků, z Hanýžky a Martínka, Babičky a mnoha dalších knížek. Ten svět známe z lidových písniček, z hádanek, pranostik a říkanek, ale i z pohádek psaných či televizních.

Snad právě ony pohádky nám ten ladovský svět tak vzdálily, až se stal jen pěkně vymalovaným pozadím pro příběhy o hloupém Honzovi. Zkusme tedy nechat odejít hloupého Honzu na vandr a zatím se podívat do vedlejší chalupy, co dělají panímáma a pantáta Ladovi. Pak zkusme zjistit, jak vypadala domácnost obyčejného sedláka v době, kdy kronikář Kosmas zaznamenává příběhy o Přemyslovi a Libuši. Uvidíme dva světy, v mnohém podobné, v mnohém odlišné. Jeden blízký, idylický až pohádkový, druhý vzdálený, svět boje o holé přežití. A snad právě jejich vzájemným srovnáním vynikne rozdílnost obou od světa, ve kterém jsme zakleti my sami.

Povídání o životě Pepíka Ladů a Ostoje Dušníka od Únětického kostela

Jak vypadala chalupa u Ladů zvenčí, zná každý z obrázků, možná však neví, že měla stejně jako ty ostatní ve vsi pouze tři místnosti — světnici, komoru a možná černou kuchyň, spojené byly síní, která plnila úlohu dnešní předsíně. Malá, asi trojdílná okénka, pokud nebyla zastíněna kytkami, dobře osvětlovala světnici, ale i tak se ještě k obytné ploše musí nutně počítat zápraží před domem. Světnice již měla na podlaze asi prkna, v ostatních místnostech však zem nejspíš pokrývala udusaná hlína, případně cihlová dlažba. Mezi skromným nábytkem bychom jistě našli stůl, lavice, židle, postele, truhlu a almaru. Na zdi kříž, svaté obrázky, snad první fotografie, hodiny. Na střeše chalupy byly umně uvázané došky.

Sedlák Ostoj, poddaný Únětického kostela, měl chalupu na první pohled dosti odlišnou. Však si ji také stavěl sám, jen z toho, co sám mohl získat v lese a na poli. Nejdřív by nás určitě zaujalo, že chalupa nemá okna. Nahradily je malé větrací štěrbiny. Nízké dveře s vysokým prahem vedly do síně a zároveň ji osvětlovaly. Sloužila jako sklad, místo k drcení obilí a snad i nocležiště. Ze síně vedly dveře do zakouřené jizby, osvětlené otevřeným ohněm. Běžný život mimo dobu velké nepřízně počasí se odehrával na „zápraží“, nebo úplně venku. Práh domu tak odděloval od nepřátelského venkovního světa spíš útočiště, kam neměl zavítat cizí, nežli obydlí v našem slova smyslu. V místnostech byla na zemi udusaná hlína a velmi skromný „nábytek“ — sedátka, široké lavice, možná i dlabaná truhla. Nenajdeme tu ani stůl, židli, postel nebo skříň. Ve „svatém koutě“ měl již Ostoj možná znamení kříže, ale zároveň stále kytici klasů z poslední úrody. Slaměná střecha byla na svém hřebeni zatížena klacky.

Malý Pepík Ladů asi velmi rád sedával za večerů na peci. Nejspíš se do ní ještě přikládalo z vedlejší černé kuchyně. Ale byla-li chalupa bohatá, mohl si již hospodář dovolit koupit kachlový sporák s dvířky a plotnou z plátů. Pak by se tedy topilo přímo ze světnice. Kouř odcházel zděným komínem nad střechou. Snad jen ti nejchudší měli komín dřevěný. Součástí pece byla i chlebová pec. Večer místnost osvětlovala svíčka, nebo snad i petrolejka namísto starodávné louče.

Ostojova žena udržovala stálý oheň ve složitém ohništi, možná již v jakémsi krbu. Kouř však neodcházel komínem, ale sám si hledal cestu ven stropem a střechou. Oheň svítil, vařil a hřál. V obezdění „krbu“ byla menší pec na pečení chleba. Oheň nesměl nikdy vyhasnout, s výjimkou Vánoc a Velikonoc, kdy byl nový oheň přinášen z kostela. Celá jizba byla zakouřená a černá od dýmu, asi jako dnešní letní salaš někde v horách.

Hloupý Honza dostal s sebou na vandr raneček buchet, oslazených povidly smíchanými s mákem, a ty samé buchty měl jistě rád i Pepík Lada. Pak se jedly husté polévky s voňavým kořením a houbami, kaše z obilí nebo hrachu, brambory nebo tuřín. Na cestu do školy dostaly děti skývu chleba a do vydlabaného důlku máslo nebo sádlo. Chleba se pekl tak jednou za čtrnáct dní, zato však hromada bochníků velkých jako kola od vozu, vydržela celou tu dobu jedlá. Ke stravě patřilo sem tam vajíčko, mléko, domácí tvaroh, podmáslí a syrovátka. Babička si mlela v kafemlejnku žitnou kávu, která se pila s cikorkou. Maso bývalo tak jednou týdně (neděle), zato o svátcích či zabíjačce ho bylo dost. Ve sklepě byly na zimu jablka a hrušky, ale taky mrkev, petržel či pastiňák. A na ošatku dostal Pepík, když byl hodný, vlašské ořechy, sušené švestky, křížaly nebo i něco z perníku.

Co měl Kosmův současník, sedlák Ostoj, k večeři, když se vrátil z pole, je již svízelnější zjistit. Možnosti, jak jídlo připravovat, měla Ostojova žena dosti omezené. Neměla ani pekáče, železné hrnce, ba ani kotel na vodu — jen několik vysokých hliněných hrnců přistavovaných přímo k ohni. Skoro všechno jídlo bylo tedy vařené — polévky a kaše. V poledne měl Ostoj ten den s sebou jen placky z hrubé mouky. Pícka sloužila spíš jen k přípravě slavnostnějšího jídla z proseté mouky — jakéhosi koláče (mazaného rozvařeným sušeným polodivokým ovocem — povidla nebylo v čem uchovávat, neb hrnec byl vzácnost). Jedlo se hodně vařené proso, ječmen, pšenice, ale také sbíraná semena merlíku nebo v nouzi žaludy. Kvašený žitný chléb v malých bochníkách byl vzácnějším, nicméně známým pokrmem. Maso se jistě také občas objevilo v hrnci, nebylo ho však víc než v chalupě u Ladů. Mezi pochoutky patřily kromě již zmíněného sušeného ovoce jistě lískové ořechy a med, možná taky sladká míza z javoru nebo oříšky z kotvice bahenní. Jediné, co musel Ostoj ženě koupit na vaření, byla sůl.

Zjara pantáta Lada zapřáhl do chomoutu kravku nebo koníka a vyjel orat se svým železným ruchadlem dlouhé pásy polí, panímáma se na zahradě oháněla motykou, a vůbec nástrojů, počínaje kosou a konče třeba rýčem, byla v kůlně celá kopa. Obilí se sklízelo kosou a pak se doma na mlatě vymlátilo pomocí cepů. Bylo uskladněno na hromadách na půdě. Co mlynář semlel v nedalekém vodním mlýně, nasypala pak hospodyně do sýpek — jakýchsi šuplíků.

Dušník Ostoj orával své osamocené, v lese vyklučené pole starým dřevěným pluhem s okovanou špičkou taženým volkem čí kravkami. Z dalších kovových nástrojů měl ještě nezbytnou sekeru a nůž, který vlastnila též jeho žena. A to bylo obvykle všechno s výjimkou srpů na sklízení úrody a možná nůžek. Mlátilo se nejčastěji pruty a obilí pak bylo uloženo v zemních jamách. Menší množství pro přímou potřebu se skladovalo v kadlubu dlabaném z jednoho kusu kmene. Přímo před použitím mlela Ostojova žena obilí na malém žernovu (miskovitý kámen, ve kterém se ručně otáčí druhý plochý kámen).

Tok času během celého roku dělil u Ladů kalendář na týdny a měsíce. Tento kalendář také často býval hlavním čtením na celý rok. V Ladovic chalupě mohli klidně umět číst už všichni. Bylo to ale v té době specifikum českých zemí. Neděle patřila pravidelné návštěvě kostelíka. Před jídlem nechyběl otčenáš, stejně jako před spaním krátká modlitba. Rytmus celého roku ale udávaly zemědělské práce. O žních a senách bylo všechno na nohou, o masopustě nebo dožínkách byli všichni… v hospodě.

Naproti tomu měl Ostoj jen jediný kalendář — svá pole a přírodu kolem, hodinami mu bylo slunce a hvězdy. Rok se dělil na zimu (spolu s podzimem) a léto (spolu s podletím). Svěcení neděle po sedlácích církev již tenkrát vyžadovala, a tak Ostoj, přímý poddaný kostela, to již musel chtíc nechtíc respektovat. Jeho pojetí času bylo stále ještě výrazně cyklické (zrod, růst, zrání, semena, znovuzrození…), i když již jistě znal příběh o Kristově zrození a konci světa po jeho opětovném návratu na zem. Celkově se v Ostojově pohledu na svět mísilo to vše původní a důvěrně známé přírodní (pohanské) s novou vírou v jednoho Boha, ale také jednoho ďábla. Každoroční koloběh svátků nebyl ještě dokonale provázán s liturgickým kalendářem a mnohé svátky s křesťanskými jmény měly obsah daleko starší.

Zamlžená okénka, kterými jsme letmo nahlíželi do světů Lady a Ostoje se zavírají a nesmíte se zlobit, jestli jsme se dívali omylem v tom spěchu do pokřiveného zrcadla.

Obě venkovská hospodářství, skrytá pod doškovou střechou, jejich hospodáři nikdy neopustili na delší dobu. Přesto byli závislí na okolí. Ostoj potřeboval sůl, železné rádlo, sekeru, nůžky a nůž, a taky hliněné hrnce na vaření. Oblečení, dřevěné nádoby a koše, dům nebo přístřešky pro dobytek si ale zhotovil úplně sám. Jen jednou ročně odváděl daň 12 denárů za prodané dobytče. Několikrát ročně musel robotovat na únětickém panství. Ladovo hospodářství potřebovalo pro svou existenci vesnického kováře, koláře a tesaře, ale také továrny a dílny kdesi daleko, odkud se získávaly okenní tabulky, dvířka a pláty na kamna, hřebíky, látky na oblečení, kafemlejnek, cukr, sůl a koření do kuchyně. Musel pravidelně kupovat nejen kovové a hliněné nádoby, putýnky a dížky od bednáře, ale také mýdlo, vápno na bílení a spoustu dalších věcí. Na trhu proto prodával vejce, máslo, maso, ale třeba i obilí. Peníze již byly běžná věc.

Ty ženo mlč! A ty dědku taky!

Moc idylicky jsem to vylíčil život na vesnici minulého století. Malované ladovské obrázky oproti drsnému boji o život ve světě Ostojově. Ale kam se poděla všechna ta bída a dřina našich pradědů? A co robota, daně, zvůle rychtářů a vydřidušských mlynářů, kteří drželi svým „monopolem“ obyčejného sedláka v šachu?

Kam se poděla v mých poznámkách nesnášenlivost vesnického obyvatelstva? Kam zmizel odpor ke všemu cizímu (Fuj! Černoch — určitě zplozenec pekel) a neznámému, vražedná netolerance? Někteří lidé dnes dokonce označují válku v Bosně za válku „vesnice“ proti „městu“. Krvavou válku primitivní, netolerantní a zmanipulované „vesnice“ proti kosmopolitnímu multikulturálnímu a tolerantnímu „městu“ (Sarajevo).

Stejně tak jako by zmizely často otřesné vztahy v rodinách. Despotická nadvláda muže nejen nad svou ženou a dětmi, ale i nad svými zestárlými rodiči. A nedopadlo to vždycky tak dobře jako v „Dědově míse“ od Jana Nerudy. Gazdina roba nebo Maryša — to jsou možná vhodnější modely vesnické minulosti než sentimentální vzpomínky pana Lady nebo Boženy Němcové. Nesmíme zapomenout, že i všechny ty zástupy sirot z Erbenových balad jsou jen tou částí reality, kterou obrozenci, budující představu kulturního národa holubičí povahy, byli ochotni připustit.

Jaký byl ale život žebráků, bezzemků a dalších lidí na okraji společnosti? Kam se poděli přestárlí lidé, odložené děti nebo v tichosti zlikvidovaní novorozenci? A co násilné svatby, lichváři, španělská chřipka, zástupy vdovců, krutá závist sedláků; všichni ti potem a hnojem čpící sedření lidé; kampak ti se poděli v mých poznámkách?

Křesťanská tradice? Co to bylo za víru, která byla často jen vynucena násilím a tlakem okolí? Co to bylo za víru, když katolický venkovan, než aby povolil svatbu dětem před „evangelickým Bohem“, je radši vydědil? Donekonečna omílaný katechismus nebo schématické zásady té či jiné konfese, sedláci udržovaní strachem v područí duchovních („nám je pánbůh jako pánbůh, jen aby byl ňáký, aby jsme s ním udrželi v respektu sedláky“ K. H. Borovský). To je ta tradice, ke které se chceme obracet? Není to jen jiná forma sentimentu, se kterým městské paničky slzely nad hrdinskou smrtí našeho českého ostře protiněmeckého národního hrdiny Jana Koziny?

Pluh a kniha

Cesta zpět je definitivně uzavřena. Nikdy víc se nevrátí původní starý venkov a nebylo by o co stát. Vzpomeňme si na zemi, kterou chtěli navrátit do středověku, do období „největší národní slávy“. Tomuto obludně šílenému pokusu o propad spirálou dějin o několik pater níž padla za oběť více než polovina obyvatel Kambodže.

Naopak, v současné době tak vehementně vyznačovaná cesta vpřed, k větší a větší prosperitě, ať už čistě tržní, nebo k prosperitě trvale udržitelného rozvoje, je také cestou zkázy. Může totiž dovést také nás, stejně jako dovedla již stamilióny ekologických uprchlíků, v nejširším slova smyslu do staronového světa boje o holé přežití.

Zkusme tedy někdy na cestě hledání trvale udržitelného života zamířit do horské vesničky. Nikde přece není psáno, že v chalupě s prkennou podlahou a pecí nemůže být knihovna, a že po ruční práci na poli nemůžu poslat dopis příteli do Arménie. Můžeme zkusit přemýšlet o světě, kde většina věci hmatatelných bude ze světa Ladova, a naopak spousta duchovních bude vybrána z nejlepších pokladů světa našeho.

A Ostoj? Ten by se pak mohl z hrozivých vizí vrátit do táborů experimentální archeologie.

—

Literatura

• Smetánka Z., Legenda o Ostojovi. Mladá Fronta, edice Kolumbus 125, Praha 1992
• Langer J., Vařeka J.: Naše lidové stavby, Albatros, Praha 1983
• folklór slovanských národů Evropy
• paměti vlastních předků

Rozluštění úvodní hádanky: bláto.