Samorost 2: Příběh z mechu a kapradí

Intro: vesmír. Tu a tam jeho tmou problikne hvězda a propluje jedna z podivuhodných planetek, přírodní artefakt — samorost. Zoom In: svérázné krajiny (skryté levely Poklop, Sopouch, Kompotárna, Budoár, Planina, Lesík nebo Maják) a roztodivní obyvatelé. A jejich příběhy připravené k rozvernému „vyprávění“ formou hry, jen k nim nalézt v pravou chvíli pasující šém a „kliknout“ na něj. Na pozadí toho různé známé i tajuplné (pa)zvuky, éterické tóny. Epizodu za epizodou, zkoušku po zkoušce, bok po boku hlavnímu hrdinovi — sympatickému skřítkovi v bílém „pyžamu“. S myší (počítačovou) zachránit pejska (animovaného), kterého, zatímco jeho pán doma spal, ukradli vetřelci z jiného „vesmírného špalku“. A navíc si drze a mlsně natrhali i hruštičky z cizí zahrádky pro svého šéfíčka. Outro: happyend, fanfáry v podobě veselého štěkotu osvobozeného zvířete a po shledání cesta kamarádů z cizácké planety-choroše domů, do mechu…

Na to, že se jedná o počítačovou flashovou hru od mladé české animátorské dvojice Jakub Dvorský a Václav Blín (více na http://amanita-design.net/), má Samorost 2 neobvyklou pohádkovou atmosféru, což narušuje někdy předpojatou a příliš zobecňující představu o počítačových hrách coby akčních, poněkud bezduchých „střílečkách“. Tato „milosrdná“ hra přitahuje svým charakterem konečně nejspíš i jiný typ hravých „čtenářů“. Vzhledem k tomu, že k ní sami tvůrci někdy připojují přívlastek „relaxační“, je třeba více trpělivosti, než se akce rozvine (a to nepočítáme prodlení způsobené případným zpomalením vašeho postaršího PC). Ovšem ten čas, včetně chvil až hodin, kdy se někde v hledání dalšího klíče v epizodě zdržíte, není nikterak ztracený. Aspoň se hráč rozkouká po prostředí plném tajemných skalních prasklin, zarostlých jeskyněk či nebezpečně vyhlížejících strží. A pod „palbou“ pro oko měkkých a příjemných vizuálních podnětů a za minimalistického, a přesto velice dějového hudebního elektronického doprovodu si prostě na správnou invenci počká. Tehdy váš svěřenec jen bezradně „čučí“, případně občas cosi zagestikuluje, a čeká na instrukci. Intuitivní tápání je náležitou a nezbytnou součástí hraní a nejednou hráče dovede k výhradně logické operaci (pro nalezení správné kombinace, kódu, pořadí kroků apod.). Neurčitá mantra „Běž tam, nevím kam. Přines to, nevím co“, jež jako by jemně zněla v podkresu celé hry, vždy nakonec nabude konkrétních rysů a skřítek a hráč pokročí po narativní lince. Zapadne tak další dílek skládanky, kterou rozložili tvůrci z Amanity víceméně pro takovou hráčskou skupinu, již počítačové hry z různých důvodů zrovna neoslovují, ale která disponuje patřičnou mírou životní hravosti.

Dvorský sbíral obrázky pro tuto vkusně poskládanou audiovizuální počítačovou koláž na svých výletech, nepochybně včetně těch snových: fotografie míst, jež jsou jaksi po(d)vědomá, pak podstoupily úpravy ve Photoshopu, a získaly tak „ochranné zbarvení“ jiných říší. Ze zmutovaných struktur jako by se v některých okamžicích během hry vylupovaly pololidské či polozvířecí tváře™ Podobně si děti fantazírují nad malými lesními domečky z pařezů, klacíků a chvojí… A obdobně si „hraje“ s náhodně nalezenými přírodninami například i výtvarník František Skála… Nakonec byly Dvorského záběry reálií rozhýbány Blínovými animovanými prvky. Mikrokosmos mechů, lišejníků, hub nebo také detaily skládek tak takřka vrostly bez hranic do všehomíra. Ve spojení s Dvořákovou hudbou (tentokrát Tomáš-Floex) jiných sfér hra skoro chvílemi provokuje iluzi hmatu, čichu nebo chuti.

Kouzlo hry v jejích rozmilých záběrech a uchu lahodící hudební složce i to, že se „čtenář“ sám podílí na utváření příběhu (interaktivita „textu“), zapůsobí na většinu hráčů hned na samém začátku: málomluvný a pozitivně orientovaný hrdina probouzí sympatie, ba ztotožnění, onen „relax“ od všednodenního předimenzovaného cvrkotu. Sami autoři hru zamýšleli k osvěžení lidí v čase, který tráví v šedivém světě technokratických kanceláří a počítačů. Ostatně jak je ušlechtilé vydat se na výpravu na jinak strukturovaný samorost pro psího kamaráda! Navíc u vědomí, že pokud váš svěřenec někam spadne či ho kdosi/cosi vcucne, pak jinudy opět vyleze (vyplivnut) bez zranění a ztráty „bambule na čepičce“, tedy svého poetického charizmatu. Avšak o osudy ukradeného ovoce jde v neposlední řadě též! Cizinci, připomínající svou fyziognomií hmyz, sice nejsou evidentně zlí, každopádně však nerespektují soukromí a majetek druhého. Samorostlý gnóm a nenechaví vetřelci jsou bytostmi antropomorfizovanými, tedy nositeli lidských, nijak nepřirozených vlastností, či dokonce dvou přístupů k životu. Na jedné straně této „bajky“ je poněkud individualistický a řekněme svobodný skřítek, správce krásné zelené planety; a na druhé straně obyvatelé jiného oživeného samorostu, jenž je protkán poněkud primitivními, ale důmyslnými „technoidními“ norami, kde vládne jistá společenská hierarchie. Ale zas tak vážné poselství hra nejspíš ani nenese: ať už jde o počínání toho či tamtěch, je v něm obsažen humorný, hravý náboj. A pokud jde o „přátelskou konfrontaci“ skřítka a vetřelců ve hře: možná víte, jak to bylo s Bilbem Pytlíkem, který seděl ve své útulné hobití noře, a nebýt neočekávaného dýchánku s nezvanými hosty, kteří ho vytáhli do světa, byl by nikdy nezažil takové velké dobrodružství™ Ale o tom už je zase jiný příběh…

Závěrem dlužno pro upřesnění dodat, že Samorost 2, který vtrhnul do virtuálního světa v prosinci 2005, navázal na hru Samorost 1, senzaci internetu v roce 2004, kdy ji Jakub Dvorský dokončil jako ročníkovou práci na pražské VŠUP v ateliéru legendární postavy českého animovaného filmu minulých let prof. Jiřího Barty. Druhý díl skřítkových dobrodružství vznikl ve spolupráci se zmiňovanými kolegy-umělci nových médií a sestává ze dvou kapitol: první lze sehnat, stejně jako Samorosta 1, na internetu on-line zdarma, druhá (další tři levely čili podkapitoly Planina, Lesík a Maják) je již placená.