Sedlář je kůže pán

Vypravili jsme se hned za dvěma sedláři — do Horní Rozsíčky za Danielou Netíkovou a do Skalice nad Svitavou za Janem Valnohou (viz rámeček). Oba mají hodně společného. K řemeslu se dostali v podstatě náhodou a na řadu řemeslnických fines si museli přijít sami. Také nářadí si většinou vyráběli takříkajíc na koleně. Profesionální se totiž u nás de facto nedá sehnat a zahraniční stojí spoustu peněz. Občas se vyskytli u likvidace bývalé sedlářské dílny a potřebné nástroje pořídili za solidní cenu. Jindy se až ex post dozvěděli o škodách, které napáchali neznalí pozůstalí. „Když mi lidi řeknou, že nářadí vyházeli, trhá mi to srdíčko. Starý vercajk je starý vercajk,“ povzdechne si Netíková.

Oba mají také nerovného soupeře. Strojová výroba z východu jim nepříjemně dýchá na krk. Ceny stlačila bezkonkurenčně nízko. Spolu s nimi sice i kvalitu, ale většině zákazníků to příliš nevadí. Zdá se, že se nad ručním sedlářstvím pomalu stahují mračna.

Na samotě mezi poli

„Celá rodina si dodneška ťuká na čelo, kde jsem to skončila,“ směje se Daniela Netíková. Má na mysli samotu, která leží šest set metrů od Dolní Rozsíčky a stejně tak daleko od Horní Rozsíčky; katastry obou vesnic procházejí chodbou domu. Samozřejmě nejde o náhodu. Obě obce tady totiž v roce 1898 postavily školu, lépe řečeno jednotřídku, a aby se nehádaly, vyměřily si ji přesně mezi sebe. Na místě dnešní sedlářské dílny se ještě v 70. letech minulého století děti učily číst a psát, jejich kantor bydlel hned ve vedlejší místnosti, tam, kde má nyní byt i současná majitelka.

V létě je samota mezi poli možná vlídnější, v sychravém dubnovém počasí se však ještě otočila svojí drsnější tváří. Déšť se mění ve sněžení, chlad nepříjemně zalézá pod kůži, pod nohami teče voda z tajícího sněhu a trávník u branky domu se změnil ve čvachtající bláto. Z kamen stojících u dveří dílny ale sálá příjemné teplo. Daniela Netíková přikládá dřevěnými peletami a omlouvá se za nepořádek. Ukazuje přitom k veliké železné kostře položené uprostřed místnosti. Jde o základ budoucího vozu, pochopitelně pro koňské spřežení. Jak jinak. „Nevím, kde se to v člověku bere. Od malička mě to táhlo ke koním. Přitom, když nepočítám babiččiny králíky, žádné zvíře jsme doma nechovali, natož koně,“ směje se sedlářka. „Když mně bylo deset let, táta to už se mnou nevydržel a zavedl mě do jezdeckého oddílu. Jenže tam mi řekli, že mě nevezmou, protože jsem ještě moc malá. Zhroutil se mi celý svět.“ Prvního koně si Daniela Netíková pořídila až po revoluci. Dnes se v ohradě u domu prohánějí koně tři. Zde se však ukázala slabina jinak celkem výhodné koupě staré školy — chybějí tady totiž hospodářské budovy.

Od biče k sedlu

„K sedlářství jsem se dostala na vandru. Potkala jsem tam člověka, který uměl práskat s bičem. Velmi se mi to líbilo, a tak jsem pro své známé a kamarády začala plést biče,“ vzpomíná Daniela Netíková. „Na dalším vandru jsem se seznámila s vyučeným sedlářem, který mně ukázal, jak pracovat s kůží.“ Do řemesla se vší silou vrhla po roce 1989. „Dopoledne jsem ve fabrice brousila sklo a odpoledne šila ve své dílně. Musela jsem si vybrat.“

Své první sedlo Netíková ušila stylem pokus-omyl. Od zmíněného učitele sice získala základy anglického sedlářství včetně šití kočárových postrojů, o výrobě sedla však toho moc nevěděla. „Když jezdíte na koni a vyzkoušíte si to, přijdete na to brzo,“ reaguje na připomínku, že ušít jezdecké sedlo přece nemůže být jen tak. Z dílny Daniely Netíkové už vzešlo pětatřicet, z drtivé většiny westernových sedel. Jsou pohodlnější, na rozdíl od anglických v nich jezdec vydrží celý den — to právě potřebovali kovbojové, když naháněli dobytek po prériích. „Poptávka začala v poslední době klesat, protože kdo z okolí sedlo chtěl, už jej má. Navíc, pokud se majitel o něj dobře stará, troufám si říct, že mu vydrží až padesát let.“

Nerozbitnost sedel spočívá právě v ručním šití: u každého stehu, když se dotáhne, vznikne suk. Šicí stroj toto neumí, a ani nedokáže stehy pořádně utáhnout. Proto se brašna šitá mašinou začne postupně párat celá, pokud se na ní předře byť jen jeden steh. U sedel nebo postrojů se také šije takzvaně do drážky — v ní jsou stehy schované a nedřou se. Obzvláště je to důležité v místech, která se nejvíc opotřebovávají — tam, kde má jezdec nohy. „Třeba tohle sedlo mám zhruba šestnáct let a není na něm prasklý jediný steh,“ ukazuje Daniela Netíková na svoje dílo zdobené ovčí kožešinou. „ A jezdím na něm prakticky denně.“ Další plus přidávají také kvalitní splétané polyesterové nitě máčené do vosku. „Vždycky zákazníkům říkám, že až ta kůže shnije, šití jim zůstane,“ směje se Netíková, „jsou skutečně věčné, ale také drahé. Třeba na opravy postrojů do lesa používám jen obyčejné nitě.“

Nad ušitím jednoho sedla bez zdobení stráví Daniela Netíková zhruba sto hodin. „Pokud je to možné, jedu si toho koně změřit. Případně si můžu vzít svoje sedlo a vyzkoušet ho na něm. Ale jak člověk získává praxi, kolikrát už mně stačí se na koně jen podívat.“ Dodává však, že co zvíře, to trochu jiný hřbet. Současné plastové kostry, na rozdíl od svých mnohem těžších dřevěných předchůdkyň, ale dovolují ledacos přiříznout a upilovat. „Nedávno jsem šila sedlo na koně s velmi atypickým hřbetem, na který nepasovalo skutečně nic. Ten kůň běhal dálkové závody na mezinárodní úrovni, a tím, že ho tlačilo sedlo, ztrácel výkonnost. Nezbývalo, než kostru vypilovat na míru přímo na něm. Zabralo mi to celý den,“ směje se Netíková.

Levná strojová výroba válcuje ruční práci i na trhu s jezdeckým sortimentem. „Zatímco dovozová sedla lze pořídit za osm až deset tisíc korun, ode mě to nejlevnější stojí minimálně dvacet. Jenže ono jde o bezpečnost,“ zvážní Netíková, „u levných sedel se začne brzy trhat kůže a lámat kostra.“

Uživím se, ale nezbohatnu

Daniela Netíková se zdráhá pojmenovat, na čem stojí její živnost víc, zda na sedlech nebo na výrobě drobných předmětů, jako jsou brašny, opasky či třeba peněženky. „Živí mě v podstatě to, co lidé chtějí,“ odpovídá neurčitě, „sedlo je dneska drahá záležitost a není na něj vždycky odbyt, proto se snažím šít i výrobky denní potřeby pro obyčejné lidi.“ Na rozdíl od Jana Valnohy na jarmarky nejezdí. „Zatím jsem neměla potřebu, zakázek mi chodí relativně dost.“ Po krátké chvíli však upřesňuje: „Ale třeba nemám tolik práce, abych mohla někoho zaměstnat. Sebe uživím, ale na zbohatnutí to není.“

—

Sedlář bez sedel

Zhruba čtyřicet kilometrů severně od Brna leží malá obec Skalice nad Svitavou. Nedaleko zdejšího vlakového nádraží, v přízemí nízké bytovky, má dílnu sedlář Jan Valnoha. Tmavé místnosti dominuje velký pracovní stůl, podél stěn stojí ponk, skříně a police plné nářadí, součástek, srolovaných kůží a laikovi těžko identifikovatelných věcí. Valnoha si sedlářství poprvé osahal koncem osmdesátých let během základní vojenské služby, a to díky kolegovi, se kterým sdílel stejná kasárna. Téměř dva roky tak věnoval více času pronikání do tajů řemesla než přípravě na případnou roli v armádě. Po vojně jako vyučený včelař-ovocnář nastoupil do sadů tehdejšího jednotného zemědělského družstva, pak ještě zkusil štěstí u brněnské vlakové pošty a chvíli soukromě zahradničil. Celou tu dobu si sedlářstvím jen přivydělával. V roce 1995 se rozhodl do toho jít takříkajíc naostro.

„Mě živí suvenýry, to říkám nepokrytě,“ vyjasňuje situaci hned na začátku Jan Valnoha. Už více než deset let se vždy od května do srpna jeho domovem stává westernové městečko Šiklův mlýn, turistická atrakce Vysočiny. „Mám tam krámek, kde i bydlím. Moje děti tam se mnou tráví prázdniny. Návštěvníkům předvádím řemeslo a také účinkuju v programu, většinou hraju hrobníka.“ Sortiment si musí skalický sedlář vyrobit přes zimu, protože během sezony se mu času příliš nedostává. Na odbyt jdou hlavně sponky do vlasů a nejrůznější drobnosti v podobě přívěsků na krk nebo na klíče.

„Bez práce na Šikláku bych se neuživil. Musel bych jezdit každý víkend na jarmarky. Třeba v Plzni pořádají několikrát do roka řemeslné trhy. Jenže ujedu sedm set kilometrů, jsem tam dva dny, musím někde spát, jíst a denně utržím 2,5—3 tisíce korun. Když si to všechno spočítáte, žádná sláva to není,“ shrnuje Valnoha. Občas si, jak říká, nějaký jarmark střihne. „Zakázky mi sice chodí i přes internet, ale není jich tolik, abych nemusel nikam jezdit,“ vysvětluje. O Vánocích třeba pravidelně prodává na brněnském výstavišti. Avšak ani svátky s největším tržním potenciálem nejsou žádná selanka. „Než se u nás začaly stavět supermarkety, lidé na jarmarcích skutečně dárky nakupovali. Teď tam jdou nasát vánoční atmosféru, ale utrácejí už jinde.“ Skalický sedlář vedle suvenýrů vyrábí opasky, pouzdra na téměř cokoliv, brašny, kabelky i peněženky. Šije také například pochvy na meče či nátepníky. Zájem o tyto zvláštnosti má specifická skupina lidí, kteří propadli living history, třeba novodobí šermíři. „Kabelkami nebo brašnami bych se neuživil. Pásky prodávám za osm stovek, to koupí málokdo. Obchody jsou dnes plné levného zboží z Asie.“

Podle Valnohy začíná sedlářům zvonit hrana. Nejenže nemohou konkurovat lacinému dovozu, ale také — vinou klesajícího odbytu — se jim zužuje možnost nákupu potřebného materiálu. V Česku například pracují už jen poslední dvě koželužny: v Novém Bydžově a v Jablůnce. „Doby, kdy u nás lidé vyráběli z kůže, jsou pomalu pryč. Když jsem chodil v 90. letech na veletrhy módy a textilu KABO-STYL, bylo brněnské výstaviště plné výrobců strojů, materiálů, komponent nebo třeba dovozců přezek. Mohl jsem si vybírat za solidní cenu. Letos tam byli většinou akorát překupníci, s výrobou už to nemá nic společného.“

Svoji budoucnost vidí skalický sedlář bez konkrétních obrysů: „Baví mě, když člověku něco vzniká pod rukama. Ale ideální by bylo, kdybych chodil někam do práce a řemeslo dělal jako koníček. Sedl si k tomu, až bych měl chuť, a nebyl na tom závislý.“