Smrt a obchodní cestující

„Pokud si žádáte věčné blízkosti tomu, kdo vás opustil, LifeGem je určen právě vám. Každý LifeGem je oslavou života, vypráví jedinečný příběh a představuje nový začátek. Tato blízkost a mobilita, kterou nabízí pouze LifeGem, vám pomůže mít drahého zesnulého u sebe a ve svém životě.“

LifeGem je diamant vytvořený ze zuhelnatělých ostatků. Zmiňovaná „blízkost a mobilita“ znamená, že jakmile vám diamant zasadí do prstenu, budete mít zesnulého doslova kdykoliv po ruce.

Pokud vás LifeGem nezaujal, můžete nechat firmu Eternal Reef (česky Útesy věčnosti) smíchat popel s betonem a vytvořit umělý útes (s pamětní deskou s vaším jménem), který pak uloží na dně oceánu. Nebo byste se firmou Summum Organisation mohli nechat zabalit jako egyptská mumie, což by se, jak se firma domnívá, „mohlo zamlouvat lidem, kteří tvrdě pracují na své fyzické kondici“. A dodává: „Stále více lidí dnes chodí do fitness center a stará se o své zdraví, tak proč to vše nezakončit ve velkém stylu?“

Není to pro vás dost dramatické? Pak vám za pouhých 130 000 korun služba „Výhled na svět“ společnosti Celestis Foundation vystřelí symbolickou část ostatků na oběžnou dráhu, kterou po takřka 50 letech oběhů opustíte při opětovném sestupu do atmosféry, přičemž „se provždy rozloučíte zábleskem zvíci komety“.

Pohřebnictví zažívá dobré časy, v USA činí roční tržby přes pět set miliard korun, v Británii něco přes 45 miliard. Ve Spojených státech obstarávají čtvrtinu pohřbů tři mamutí firmy. Největší z nich je Service Corporation International (SCI), která vlastní pohřební služby na pěti světadílech, obstarává půl milionu pohřbů ročně a zaměstnává 35 000 lidí. Ovšem jméno SCI na místních pohřebních službách neuvidíte. Zcela rozumně se skrývá za jmény rodinných pohřebních ústavů, které skupuje, vědoma si toho, že lidé pohřby raději zařizují s lidmi než s korporacemi.

Lidé nechtějí vědět, že pro firmu, se kterou domlouvají, co se bude dít s ostatky jejich blízkých, je „přitažlivou charakteristikou podnikání“ skutečnost, že neuvažují právě racionálně. Tak se přitom na věc dívá firma Loewen Group, druhá největší pohřební společnost na světě.

Náklady spojené se smrtí se možná zdají vysoké, blednou však v porovnání s tím, co stojí snaha smrti uniknout. Za 700 000 korun vám Cryonics Institute zajistí „spolehlivou a cenově dostupnou kryonickou suspenzi“ (neboli zmrazení mrtvého těla) do té doby, než vám věda dá znovu „mladý a zdravý nový život“. Levnější jsou ale služby, jaké nabízí například firma Genetic Savings & Clone — klonování zvířecích miláčků (ceny od 2000 korun, bez dopravného), které umožní znovu a znovu prožít psí životy. A firmy v tomto oboru čekají jen na změnu postojů veřejnosti a právních úprav, aby vám mohly nabídnout klonovanou babičku — s tím rozdílem, že tentokrát bude o čtyřicet let mladší než vy.

Čas plyne

Náš vztah ke smrti nebyl vždy takový jako dnes. V minulosti se rodiny postaraly o vlastní mrtvé. Dcery se učily od matek, jak o tělo po smrti pečovat. Otec naučil syna, jak vyrobit rakev a vykopat hrob. A děti to vše viděly a chápaly, učily se odmala nebát se mrtvých těl, ale jednoduše na smrt nahlížet jako na nevyhnutelnou součást života.

Důležité přitom je, že vše se odehrávalo doma. Všechno se udělalo levně, rychle a na místě. Ke konci 19. století ale domácí pohřby začínaly být minulostí. Pohřební služba odstranila mrtvé z domovů, a začala tím proces oddalování lidí od tělesnosti a bezprostřednosti smrti. Dnes se například jedno krematorium v kanadském Vancouveru pyšní tím, že svým klientům (totiž pozůstalým) nabízí non-stop odvoz do jedné hodiny.

Vlastně už nestačí někam vytěsnit smrt. Vytěsňují se již i umírající. Většina lidí už neumírá doma. Umírají v nemocnicích, v péči lidí, kteří je neznají, v neosobních pokojích pod dohledem personálu v bílých pláštích. Co je ještě horší, „domov“ je dnes eufemismus pro místo, kam se odkládají staří lidé, jejichž život se již příliš podobá smrti, příliš nám připomíná naši vlastní smrtelnost, je přílišnou zátěží.

Umělá konzervace

Jen málokdo dnes kdy uvidí mrtvého člověka, natož aby se o mrtvolu sám postaral. Po smrti jsou dobré tři čtvrtiny z nás ve snaze zabránit přirozenému procesu rozkladu nabalzamovány. Výsledek? Každý rok se jen v USA pohřbívá přes dva a čtvrt milionu litrů balzamovacích tekutin. V polovině případů je to formaldehyd, silně rakovinotvorná látka, která způsobuje onemocnění s příznaky chřipky, vyrážky, astma a nervové poruchy a jejíž škodlivost není možné eliminovat. Lidé, kteří na balzamování pracují, mají o 30 % vyšší pravděpodobnost rakoviny krku, nosu nebo hltanu. Ačkoliv se tělo začne rozkládat již tři dny po balzamování a balzamovací látky (těkavé organické sloučeniny, které mají podíl na tvorbě smogu, ztrátách ozonu a globálním oteplování) se během dvou nebo tří let dostanou do půdy a podzemní vody, je nám to milejší než konfrontace s realitou rozkladu lidského těla.

Rozklad dále zpomalují rakve. K dostání jsou laminátové rakve, které nepodléhají rozkladu a jejichž výrobce proto vyzdvihuje skutečnost, že „tím chrání tělo před prostředím a prostředí zase před tělem po bezpočet zítřků“.

Naše moderní náhledy na smrt neodrážejí pouze snahu izolovat se od smrti, ale obecně i snahy izolovat se od přírodních cyklů rozkladu a opětovného zrození — a tedy od života.

Antropologie již dlouhou dobu ví, že jednou z nejlepších metod studia života společnosti je studium jejího přístupu ke smrti. Jaká role se přikládá zemřelým v záležitostech živých? Je umírání veřejná nebo soukromá událost? Do jaké míry jsou umírající, mrtví nebo pozůstalí vyčleněni ze společnosti? Má snaha zabránit smrti ústřední význam? Je otevřená diskuse o smrti tabu?

Západní filozofie vidí na jedné straně život jako materiální realitu a na druhé straně smrt jakožto konec existence, a to, co přijde po ní, je iluzorní. Buddhisté a hinduisté však smrt nepovažují za nejbolestivější ze všech událostí, ale za cosi, co se neustále opakuje a vede k novému narození v posloupnosti životů; cílem je pro ně ukončit řetězec nových narození, nikoliv umírání. Obě kultury následně mnohem méně dbají o možné prodloužení života lékařskou péčí a spíše dbají o jeho správné prožití. V těchto kulturách je materiální život považován za iluzi (mája) a jedinou realitou je nirvána — pominutí individuálního ega a splynutí s obecným dobrem.

V prach se obrátíš

Lewis Mumford ve své knize Město v historii píše: „Úcta starověkých lidí k mrtvým… možná hrála větší roli než praktické potřeby při rozhodnutí vyhledat stálé místo pro shromažďování a později i osídlení. Ačkoliv sběr a lov potravy nehovoří ve prospěch trvalého pobytu na jednom místě, mrtví si tuto výsadu přirozeně přisvojili. Před dávnou dobou prohlásili Židé za svou otčinu zemi, v které jsou hroby jejich předků; tento nárok lidé již zřejmě uplatňují od počátku věků. Město mrtvých předchází městu živých.“

Při bližším pohledu na hřbitovy a krematoria a obřady a postupy, které se v nich odehrávají, vidíme, že tyto kulturní instituce skutečně odrážejí hodnoty společnosti. Porovnejme například náš přístup k odstranění mrtvých s přístupem k odstranění odpadu.

Ve studii vlastní ekologické stopy, kterou město Londýn zveřejnilo v roce 2002, se uvádí, že obyvatelé v roce 2000 vyprodukovali 3,4 milionu tun domovního odpadu. 71 % tohoto odpadu je nyní na skládkách, 20 % se spálilo a jen devět procent bylo recyklováno.

Většinou si myslíme, že to, co se děje s odpadem, jakmile ho odvezou, už není naše starost. Domníváme se, že je navždy pryč. Tak to ale samozřejmě není. 91 % procent londýnského odpadu nikam nezmizelo, jen se přemístilo. A ačkoliv odpad nevidíme nebo ho vidět odmítáme, znečišťuje svět nám i našim dětem. Myslíme si, že s odpadem jsme se rozloučili v minulosti, ačkoliv ve skutečnosti se s ním budeme setkávat v budoucnosti.

Podobné to je s našimi mrtvými. Zahrnutí do země už není v módě pro odpad ani pro mrtvé, a tak 73 % mrtvých těl posíláme do spaloven. Těsně po druhé světové válce to byla jen 4 %. Podle údajů EU pochází 12 % dioxinů v ovzduší z krematorií. Světová zdravotnická organizace (WHO) popisuje škodlivost dioxinů takto: „Krátkodobé vystavení vysokým koncentracím dioxinů může mít za následek poškození kůže a činnosti jater. Dlouhodobé vystavení dioxinům je spojováno s narušením imunitního systému, nervového systému dětí, endokrinního systému a reproduktivních funkcí. U zvířat vedlo chronické vystavení dioxinům k různým typům rakoviny.“

Kromě toho 11 % výparů rtuti v ovzduší pochází z amalgamových zubních výplní spálených při kremaci. Pokud se nic nezmění, do roku 2020 to bude již 30 %. Rtuť (ve formě silně jedovaté dimethylrtuti) znečišťuje životní prostředí mořských organismů a dochází k její akumulaci směrem k horním příčkám potravního řetězce. Desetina rtuti v Severním moři pochází z krematorií.

Vystavení i malým množstvím dimethylrtuti může vést k závažným nervovým poruchám a smrti. Má se také za to, že negativně působí na plod v těle matky. Rtuť se předává v potravinovém řetězci od planktonu po ryby a ukládá se v tkáních ryb. Zatím není znám způsob, jak ji eliminovat vařením.

Před padesáti lety zahynulo v japonském městečku Minamata 1400 lidí na otravu rybami, které obsahovaly rtuť. Zvýšené koncentrace rtuti byly též zjištěny v půdě na různých místech Evropy a teploty zvýšené kvůli globálnímu oteplování by mohly uspíšit uvolňování rtuti z půdy a usazenin do ovzduší. Vědci v anglickém Northamptonu zjistili dvojnásobně vyšší koncentraci rtuti ve vlasech lidí, kteří pracují v krematoriích. A ženy, které poblíž krematorií žijí, mají o čtyři procenta větší pravděpodobnost potratu, přičemž jejich děti mají o pět procent větší pravděpodobnost mozkových poruch.

Recyklujeme mrtvé

Jak už jsme ale uvedli, náš přístup k odpadu je podobný našemu přístupu ke smrti. V poslední době má stále více lidí zájem o přirozenější pohřby, jejichž smyslem není cyklům života vzdorovat, ale naopak s nimi být v souladu. Ve Velké Británii se z přírodních pohřbů těší největšímu nárůstu popularity pohřby v lesích. V lednu 1996 existovalo 17 lesních pohřebišť. V lednu 1997 jich bylo 52. V květnu 2000 již 100. Nyní jich je přes 180 a stále více lidí volí možnost nenechat se zavřít do rakve z neživého dřeva, ale naopak být součástí živin, které stromy potřebují k růstu.

Na lesních pohřebištích nejsou náhrobky z kamene nebo kovu. Nejoblíbenější rakev je z biologicky rozložitelné lepenky a mnozí si zvolí jen jednoduché roucho z vlny. Na hrobě pozůstalí vysadí stromy. Na rozloučenou Zemi nebereme, naopak jí dáváme něco zpět.

Chápání smrti jako součásti obnovy není nijak nové. J. G. Frazer ve stěžejním díle antropologie Zlatá ratolest uvádí bezpočet příkladů kultur, jejichž obřady a obrazy spojené se smrtí měly ústřední motiv regenerace. Lepší porozumění smrti tak může být východiskem pro lepší porozumění životu.

—

Alternativní pohřby a rituály

Kompostorium

Kompostorium slouží k naložení s ostatky v městském prostředí. Kompostorium se podobá krematoriu, s tím rozdílem, že zesnulý se nepromění spalováním na oxid uhličitý, ale přirozeným rozkladem se promění v půdu. Rozklad mrtvoly probíhá několik měsíců ve velké urně, kde jsou čtyři díly rostlinné hmoty na jeden díl lidské. Přibližně za půl roku urna obsahuje jen vysoce kvalitní zeminu.

Do procesu kompostování lze zapracovat materiály přírodního původu podle přání zemřelého — trávu ze zahrady, listí stromů, oblíbené jídlo, oblíbené kožené boty, vodu z řeky či moře, pohřební květiny a tak podobně.

Mrtvé tělo jako hnojivo

Ve Švédsku vyvinuli proces, kterým se tělo vysuší za zmrazeného stavu na přibližně 30 kilogramů prášku s vysokým obsahem živin. Prášek se dá do bedny a zakryje hlínou. V této půdě je pak možno pěstovat rostliny, které měl zesnulý rád.

Mexický den mrtvých

Ne všude na světě přivádí lidi smrt do rozpaků. V Mexiku si lidé mrtvé připomínají při oslavách dne mrtvých, Día de los Muertos, 1. a 2. listopadu. Zesnulým se nabízejí oběti a přátelé a příbuzní jezdí na hřbitovy. Návštěvy hřbitovů mají ale daleko ke smutku a celé rodiny piknikují, popíjejí tequilu a někdy dokonce přizvou i kapely, aby jim k tomu zahrály. Jiní doma vytvářejí oltáře, zdobí je květinami a u stolu nezapomenou prostřít i pro své zesnulé. Často se pro mrtvé nechává venku umyvadlo s vodou, aby se měli kde umýt. S oslavou se pojí také řada zvláštních pokrmů, od chleba mrtvých (pan de muerto) po cukroví ve tvaru lebek (calaveras).

—

Z The Ecologist 12/2003 přeložil Tomáš Barendregt.