Soudci se environmentálních kauz bojí

1. prosince 2010 /

Pavel Doucha (*1974) stál v roce 1995 u zrodu Ekologického právního servisu (EPS). Od té doby zastupoval řadu jednotlivců i občanských sdružení v kauzách, jako jsou dálnice D8 a D11 či plavební kanál na Labi u Přelouče. V rodném Táboře se na podzim roku 2000 podílel na uspořádání prvního tuzemského (a nutno dodat, že úspěšného) místního referenda — proti plánu radnice vystavět silnici přes tamější botanickou zahradu. Za přínos v oblasti environmentálního práva obdržel cenu ministra životního prostředí. Vedle právní ochrany přírody a krajiny a zapojování veřejnosti do územního plánování se v poslední době věnuje především problematice hluku a obnovitelných zdrojů. A právě z fotovoltaické konference na brněnském výstavišti jsme jej odlákali. Jakkoli je prý pořád v očích jiných právníků vnímán jako aktivista, decentně vytónovaný oblek hovořil spíše o opaku. Při rozhovoru však občas boural stereotyp o právnících vážících každé slůvko na lékařských vahách.

Začněme rekapitulačně: Ekologický právní servis nedávno slavil patnácté výročí. Jak je bilancujete?

Trošku jako success story. Podařilo se nám vybudovat organizaci, která stojí na pevných základech, má stabilní tým lidí s jasnou vizí, který dosahuje výsledků. Navíc jde celkem o unikát. Když jsme se začali rozhlížet po partnerech, zjistili jsme, že v západní Evropě organizace tohoto typu neexistuje. Nemyslím však, že to je až tak moje zásluha. Po roce 2000 jsem se přestal podílet na každodenním řízení EPS, což souviselo s mým přestěhováním z Brna do Tábora. Teď jsem pouze jedním z pěti členů sdružení. To znamená, že se podílím spíše jen na strategických rozhodnutích o směřování EPS. A právě posledních zhruba osm let považuji z hlediska dosažených výsledků za nejúspěšnější.

Proč jste se začal zajímat o environmentální a lidskoprávní problematiku?

Mě vlastně právo nikdy samo o sobě nezajímalo. Něco jiného je to v okamžiku, kdy mám najít právní řešení nějakého věcného problému. Jen tak si večer sednout a vzít si poslední číslo Právních rozhledů a číst o věcech, které jsem nikdy neřešil a řešit nebudu, to pro mě není.

Když jsem se ocitl v polovině 90. let v Brně na vysoké škole, rozvoj ekologických hnutí byl právě v plném proudu. Měl jsem štěstí, že jsem se nakontaktoval na lidi z okolí Hnutí DUHA, které mě velmi názorově ovlivnilo. Četl jsem Kellera, Poslední generaci a uvědomoval si, jaké jsou problémy, a že revoluce byla sice fajn, ale spoustu věcí nevyřešila.

Tehdy jsem začal přemýšlet o tom, že bych spojil právnické vzdělání s něčím prospěšným, co by mě naplňovalo. Se spolužáky Víťou Dohnalem a Martinem Prokopem jsme uvažovali, že za použití práva bychom mohli zvýšit tlak na řešení problémů životního prostředí. To byly motivy, které stály u vzniku EPS.

Máte přehled, jak to po patnácti letech vypadá na právnických fakultách s ekofilními studenty?

Myslím, že se to zlepšuje. Když jsme začínali, byli jsme v celém ročníku za úplné exoty. Tehdy byli všichni nastartovaní, že po škole půjdou do justice, státní správy nebo byznysu. Pak jsme někdy od roku 1999 začali dělat Školu lidských práv, týdenní kurz pro studenty, který se úžasně rozjel, a od té doby probíhá každý rok. Tam se ukázalo, že zájem studentů o lidskoprávní a environmentální otázky se postupně zvyšuje.

Jaké máte zkušenosti s rekrutací mladých právníků do EPS?

Došlo k výrazné změně. Mám pocit, že souvisí i s tím, že komerční trh je obsazenější a absolventi mnohem víc hledají cesty, kde se můžou uplatnit. Což na jedné straně znamená, že za námi chodí hodně lidí, kteří to jen tak zkoušejí, ale také je vidět, jak na sobě dnes studenti v porovnání s námi dokáží pracovat. Když přijdou, mají několik let praxe, pár zahraničních stáží, samostatné práce a samozřejmě mluví plynně minimálně dvěma jazyky. Proti nim jsme byli úplní amatéři.

Změnil se i pohled právní veřejnosti? Nebo jste pořád za převlečené aktivisty?

Tradiční právnická obec nás asi často za aktivisty v kravatě stále považuje. I když i to se postupně mění, máme mezi sebou například člena Legislativní rady vlády.

Jakého výsledku si za těch patnáct let EPS ceníte nejvíc?

Těžko vypíchnout jediný. Velmi zajímavý byl třeba projekt Občanských právních hlídek při pražském zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000. Nevím, jestli se to dá označit přímo za úspěch, ale dávat dohromady výpovědi a snažit se dotlačit policii k tomu, aby skutečně vyšetřila, k čemu došlo, určitě mělo významný dopad. To tu nikdo předtím nedělal.

Pokud mluvíme o jednotlivých kauzách, pak určitě výstavba automobilky Hyundai v Nošovicích a hliníkárny Nemak v Mostu. Mně přišel velmi pikantní spor s Danone o nesprávné označování jogurtů nálepkou BIO. Stálo nás hrozné práce přesvědčit soudy, aby tento problém vůbec vzaly na vědomí, ale nakonec jsme i takovouto firmu, které má velmi nevybíravý marketing a PR, dotlačili k omluvě.

Úspěchem jsou nakonec i aktivity týkající se výstavby některých kontroverzních dálnic a dalších dopravních staveb. Léta jsme upozorňovali na špatně připravené projekty, které zbytečné plýtvají státními penězi a zbytečně škodí životnímu prostředí a lidem. Zarezonovalo to až s novým ministrem Bártou, který pustil dovnitř trošku čerstvý vítr. Nijak přehnaně optimisticky to nevidím, ale je dobré, že tam vůbec přišel někdo, kdo není namočený v tamních vztazích a tváří se, že má snahu dělat věci lépe, koncepčně a v souladu se zákonem.

A pak samozřejmě energetika, která je v současné době úhelným kamenem práce většiny lidí v EPS. Týká se to zejména ČEZ, který rekonstruuje uhelné elektrárny pomocí předpotopní technologie a naprosto předraženým způsobem. Je otázka, kam ty peníze jdou, jestli jenom spřáteleným firmám, nebo i politickým stranám. A souvisí to samozřejmě i se současným atakem státu na obnovitelné zdroje energie, který nemá obdoby.

Ostatně, hlavním tématem tohoto čísla 7.G je energetická decentralizace.

Myslím, že je to skutečně horké téma. Energetika je spolu s dopravou sice největším znečišťovatelem, ovšem v tuto chvíli je možná podstatnější hledisko společenské: rozvoj technologií smart grids může být jak velkou příležitostí, tak i hrozbou, pokud výroba energie zůstane koncentrovaná v rukou monopolů, jako je ČEZ. Kdo tady chce mít Velkého Bratra ČEZ, který sleduje, kdy chodíte do práce a pouští vám pračku? A může to tak snadno skončit. Zkrátka, decentralizace je největší výzva ze všech a konkrétně u nás to s ní nevypadá vůbec dobře.

Co považujete naopak za velkou prohru EPS?

Každá kauza má svoji stinnou stránku. Hyundai i Nemak nakonec stojí, Danone přestalo vyrábět „BIO“ jogurty primárně z jiného důvodu, než kvůli naší žalobě. Například Hyundai považuji za velice dobře udělaný případ, nakonec byla uzavřena Deklarace porozumění mezi firmou, státem a zástupci občanské společnosti. Nicméně se na veřejnosti často prezentuje tak, že ekologové vydírají fabriku, aby jim dala peníze. My jsme schopní ošetřit právní stránku věci, ale nejsme tak dobří třeba v práci s médii. Což se pak odrazí v tom, že nás snadno někdo může očerňovat jako „ekosudiče“, když nejsme vždy schopni stoprocentně přesvědčivě veřejnosti vysvětlit důvody, proč danou věc děláme.

Takže tak trochu sisyfovská práce?

Spíše pak střízlivěji hodnotíme možnosti prosadit právní cestou nějakou závažnější společenskou změnu. Právo samo o sobě tak vůbec nefunguje. Soudní spor trvá několik let, vyžaduje obrovské náklady. Ve správním řízení můžete uspět a dokážete třeba zrušit územní rozhodnutí na nějakou nezákonně umístěnou dálnici, nicméně stát má času dost a jeho úředníci budou projekt připravovat dál, pokud na něj bu-dou v rozpočtu peníze. Právní kroky musí být uvážlivě zasazeny do širší palety aktivit, včetně mediálních. Jinak se dostanete do situace jako Děti Země s kauzou dálnice D8 přes České středohoří. Víceméně všichni, kdo tomu rozumí, vědí, že jejich námitky jsou oprávněné, ale mediálně to vypadá úplně příšerně.

Co tedy považujete za váš největší profesní omyl? Co jste třeba dost neodhadl a pak musel zásadně přehodnotil?

Přístupy musíme přehodnocovat pořád. To je daň za to, když zkoušíte nové věci. Z poslední doby si vybavím část našich aktivit v ochraně před hlukem. Přišli jsme s nápadem, že když lidé nemají šanci uspět tím, že podávají stížnosti k hygienickým stanicím nebo na ministerstvo, zkusíme žalovat přímo vlastníka nemovitosti, zodpovědného za zdroj hluku. A vlastníkem hlavních silnic je stát.

Mysleli jsme, že se strhne lavina kauz. Pro nás sice není problém podat žalobu, ale pro lidi ano, zvlášť když jdete proti státu. Nakonec vzniklo nějakých šest sedm žalob a žádná z nich dosud není pravomocně ukončená. Často kvůli přerušení projednávání z nějakého zástupného procesního důvodu, se kterým soud přijde, protože se jedná o dost nezvyklé kauzy a není si jistý, jak věcně rozhodnout.

Byl trošku omyl domnívat se, že tím někomu významně pomůžeme v normálním časovém horizontu, když soudy tohoto typu u nás zaberou minimálně tři roky. Na druhou stranu se na těchto sporech pěkně ukazují nedostatky ve fungování soudnictví, ale i veřejné správy a politiky. Je pří-značné, že reakcí státu na tyto táhnoucí se soudní spory není snaha nějak seriózně hlukový problém řešit, ale příprava předpisu, kterým se mají hlukové limity zvýšit, aby se už takové žaloby nemohly podávat.

Co dělat proti tomu, aby stát netoleroval obcházení zákonů a aby se z nich neudělovalo tolik výjimek?

Neexistuje jednoduché řešení. Souvisí to s celkovým vývojem společnosti. Pokud bych měl zůstat v legislativní rovině, určitě je třeba posílit nástroje, které umožní vyvodit osobní odpovědnost za chyby úředníků i politiků. Dnes může třeba zastupitelstvo vaší obce odhlasovat prakticky cokoliv a nikdo nedokáže v případě špatného rozhodnutí vyvodit osobní odpovědnost vůči konkrétním zastupitelům. Další věc je posílení pravomocí a vůbec kreditu kontrolních institucí. O NKÚ dnes slyšíte hlavně v souvislosti s diskusemi o kvalitě bydlení jeho prezidenta, ale jeho často zásadní kontrolní závěry nemívají v praxi žádný dopad. Podobné je to s respektováním závěrů Veřejného ochránce práv.

Nebylo vaším omylem, že veřejnost bude brát ekologické otázky jako prioritu? Po patnácti letech se ukazuje, že jsou na tom ve veřejné agendě čím dál hůř…

To si úplně nemyslím. Když jsme kolem roku 1997 začali skutečně intenzivně pracovat, porevoluční entuziasmus už byl ten tam. Nastoupila nejhlubší skepse, kdy všichni nosili fialová saka a bílé ponožky a byli zahleděni do vydělávání peněz. Ochrana životního prostředí byla třešnička na dortu, na kterou jsme si museli, slovy Klasika, nejprve vydělat. Naopak si myslím, že se postoj veřejnosti od té doby výrazně zlepšil — vezměte si úspěch Strany zelených v předchozích volbách, bohužel devalvovaný pozdějšími spory. A Klasik sedí na Hradě a je se svými moudry o barvách planety čím dál více izolovaný od společnosti.

Jistý pozitivní posun je vidět třeba i na rozhodovací praxi soudů. Před deseti lety jsme neměli šanci s ničím. Soudy víceméně všechno z formálních důvodů odmítaly, občanská sdružení podle nich neměla právo vůbec žaloby podávat. Postupně se situace začala měnit. Pak vznikl Nejvyšší správní soud, který přišel v několika případech se skutečně průlomovými rozsudky. Troufám si říct, že těch několik rozsudků, na kterých jsme se podíleli a které rozšiřují možnost veřejnosti prosadit ochranu svých práv soudní cestou, jsou možná naším největším úspěchem. Nedovedu si představit, že by v roce 1997 soudy téměř běžně rušily pro nezákonnost územní plány, které zakotvují tak politicky citlivé stavby, jako je třeba nová dráha na letišti v Ruzyni, nebo část dálničního obchvatu Prahy. To bylo tehdy až na výjimky absolutně nemyslitelné.

Postoj veřejnosti se za tu dobu zlepšil i vůči EPS samotnému?

Naše poradna vyřídí každý rok bezplatně stovky právních dotazů a reakce lidí jsou až na výjimky velmi pozitivní. Co se týče veřejnosti jako takové, těžko říct. Mám pocit, že vnímání ekologických organizací je trošku zkreslené. Nejvíc jsou slyšet ti, co mají největší možnost vstoupit do médií: říkám tomu úspěšný muž mezi 35 až 55 lety, jezdí hodně autem, rozhoduje o věcech, volí ODS a vnímá svět prizmatem nedokončených dálnic. Ale vedle nich jsou tady staří lidé, maminky s kočárky a spousta dalších sociálních skupin, a těch se nikdo z médií na názor neptá. Ti s ekologickými orga-nizacemi spíš sympatizují. Vyplývá to i z různých průzkumů. Zajímavý byl třeba výzkum veřejného mínění o dálnici D8 od Factum Invenio někdy z roku 2004. Už tehdy to média vnímala jako obrovsky kontroverzní téma, ekoteroristi blokují naši zářnou budoucnost a tak dál. Průzkum však ukázal, že i v samotném Ústeckém kraji mírná nadpolovina obyvatel preferovala variantu, kterou tehdy prosazovaly ekologické organizace, tedy delší tunel. V rámci celé republiky to bylo dokonce 70 % obyvatel.

Zůstává těžiště práce EPS v soudních síních, nebo se vám daří ovlivňovat i tvorbu environmentální legislativy?

Snažíme se tomu v rámci našich kapacit věnovat. Nejsme ale lobbingová agentura, takže náš vliv spočívá ve schopnosti zformulovat a popsat problém a dát ho politikům ke zvážení. Úspěchy jsou střídavé.

Co se třeba povedlo?

Myslím, že jsme odvedli kus práce, když se přijímal nový správní řád. To je taková nezáživná kuchařka, jak mají úřady postupovat při rozhodování. Věcně to vůbec není zajímavé, ale procesně a z hlediska hájení zájmů veřejnosti nejdůležitější. A nám se podařilo připravit alternativní návrh zákona a něco z něj prosadit do vládního návrhu. Díky tomu má dnes veřejnost širší možnosti účastnit se správních řízení.

Jak se díváte na spolupráci s novou vládou, nesenou étosem efektivního vynakládání prostředků a transparentního a protikorupčního jednání?

To je podle mého názoru úplná katastrofa. V praxi jsem zatím nepostřehl, že by se cokoli z uvedeného nějak projevilo. Vnímám to v současné době hodně z hlediska problematiky obnovitelných zdrojů energie (OZE). Na jednu stranu řeči, že je potřeba zbavit se kmotrů a nečistého lobbingu, a na druhou stranu kroky proti OZE, o kterých nechci říct přímo, že jsou pod taktovkou ČEZ, ale jsou určitě v jeho zájmu.

A vedení ministerstva životního prostředí? To je úplné zoufalství, zejména po odborné stránce. Měl jsem možnost sledovat pana ministra, když vysvětloval poslancům hospodářského výboru, zda zvýšení odvodů za odnětí zemědělské půdy nezdraží výstavbu dálnic. To má být součástí opatření proti solárním elektrárnám na zelené louce. Ministr Drobil jim odpověděl, že je určitě jasné, které silnice se budou v příštích pěti letech stavět, a že pro něj není problém vyjmout půdu ještě před nabytím účinnosti novely o zvýšení odvodů. Což je úplně absurdní. Jednak zřejmě neví, že to není na jeho rozhodnutí, ale že ve správním řízení rozhoduje nějaký úředník na základě daného stavu věci. Nebo chce v rozporu se zákonem na úředníky tlačit, aby nějak rozhodli? Druhá věc je, že vůbec neví, jak se plánuje dopravní infrastruktura. To není tak, že dnes přesně víme, kudy povede za pár let dálnice. Ty věci se neustále v průběhu přípravy zpřesňují a vyjmutí zemědělské půdy přichází, až když je na metr jasno. Je jasné, že ten člověk nepatří na MŽP, ale když sleduji jeho počínání, mám pocit, že snad ani na MPO.

Kam se environmentální legislativa vyvine? Jak bude vypadat za dalších patnáct let?

Přiznávám, že jsem v tomto eurooptimista, protože díky EU tady nějakou environmentální legislativu máme. Uvádí se, že asi osmdesát procent environmentálních zákonů není náš nápad, ale převzaté směrnice.

Doufám, že současné, poměrně turbulentní dění v EU nepovede k výrazné změně směru ve vztahu k ochraně životního prostředí. Zatím tomu naštěstí moc nenasvědčuje. Naopak, evropský tah na branku týkající se výroby energie z obnovitelných zdrojů je v úplném kontrastu k tomu, co se momentálně děje u nás, a cokoli by se z něj nějak u nás projevilo, bude jenom dobře. Samozřejmě jenom přebíráním evropských norem nelze očekávat žádnou hlubokou strukturální změnu zdejší společnosti. To je na našich politicích. A v tomto už takový optimista nejsem.

V současnosti pracujete pro Českou fotovoltaickou průmyslovou asociaci. Nakolik jsou reálné hrozby, že Česko prohraje kvůli solární dani arbitráže?

Kdyby se to, co se teď schvaluje, dostalo k arbitrážnímu soudu, šance je velká, téměř hraničící s jistotou. Ale aby se spor k soudu dostal, musí žalobce vynaložit obrovské prostředky, řádově statisíce a miliony dolarů na náklady řízení. A to si může dovolit jenom někdo. Zvlášť, když to vláda udělala tak „chytře“, že onu 26% daň stanovila na tři roky, a jde tedy celkově o menší částky. A jako podnikatel si třeba řeknete, že pro vás bude lepší elektrárnu prodat. No a samozřejmě, kdo se nabízí? Komu celá situace hraje do karet? Nápověda: Evropská investiční banka v minulých dnech schválila úvěr pro ČEZ ve výši 200 milionů eur na nákup solárních elektráren.

Reálnější tedy je, že žádná arbitráž nebude?

Myslím, že jich několik bude a že se skutečné náhrady domůže jen část podnikatelů. Jiná věc je, zda se někteří provozovatelé solárních elektráren budou domáhat zrušení části zákona o solární dani u Ústavního soudu. Tuto cestu vidím jako reálnější, i když i to bude běh na dlouhou trať. Pokud se ovšem věci nechopí senátoři a sami se na Ústavní soud neobrátí s žádostí, aby přezkoumal, zda je solární daň z hlediska zásahu do vlastnického práva v pořádku.

Na rozhovor jste si odskočil z fotovoltaické konference. Můžete nám prozradit, jaké konkrétní kroky visí ve vzduchu?

Stát měl solární boom regulovat už dávno. Na tom se shodují i fotovoltaici. Teď je ale třeba zajistit, aby se pod záminkou regulace nezastavil veškerý rozvoj solárních elektráren, jak to teď z kroků vlády a velkých energetických společností vypadá. Chceme se solární dani bránit právními prostředky. Je na pováženou, když stát v průběhu hry mění pravidla. A už z principu je třeba nechat tento postup přezkoumat, zda není v rozporu s ústavou. A že je boom fotovoltaiky příčinou zvyšování cen elektřiny, tomu už dnes nevěří ani malé děti. A už vůbec ne firmy, které nyní dostávají nabídky od energetických společností na zlevnění elektřiny v roce 2011 až o dvacet procent.

Také je potřeba řešit, že většina solárů u nás vyrůstá na zelené louce. Například v Německu mají tři čtvrtiny výkonu solárních elektráren na střechách a jen čtvrtinu na zelené louce. To je žádoucí stav. Soláry patří především na střechy budov, v nichž se převážná část vyrobené elektřiny také spotřebuje. U nás je to přesně naopak.

Nejen ve světle tanců kolem fotovoltaiky: proč český stát nefunguje efektivněji a vše probíhá tak draze, dlouze a kostrbatě?

Je to ode zdi ke zdi, tak jako v jiných případech. Na jedné straně nebyl schopný efektivní regulace. Přitom, když to velmi zjednoduším, stačilo vzít německou právní úpravu a přeložit ji. V důsledku nezvládnuté regulace stát umožnil vyrůst multimegawattovým solárním parkům, čímž podpořil negativní mediální obraz fotovoltaiky. Nyní jde do opačného extrému a chce tento celosvětově slibně se rozvíjející obor zcela zničit.

Podobně zmatečně postupuje u známých dálničních kauz. Není schopen zbavit se historické zátěže zmatků z počátku devadesátých let, kdy se tyto projekty začaly připravovat. Tehdy úřady naprosto programově přehlížely platné zákony o posuzování vlivů na životní prostředí a požadavky na zapojení veřejnosti do rozhodování. A důsledky řešíme u soudu ještě dnes.

Abych nebyl tak skeptický, kvalita rozhodování úřadů se přece jen v čase zvyšuje. Vedle toho existují vyloženě „ostrůvky pozitivní deviace“, jako například Semily v transparentnosti veřejných zakázek. Myslím, že je to otázka generační výměny, až přijde někdo, kdo neřekne: my svůj návrh zveřejníme na poslední chvíli, abyste nám do toho nemohli mluvit — jako se to stalo třeba u nového nařízení vlády, které má zvýšit limity hluku.

Co říkáte na žalobu města Ostravy, obviňující český stát z nedodržování emisních limitů? Má šanci uspět, nebo se zacyklí podobně jako hlukové kauzy?

To, co udělala Ostrava, je mi sympatické, pokud se to stane součástí širší snahy. Samo o sobě to k ničemu moc nepovede. Je třeba si uvědomit, že soudce je laik a má posuzovat velmi komplikované rozbory znečišťujících látek v ovzduší. To logicky povede k tomu, že se řízení protáhne na řadu let. K takto složitým environmentálním kauzám by se slušelo přistupovat jinak. Známe příklady ze zahraničí, kde takové spory mají na starost senáty složené z jednoho soudce a dvou expertů, například bývalých úředníků, kteří jsou schopni uchopit spor z věcného hlediska. Soudce pak není pod takovým tlakem a nemusí se obávat rozhodnutí, neboť se může opřít o odborné stanovisko svých kolegů v senátu. Důsledkem českého modelu pak je, že se soudci v některých případech podobnými kauzami nechtějí zabývat a hledají nějakou procesní kličku, jak se vyhnout rozhodnutí.

Teď položíme pro právníka poněkud záludnou otázku: v jakém případě by pro vás bylo legitimní vyvinout občanskou neposlušnost a úmyslně porušit zákon?

Tohle mám v hlavě docela srovnané. Akce občanské neposlušnosti považuji za určitých podmínek za zcela legitimní. V žádném případě však nesmí dojít k ohrožení zdraví a nesmí dojít k úmyslnému poškozování cizího majetku.

Osobně jsem si tím prošel, když probíhaly blokády staveniště Temelína nebo akce proti kácení v Národním parku Šumava. V poslední době jsem byl několikrát požádán o jakési právní poradenství pro Greenpeace.

To jste byl takový komínový konzultant…

Přesně. Ve čtyři ráno někde za plotem u telefonu, komunikovat s policií a snažit se, aby horké hlavy neudělaly nějakou nepředloženost. V každém případě si myslím, že když se takové akce účastníte, musíte být srozuměn s případnými sankcemi. Pokud vám oprávněně uloží pokutu za přestupek, pak považuji za čestné ji zaplatit a nehledat nějaké kličky. Vždyť jsem věděl, že porušuji zákon, tak musím nést odpovědnost.

Dovedete si představit, že byste zastupoval kupříkladu stavitele dálnice či velkou korporaci s pošramocenou pověstí?

Máme poměrně propracovaný etický kodex klientů, a když vznikne nějaká kontroverze, velmi složitě ji řešíme. Takové nabídky se samozřejmě už objevily, ale nikdy jsme do toho nešli. Čímž odpovídám na otázku. Ale pak jsou hraniční případy… Jednu dobu jsme rozvíjeli myšlenku, za jakých okolností spolupracovat s někým, kdo některé věci nedělá úplně špatně. Třeba přijde s konkrétním projektem, který není jen greenwashing, a má pozitivní environmentální dopady a dotyčná společnost to myslí opravdu vážně. Například firma, která staví průmyslové haly v okolí měst, přijde s promyšleným projektem výstavby pasivních domů. O tom bychom byli do určité úrovně schopni uvažovat.

Zaznělo slovo greenwashing. Vy jste právnickou fakultu MU absolvoval diplomovou prací o označování výrobků. Kde se u nás nyní nejvíce lakuje na zeleno?

V současnosti nejde ani tak o lakování na zeleno, ale o hraní si na zdraví. Tyto dvě hodnoty mají lidé úzce propojené, viz vzrůstající obliba biopotravin. Tím nekritizuju bio, ale snahu vézt se na tématu. Ve zneužívání touhy lidí po zdravém životním prostředí je pořád specialistou Danone. To jejich naprosto nesmyslné označování jogurtů, že je v nich nějaká unikátní bakterie, přitom si jen patentově chrání jeden naklonovaný kmen jinak naprosto běžného typu.

V minulé 7.G jsme publikovali článek o právničce Poly Higginsové, která na půdě OSN usiluje o uznání ekocidy jakožto zločinu proti míru. Jeho součástí je i tzv. restoration princip, tj. že by provinilec neplatil pokutu, ale byl by přímo zodpovědný za nápravu. Výše trestu by se tedy odvíjela podle potřeby a rozsahu škody. Co na to říkáte? Je to v českých podmínkách reálné?

Ano, vždyť tento princip už v některých zákonech funguje. Třeba v rámci ochrany ovzduší je možné upustit od potrestání, když pachatel škodu napraví. Co u nás naopak chybí, je trestní odpovědnost právnických osob. To je koncept, o kterém se celosvětově velmi diskutuje. Pokud dnes chcete někoho potrestat za trestný čin ohrožování životního prostředí, musíte dokázat zavinění konkrétního pracovníka společnosti, v jejímž areálu například unikly nebezpečné odpady. To je v praxi často velmi obtížné. Za takové jednání by však mělo být trestně odpovědné i vedení této společnosti. Kromě jiného by vědomí vlastní odpovědnosti podle mého názoru mělo významný preventivní efekt. Další věc, které jsme se již také dotkli, je zvýšení osobní odpovědnosti úředníků za chybná rozhodnutí. To jsou koncepty, které by bylo dobré do našeho právního řádu zavést.

Na závěr naše tradiční otázka: v jaké společnosti nyní podle vás žijeme?

Letos v září jsem s kamarádem cestoval po Turecku. Kromě jiných věcí jsme tam rozvíjeli teorie fungování společnosti. Ta turecká je prostě efektivní chaos. Když přijdete na hlavní nádraží v Berlíně, je úžasné, jak se vlaky tiše kříží v patrech nad sebou a všechno funguje. V Turecku přijdete na nádraží, jízdní řády neexistují, nástupiště nejsou označena, ale garantuji vám, že během půlhodiny jedete ve správném autobuse, ani nevíte jak. Stejně tak tam nikoho nezajímá značení ulic, ale víc nehod než u nás nemají. Přijde mi, že jsme v Česku zůstali někde na půl cesty. Snažíme se upínat k systému, ale zatím máme pořád spíš ten balkánský chaos. Naše normy se sice tváří na první pohled strašně racionálně a promyšleně, ale ve skutečnosti  jsou buď aplikované úplně šíleným způsobem, anebo se pak mění stylem, jaký vidíme u fotovoltaiky.

Nebo jiný příklad: když přijdete pracovně do Evropské komise, je všechno přísně racionální, logické, transparentní. Lidé jsou naprostými profesionály, nese-tkal jsem se s diletantem. Když se vrátím do Česka a rozhoduje se o tak složité, kontroverzní věci, která vyžaduje velké racionální zvažování — myslím tím solární kauzu, poslanci to bez větší diskuse odsouhlasí v poměru 132:10.

To mi přijde naprosto středověké, monarchistické. Hlavním důvodem totiž je, že premiér Nečas vsadil svoje jméno na to, že solární daň prosadí. A tak mu ji všichni poslanci odsouhlasili, ačkoli mají pochybnosti. Vždyť leckdo pak v zákulisí řekl: je to špatně, takhle se to nemělo dělat. Tohle by se v Bruselu nikdy nestalo. Tam nejdřív vznikne složitá studie mapující situaci ve všech zemích, z ní vyplynou řešení, to se celé připravuje a připomínkuje, pak je z toho návrh direktivy a teprve pak do toho vstupují politické tlaky.

U nás se tváříme racionálně, ale motivy pro rozhodování jsou úplně jiné: klientelismus, otázky osobní rivality, boje koalice proti opozici, boj o tzv. reformy a úspory. Ve finále se dostanete do takového ideologického mlýnu, že se s tím nedá nic dělat.

Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.