Stále jsem pro BIO

5. dubna 2017 /
foto: archiv Jiřího Urbana

„Snažím se do toho jít po staru a skutečně na to BIO cílit, protože hrozí velké nebezpečí matení pojmů,“ říká průkopník ekologického zemědělství v České republice Jiří Urban. Hovořili jsme s ním nejen o začátcích ekozemědělství v České republice, ale i o vývoji fenoménu BIO, Zelených nebo o hrabání se rukama v hlíně.

Jak jste se po roce 1989 dostal ke spolupráci se švýcarskou agroekologickou výzkumnou organizací FiBL?

V roce 1990 se švýcarští zemědělci shodou náhod dostali k rodícímu se polskému a českému hnutí ekologického zemědělství. Rozhodli se nám pomoci a uspořádali pár kursů na československo-polském pomezí. Potom pozvali lidi, kteří se jim zdáli, že můžou být klíčoví, plus některé mladé zemědělce a agronomy, do Švýcarska na stáže a praxe. A protože já jsem původně nebyl farmář — byl jsem krátce agronom, ale spíš jsem pracoval ve výzkumu — dali mě na praxi do výzkumného ústavu pro ekologické zemědělství. Toho času snad prvního v Evropě, který byl takto specializovaný. Po půl roce jsem se vrátil a s těmi znalostmi jsme potom založili svaz PRO-BIO a poradenskou a kontrolní službu ekologického zemědělství.

Takže vznik organizace PRO-BIO byl vlastně vyústěním vašeho působení ve Švýcarsku?

Byl spíše vyústěním česko-švýcarsko-německo-rakouské spolupráce, z níž jsme získávali hlavně know-how. Protože já i další kolegové jsme byli němčináři, získávali jsme znalosti hlavně z Německa, Rakouska a Švýcarska. Nic jsme nevymýšleli, v podstatě jsme převzali jejich standardy. Tehdy ještě u nás nebyl přijatý příslušný zákon, ekologické zemědělství nebylo regulováno ministerstvem, takže fungovalo na spolkové bázi svazu PRO-BIO. Vlastně jsme si museli všechno vytvořit sami — od směrnic, poradenského servisu přes kontrolu, která se tehdy s tím poradenstvím doplňovala. Tehdy se kontrolovali zemědělci navzájem, později jsme vytvořili i určitý bankovní mechanismus — svépomocný fond. Ten nám pomohli založit Švýcaři a dávali jsme z něj zemědělcům bezúročné půjčky.

zdroj: archiv Jiřího Urbana

Pak jsme založili i obchodní organizaci, která se jmenuje stále stejně jako svaz, PRO-BIO. Někdy vás to může mást, že PRO-BIO je svaz ekologických zemědělců, ale i obchodní společnost, kterou vedou Martin Hutař a Karel Matěj. Konkrétně Martin Hutař je takovým tahounem. My jsme si tehdy rozdělili role — já jsem byl na svazu, Hutař šel do obchodu. Kolegové Jan Dvorský a Roman Rozsypal potom založili kontrolní organizace ekologického zemědělství. Všichni jsme byli v onom výjezdu do Švýcarska, tam ta idea vznikla a nebyla čistě jenom materialistická, ale pramenila z filosofie a osobního přesvědčení.

Jak se dařilo ekozemědělství rozvíjet v dalších letech?

Ti lidé se potom hodně rozptýlili. Na ministerstvu zemědělství působil náměstek pro privatizaci ekologického zemědělství Richard Barták, který zavedl pro ekologické zemědělství dotace, což vedlo k rozšíření počtu podniků z deseti patnácti na šedesát a pak až na několik set. V roce 1992 či 93 tehdejší premiér Klaus ekologické dotace stopl, takže se systém musel nějak stabilizovat. My jsme si řekli, že musíme vytvářet obchodní síť. Začaly se rozvíjet doteď poměrně úspěšné a známé firmy, vedle PRO-BIO například Sluneční brána (Sonnentor) nebo Country Life. A až do roku 1998 se tady pracovalo bez dotací. A nějak se to rozběhlo, hodně jsme exportovali a rozvinuli tržní síť.

Poté nastala úplně jiná fáze, kdy šly stranou ideály a často to převálcovaly po dotacích toužící velké firmy. Takže teď v ekologickém zemědělství fungují firmy, od kterých byste to nečekal, například Agro Měřín nebo Agrofert, který provozuje výkup biopotravin v Olmě — mlékárnu.

Jak se podle vás nyní vyvíjejí proudy ekologického zemědělství ve světě?

Úplně se to posunulo, ekozemědělství se z periferie zájmu vědců a odborníků dostalo do hlavního proudu. Stalo se takovou laboratoří, v níž se potom spousta věcí využívá v běžném zemědělství. Teď je například velkým trendem biologická ochrana rostlin, na níž se podílejí i velké firmy jako BASF. Stroje na mechanickou regulaci plevelu a různé sofistikované stroje, okopávače, aby se nemusely používat herbicidy ve vinicích či v sadech, to vše se vyvíjelo pro ekologické zemědělství a už se to používá běžně. Stejně tak meziplodiny, tedy greening a podobné metody, které předtím sedláci znali, ale ekozemědělství je podrželo. Nebo šlechtění rezistentních odrůd.

zdroj: archiv Jiřího Urbana

Hlavní ekozemědělští myslitelé, ke kterým patří profesor Carlo Leifert z Newcastlu, profesor Urs Niggli z FiBL nebo Jan Diek von Mansfeld z univerzity ve Wageningenu, to nazývají pojmem ekofunkcionální intenzifikace. Tedy že ekozemědělství už by nemělo jenom hrát roli údržby krajiny, ozelenění a produkce potravin pro špičky nebo pro lidi, kteří to chtějí, ale že by si mělo dát za cíl dostatečnou produkci ekologickými metodami pro všechny.

Existuje tedy vize, jak nahradit konvenční či industriální zemědělství tím ekologickým? A má takovou vizi či jasný plán i například ministerstvo zemědělství?

Vize těch hlavních myslitelů a pionýrů to je. Pokud jde o ministerstvo zemědělství, existují nově schválené akční plány a strategie, ale myslím, že tu vizi, kterou jsme měli v našem akčním plánu, který skončil v roce 2015, jsme nenaplnili. Tam jsme tuším měli cíl 15 procent ekologicky obhospodařovaných ploch a zvýšení obratu biovýrobků. Jednotlivé státy EU oficiálně v akčních plánech stanovují omezený růst ekologického zemědělství s cílovým podílem, který skončí třeba na nějaké třetině. Dál už se neuvažuje, protože by to narazilo na limity.

zdroj: archiv Jiřího Urbana

A domníváte se, že ona třetina je v České republice realistická?

Záleží, v jakém časovém horizontu. Poměrně rychle se totiž můžou stát různé věci. Ještě nedávno se hovořilo o klimatické změně jako o výmyslu a pořád se to tady u nás medializovalo velmi špatně, zjednodušeně, zkresleně, že se jedná o oteplování. V podstatě když se zeptáte nějakého školáka v Rakousku nebo v Dánsku, všichni tam vědí, že jde o klimatický rozvrat, že se prohlubují extrémní jevy, že to není jenom o oteplování. Dokud k nám nepřišly extrémní výkyvy počasí, byla tady debata vyloženě politizovaná a poslouchal se Václav Klaus. Do Česka ale můžou rychle přijít a již přicházejí velké problémy jako eroze půdy, sucho nebo nedostatek fosforu. Takže se to dá rychle do pohybu, přičemž ony setrvalé metody a systémy pěstování budou vždycky stabilnější.

Není dnes značka BIO, kterou jste pomáhal rozvíjet, poněkud zdiskreditovaná? Nestala se v době, kdy se ve společnosti rozevírají ekonomické a sociální nůžky, elitním symbolem?

Hodně se to proměnilo a já jsem byl trošku zaslepený. Pochopil jsem to až tehdy, když skončily mediální kampaně propagující biopotraviny. Možná se nám vrátilo zpátky, že se biopotraviny nejprve namalovaly narůžovo a pak se ukázalo, že tam je spousta problémů. Například že to žije na dotacích, produkuje to jenom seno, většina biovýrobků se sem dováží, naopak se zase něco vyváží, například mléko, že tady nejsou české biosýry… Pak se staly i nějaké podvody, občas se v biopotravinách najdou cizorodé látky, pesticidy, a média přestala být k biopotravinám příznivá. Dřív jsme měli Klub ekologických novinářů a v podstatě všichni o biu psali ze srdce pozitivně, teď naopak všechna média spíš hledají problémy.

foto: Tomáš Uhnák

Role celostátní platformy pro ekologické zemědělství je nyní opět důležitá, tou je nyní ČTPEZ — Česká technologická platforma pro ekologické zemědělství. Existuje docela účinná obrana, například Kateřina Čapounová nebo profesorka Jana Hajšlová mají celkem dobrou argumentaci. Veřejný obraz vyvažují i akce jako Bioakademie nebo Biosummit. Jinak ohledně vysokých cen biopotravin s vámi souhlasím, jsou u nás drahé. Přiznám se, že sám je často nakupuji i v zahraničí.

Podle vás tedy má značka BIO stále smysl?

Ano. Přes všechny problémy je zárukou ekologicky šetrného původu a kvality. Na rozdíl od módních farmářských potravin. Kampaně ministerstva zemědělství za regionální potraviny a farmářské trhy se v určitou chvíli jevily vůči biu jako velmi pozitivní, ale nyní se ukazuje, že mu škodí. Na farmářských trzích se totiž všechno tváří bio a zeleně a není to pravda, často tam najdete překupované a konvenční potraviny. Ve farmářských prodejnách často původ potravin nedostopujete, nakonec zjistíte, že například krůta je stejná jako v supermarketu, jen stojí dvakrát nebo třikrát víc, ale lidé o tom nevědí. Značka BIO není pro farmářské trhy a prodejny klíčová, a jak byly suroviny vypěstovány a potraviny vyrobeny, je zde druhotné.

Působíte ve Straně zelených (či dnes již Zelených), před skoro deseti lety jste byl spoluautorem programového bodu o potravinách a ekozemědělství. Jak se ke značce BIO stavějí Zelení?

Různě. Pomáhal jsem Zeleným s kampaní a najednou jsem zjistil, že zatímco ještě za předsednictví Ondřeje Lišky bylo bio tahákem, teď se jim zdá kontroverzní. Už v posledních volbách bio v programu Zelených chybělo, nebo maximálně ho tam vtlačili někde okrajově. Je to doklad toho, že tato značka už není vnímána samozřejmě pozitivně ani v zelenější části společnosti. Že se vracíme k výše popisovaným počátkům, když jsem byl těsně po škole: i tehdy se hovořilo o setrvale integrovaných systémech, udržitelných potravinách a podobně. Ale jejich závazná definice chybí.

Jak vnímáte současný rozvoj a vzestup výrobně-distribučního systému s názvem KPZ — Komunitou podporované zemědělství?

Má manželka byla na celonárodní schůzi KPZtek v Olomouci a donesla mi z toho dokument, kde se píše: „Jak budeme produkovat? Produkujeme udržitelnými systémy.“ A o biu ani slovo. Takže se to musí vrátit zpátky a my se teď snažíme s těmi zakladateli, Martinem Hutařem a dalšími, do toho jít po staru a skutečně na to bio cílit, protože hrozí velké nebezpečí matení pojmů a oslabování skutečně ekologické produkce.

Máte čas ještě chodit na pole a hrabat se rukama v hlíně?

Teď už zase ano. Založili jsme spolek Veselá biofarma a tam pracují takoví lidé jako bývalý ředitel Sonnentoru Tomáš Mitáček, zmiňovaný Martin Hutař, Roman Rozsypal, Karel Matěj, Petr Trávníček a další. Jsme ve vazbě na restaurace zdravého životního stylu Rebio, pěstujeme pro ně na hobby Veselé biofarmě brambory a podobně. To je teď moje hlavní hobby. Trošku na úkor třeba cestování, které mám rád, nebo sportu, ale abych se vám přiznal, když někdy sedím v úřadu jako ředitel sekce, tak se přistihnu, že přemýšlím o tom, co budu odpoledne nebo o víkendu sázet.

Připravil Tomáš Uhnák, působící v Iniciativě Potravinové suverenity. Kontakt: t.uhnak@gmail.com. Další 7.G rozhovory najdete TADY.

Jiří Urban (*1960) je český zemědělský odborník a politik. Po roce 1989 založil a dlouhodobě vedl Svaz ekologických zemědělců PRO-BIO, v roce 2004 spoluzakládal Institut pro ekologické zemědělství a udržitelný rozvoj krajiny (Bioinstitut Olomouc o.p.s.), o čtyři roky později se na ministerstvu životního prostředí stal náměstkem pro environmentální agendu a ekologické zemědělství. Nyní působí jako ředitel Sekce rostlinné výroby v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském. Je členem několika domácích i mezinárodních pracovních skupin včetně mezinárodního oddělení FiBL — švýcarského výzkumného ústavu pro ekologické zemědělství. Věnoval se též rozvoji programů na podporu ekologického zemědělství na Ukrajině, v současné době v Moldavsku. Jiří Urban je členemZelených, kde působil jako expert na kvalitní potraviny a ekologické zemědělství. Napsal řadu knih a příruček o ekologickém zemědělství a je spoluautorem učebnice Ekologické zemědělství (2005), která vyšla i v angličtině, ruštině a polštině.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.