Střet civilizací, nebo střet mentalit? (1. díl)

„Neboť totéž je u jedněch spravedlivé, u druhých nespravedlivé, u jedněch dobré, u druhých zlé. Peršané totiž nepokládají za nepřístojnost pohlavní styk s dcerou, kdežto u Helénů je to čin nezákonný. A Massageti, jak praví i Eudoxos v první knize cesty kolem země, mají ženy společné, Heléni však ne. Kilikové měli zálibu v loupežnictví, Heléni nikoli. Různé národy věří v různé bohy a jedny uznávají božskou prozřetelnost, druhé ne. Egypťané pohřbívají mrtvé balzamujíce je, Římané je spalují a Paionové je házejí do rybníků. Z toho plyne, že je třeba se zdržet úsudku o pravdě.“

Diogenés Laertský, Život, názory a výroky proslulých filozofů IX, 83-84

Mezopotámie, tj. doslova země mezi řekami, je jedním z ohnisek vývoje lidské civilizace. Její nejstarší historičtí obyvatelé, Sumerové, jako jedni z prvních na světě vynalezli kolo, vytvořili písmo, číselnou soustavu, astronomii a organizované státy. Roku 323 před Kristem právě v této zemi (v Babylónu) zemřel Alexandr Makedonský, jemuž se podařilo nejen politicky sjednotit Evropu a Asii. A v 9. století naší éry se od té doby nejdůležitější město této oblasti, totiž Bagdád, stalo významným centrem arabské kultury a vědy, která Evropě zachránila antickou filozofii, matematiku a astronomii.

Po více než pěti tisíci letech se právě tato země stala dějištěm první velké války jedenadvacátého století. Vedle obvyklých válečných excesů byly vyrabovány irácká Národní knihovna a Národní muzeum v Bagdádu uchovávající památky na tento jedinečný civilizační vývoj, což experti UNESCO srovnávají s trojím zničením alexandrijské knihovny. Dějiny nás opět jednou zaskočily, s krutou ironií připomněly naši bezmocnost a přinutily klást nepříjemné otázky o smyslu a perspektivách našeho pětitisíciletého směřování, navzdory všem velkým slovům poznamenávaného znovu a znovu ničením lidských životů i vlastních kořenů. Zdá se, že nastává všechno jiné než historikem Francisem Fukuyamou předpovídaný „konec dějin“ a namísto nudy končících dějin se stáváme účastníky dramatu provázejícího všechny zlomové situace vývoje lidských společností, dramatu plném otázek, nejistoty a globálního chaosu.

Střet civilizací podle Samuela Huntingtona

O popis tohoto dramatického stavu současného světa se z různých hledisek pokusilo mnoho sociálních vědců, jmenovaným Francisem Fukuyamou počínaje a někdejším poradcem amerického prezidenta Jamese Cartera a bystrým politologem Zbigniewem Brzezinskim konče. Stále větší zájem vzbuzuje teorie střetu civilizací harvardského politologa Samuela Huntingtona. Zatímco po svém prvním představení v podobě časopisecké studie (1993) a následné obsáhlé knihy (1996) se stala spíše předmětem diskusí akademiků a intelektuálních snobů (mluvit o Huntingtonovi prostě znamenalo být in), po zářijových událostech roku 2001 (které mimo jiné urychlily i opožděné české vydání jeho knihy) a poté v souvislosti s iráckou válkou se stala mediálním trhákem. Takto se dočkala všeobecného zpopularizování a zároveň až šablonovitého zjednodušení.

Podle Huntingtona po pádu železné opony a konci bipolárního světa, jehož geopolitická stavba byla určována mocenským a ideologickým soupeřením západního svobodného světa a komunistického bloku, se hybnou silou globální politiky stává různost civilizací, která může vést až k jejich střetu. K tomu může docházet zejména na hranicích jednotlivých civilizačních okruhů, které se stanou neuralgickými body budoucích konfliktů, jež mohou velmi snadno nabýt globálního charakteru. V této souvislosti se pověstným a zároveň nejvíce problematizovaným stal Huntingtonův výrok o „krvavé hranici islámu“. Huntington v našem světě rozeznává osm základních civilizací: západní, slovansko-ortodoxní, latinsko-americkou, africkou, islámskou, hinduistickou, konfuciánskou a japonskou. Třebaže se snaží o zdánlivě objektivní analýzu současného stavu s přihlédnutím k historickému vývoji, jeho úvahy nakonec vyznívají spíše jako programová obhajoba hodnot západní, euroamerické civilizace a volání po transatlantickém partnerství a posilování západního hospodářského i politického vlivu.

 Vývoj devadesátých let Huntingtonově teorii zdánlivě dával za pravdu. Většina jejich krvavých konfliktů plně zapadajících do mozaiky jeho elegantní a efektní teorie se odehrávala právě na hraničních liniích civilizačních okruhů (katolické Chorvatsko versus pravoslavné Srbsko, válka všech proti všem v chorvatsko-srbsko-muslimské Bosně, válka mezi pravoslavnými Srby a převážně muslimskými Albánci v Kosovu, válka mezi pravoslavným Ruskem a muslimskými Čečenci, válka mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, konflikt mezi západním (židovským) Izraelem a opět převážně muslimskými Palestinci podporovanými navíc většinou muslimského světa, muslimský separatismus na katolických Filipínách, muslimsko-křesťanské napětí v Nigérii, soupeření mezi muslimským Pákistánem a hinduistickou Indií včetně vnitřního muslimsko-hinduistického konfliktu v Kašmíru i v jiných oblastech Indie, separatismus muslimských Ujgurů v čínském Sin-ť-jangu atd.).

Huntingtonovy omyly

Přitom Huntington není natolik naivní, aby tento konflikt vnímal prvoplánově, a je si plně vědom toho, že civilizační rozdíly, v prvé řadě vymezené odlišným náboženstvím, se stávají pouze zástupným problémem, pod nímž se skrývá mocenské a hospodářské soupeření a souboj o strategické suroviny, v prvé řadě pak o ropu (ropná naleziště, trasy ropovodů). To platí jak pro Balkán, kde se vybičování odvěkých náboženských a nacionálních emocí stalo krutým a zoufalým pokusem o prodloužení mocenské agónie jugoslávských komunistických elit, tak pro Čečnu, v níž Rusko zuby nehty bojovalo o trasu důležitého ropovodu. Nicméně i tak lze vůči Huntingtonově argumentaci vznést několik námitek. První výhrada je metodologická – Huntington si spletl roli politologa s rolí politického poradce a ze své analýzy, jak poznamenávají jeho kritikové, konstruuje v podstatě ideologické závěry a výzvy. Za druhé se Huntington zachoval nanejvýš nespravedlivě vůči muslimskému světu. Jeho tvrzení o krvavé hranici islámu je nejen netaktní, ale zároveň nepravdivé. V devadesátých letech byla sice tato hranice vskutku krvavá, nicméně ve většině případů byli muslimové ti (ať už šlo o Čečence, kosovské Albánce, Kašmířany, muslimy na filipínském Mindanau či Palestince na okupovaných územích), kdo ač jistě ne bez viny, byli rozhodně spíše obětí nalézající se pod tlakem nesrovnatelně mocnějších a většinou odpudivě represivních státních celků (Miloševičovo Srbsko, rozkolísané jelcinovské a putinovské Rusko, posedlým etatismem a imperiální arogancí vynikající Indie, demokratizující se, nicméně stále neklidné Filipíny). Třetí výhrada se potom dotýká samotné podstaty Huntingtonovy teorie. Jeho klasifikace světových civilizací, třebaže nikterak originální a objevná, nicméně však zajímavá a ve své popisné stránce nenapadnutelná, nevystihuje samotnou podstatu světového dění a dynamiku mezinárodních vztahů a stále více zastarává a vzdaluje se sociálně-politické mapě současného světa.

Mentalita jako fenomén

Zdá se totiž, že tvář současného světa více než střety rozmanitých civilizací poznamenává setkávání odlišných, namnoze protikladných a rozporuplných mentalit. Třebaže mentalita je fenomén, který má ke kultuře a civilizační tradici daného místa velmi blízko, zdaleka s ní nemusí být totožný. Mentalita představuje soubor hodnot, nálad a aspirací jednotlivců i celých společností a na rozdíl od svěrací kazajky civilizační tradice jde o jev nanejvýš těkavý, proměnlivý a jen stěží postižitelný, navíc velmi snadno ovlivnitelný výkyvy dějin. A jelikož žijeme v době téměř globálního vykořenění, stává se právě mentalita mnohem důležitějším činitelem než civilizační tradice, jejíž rozhodující úloha v podstatě skončila s příchodem industriální éry. Zatímco v historiografii představují dějiny mentalit bezmála módní směr bádání, při analýze současného světového dění jsou mentality až trestuhodně opomíjeny. Ze známých autorů se podstatě celého jevu – aniž by ovšem výrazněji operovali s pojmem mentalita – nejvíce přiblížili americký politolog Benjamin Barber a jeho krajan, známý futurolog Alvin Toffler. Barber ve své výstižné knize Džihád versus McWorld bystře analyzuje konflikt bohaté nadnárodní kultury s masami frustrovaných a ublížených druhého a třetího světa, kteří se ve svém odporu vůči Mcsvětu uchylují k fundamentalismu a teroristickému vzdoru (džihád). Podobně Toffler, byť z poněkud jiného, spíše ekonomicko-technologického úhlu pohledu, chápe současný svět jako dějiště dramatického konfliktu civilizací první, druhé a třetí vlny. Civilizaci první vlny představují archaické agrární společnosti rozvojového světa. Druhou vlnu pak tvoří vyspělejší rozvojové a bývalé komunistické státy, jejichž ekonomika se opírá o silný, nicméně zastarávající průmysl, působící ekonomické i ekologické tlaky, zatímco civilizaci třetí vlny reprezentují high-tech společnosti západního světa, založené na informačních technologiích a efektivní organizaci ekonomiky i státní správy. Pokusíme-li se vytvořit mapu současného světa na základě velmi všeobecných mentalit, vyvstane před námi obraz, který mozaiku předchozích teorií jistě nezruší, nicméně poněkud přeskupí. Světy různých mentalit totiž procházejí nejen skrze Huntingtonovy civilizační okruhy, ale i napříč územními celky etablovaných národních států.

Přírodní národy

Svět přírodních národů a archaických společností se rozkládá od Aljašky až po Patagonii, od Laponska až po jižní Afriku a od nejzápadnějších cípů Evropy až po Kamčatku a Novou Guineu. Drtivá většina lidí se s ním setkává pouze v televizi, na besedách cestovatelů a v etnografických muzeích. Je to svět mizejících loveckých a pasteveckých kmenů a archaických zemědělských komunit, jejichž způsob života a myšlení se po staletí a tisíciletí nezměnil. Jeho příslušníci žijí zakotveni buď ve starověkém hinduismu či ve středověkém islámu a křesťanství, anebo ještě v předhistorických náboženstvích silně poznamenaných animismem, šamanismem a magickým myšlením. Tito lidé žijí zcela mimo struktury většinového světa, nezapadají do jeho ekonomických a mnohdy ani demografických statistik. Nejsou podílníky jeho moci, často však ani obětí a předmětem této moci, neboť jejich život se odvíjí v izolovaných a soběstačných, autochtonních komunitách, mimo jakoukoliv vyšší lokální či globální strukturu. Třebaže se stávají mnohdy až nekritickým předmětem obdivu zelených a sociálních snivců i informovaných badatelů, skutečné vědění o nich je nanejvýš fragmentární. Zdá se, že jejich kultura (tím spíše, že je mnohdy neliterární povahy) je odsouzena k nenávratnému zániku právě tak jako jejich komunity a celý způsob života. V současných sociálních státech napodobujících světským způsobem horlivost někdejších misionářů je úspěšně zničí politika dobrých úmyslů, v těch banditských bezohledné ekonomické zájmy, pokud se náhodou na jejich území vyskytne ropa či prales bohatý na luxusní dřeviny. Pro současný většinový „velký svět“ jsou právě tak nedůležití jako bezdomovci pospávající na nádražích a ve stanicích metra. Na setkání s ním reagují buď naprostou bezradností, anebo naopak s překvapivým pragmatismem. Ať tak či onak, ve své většině jsou zřejmě předurčeni k tomu, aby následovali osud severoamerických indiánů a australských aboriginů, tzn. buď utopili své životy v alkoholu, anebo si ze své odlišnosti učinili výnosnou profesi v turistickém byznysu. Vzhledem k jejich naprosté menšinovosti nebude tato proměna doprovázena žádným závažnějším konfliktem, nanejvýš tak trošku zpestří místní politický folklór – jak tomu bylo například na Novém Zélandu v souvislosti s odčiňováním majetkových křivd spáchaných na Maorech. Nicméně ztráta jejich vědění, nebude-li toto zavčas zmapováno, bude znamenat stejné ochuzení globální paměti lidstva jako plošné vykácení pralesa spolu s druhy, které nedostaly šanci ani k tomu, aby byly zdokumentovány.

Třetí svět

Naproti tomu společnost frustrovaných třetího světa představuje nejrozmanitější, nejpočetnější a zřejmě nejvýbušnější politickou sílu, prosazující se v jedenadvacátém století. Třebaže se jedná o společnost nalézající se s výjimkou Evropy a severní Ameriky snad na všech kontinentech, její mentalitu určuje několik společných rysů. Prvním z nich je masové vykořenění, spojené s migrací do měst, kulturní a ekonomickou globalizací, populační explozí a především akcelerací všech těchto změn. Jestliže moderní civilizační vývoj, na který měl průmyslový svět dvě staletí, v něm zanechal vážné psychosociální poruchy projevující se zvýšenou sebevražedností, nárůstem duševních nemocí, ekologickou devastací, ubíjejícím hédonismem, šířením zkázonosných ideologií a následnými válkami, jaké otřesy můžeme čekat v rozvojovém světě, v němž tato změna probíhá o poznání rychleji? Rozvojový svět samozřejmě nepředstavuje žádné pevně vymezené společenství. Některé státy – například východoasijští tygři – se dokázaly z jeho bludného kruhu vymanit s neobyčejnou úspěšností, jiné státy se do něj nečekaně propadly (například některé postsovětské republiky, chronickými krizemi zmítané země Latinské Ameriky). Navzdory všem optimistickým předpovědím lze navíc předpokládat, že jeho vzestup nebude nikterak rychlý a že východoasijský úspěch se hned tak nezopakuje. Mnohé zdánlivě velmi silné regionální mocnosti promarnily cennou příležitost socialistickým experimentováním (například Egypt a Indie) nebo občanskými válkami (Nigérie) a jejich mezitím několikanásobně zvýšená populace vytvořila břímě, které pohltí každý hospodářský úspěch a jako mlýnský kámen je – a to v lepším případě – odsuzuje k dlouhodobé stagnaci. Dalšími překážkami jakéhokoliv nadějnějšího rozvoje je zřejmá absence demokracie a nespravedlivá sociální struktura, projevující se stále rostoucími sociálními rozdíly. Někde tato situace dospěla až k naprostému rozpadu společnosti, v níž se – podobně jako v Evropě po zániku západořímského impéria – zhroutil veškerý právní řád a nastoupila ve špatném případě kultura „válečných baronů“ (Afghánistán, některé západoafrické státy na pobřeží Guinejského zálivu, východní Afrika), v tom ještě horším pak otevřená genocida (Rwanda). Všeobecně sdíleným pocitem v této části světa se stává frustrace, živená stále intenzivnějším kontaktem se světem bohatých prostřednictvím reklam a turistiky. „Proč jsem se jenom nenarodil jako bílej,“ řekl kdysi jedné mé kamarádce zaměstnanec cestovní kanceláře v Nepálu. Pragmatikové volí strategii „uteč, kdo můžeš“, ti beznadějně ublížení pak fundamentalistický vzdor obracející se vůči vlastním elitám či symbolům prvního světa, lhostejno zda jde o diskotéku na Bali, hotely v Keni či mrakodrapy na Manhattanu. Jejich zbraní se stává buď komunismus, někdy dokonce hard-core maoistického ražení (například v Nepálu), ale mnohem častěji oživený náboženský fundamentalismus (zejména v islámském světě). Tento fundamentalismus představuje u nevzdělané populace obzvlášť nebezpečnou rozbušku, neboť spojuje v podstatě středověké myšlení s technologickými nástroji moderního světa (zbraně, internet).