Zaměnili jsme cíle a prostředky

Ačkoliv vaše knihy pojednávají o ekonomii, sama sebe neoznačujete za ekonomku, ale za aktivistku. Proč?

Když jsem bydlela v New Yorku a měla jsem malé dítě, sedávaly jsme s ostatními matkami v parku a pozorovaly jsme, jak nám děti zapadávají sazemi. Nakonec jsme rozjely kampaň za čistý vzduch pro naše děti. Ale vždy, když jsem se snažila něco prosazovat, objevil se na scéně nějaký ekonom a prohlásil: „Je to velmi milá paní, ale vůbec nerozumí ekonomii.“ Tehdy jsem se rozhodla, že musím ekonomii nastudovat. Cítila jsem, že s ekonomickou teorií musí být něco v nepořádku, a byla jsem rozhodnuta přijít tomu na kloub.

Co jste zjistila?

Jeden ze základních nedostatků ekonomie spočívá v zanedbávání očividné skutečnosti, že lidská ekonomická činnost probíhá uvnitř společnosti a společnost je součástí ekosystému. Ekonomická činnost je umožňována, podporována, můžeme říci dotována samotnou společností, zejména neplacenou činností, jako je práce v domácnosti, výchova dětí, vzájemná pomoc a péče o staré a nemocné… této činnosti, ekonomy ignorované a přitom nezbytné pro fungování ekonomiky v užším smyslu, říkám ekonomika lásky (love economy). Zabývají se jí především ženy. Stejně tak je ekonomika dotována ze strany přírody. Příroda poskytuje řadu neplacených služeb, od rozkladu humusu přes samočištění vody k regulaci klimatu. Tuto dvojí dotaci ekonomická teorie ignoruje.

Všechno je stále dražší a zdá se, že nikdo neví přesně proč. Souvisí inflace nějak se snižováním těchto dotací?

Určitě. Pod rostoucím tlakem ekonomiky se hroutí sociální a ekologické podpůrné systémy, dotace klesají. Vláda je pak nucena vydávat stále více prostředků — na policii, aby kontrolovala zločinnost, na sociální podporu osamělých rodičů, na čistírny odpadních vod čí na asanaci kontaminovaných oblastí. Rostoucí vládní výdaje se nakonec odrazí v inflaci. Další příčinu inflace vidím ve vyčerpávání zdrojů. Když jsme v USA poprvé objevili ropu, stačilo zatlouci trubku do země a ropa prýštila ven. Dnes musíme stavět ropovod až na Aljašku a to stojí stovky a stovky miliard dolarů. Tahle cena se pak odrazí v cenách všeho, co se z ropy vyrábí.

V současné americké ekonomice vidíte nebezpečí srážky dvou „rychlíků“. Jaké jsou to rychlíky a proč by se měly srazit?

Cílem ekonomického růstu je produkce stále více zboží a služeb s pomocí stále menšího a menšího počtu lidí. Lidé, nahrazovaní automatizací, ze systému vypadávají a stávají se nezaměstnanými. To je první rychlík — ekonomický růst, který přitom nepřináší pracovní místa, v angličtině tzv. jobless economic growth.

Naše vláda, dbalá rad ekonoma J. M. Keynese, se nezaměstnaným snaží vytvořit pracovní příležitosti — staví silnice, staví školy, subvencuje výrobu zbraní, láká do USA japonské továrny a nabízí jim daňové prázdniny… to všechno stojí peníze. Vláda si peníze půjčuje zvenčí, od jiných zemí, i zevnitř, od vlastních občanů. Vydává tzv. vládní obligace. A zadlužuje se. Americká vláda má obrovský vnitřní dluh, a rozpočtový schodek nyní roste sám od sebe exponenciálně, protože vláda musí platit těm, od nichž si půjčila, úroky. A úroky z úroků z úroků z úroků. Takže už prakticky nemá šanci zaplatit základní dluh. A tento rostoucí dluh je ten druhý rychlík. Na jedné straně ekonomický růst, který zhoršuje možnost zaměstnání, na druhé straně vysoký vnitřní dluh a rozpočtový schodek, který už vládě neumožňuje sáhnout k opatřením na snížení nezaměstnanosti. Až se tyto dva rychlíky srazí, nepřežije to starý ekonomický model.

Problém zemí Třetího světa je v něčem podobný. Jejich zadluženi vůči zemím Severu je tak obrovské, že sotva stačí splácet úroky. Dnes začínají být jasně patrné katastrofální sociální a ekologické důsledky této skutečnosti. Vidíte cestu ven?

Domnívám se, že tyto země by měly ohlásit bankrot. Prostě odepřít placení. Banky stejně vědí, že dluh je nesplatitelný, a samy pro sebe jej odepsaly. Kdyby se pár větších zemi — třeba Brazílie, Argentina, Nigérie daly dohromady a řekly bankám, že odmítají dluh dále splácet, svět by si proti nim těžko mohl dovolit nějaké větší sankce. Neudělaly to dosud nejspíš proto, že tolik ministrů financí v těchto zemích získalo vzdělání na Západě nebo třeba na moskevské státní universitě… a chtějí asi dál patřit do party.

Jedním z fenoménů současné ekonomiky je fakt, že větší firmy polykají malé, a vznikají stále větší, často nadnárodní společnosti, které se vymykají kontrole občanů, vlád, i mezinárodních institucí. Ekonomové tvrdí, že tyto firmy jsou efektivnější a že je to tedy přirozený vývoj.

Tyto velké firmy dominují na trhu, protože neplatí plnou cenu dopadu své činnosti na životní prostředí. Tak třeba k dovozu zboží, často z velké vzdálenosti, využívají státem dotovanou silniční infrastrukturu a levný benzin, do jehož ceny nebyly započítány škody, které automobilová doprava působí lidem i přírodě. Až vymyslíme lepší účetnictví, které by bralo v úvahu škody na životním prostředí, a nadnárodní firmy budou muset zahrnout do rozpočtu plnou cenu dopravy a energie, kterou využívají, najednou bude jejich zboží dražší, a ukáže se, že jejich efektivita byla pouze zdánlivá, způsobená zkreslujícím ekonomickým hodnocením.

Pojmy rozvoj a ekonomický růst jsou často používány, ale málokdy definovány. Jak je chápete vy?

Oba pojmy jsme spletli dohromady. Cílem společnosti — i jednotlivých lidí — by asi měl být rozvoj. To by přece mělo být sympatické slovo, mělo by označovat postup k něčemu vyššímu, k větší moudrosti, vyrovnanosti, síle, zdraví… Zaměnili jsme však cíle a prostředky. Ekonomové nám řekli, že prostředkem k dosažení těchto cílů je ekonomický růst. Začali jsme o něj usilovat, no a posléze jsme zapomněli proč vlastně.

Domníváte se, že hrubý národní produkt je dobrým indikátorem toho, zda se nám tyto cíle daří naplňovat?

Určitě ne. Hrubý národní produkt je jen součtem služeb a výrobků, vyprodukovaných v daném roce. Abychom zjistili, jak jsme skutečně na tom, potřebujeme řadu dalších indikátorů a statistik, které nepocházejí od ekonomů: třeba kojeneckou úmrtnost, znečištění ovzduší, rychlost vymírání biologických druhů, počet knihoven a muzeí… Užitečným indikátorem je také efektivnost využívání energie a stupeň nerovnosti důchodového rozdělení. V mnoha zemích totiž s rostoucím hrubým národním produktem rozdíl mezi chudými a bohatými stoupá.

Ale není taková řada indikátorů nepřehledná oproti indikátoru, tvořeném jediným číslem: hrubému národnímu produktu?

Jediný indikátor pokroku — to je jakoby lékař usuzoval na zdraví či nemoc výhradně tím, že by měřil krevní tlak. S takovým lékařem by byl asi málokdo spokojený.

—

rozhovor připravila Naďa Johanisová. Další 7.G rozhovory najdete tady.