Svět už nebude takový, jaký býval

Říkáš, že my obyvatelé České republiky neseme za utrpení běženců mířících do Evropy odpovědnost. Proč bychom ji měli nést?

Protože i my Češi jsme součástí západní proamerické civilizace, a právě tato civilizace vtiskla světu současnou tvář, plnou sociální a ekologické nerovnosti a z ní plynoucích problémů. Nemyslel jsem to tedy tak, že by každý našinec měl konkrétní odpovědnost za jednoho uprchlíka. Ale jakožto 28. nejbohatší země světa jsme bezprostředně vpleteni do soukolí globálního byznysu, a podílíme se tudíž na tom, co se děje s takzvaným třetím světem. A současná uprchlická vlna nemá jen bezprostřední válečné příčiny, ale neboť ty jen vyplývají z po léta vršených sociálně-ekologických problémů. Nevím, jaká je přesně ekologická stopa Sýrie, ale ekologická stopa průměrného Kurda nebo Syřana bude podstatně menší než stopa občana České republiky. A myslím, že je dobré to v domácí debatě připomínat, byť i trochu provokativně, protože o naší širší globální odpovědnosti nejsme v naší závětrné kotlině vůbec zvyklí uvažovat.

Co konkrétně by z této odpovědnosti za utrpení běženců mělo v praxi plynout?

Jsme jednou z energeticky nejplýtvavějších zemí, tuším čtvrtou nejhorší zemí v EU v poměru vypouštění CO₂ na jednoho obyvatele, takže jsme v relativním, nikoli absolutním smyslu podstatně odpovědni za změnu klimatu. A ta se na uprchlické krizi velmi podílí — konkrétně Sýrii postihlo dříve nebývalé čtyřleté sucho, kvůli němuž odešly stovky tisíc lidí z venkova do měst, hlavně do Damašku. A takto sociálně destabilizovaná společnost pak snáze naslouchá nejrůznějším ideovým lídrům, po nichž přicházejí lídři bojoví. Takže za prvé bychom jeden každý z nás mohli něco udělat s obrovskou uhlíkovou stopou České republiky.

A za druhé bychom se k uprchlíkům měli chovat vlídně. My Češi samozřejmě nejsme schopni problém této mnohamilionové a zřejmě jen počínající uprchlické řeky politicky vyřešit. Ale určitě jsme schopni humanitárně pomáhat daleko více než dosud. Zatím to skvěle dělalo pár desítek až stovek nadšených dobrovolníků na chorvatsko-srbsko-maďarských hranicích, kteří tam pomáhají unaveným, hladovým, prochlazeným lidem, kteří třeba drží miminka v náručí, jedou na kolečkovém křesle a podobně.

Ale tento imperativ pomoci musí vycházet ze srdce, nikoli jen z hlavy, bez ohledu na to, jestli jsme uhlíkově čtvrtí nejhorší nebo nejlepší v EU. Ti, kteří nemohou nebo nemají možnosti jezdit pomáhat do zahraničí, se můžou nejrůznějším způsobem zapojit tady doma, po neměckém vzoru zakládat spolky, učit uprchlíky a podobně. Samozřejmě u nás jsou uprchlíci dosud zavíráni do detenčních táborů, takže je to daleko těžší, ale jisté podhoubí pomoci mezi právníky, učiteli, sociálními pracovníky a dalšími by tady vznikat mohlo. Doufejme, že se naše převážně protiuprchlické společenské klima postupně změní a uprchlíci se sem nebudou bát chodit, a prostor pro pomoc se tak rozšíří za současné hranice táborů a nádraží.

Neodporuješ si, když na jedné straně říkáš, že z uprchlíků nemáme mít strach, jelikož nepředstavují žádné větší nebezpečí, a na druhé straně dodáváš, že tato vlna je pouze jednou z mnoha, která se bude do Evropy — hlavně z environmentálních důvodů — v příštích desetiletích valit?

Myslím to tak, že nemusíme mít strach z toho, že by mezi nimi bylo nadměrné procento teroristů nebo obecně nebezpečných lidí, že by představovali zásadně odlišnou kulturu, že bychom se neměli obávat jinakosti. Strach je totiž obecně ve všem špatným vůdcem. Na individuální rovině musíme na uprchlíky nahlížet s apriorní důvěrou především jako na lidské bytosti.

Na tomto přístupu nic nemění ani výhledy, že v příštích desetiletích se kvůli nedostatku vody a špatné úrodnosti půdy může začít stěhovat až sto dvacet milionů lidí od Sahelu přes Blízký východ až po západní Indii. Z tohoto obavy mít můžeme, ale čím větší negativní emoci budeme dopředu vysílat, čím více budeme zapříčení, čím vyšší ploty budeme stavět, tím negativnější a třeba až nepřátelskou reakci vyvoláme. A naopak čím budeme otevřenější, tím lépe můžeme situaci zmírnit. Z vlastní zkušenosti vím, že na vlídné přijetí uprchlíci reagují opravdu krásně, hřejivě. Kromě materiálního zabezpečení se jim totiž snažíme nabízet i něco pro povzbuzení ducha, v Bapske jsme například zajistili klauna, živou muziku, vypadalo to tam jednou skoro jako na street party. Několik uprchlíků nám dokonce řeklo větu typu „Po tom pekle, kterým jsme prošli, se tady cítíme jako v ráji.“ Skoro jsem se pak rozbrečel. Snažím se ostatním dobrovolníkům klást na srdce, aby proto dbali i na emocionální podporu.

Ale zpátky k otázce. Ano, environmentální příčiny uprchlictví budou nesporně sílit, časem budou dominovat ty klimatické, pod které se ty další „envi“ schovají. Tomu musíme také přizpůsobit mezinárodní uprchlické konvence i národní předpisy. Pak nebude možné toto téma nesmyslně odbýt tím, že Syřana vezmeme, protože tam zuří velká válka, ale Afghánce nikoliv, protože tam žádná pořádná válka není.

Ze všeho přečteného i zažitého mi vyplývá, že právě procházíme zásadní vývojovou fází a svět už nebude takový, jaký býval. A pokud budeme schopni tuto změnu pozitivně přijmout a vyrovnáme se s ní tak, že se trochu uskrovníme a přijmeme jinakost, pořád to může dopadnout dobře. Jestli toho schopni nebudeme, s velkou pravděpodobností to naopak dopadne špatně, protože desítky milionů lidí, kteří ve svých starých domovech ztratí možnost obživy, donekonečna vyhazovat nemůžeme. To pak nedopadne jinak než velkým konfliktem na hranicích takzvané Pevnosti Evropa a následným průšvihem. Někde jsem slyšel nebo četl větu, že vždy, když si lidé mohli v dějinách vybrat mezi hladem a násilím, vybrali si násilí.

No, moc nadějně to s naší vstřícností zatím nevypadá. Poslední známé průzkumy veřejného mínění z Eurostatu a CVVM totiž hovoří o tom, že jsme nejméně tolerantní společností v EU ve vztahu k menšinám a že válečné uprchlíky by tady chtěly nastálo přijmout jen 4 % obyvatel. V tomto kontextu se tě zeptám na naši tradiční otázku: v jaké společnosti podle tebe momentálně žijeme?

Bohužel ve společnosti jednobarevné. Když pominu tradiční nevraživost k Romům, žádné výrazněji jiné etnikum tady dlouhodobě nemáme, takže nejsme konfrontováni s žádnou jinou barvou pleti. Je to průšvih, na nějž jsme si zadělali poválečným vyhnáním Němců a následným sovětským vývojem. Tak jako je různorodost dobrá v přírodě, prospívá i společnosti. Etnicky čistá společnost jako ta naše pak má v sobě zakořeněn strach z jinakosti.

Čím to, že s šedesátitisícovou vietnamskou menšinou nebo početnou ukrajinskou menšinou ale až tak velké problémy nemáme?

S ukrajinskou menšinou měli našinci původně velký problém, po Listopadu panovala docela velká nevraživost i vůči Vietnamcům. Svrchu se díváme i na Poláky nebo Slováky, ty tenze nikdy nezmizely.

Nepomlouvají své sousedy v podstatě všechny národy?

To nedovedu posoudit, s žádným jiným národem nejsem spojený tak, jako s českým. Myslím ale, že naše negativní náhledy na jiná etnika se pojí s naším hlubinným strachem, že jsme malým, ze všech stran obklopeným národem. Podvědomě se pořád obáváme, že budeme napadeni a že zase budeme na staletí ujařmeni pod nějakou habsburskou nebo sovětskou nebo kdovíjakou knutou. Proto si z těch druhých neustále děláme srandu, ironizujeme je nebo ponižujeme, jde o druh obranné reakce.

Vietnamce jsme postupně přijali proto, že jsou nesmírně pracovití a že jejich děti patří mezi školní premianty, což části zdejší společnosti imponuje. Jiná část se toho sice naopak děsí, ale buď jak buď to Vietnamcům zajišťuje jistý respekt.

Můžou si jej vydobýt i Syřané, Iráčané a další do Evropy prchající národy?

Teoreticky ano, ale vzhledem k velmi špatné pověsti, kterou u většiny zdejší společnosti mají, by jim to trvalo nepoměrně déle než Vietnamcům nebo Ukrajincům. Rozptýlit to stávající stigma je úkolem na generace. Bohužel přicházejí do velmi nevýhodných podmínek, přestože jsme se v uprchlických táborech osobně setkali s mnoha vzdělanými lidmi, právníky, učiteli, vědci, kteří by dokázali odborně obstát. Tolik zaměstnaneckých míst pro ně ale zřejmě Evropa mít — oproti jejich očekáváním — nebude, což bude jeden z rizikových faktorů jejich integrace.

Představuje rostoucí xenofobie české společnosti riziko i pro ochranu jiných menšin, například divočinu, volně žijící šelmy nebo těžbou ohrožené vesnice, kterým se jinak profesně věnuješ?

Nevím, takto jsem si to nikdy nespojoval. Negativní trendy ve spotřebě nebo ochraně životního prostředí jsem vždycky přičítal touze lidí konzumovat dle západního vzoru. Na první pohled se souvislost s xenofobií jeví oprávněně, protože pokud má někdo omezený pohled na jinakost rasovou či kulturní, bude jej mít i k jiným projevům různorodosti. Budu o tom ještě muset více přemýšlet. Intuitivně to nebezpečí ale cítím, xenofobní kultura je totiž zhoubná ve všech aspektech. Stydím se za ni a kladu si otázku, proč u nás musela do takové míry vyrašit. Ztráta milionů Němců a statisíců Židů sama o sobě tento pád na dno evropského žebříčku tolerance nevysvětluje.

Za jeden z důvodů bývají označována média, kterým prý xenofobie vyhovuje jakožto prodejní „mazivo“. Jsou v tvých očích ve vstřícnosti k uprchlíkům celkově horší než zdejší veřejnost nebo politická elita?

Neřekl bych, naopak. Samozřejmě najdou se děsivé excesy jako Novinky.cz nebo ještě horší stoky jako Parlamentní listy, ale v průměru jsou média tolerantnější než veřejnost nebo politická scéna. Odpovídá to i mým letitým zkušenostem z ekologické práce, z těch pilířů demokracie jako vláda, parlament, soudy či úřady se mi média zdají být o několik koňských délek vepředu. Při všech zhoršujících se trendech, které bolestně vnímám — bulvarizaci, podfinancování a související přepracovanost redaktorů a zpovrchnění jejich práce — je bída médií pořád menší než bída politiků a úřadů.

Přesto, nepřekvapilo tě nepříjemně, když jsi nedávno musel v České televizi a v Českém rozhlasu odpovídat především na otázky, jestli jsi neměl z uprchlíků strach, jestli neodmítali vaši pomoc, jestli mezi nimi převažovali mladí muži a podobně. Neměla by média veřejné služby klást hlubší otázky?

Měla, na druhou stranu chápu, že na ploše deseti minut se toho moc stihnout nedá a že mě nenechají podrobně vykreslovat nádhernou práci dobrovolníků v uprchlických táborech. Ale ty otázky na strach jsou jakousi obsesí, místo nich bych raději probíral evropský kontext a egoistickou roli, kterou v něm Česká republika hraje. Nejsem sice bezpečnostním odborníkem nebo politologem, ale jako občan bych odpověděl, že se za tuto vládu v tomto ohledu hluboce stydím.

Jak si ve vztahu k uprchlíkům podle tebe vedou zdejší ekologické organizace — jsi na ně hrdý, nebo podle tebe příliš taktizují?

Můžu odpovědět věcně tak, že mezi těmi stovkami lidí, kteří se mi před očima protočili jako dobrovolníci v táborech, pocházelo z ekologických organizací jen minimum. Což mě zároveň překvapuje i mrzí. Jestli za tím vězí taktizování, že nechtějí nést sociální náklady a ztratit dárce, nebo jenom nadoraz jedou ve vlastních tématech, to se neodvážím posoudit. V našem Hnutí DUHA například momentálně vrcholí šumavská a energetická kampaň. V táborech ale nevidím ani nikoho z těch stovek dobrovolníků, kteří například jezdili na blokádu Šumavy, což je vzhledem k očekávané propojenosti mezi ekologickými a lidskoprávními tématy zvláštní.

Kdo tedy vlastně na Balkáně dobrovolničí?

Většinou studenti, lidi mezi dvaceti a třiceti roky. Já jsem tam opravdu veterán. Bohužel nemám čas je zpovídat do hloubky, protože se musím starat o nejlepší fungování celého týmu. Tuším ale, že studují všemožné obory, od arabistiky přes medicínu až po pedagogiku a sociální práci. Ostatně za chvíli mě k srbsko-chorvatskému přechodu Bapska poveze jeden krásný dredatý pan vychovatel.

Na blokádu Šumavy jezdili milovníci přírody či Šumavy, kteří si kvůli kousku lesa nechali rozbít hubu. Dobrovolníky v uprchlických táborech sice propojují trochu jiné ideje, ale docela mě mrzí, že lidé z ekologického hnutí se do pomoci uprchlíkům nezapojili více, byť třeba podpisem pod petici Pro imigraci, kterou jsem spoluinicioval jakožto zrcadlo oné strašné Klausovy petice. Na rozdíl od obecnější a něžnější Výzvy vědců jde o výzvu k praktické pomoci.

Navzdory malé přítomnosti ekologických aktivistů a panující nevstřícnosti české společnosti se traduje, že na Balkáně je českých dobrovolníků v porovnání s ostatními zeměmi úplně nejvíc. Odpovídá to tvé zkušenosti?

Někde ano. Konkrétně v Bapske je našinců opravdu hodně, přes týden třicet, o víkendech padesát, jednou dokonce šedesát. Je to báječná zkušenost a po mnoha letech tam opravdu zažívám pocit národní hrdosti, nebo jak to nazvat. Vidím totiž, že tito perfektně makající Češi dělají své zemi dobré jméno ve velké části Evropy. Klidně mi pak zavolají z Anglie, že nám vezou tři kamiony materiální pomoci a kamže mají přesně přijet. Toto je opravdu onen ostrov pozitivní deviace, jak říkával Ivan Dejmal. Padesát lidí dělajících pro uprchlíky více, než celá naše vláda.

Naše redaktorka Barbora Bakošová v reportáži z maďarského tábora Röszke (viz s. 18) zmiňuje, že při vaření jídla uprchlíkům museli hodit za hlavu jisté ekologické zásady. Řešíš tam jakožto koordinátor i tuto rovinu, nebo to za daných podmínek nejde?

Je to smutné a trhá mi to ekologické srdce, ale zatím to prakticky řešit nejde. Ekologické zásady v tuto chvíli obětuji na oltář lidí, jakkoliv se mi to všechno jednorázové zboží a voda z PET flašek vyhozených do koše nezamlouvají. My to zatím nejsme schopni řešit, cisterny by tam měly přivézt obce nebo stát. Kontejnery na tříděný odpad jsem tam v menších městech a vesnicích nikde neviděl. Ale kdyby nás bylo více, mohli bychom začít alespoň třídit papír a plasty a pak je cpát někomu, kdo by je odvezl do většího města.

Musím se ale v této souvislosti zásadně ohradit proti nechvalně proslulé reportáži Jana Šibíka z Röszke, kterou pak rozmázla ostatní média. Z ní totiž plynulo, že uprchlíci jsou strašní bordeláři a nevděčníci. Šlo ovšem o nehorázné zneužití situace a její neuvedení do kontextu. Vždyť jak se může dlouho putující vyčerpaný člověk, který pomalu neví, kde je a nevidí poblíž koše či kontejnery, starat o své odpadové hospodářství? Odpadkové koše jsme mimochodem v Bapske zavedli až my dobrovolníci, pak tam OSN přivezla popelnice. A bohužel novináři se k této hnusné Šibíkově reportáži neustále vracejí.

Nelituješ toho, že jsi po Listopadu nevyužil šance jít do politiky? Třeba bys teď mohl uprchlíkům pomáhat daleko užitečněji.

Vůbec si nejsem jistý tím, jestli bych toho teď za panující politické atmosféry mohl jako politik pro uprchlíky udělat více. V ekologické oblasti v tom ale mám dost jasno — kdybych se býval stal po revoluci politikem a dotáhl to řekněme na poslance, pro životní prostředí bych toho neudělal více, než v neziskovkách. Proto svého tehdejšího rozhodnutí nejít do politiky vůbec neželím. Ostatně stranická politika není mým světem, vyžaduje pro mě nepřijatelnou míru kompromisu. Samozřejmě hovořím v kontextu neblahé situace, v níž se dlouhodobě česká politická scéna nachází. Kdyby se v ní našla skupina, která by ji táhla k reálné změně, smysl by to pak mělo. Ale být osamělou Táňou Fišerovou nebo Sváťou Karáskem ve Sněmovně smysl moc nedává. A bohužel znám lidi, kteří tehdy chtěli politiku změnit, ale ona pak s nimi naopak zacvičila. Nechci, aby to vyznívalo jako rezignace, ale nemyslím si, že zrovna já bych českou politiku podstatně změnil. Opravdu bych na ni neměl žaludek, a to ani na Stranu zelených.

Snažíš se zachraňovat Šumavu, šelmy, Horní Jiřetín, Tibet, uprchlíky… Nedocházejí ti síly?

Nedocházejí. Od rodičů jsem totiž do vínku dostal ohromný psycho-fyzický fond, který jsem si po léta utužoval sportem a horolezectvím, takže jsem schopný vydržet jako zvíře a nesložit se z toho všeho. Navíc mě všechny tyto aktivity nabíjejí, vložená energie se mi z nich vrací. Teď jsem sice třeba po tři týdny spal průměrně tři hodiny denně, takže nějaké fyzické vyčerpání nepopírám, myslím si ale, že duše je důležitější než tělo, a pokud ji stále doplňujete „živinami“, ona to tělo pronese. Takže pokud mě práce nabíjí, přináší potěšení a vidím v ní smysl, dlouhodobě se unavený necítím. Navíc jsem ve šťastné životní situaci, děti odrostly a dobře se jim daří, moji rodiče již odešli vzhůru a vnoučata ještě nemám, takže jsem možná v nejsvobodnější životní etapě.

Říkáš, že se za zdejší vládu i společnost stydíš, mnohé kritizuješ. Jakých omylů ses ale sám dopustil ty, vzpomeneš si aspoň na ty největší?

Těžká otázka. Mé osobně-pracovní střety, jestli mám zůstat v nějaké pozici či funkci, se venkoncem vždy dotýkaly míry mé neústupnosti či radikality, takže bych dnes mohl zpytovat svědomí, jestli jsem neměl být kompromisnější. Ale těch rozhodnutí nelituju, i když například odchod z CHKO Broumovsko mě strašně mrzel a bolel. Ale dnes bych se zachoval stejně, svědomí by mi jinak konat nedovolilo.

Ale abych odpověděl konkrétněji. Byl jsem například iniciátorem petice za zvolení Táni Fišerové prezidentkou. Po několika měsících se však věci začaly nabalovat nehezkým směrem a nakonec ani nevím, jestli bych chtěl, aby se Táňa nakonec prezidentkou stala. Takže jsem byl rád, že má aktivita v tomto směru skončila odevzdáním 72 tisíc podpisů pod peticí. Míra mého idealismu se zkrátka ukázala být na reálný život příliš velká.

Podporoval jsi také iniciativu Ne základnám, vystupující proti stavbě radaru v Brdech. Nepřijde ti z hlediska vývoje posledních let jako příliš krátkozraká a naivní?

Tehdy jsem pracoval v Greenpeace a navzdory pochybnostem uvnitř organizace nelituju, že jsme do toho šli. Principiálně jsme totiž nevěřili, že jde mír chránit zbraněmi, ale že se konflikty mají řešit diplomatickou cestou. Greenpeace ale proti radaru vystupovalo dost samo za sebe, od prorusky orientovaných členů koalice Ne základnám jsme si zachovávali odstup. Našim cílem rozhodně nebylo nadbíhat Rusku proti Americe, snažili jsme se nadbíhat míru, jakkoliv to zní snílkovsky.

Ostatně odpor k ruskému režimu jsem projevoval ještě před rokem 1989, v první třídě jsem chodil po Lesné a barevnými křídami maloval po chodnících Rusi pryč, táhněte domů (smích). Na druhé straně jsem měl v Rusku perfektní horolezecké kamarády, díky skvělé ruštinářce jsem uměl plynně rusky, často jsem tam jezdil, ruskou literaturu miluju, takže rozlišuju mezi ruskou kulturou a nehostinným vládnoucím režimem.

Na začátku jsi zmiňoval ekologickou stopu České republiky. Jak to máš s vlastní ekostopou, počítáš si ji?

Nepočítám. Možná proto, abych se nezhrozil z výsledku, možná proto, že si na to nenajdu čas. Trápím se zejména s dlouhými lety, nedávno jsem byl třeba v Nepálu. Teď mě trochu uklidňoval Jan Rovenský, že při dlouhých letech obřími letadly je uhlíková stopa jednoho pasažéra srovnatelná s těmi, kdo jedou stejnou vzdálenost ve dvou autem. To mě docela překvapilo. Samozřejmě bych se mohl do Asie romanticky prostopovat, ale na to jsem si ještě čas nenašel. Doufám ale, že jde o můj jediný velký eko-hřích, například maso nejím už čtvrt století.

V Nepálu ses zapojil do pomoci postiženým po zemětřesení. Dají se tamější zážitky srovnat s těmi, které zažíváš s uprchlíky na Balkáně?

Navzdory mnohým odlišnostem tam jako sláma z bot trčí jeden shodný faktor: neschopnost oficiálních struktur, státu a dokonce i velkých humanitárních neziskovek situaci řešit. Naopak v obou případech jsem zažil neuvěřitelné nasazení, motivaci, schopnost a výsledky dobrovolníků, občanů, lokálních organizací. V Nepálu tak na nepostiženém území vyrašila dobrovolnická centra, zajišťující informace, dopravu, doktory a tak dále, fungovala opravdu neskutečně kvalitně. A vedle nich stagnovala nepálská vláda, neschopná distribuovat tisíce tun zahraniční pomoci, které se vršily na letišti v hlavním městě.

A na Balkáně vidíme něco podobného, protože práci dobrovolníků by měl v zásadě dělat stát. My tam samozřejmě povláváme a s minimálními prostředky něco suplujeme, základní hygienu, jídlo, pití. To by mohla lusknutím prstu poskytnout třeba armáda nebo organizace jako Mezinárodní Červený kříž. Přivádí mě to k závěru, že jsme svědky proměny paradigmatu, při níž rigidní vertikální odlidštěné struktury starého světa odumírají, protože nejsou schopny nové realitě čelit. (Pár dní nato mi telefonuje, že v Bapske nastalo peklo, protože státní orgány tam nechaly v prudkém dešti „vyhnít“ několik tisíc běženců — pozn. aut.)

A na druhé straně vzniká nový horizontální, grassrootový dobrovolnický participativní svět, v němž se lidi během pár minut seznámí, propojí a začnou pracovat. Kdyby to šlo změřit, přístroje by tam zjistily vysokou intenzitu sdílení v poli kolektivní inteligence. A čím déle se to vědomí kumuluje, tím je spolupráce snadnější. Každému bych přál tento povzbuzující zážitek prožít.

Jak tato „proměna paradigmatu“ může fungovat dlouhodobě, při začleňování uprchlíků do evropských společností?

Ideálně samozřejmě za vzájemné spolupráce se státem, který by poskytoval infrastrukturu a zdroje; dobrovolníci by pak zajišťovali lidský přístup v terénu, který stát neumí. Pokud se ovšem na tomto stát podílet odmítne, doufám, že dobrovolníci vydrží pomáhat i nadále bez něj. Jejich výdrž a schopnosti jsou neskutečné, dosahují ještě o stupeň výše, než jsem zažil na šumavské blokádě. Uprchlická krize, navzdory všemu smutku, v tomto kontextu představuje výzvu a příležitost k posílení evropské občanské společnosti.

Jsi vnitřně smířený s tím, že ve všech kauzách, ve kterých se angažuješ — ať už jde o Šumavu, těžební limity, uprchlíky, Tibet nebo mír — nakonec můžeš prohrát?

Ano. Samozřejmě by mě to strašně mrzelo, třeba v Tibetu se děje opravdová genocida. Zdeptat se tím ale nenechám. Na správnou stranu se stavíme z principiálních důvodů, ne abychom nutně uspěli. Samotný proces nás kultivuje a někam posouvá, jednou se to ale sečte a na individuální či kolektivní úrovni projeví. Nejde tedy o ztracené války, ale o ztracené bitvy. Můj ekologický táta Ivan Dejmal mi vždycky zdůrazňoval, že člověk je nezranitelný jen tehdy, když je nezávislý na výsledcích své práce. Pak je totiž nevydíratelný a neporazitelný. Výrok člověka, který strávil čtyři roky v kriminálu, pro mě měl velkou váhu a dodnes se jej snažím — trošku i kvůli Dejmalovi samotnému — držet.

Samozřejmě kdyby to tak nebylo, už bych dávno skončil v blázinci, protože těch prohraných bitev je daleko více, než těch vyhraných. (smích)

Jak dlouho chceš za uprchlíky na Balkán jezdit?

Doufám hodně dlouho, ale těžko říct, jak to s nimi přes zimu bude, to nedokážou odhadnout ani experti. Každopádně náš český tým je v Bapske už tak zaháčkovaný, že vydržet je už i otázka cti a odpovědnosti. Časem to ale může být pouze pro otrlejší povahy, jakkoli už jsme tam nějakou infrastrukturu vybudovali a získali si respekt místních struktur. Každopádně rozpis služeb jsme si zatím rozplánovali do Vánoc.

Že bys tam pomohl vztyčit další Kříž smíření, jako onehdy na Broumovsku?

To by bylo krásné. Zajímavé na Bapske totiž je, že jsme se ocitli přesně na území nikoho mezi znepřáteleným Srbskem a Chorvatskem. Uprchlická řeka je teď propojila a staré nesváry znovu vyrostly. A my se jim tam hodně hodíme, protože skrze nás — takzvaný bratrský slovanský národ — oni navzájem komunikují, a nemusejí se tak přímo potkávat. Do čehož se jim evidentně vůbec nechce.

Pro lidi jako ty se letos rozšířilo posměšné označení sluníčkář. Cítíš se jím být?

(smích) Když já vlastně nevím, co se pod tím slovem vlastně skrývá. Ale jestli jde o synonymum pro idealistu, tak sluníčkářem jsem. Úsměv mě stále neopustil, navzdory pětapadesáti křížkům.

Připravil Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete zde.