graphic-header
Občanský kalendář » «»

leden 2018

2017-12&clndr_act=2018-1-19
2018-2&clndr_act=2018-1-19
PoÚtStČtSoNe
1
pondělí 1. ledna   »   1 událost
2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17
18
čtvrtek 18. ledna   »   1 událost
19 20 21
22 23
24
středa 24. ledna   »   1 událost
25
čtvrtek 25. ledna   »   1 událost
29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2002  »

Martin Konečný

Argentinské souvislosti

Jaká je příčina ekonomického a finančního kolapsu Argentiny, který byl koncem loňského prosince doprovázen mohutnými sociálními nepokoji? Zákulisím bouřlivých argentinských událostí vás provede politolog a stálý spolupracovník redakce.

Argentinský finanční a ekonomický kolaps je zatím poslední z řady nedávných krizí, které jsou kladeny do přímé souvislosti s globalizací a liberalizací světového hospodářství. Série takových krizí zahrnuje Mexiko v roce 1994, východní Asii v letech 1997–98, Rusko a Brazílii v roce 1998 a Turecko v březnu 2001. Jakkoliv jsou jednotlivé případy velmi specifické, zdá se, že je současný světový politicko-ekonomický řád/chaos produkuje jako na běžícím páse. Můžeme se tak v dnešním světě těšit alespoň jedné jistotě: podobné krize se budou na různých místech planety dále opakovat.

Místo výskytu další krize je spíše nevyzpytatelné, ale jedna rada pro věštce by se našla: zaměřte se na ty státy, které jsou mezinárodními finančními institucemi hlasitě vychvalovány. Světová banka a Mezinárodní měnový fond pěly chválu na východoasijské ekonomiky i na Turecko až do momentu, kdy přepadly přes okraj propasti. Argentina byla dlouho prezentována jako vzorový úspěch ekonomického liberalismu.

Poněkud sériový a předvídatelný charakter mají i diskuse, které se o jednotlivých krizích vedou. I v argentinském případě se názory standardně rozlily dvěma hlavními směry.

„Levý“ proud tvrdí, že krize je přímým vyústěním politiky ekonomického liberalismu. Mohou za ni spíše vnější aktéři jako MMF než samotná Argentina. Změnu je tedy nutno prosadit především na globální úrovni. Představitelé tohoto širokého proudu po každé krizi doufají, že právě ona bude znamenat zlom a povede k zavržení globálního ekonomického liberalismu. Zatím se tak nikdy nestalo, i když nesouhlas s „Washingtonským konsensem“ zřejmě vždy narostl.

Podle „pravého“ proudu nebyla chyba v přílišném ekonomickém liberalismu, nýbrž naopak v jeho nedostatečné důslednosti. Požaduje se ještě více volného trhu, nikoliv méně. Za krizi si může Argentina převážně sama, především její zkorumpovaní a populističtí politici. Změnu je tedy potřeba provést na úrovni národního státu. Cestou k úspěchu je maximální přizpůsobení se globální tržní disciplíně. Pokud je kritizován i MMF, tak pouze proto, že byl příliš rozhazovačný ve svých záchranných půjčkách.

V jádru sporu je otázka viny: kdo za to může? Vnitřní, nebo vnější aktéři? Buenos Aires, nebo Washington?

Argentinská krize vrátila spor o ekonomickou globalizaci zpět do centra světových debat, odkud byl vytlačen šokem z útoků 11. září. Je na argentinském kolapsu něco nového, co vybočuje z dosavadní série krizí? Jednou, vnější okolností je změněná atmosféra ve Washingtonu po nástupu Bushovy administrativy, projevující se nechutí k velkým záchranným půjčkám MMF pro krizové země. Druhou neobvyklou věcí je politický výsledek nepokojů v samotné Argentině: nástup prezidenta Eduarda Duhaldeho, který slibuje radikální rozchod s neoliberální ekonomickou politikou a splnění požadavků demonstrantů.

Od generálů k liberálům

Podívejme se nyní na argentinskou krizi podrobněji. K pochopení toho, co se stalo, je třeba jít zpět do období vojenské diktatury v letech 1976–83. Vládnoucí generálové tehdy způsobili nejen smrt až 30 tisíc odpůrců režimu, ale také ostrý nárůst zahraničního dluhu z 8 na 43 miliard dolarů, mj. za účelem financování války o Falklandy v roce 1982. Podobně jako v sousedním Chile povolali generálové ekonomy vystudované v USA, kteří začali ve spolupráci s MMF aplikovat na obyvatelstvo neoliberální úsporné programy. Jedním z hlavních organizátorů této politiky byl tehdejší prezident centrální banky Domingo Cavallo s diplomem z Harvardu.

Po pádu junty se snažil prezident Raúl Alfonsín změnit neoliberální politiku. Nepodařilo se mu však zastavit hyperinflaci, která od roku 1975 neklesla pod 90 % ročně, ani odliv kapitálu. V roce 1989 nepokoje podobné těm dnešním a následné předčasné volby vynesly do čela země Carlose Menema z Peronistické strany. Nový prezident navzdory populistickým slibům zvolil ostře neoliberální kurz. Po počátečních neúspěších povolal v roce 1991 zpět Cavalla, tentokrát na post ministra financí.

Teprve Cavallo zkrotil inflaci tím, že zbavil místní měnu nezávislosti. Připoutal peso pevně k americkému dolaru v kurzu 1:1. V souvislosti s tím proběhly další radikální reformy: liberalizace finančního trhu a zahraničního obchodu a především rozsáhlá privatizace. Byly privatizovány banky, telefonní společnosti, televizní stanice, plyn, voda, elektřina, silnice, železnice, přístavy, letiště, vojenský průmysl, pošta i metro – v naprosté většině do rukou zahraničních vlastníků. I díky tomuto investičnímu boomu argentinský HDP prudce rostl – v letech 1991–94 v průměru o téměř 8 % ročně.

Argentina se stala vzorovým státem MMF a neoliberalismu a její politika byla propagována široko daleko.

Na spirále zadlužení

Připoutání k dolaru má však jeden háček: chce-li stát udržet místní měnu ve stálém kurzu k tvrdé zahraniční měně, musí za každou cenu kontrolovat ekvivalentní rezervy této zahraniční měny – jeden dolar na každé peso. Hospodářství je pak zranitelné vůči vnějším šokům.

Dokud do země proudil zahraniční kapitál skupující státní majetek, byl dostatek dolarů na udržení pevně vázaného pesa v oběhu. Ale když už nebylo dál co privatizovat, dolary přestaly přicházet. Ekonomiku závislou na stálém přílivu zahraniční měny poté snadno vyvedly z rovnováhy rezonance mexické krize v roce 1994 a poté znovu důsledky brazilské krize v roce 1998. Argentinská ekonomika se ocitla na šikmé ploše a od té doby postupně sklouzávala až k bankrotu. Kapitál začal ze země, která předtím zrušila všechny bariéry jeho toku, nezadržitelně unikat a zahraniční rezervy se tenčily.

Vláda reagovala trojí ekonomickou politikou. Zaprvé si půjčovala dolary od soukromých věřitelů i od MMF, čímž ovšem roztáčela spirálu zadlužení a dalších půjček za účelem splácení úroků. Dále se snažila šetřit na rozpočtových výdajích a osekávala sociální programy, aby mohla ekonomiku vyrovnat, čímž ji však podle mnohých jen přiškrcovala. Konečně také hájila fixaci pesa k sílícímu dolaru, což vedlo k nadhodnocení měny ve vztahu k reálné situaci ekonomiky. Nevýhodný měnový kurz neúměrně zdražoval argentinský export, důležitý zdroj tvrdé měny.

Tuto triádu ekonomické politiky – snahu o udržování nadhodnocené měny, rozpočtové škrty a splácení dluhů dalším zadlužováním – bránila argentinská vláda navzdory stálé kritice až do hořkého konce.

S tím, jak se ekonomická situace Argentiny zhoršovala, soukromí investoři ztráceli ochotu půjčovat jí peníze. Činili tak pouze se stále vyššími úroky, do nichž připočítávali tzv. rizikové prémie. Argentinu nezabila samotná výše dluhu, jenž nakonec narostl na úroveň poloviny HDP. Taková úroveň zadlužení je ve světě zcela běžná, například v Japonsku, Německu či Itálii je ještě vyšší. Stát však nepřežil extrémní 20 % úroky, které si nakonec věřitelé účtovali. V roce 2001 by tak Argentina musela dát na splácení úroků celých 9 % HDP. Dříve splácení státního dluhu příležitostně podpořily státem vlastněné banky. Mezitím však byly zprivatizovány do rukou zahraničních vlastníků. Kapitál odtékal z hroutící se ekonomiky plným proudem a žádné rozpočtové škrty nemohly krvácení ekonomiky zastavit. I 40 miliard dolarů, které stát vydělal na všech privatizacích, se dávno vypařilo do ztracena.


Vliv MMF a třetí příchod Cavallův

MMF hrál v tomto vývoji klíčovou roli. Fond svému nejlepšímu žákovi znovu a znovu štědře půjčoval, čímž zároveň posiloval svůj vliv na řízení jeho politiky. Půjčky podmiňoval právě dodržováním ekonomické triády v oblastech měny, rozpočtu a splácení dluhu. Ponoukal vládu, aby neustupovala rostoucím požadavkům na změnu kurzu a naopak se snažila ještě prohloubit liberalizaci ekonomiky. Bez kladného posudku fondu by vláda neměla šanci získat půjčky ani od soukromých mezinárodních bank a fondů.

V říjnu 1999 byl na místo prezidenta Menema zvolen Fernando de la Rúa ze středolevého politického uskupení Aliance. I on se v souladu s požadavky MMF dále snažil platit dluhy, držet kurz pesa a vyrovnat rozpočet krácením výdajů.

Na konci roku 2000 MMF připravil rekordní půjčku ve výši 14 miliard dolarů plus 26 miliard navíc od soukromých investorů. Ani tato suma však nestačila na pokrytí ztrát prchajícího kapitálu.

V březnu 2001 prezident de la Rúa povolal na ministerstvo financí poslední naději: Dominga Cavalla. Staronový ministr dostal mimořádné kompetence, aby uskutečnil zázrak a odvrátil kolaps. Létal zběsile po světě, snažil se shánět peníze a přesvědčoval, že Argentina se z krize dostane. Tak rychlý jako unikající kapitál však nebyl a zoufalý závod nakonec prohrál.

Ekonomický izolacionismus USA

Ještě v srpnu Cavallo přemluvil MMF k půjčce ve výši 8 miliard dolarů. V ten moment se však objevily vlivné hlasy, mimo jiné ze strany amerického ministra financí Paula O’Neilla, že to jsou vyhozené peníze. Bushův team od začátku kritizoval fond „zprava“. Měl odpor k velkým záchranným půjčkám MMF, které se staly běžným řešením předchozích krizí za Clintonovy vlády. O‘Neillovi předchůdci Rubin a Summers brali globální ekonomiku jako integrovaný celek, v němž se krize na jednom místě může snadno rozšířit do dalších zemí. Proto se uchylovali k masivním intervencím při všech krizích. Přístup Bushovy vlády je naopak nazýván „ekonomickým izolacionismem“: argentinská krize se nás netýká.

Jelikož fond je víceméně jen pobočkou Ministerstva financí USA, v prosinci už další peníze půjčit odmítl, dokud Argentina neprovede ještě tvrdší rozpočtové škrty. Argentinu tak de facto odepsal a přímo vyvolal nepokoje.

Těžko říct, zda byla intervencionistická politika MMF o mnoho lepší. Záchranné půjčky fondu, často popisované jako pomoc krizovým zemím, ve skutečnosti zachraňují jen zahraniční banky a věřitele, zatímco na domácí obyvatelstvo dopadají důsledky rozpočtových škrtů. Takto ale budou Argentinci splácet i zahraničním investorům všechno sami bez jakékoliv pomoci.

Problém je především v celkové politice fondu nutící k neúnosnému zadlužování a rozpočtovým škrtům za účelem udržení nadhodnocené měny. Bushovi lidé tuto politiku jen brutálně utužili. Argentina udělala všechno, co jí Washington řekl. Nakonec ji však nechal prudce narazit na dno.

Vánoční megabankrot

Cavallo se tedy na začátku prosince vrátil z Washingtonu s prázdnýma rukama. Aby sehnal peníze na splácení úroků z dluhů na přelomu roku a splnil požadavky fondu, připravil Cavallo zatím nejdrastičtější omezení rozpočtových výdajů ve výši 19 %. Zároveň uvalil limity na vybírání peněz ze soukromých bankovních účtů.

Část chudiny začala po prosincových opatřeních rabovat supermarkety a poté i malé obchody. De la Rúa vyhlásil výjimečný stav, ale to už vyšly do ulic i střední vrstvy. Policie v noci z 19. na 20. prosince postřílela na hlavním náměstí šest lidí. Cavallo rezignoval ihned, de la Rúa až poté, co ztratil podporu opozičních peronistů. V následujících dnech se v rychlém sledu vystřídalo několik prezidentů, ve všech případech členů dosavadní politické gardy, která je propojena korupčními vazbami s ekonomickou sférou. Byla vyhlášena platební neschopnost, největší státní bankrot v dějinách. Masové protesty pokračovaly, policie zabila celkem na tři desítky lidí.

Peronistická alternativa?

Ze stranických půtek nakonec vzešel peronista Eduardo Duhalde, který by měl dosloužit prezidentský termín do konce roku 2003. Tento starý politický harcovník byl Menemův viceprezident a čelí několika obviněním z korupce. O peronistech říká lidové úsloví, že „kradou, ale aspoň něco dělají“. Nový prezident oddělil peso od dolaru a provedl devalvaci, kterou kritikové „zleva“ dlouho požadovali. Byly odvrženy všechny tři pilíře ekonomické politiky podporované MMF. Prezident ze všeho viní neoliberalismus a slibuje s ním skoncovat. Můžeme tedy nyní v Argentině sledovat pokus o realizaci „levé“ alternativy kritiků neoliberalismu?

Nasvědčovala by tomu ostrá kritika Duhaldeho politiky „zprava“. Ekonom Steve Hanke z Cato Institute (oblíbeného think-tanku Václava Klause) prohlašuje, že „devalvace pesa je největší bankovní loupeží v historii. Duhaldeho vláda vzala určitým lidem, co jim patří, a dala to jiným, kterým to nepatří. Pro Duhaldeho vládu to je jen začátek. ... Proto budou věřitelé nuceni udeřit zpět, a to udeřit tvrdě, soudními žalobami.“ Hanke sám vydělal miliony na finančních spekulacích proti pesu, de facto sázkách na neúspěch politiky MMF. Ekonomové jako Hanke, ale i Jeffrey Sachs stále navrhují místo devalvace úplné nahrazení pesa dolarem po vzoru Ekvádoru.

Možnosti Argentiny uskutečňovat nezávislou politiku jsou v každém případě dosti omezené. Bush již vzkázal argentinské vládě, aby úzce spolupracovala s MMF při překonávání krize. Fond zatím zadržuje půjčku 15 miliard dolarů, neboť čeká, až mu argentinská vláda předloží přijatelný ekonomický plán.

Je možné, že Duhalde otočí o 180 stupňů, podobně jako to učinil jeho předchůdce a stranický kolega Menem. Zatím už znovu fixoval peso na dolar, byť v nižším kurzu. Zároveň navzdory demonstracím odmítá zvednout limity na výběr peněz z bank. Na místo šéfa centrální banky již byl dosazen oblíbenec MMF.

Dosavadní krize spojené s MMF dopadly nakonec zpravidla tak, že velké zahraniční firmy skoupily velký kus státního majetku za minimální ceny a stát byl sevřen splácením dluhů více než předtím.

Podle některých pozorovatelů však Argentinci takový deal s MMF už nepřijmou. Proti Duhaldemu opět vypukly masové protesty. Velká část společnosti je radikálně naladěná proti národní politicko-ekonomické elitě i proti USA a mezinárodním finančníkům, kteří ji prý společně ožebračili. Nezaměstnanost vloni dosáhla k 20 procentům a 14 z 37 milionů obyvatel žilo pod hranicí chudoby. (Na počátku 70. let jich přitom byl jen jeden milion. Podobně počet negramotných se od té doby zvýšil z 2 % na 12 %). Silné argentinské hnutí nezaměstnaných, tzv. piqueteros, využívá metod přímé akce (blokády silnic) a je přirovnáváno k známému brazilskému hnutí bezzemků.

Prohlubující se polarizace společnosti a pokračující konfrontace by mohla nahrávat posilování role represivních složek a armády, což mají Argentinci ještě v živé paměti. Ledaže by politické vášně vyprchaly se začátkem fotbalové sezóny.

[26. února 2002]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Radim - Třebíč - 28. 1. 2011 23:45

Pokud jsem správně pochopil, článek měl vyznít proti liberalismu. Pokud se však podíváme na působení Cavalla v parlamentu, zjistíme, že se snažil o zásadní ekonomické reformy, které by zastavily zadlužování. To se mu bohužel nepovedlo (díky penězům z privatizece nebylo třeba nic řešit) a tak ho z vlády vyhodili. Systém fixních kurzů vedl k dalšímu zhoršení situace. Cavallo se bál ukončit fixní kurz, poněvadž by lidem opět narostlo množství dluhů, když měli napůjčovány peníze ze zahraničí. Ocitl se ve velice složité situace. Já osobně vidím chybu v nereformovanosti státních dluhů poté, co se zachytilo peso na dolar. Reforma a privatizace byla sice provedena, peníze však byly rozházeny. Díky privatizaci Argentina do budoucna opět zbohatne. Ostatně do roku 1992 nerostla ekonomika 30 let. USA za to samozřejmě částečně může, ale oni se snažili nezpůsobit morální hazard, který by vedl k zadlužování dalších zemí.


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.