graphic-header
Občanský kalendář » «»

prosinec 2016

2016-11&clndr_act=2016-12-3
2017-1&clndr_act=2016-12-3
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Přál/a byste si chodit do přírody víc?

ano, ale nemám čas

ano, ale musím pracovat

ano, ale musím se starat o rodinu

ano, ale jsem líná/ý

ano, tento rok se mi to podaří

ne, jsem v přírodě tak akorát

ne, bojím se klíšťat a jiné havěti

ne, příroda není pro mě

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 4/2010  »

Avatar na Zemi

Vojtěch Pelikán

Avatar na Zemi

Od režiséra Jamese Camerona to vlastně byl docela mazaný tah. Tím, že umístil děj dnes již pololidového Avatara do budoucnosti, navíc pár světelných let daleko, otupil hroty per houfu kritiků. Ti by si jistě na tisíc způsobů zgustli, že „tak to přece doopravdy není“. Na mnoha místech Země však moc dobře vědí, že o naivní vyprávěnku rozhodně nejde. V tomto čísle Sedmé generace jsme se proto rozhodli „zřít“, kde a jak se vede nerovný boj o náš blahobyt.

Stephena Corryho léta práce naučila, že tento film zcela jistě není „jen“ prvoplánovou pohádkou o střetu pozemských těžařů s modrými „divochy“ z planety Pandora, prošpikovanou řadou odkazů na genocidu indiánů nebo konkvistadorské výpravy do Vietnamu či Iráku. „Pokud si odmyslíte pestrobarevné lemury, koně s dlouhými trupy a válčící androidy, základní příběh Avatara se odehrává zas a znova na naší planetě,“ shrnuje ředitel organizace Survival, která napříč kontinenty vehementně hájí práva původních obyvatel a šíří osvětu o jejich způsobu života.

Bez hory vyhyneme

V poslední době se aktivistům ze Survivalu asi nejvíce „ekluje“ projekt nadnárodních britských hliníkářů Vedanta v chudém indickém státu Odiša (dříve Urísa). Britům zde padla do oka hora Niyam Dongar naditá ložisky bauxitu. Nicméně pro osm tisíc příslušníků kmene Dongria Kondh má docela jinou hodnotu. Je především živoucím božstvem a středem jejich světa, a proto se na jejím úpatí pravidelně scházejí uctít „Niyam Rádžu“ — boha jídla, vody, přístřeší a medicíny.

Posledních pět let tedy lid Dongria Kondh s pomocí nevládek proti továrně protestuje a vskutku se jim podařilo stavbu zbrzdit. Nicméně hliníkárna, stojící navzdory předpisům dvě stě metrů od vsi (ačkoli mezinárodní pravidla mluví o deseti kilometrech) na místě posvátného pohřebiště, již bezstarostně kontaminuje okolí. Není divu, když se o „úspěšné“ dokončení stavby osobně zasadil indický premiér Manmohan Singh.

Pesimistickým vyhlídkám místních se proto nelze divit: „Bez naší hory, našeho boha, pro nás není život,“ ocitoval před časem server Aktuálně.cz Kulesku Patru, jednoho z vůdců kmene. Jiný zástupce lidu Dongria, Sitaram Kulisika, přitakává: „Řeky vyschnou a náš život bude ztracen. Vyhyneme.“

Do matky se nevrtá

„Takových bitev, kdy na jedné straně stojí místní obyvatelé s holýma rukama a na druhé státy či korporace, zaštiťující se ,rozvojem‘ či ,veřejným zájmem‘, probíhají stovky, možná tisíce,“ dodává celé kauze zřetelnější globální obrysy ekologická ekonomka Naďa Johanisová, která se dlouhodobě o život „lidí přírodních“ zajímá.

Poměrně jasnou představu o „zápasu indiánských národů o přežití“ poskytuje známá kniha kriticky naladěného Američana Jerryho Mandera V nepřítomnosti posvátného. I přes téměř dvacetileté stáří se na mementu, že technická civilizace má ze své podstaty fatální důsledky pro myšlení jedince, planetární ekosystém i jeho méně „vyspělé“ obyvatele, mnoho nemění. Autor se sice ponejvíce věnuje vlastní domovině, ovšem nakonec se mu není příliš co divit: Spojené státy v tomto ohledu vykazují bohatou tradici, kterou docela vystihuje čtveřice prezidentských hlav vytesaná do posvátné hory Lakotů.

Název Manderovy knihy výstižně upozorňuje, že právě posvátná povaha určitých míst a pro někoho dokonce celé Země nám většinou poněkud uniká. Když pocítíme potřebu odpálit pár set atomovek v Tichomoří, prostě odstěhujeme jeho obyvatele na „úplně stejný“ ostrov. Stejně tak považujeme za kuriózní pověru, že australští Aboriginci z posvátných důvodů odmítají vrty do Země, podobně jako některé indiánské kmeny odmítaly orat, „aby to Matku nebolelo“. A nemusíme chodit tak daleko: zapomínáme, že i středověký Evropan měl z téhož důvodu značné problémy s hornictvím.

Víme předem, jak to dopadne

Oblíbené fígle, jak těžařští podnikavci dosáhnou svého, nejsou žádným tajemstvím. „My ,Natives‘ dobře víme, co se s lidem Na'vi nakonec stane. A doufáme, že právě o tom bude Cameronovo pokračování,“ píše na svém blogu příslušník kmene Mohawků Doug George-Kanentiio. Nejprve je třeba probudit závislost na technologiích a rozbít tradiční společenskou strukturu. Další oblíbená strategie spočívá v popření samostatnosti kmene, případně prohlášení, že vlastně neexistuje. Na oplátku lze nabídnout alkohol, kasina, organizované náboženství a formální vzdělání. „Všichni pocítí závazek zachránit Na‘vi od nich samých — ať už pro zisk či větší slávu Boha,“ dodává indiánský spisovatel.

To vše jako mantra doprovází magická zaklínadla: „rozvoj“, „růst HDP“ či „liberalizace trhů“. Typická situace nastala v Peru, jehož prezident Alan García se chystal prodat nadnárodním koncernům práva na většinu pralesa, neboť zde „leží ladem miliony hektarů dřeva“. Charakteristicky přitom reagoval na silný tlak ze strany USA na „otevřenost trhu“ i na obdobně zaměřené příkazy Mezinárodního měnového fondu ohledně „rozpočtově zodpovědné“ a pro-exportní ekonomiky (k situaci v Peru blíže rozhovor s Viliamem Poltikovičem na s. 5).

V rozvojovo-pokrokové optice vypadají „lidé doby kamenné“ jako nevyhnutelně končící druh. „Víra v samozřejmý pokrok oděna do hávu víry v ekonomický růst, techniku a přeměnu světa na zboží, je anachronismus,“ oponuje Naďa Johanisová. „Pokrok — jenže pro koho? Nekomercionalizované zdroje totiž většinou využívají lidé, kteří jsou na svém ekosystému přímo závislí. A nejde zdaleka jen o lovce a sběrače. V indické vesnici ve státě Kérala se společné lesy obehnaly ostnatým drátem a proměnily na mangovníkové sady. Drobní rolníci prodávají půdu či přejdou na komerční plodiny. Ubylo práce pro ženy a bezzemky. Většina lidí hodnotí svůj život jako horší. Vybavují se mi trefná slova ekvádorského indiána, která vyřknul ve filmu Flames in the Forest: ,Prý jsme divoši. Mně ale připadá, že skuteční divoši jsou ti, kdo tohle způsobili.‘“

Zachovat i vylepšit

Jiným vyzkoušeným postupem investora je zničení zásady společného vlastnictví. Nejlépe tak, že se vybrané území prohlásí za státní. „Papua-Nová Guinea je v tomto výjimečná. Kmenové vlastnictví půdy uznává. A po debaklu s obřím měděným dolem Panguna na ostrově Bouigainville, jenž se zavřel kvůli ozbrojenému odporu místních obyvatel, si vláda nic podobného nedovolí,“ nabízí srovnání entomolog Vojtěch Novotný, který na Papui strávil několik let: „Na druhou stranu je v odlehlých oblastech informovaný souhlas s jakýmkoli moderním podnikem — třeba i s vyhlášením chráněného území — vždy poněkud iluzorní“ (o Papui více článek Martina Soukupa na s. 9).

Místní obyvatelé přitom zdaleka nechtějí jen uchovat své obyčeje. Džungle nakonec přece patří mocným duchům a evropské ochranáře může překvapit, nakolik apokalyptické scény s harvestory působí na mnohé domorodce spíše lákavě. „Aspirace lidí z pralesa je směsí neofilie a konzervativního lpění na zavedených zvycích a rituálech,“ říká k tomu Vojtěch Novotný. Rozpolcení panuje i ve zmíněné Indii. Výstižně toto dilema vystihl jeden z vesničanů kmene Dongria: „Chceme rozvoj. Musí to ale být na úkor naší hory?“

Esejistickou knihou biologa Novotného Papuánské (polo)pravdy se nicméně prolíná optimistická zvěst, že současná generace lesních lidí se již v mnohém poučila a více si uvědomuje jak hrozby civilizace, tak výhody tradičního způsobu života. A podobné zprávy přicházejí z celého světa. Kupříkladu bolívijští indiáni žalují rovnou celý svět, že se přičinil o zničení jejich prostředí.

Nechte je lovit

K většímu uvědomění přispěl i posun v ochranářské strategii. Zatímco dříve ekoneziskovky vehementně bránily tradičnímu lovu velryb, v Amazonii věnovaly nesrovnatelně větší pozornost biodiverzitě než tamním obyvatelům a národní parky zhusta vznikaly vyháněním původních obyvatel, aby nenarušovali ekologickou hodnotu biotopů, nyní se pohled pomalu mění. Zjišťuje se, že bez zapojení místních etnik nemůže být žádná strategie dlouhodobě úspěšná. Navíc se mnohdy ukazuje, že právě díky pastevectví či vypalování vůbec takto hodnotná území vznikla — ať už jde o Křováky v Tanzánii, australské Aborigince či indiány v Yellowstonu.

Nakonec i rozpačitá konference v Kodani přinesla sice vágní, nicméně příslib solidarity s původními obyvateli. Ten navazuje na předloňský dokument, podle nějž mají lidé v pralesech rozhodovat o využití a ochraně svého prostředí. V to, že se podobné snahy podaří dotáhnout, věří i Stephen Corry: „Jedna z nejlepších cest k zachování světového přírodního dědictví je překvapivě jednoduchá: ochránit pozemková práva kmenových národů.“

Je nám to jedno?

Řešení samozřejmě neukrývají jen konferenční sály. Jak nastiňuje Naďa Johanisová, „máme tendenci nevidět, že hliník na naše plechovky s Coca Colou možná pochází z posvátné hory nebo že benzin do našeho auta možná přispěl k likvidaci domova sibiřského kočovníka“ (viz článek Tomáše Boukala na s. 7). Za pravdu jí dává loňský výzkum Eurobarometr, podle nějž se česká veřejnost zajímá o ekostopu výrobků nejméně v celé Evropské unii. Přitom podle studie Dopady české spotřeby na rozvojové země například ročně dovážíme asi sto tisíc kubíků ilegálně vytěženého dřeva. A nejde o zdaleka jediný viditelný „zářez“.

Pro trefné analogie nakonec ani není nutné cestovat přes půl zeměkoule. Stačí se třeba zamyslet nad příběhem Horního Jiřetína v srdci „chudého regionu“. „Skutečnou cenu našeho blahobytu prostě platí někdo jiný a pro nás je pohodlné vnímat tuto cenu jako ,daň‘ pokroku,“ osvětluje tuto slepou skvrnu naší civilizace Naďa Johanisová.

Nakonec i v onom Avatarovi vůbec nejsou zmíněni pozemští zákazníci „unobtainia“ z roku 2154. Opravdu nás ani za sto padesát let nebude původ našich surovin příliš zajímat?

---

Související videa naleznete zde.

Související odkazy: www.survivalinternational.org; www.ser.org/iprn; www.zelenykruh.cz/dokumenty/studie-dopady-spotreby.pdf.

[30. srpna 2010]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Jiří Bryan - Choceň - 26. 8. 2010 15:07

Australský Aboriginec = Austrálec

Redakce - 24. 8. 2010 13:54

Neuplynulo ani pár dní od předchozí záplavy ekojobovek a indický ministr životního prostředí se postavil na stranu Davida vůči Goliášovi a celou stavbu zatrhl. Zanemná to, že si máme nechat pesimismus až na lepší časy? http://www.survivalinternational.org/news/6385

Vojtěch Pelikán - 19. 8. 2010 16:57

...a přece jen si ještě neodpustím v duchu závěru článku apelovat na soucit s lidem Dongria Kondh alespoň cestou virtuálního aktivismu. Chcete-li, připojte své jméno ke kampani na http://niyamgiri.net/

Vojtěch Pelikán - 18. 8. 2010 18:30

Postuzávěrkový dodatek k nikdynekončícímu příběhu: O tom, že na avatarovský happyend se minimálně ve zmíněném indickém případě skrývá v nedohlednu, si můžete počíst zde: http://www.survivalinternational.org/news/6337


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.