graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-24
2017-12&clndr_act=2017-11-24
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2016  »

Bezzásahovost je pro nás stěžejní
autor/ka: Markéta Jedličková 

Bezzásahovost je pro nás stěžejní

Rozhovor s Eliškou Vozníkovou

Hnutí DUHA loni zahájilo projekt Česká divočina, díky němuž se snaží na území České republiky zdesetinásobit rozlohu divoké přírody. O cílech, průběhu a problémech projektu, prezentovaného mottem V každém srdci je kus divočiny, jsme v brněnské Otevřené zahradě hovořili s „divočinovou“ koordinátorkou Eliškou Vozníkovou.

Jak divočinu definujete?

Divočinu chápeme jako místa, ponechaná sama sobě a obdivu ohleduplných návštěvníků; místa, kde mohou živočichové jako vlk, rys či orel žít, rozmnožovat se a nalézat útočiště; kde stromy se samy vysemení, vyrostou, zestárnou a pak padnou a rozloží se, aby daly život dalším; a kde řeky tečou v přirozených korytech.

Podle některých odborníků ale bezzásahovost není pro přírodu tak důležitá. Například biolog David Storch nám do tohoto čísla 7.G řekl: „Malý počet bezzásahových lesů ale rozhodně není nijak zásadní problém biologické rozmanitosti. Pár druhů je na ně vázaných, ale ty mohou žít i někde jinde. Je to marginální problém.“ Co na to říkáš?

Myslím, že ochrana přírodních procesů je velmi důležitá. Ochraňujeme druhy — brouky či orchideje, ochraňujeme jejich biotopy, například kosíme louky a provádíme seče v hospodářských lesích, aby v nich byly osluněné kmeny a na ně navázané druhy brouků, a tak podobně, ale přírodní procesy nechráníme. Kromě — jistě záslužné — ochrany všech možných druhů od jasoně po ještěrku bychom přitom měli mít možnost tak jako kdysi vidět, jak nějaký strom umírá, padá a otevírá osluněnou plochu v lese, nebo mít možnost sledovat, jaké druhy volně nalétnou na paseku a budou se na ní tvořit úplně nová společenstva bez zásahu člověka.

Za hlavní problém David Storch místo nedostatku divočiny považuje zarůstání nebo intenzivní hospodaření na dřívější jemnozrnné mozaice políček, luk, pastvin, úhorů či písčin. Jak se Hnutí DUHA snaží čelit tomuto problému?

Krajinnou rozmanitost se snažíme dlouhodobě zvyšovat, protože spolu s ní se zvýší rozmanitost druhová. Snažíme se o podporu ekologického zemědělství a lokálních potravin, které podpoří zemědělce s vazbou na půdu a krajinu. Dále prosazujeme přírodě blízké lesní hospodaření, například skrze certifikát FSC (Forest Stewardship Council). Velká pole je nutné rozsekat remízky, koridory, mokřady, které zvýší pestrost krajiny. Velké lesní monokultury je zase potřeba druhově a věkově obohatit o druhy, které v dané lokalitě růst mohou a mají. V České republice je prostor jak pro druhy vázané na pole či louky, tak pro druhy vázané na mrtvé dřevo a stín lesa. Kromě praktické pomoci na Týdnech pro divočinu se tudíž zapojujeme do připomínkování různých strategických materiálů, které se snaží zformulovat, jak co nejlépe na polích a v lesích hospodařit, aby lesy a pole nebyly jen továrnami na nějaký produkt.

Chcete rozšířit divočinu z 0,3 % na 3 % území České republiky. Nepřibývá ale v poslední době divočina i bez toho? To například říká David Storch v souvislosti se vznikem takzvané nové divočiny.

Ano, přibývá, ale jde o to, aby vznikala větší souvislejší území, a ne jen zarůstaly remízky v podobě nové divočiny. Pokud chceme obnovit samovolné procesy, hovoříme ne o hektarech, ale o desítkách hektarů, či až o desítkách kilometrů čtverečních. Jedině tam se mohou nastartovat takzvané disturbance, tedy pro lokální místní přírodu až katastrofické situace, jako je sesuv svahu, vichřice, námraza, gradace nějakého škůdce. Tato lokální „katastrofa“ může vytvořit něco, co žádný krajinný inženýr, a nic není špatně. Řeky se v těchto oblastech mohou volně rozlít ze svého koryta, bobři mohou stavět své hráze, rysi mohou číhat ze skalních výchozů na svou kořist a člověk může být tichým pozorovatelem přírodního díla. Na to nám nestačí nějaký zarostlý brownfield v brněnském Králově Poli.

Entomolog Lukáš Čížek v rozhovoru pro server Dotyk řekl, že by v národních parcích upřednostňoval tradiční lesní hospodaření, jakožto kompromis mezi tím intenzívním a bezzásahovostí. Je to pro vás možná varianta, nebo budete principiálně stát na pozicích bezzásahovosti?

Pokud by předmětem mého zájmu byly světlomilné druhy motýlů, tak bych také ráda upřednostnila tradiční management. Prostorů pro světlomilné druhy hmyzu i pro bezzásahovost tady máme dostatek, jen je třeba je správně rozpoznat a dohodnout se, kde by co mohlo být. Tady tu louku budeme udržovat tak a tak, aby zarůstáním nepřišla o vzácné druhy, ale tento kus necháme zarůst a budeme sledovat, co se stane, i v souvislosti se změnou klimatu či invazními rostlinami, a díky tomu třeba můžeme v budoucnosti lépe chránit i ty lidmi udržované louky. Bezzásahovost je tedy pro nás stěžejní.

V této souvislosti myslím dochází ke zbytečným třenicím mezi vědci, ochranáři a neziskovými organizacemi, z nichž těží ostatní aktéři. Způsobuje je mimo jiné i skutečnost, že řadu území organizace kultivují jen po dobu trvání grantů, ale pak na to už nemají peníze a ona začnou opět zarůstat. Ochranáři se jich však na mapách nechtějí vzdát. Hádáme se zbytečně o každou louku, ale opravdový problém spočívá ve stavebních parcelách velkých jako Václavák. V polích osetých a sklizených v jeden čas a stříkaných tolika pesticidy, že ani brouk v nich nepřežije. A v plantážích na dřevo, kterým říkáme les.

Podle jakých kritérií budete území vhodná ke „zdivočení“ vybírat?

Je třeba předeslat, že avizovaná tři procenta divočiny jsou naším dlouhodobým cílem. V současné době procházíme dostupná data, například z Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK ČR) či z lesnických map, a snažíme se najít místa, která už jsou nějakým způsobem chráněná, a bylo by je tedy možno rozšířit; anebo jde o místa méně známá, biology a lesními hospodáři upozaděná, ale vhodná pro nastartování přírodních procesů.

Mohla bys uvést nějaké konkrétní místo?

Máme jich už několik vytipovaných, ale momentálně je konzultujeme s odborníky, takže je prozrazovat nebudu. Chceme totiž, aby seznam těchto míst vzešel z dialogu s nerůznějšími zainteresovanými aktéry — lidmi, spolky, úřady, institucemi. Nechceme nikoho urazit a nezahrnout jej do debaty, to bychom pak také nemuseli dosáhnout vůbec ničeho.

Kdo a jakým způsobem by o tato území pečoval?

Na různých územích by šlo o rozdílné přístupy. Například lesy s příměsí smrkových monokultur budou potřebovat jistou rekonstrukci. Ve většině národních parků sleduje už nyní jejich management takzvané plány péče směřující ke stavu, když už je daný porost připraven na ponechání samovolnému vývoji. Musíme si uvědomit, že Česká republika je kulturní krajinou a je a bude člověkem ovlivňována. My si sice můžeme říct, že tady a tady nebudeme dělat nic, ale je dost dobře možné, že ono „nic“ můžeme dělat až ve chvíli, kdy předtím „něco“ uděláme.

Nyní tedy zjišťujeme, co je na daných územích potřeba dělat a s kým se o tom potřebujeme dohodnout. Jde samozřejmě o složité otázky, například: Co se bude dít s případnými invazními druhy? Co s přemnoženou zvěří ohrožující přirozenou obnovu porostů? Co se stane, když vypukne požár? My samotní ale nejsme těmi, kdo určí pravidla, návštěvnický řád a podle nich se pojede. Chceme zapojit do debaty nejrůznější odborníky a dojít ke konsenzu ve smyslu: odteď to území necháváme manažersky být, maximálně zajišťujeme nějaké stezky pro turisty.

K němu by mělo dojít kdy, během měsíců, let, desetiletí?

Řádově během let. Debata o ochraně přírodních procesů se tady znovu rozjíždí a jsme rádi, že získáváme řadu spojenců. Na téma divočiny hovoříme například na Fóru ochrany přírody, dochází k přebírání evropské definice divočiny do českého prostředí, probíhají kulaté stoly odborníků nebo různé výzkumy, co si o divočině myslí veřejnost (viz článek na s. 11 — pozn. red.). V této souvislosti půjde také i o dlouhodobější proměnu samotného ochranářského sdružení.

Tyto procesy by měly vyústit do nových zákonů či podzákonných norem, které pro divočinu zajistí podmínky?

Těch scénářů může být více. Hypoteticky může vzniknout nový národní park či nová národní přírodní rezervace, k nimž už legislativa existuje a „pouze“ přibude nová jednotka. Nebo půjde o smluvní ochranu, což znamená, že bude sepsána dobrovolná dohoda s nějakým vlastníkem, který se do „divočiny“ rozhodne jít. Podobně jako mají Lesy ČR dobrovolnou dohodu s Agenturou pro ochranu přírody a krajiny (AOPK), že určitá území ponechávají bez zásahu.

Vedle té odborné potřebujete přesvědčit i širší veřejnost. Z loňského výzkumu Masarykovy univerzity vyplývá, že rozšiřování území s divočinou podporuje 44 % obyvatel České republiky, ale pouze 10 % s ním souhlasí rozhodně, ostatní jen „spíše“. Jak chcete přesvědčit ty ostatní?

Díky tomuto výzkumu se mimo jiné zjistilo, že tady chybí definice divočiny, že lidé nevědí, co si pod ní mají představit, tím pádem můžou jen stěží závazně souhlasit s tím, jestli a kde se má rozšiřovat. Jedním z našich cílů je proto pojem divočiny v širší veřejnosti etablovat. Ve chvíli, kdy lidé budou vědět, co divočina je, a co není, co v ní můžeme, a co nemůžeme dělat, věříme, že myšlenku na její rozšíření přijmou za svou.

Proč v kampani Česká divočina tolik zdůrazňujete ekonomický a turistický přínos divočiny? Nestačí, že je dobrá sama o sobě, pro přírodu?

Jak už jsem řekla, Česká republika je kulturní krajinou a my s lidmi chceme a musíme počítat. To, že v dané lokalitě bude divočina nebo národní park, může pro místní lidi znamenat mnohem větší výhodu, než když skomírá nějaké zemědělské družstvo. Snažíme se tedy umět „prodávat“ divočinu tak, jak se to děje v zahraničí v souvislosti s rozvojem ekoturistiky. Tady v ČR už se docela rozjíždí agroturistika, kdy měšťané jezdí na venkov kydat hnůj, takže proč by nemohli místní občané provádět ekoturisty po divočině? Nota bene když už se to například na Šumavě nebo v CHKO Bílé Karpaty úspěšně děje.

Chceme zkrátka rozptýlit dosud časté obavy, že kvůli novému chráněnému území lidé nebudou moct někam chodit, sbírat tam houby, lesní plody a tak podobně. Ekonomické nástroje tedy nejsou úlitbou veřejnosti, bez podpory místních to prostě nepůjde.

Nebude onen předpokládaný pozitivní ekonomický efekt z divokých území tím menší, čím více těchto území vznikne?

To, že se tady otevře více míst, kam budou moci lidé chodit do hloubky poznávat přírodu, přírodě jedině prospěje. Současný tlak na národní parky je totiž abnormální. Ano, šumavské obce sice pak výhledově mohou mít nižší příjmy než dnes, kdy je mají v porovnání s „neparkovými“ obcemi dvojnásobné, ale jejich pozici ve sporu o šumavskou divočinu to zřejmě neovlivní. Nejsou totiž divočině nakloněny ani dnes. A to přesto, že většina návštěvníků tam jede jen proto, že je to národní park, takzvané divoké srdce Evropy.

Mluvila jsi o nutnosti dosáhnout o divočině konsensu. Kdo nebo co — pomineme-li teď zmíněné šumavské obce — mu nejvíce brání? Setkali jste se během stávajících přípravných prací už s odporem?

Nenazvala bych to odporem, ale vzhledem k třaskavé povaze problému je třeba si některé věci vyříkat. Je nám jasné, že některé zájmy jsou s tím naším v rozporu, ale na druhou stranu nechceme, aby divočina byla na 100 %, ale jen na 3 % území, takže prostor pro kompromis bude myslím velký.

Neobáváš se přesto toho, že se projekt České divočiny potáhne podobně jako Velká výzva, která se po téměř deseti letech teprve dostala na vládní stůl a její budoucnost je ve hvězdách?

Obávám. Pro mě osobně bude úspěch spočívat v tom, když se otevře debata mezi odborníky a správci těch území, to znamená ministerstvem životního prostředí, ministerstvem zemědělství a jimi podřízenými orgány jako AOPK ČR, Lesy ČR anebo v případě ministerstva obrany Vojenskými lesy a statky ČR. Když se o divočině začne mluvit jako o možném nástroji ochrany přírody a krajiny. A když se začne věcně debatovat o konkrétních lokalitách, ne licitovat o procentech území, které má být divočině uvolněno.

Jde do České divočiny Hnutí DUHA samo, nebo spolupracuje s více organizacemi?

Ve vytváření koalice jsme v podstatě na začátku. Doufáme, že časem bude spolupracujících lidí a subjektů přibývat. Téma je velmi košaté, takže bude jen dobře, pokud se k nám přidají ekonomové, právníci a tak podobně. Zároveň je ale třeba mít nějakého tahouna, a v tom myslím spočívá role Duhy.

Nezkoušíte se spojit s velkými organizacemi jako Český svaz ochránců přírody nebo Hnutí Brontosaurus?

Spolupracujeme s různými základními organizacemi ČSOP, například ČSOP Kosenka, která něco podobného buduje v Bílých Karpatech na Šťúrnici. My jim tam letos potřetí budeme pomáhat v rámci Týdnů pro divočinu v naplňování jejich plánů péče, které konzultují s Mendelovou univerzitou a které mají vyústit v bezzásahový režim toho území.

Zmiňovala jsi, že lidé budou mít možnost do divoké přírody chodit. Do jaké divočiny chodíš ráda ty sama?

Mým nejoblíbenějším pohořím není — jak by se od člověka z Duhy možná očekávalo — Šumava, raději mám Beskydy a Bílé Karpaty. Tím, že jsem z Poodří, přitahuje mě i krajina luhů, obzvlášť nyní na jaře. To je něco naprosto fantastického. A zároveň dost opomíjeného. V místech jako Poodří, Litovelské Pomoraví nebo Libický luh se můžeme kochat tím, jak se voda v krajině přirozeně — tedy bez lidské regulace — projevuje.

Připravil Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete TADY.

[17. dubna 2016]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G



  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.