graphic-header
Občanský kalendář » «»

leden 2018

2017-12&clndr_act=2018-1-18
2018-2&clndr_act=2018-1-18
PoÚtStČtSoNe
1
pondělí 1. ledna   »   1 událost
2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17
18
čtvrtek 18. ledna (dnes)   »   1 událost
19 20 21
22 23
24
středa 24. ledna   »   1 událost
25
čtvrtek 25. ledna   »   1 událost
29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 4/2007  »

Blokády jako záchranná brzda?

Dagmar Smolíková, Jan Miessler

Blokády jako záchranná brzda?

Mezi nejznámější případy, kdy u nás environmentální aktivisté přistoupili k přímé akci, patří blokády Velké pardubické v roce 1992 a kácení stromů v bezzásahových zónách šumavského národního parku o sedm let později. Obě patří mezi velké mediální události, ovšem události, ke kterým se obvykle přidává adjektivum „kontroverzní“. Stojí takové přímé akce za to? Na jedné straně je zde vědomé porušení zákona a možnost, že aktivisté budou kriminalizováni. Na straně druhé šance upozornit veřejnost na problém, který do té doby nebyl předmětem debaty. A popíchnout odpovědné činitele, aby s tím něco udělali, než dojde k nevratným krokům. Jaká je bilance obou blokád?

Nech brouka žít

Národní park na Šumavě vznikl v euforické době počátku devadesátých let. Netrvalo však dlouho a na povrch se začal drát koncepční konflikt. Zatímco na jedné straně stáli zastánci nerušeného přírodního vývoje zdejších hvozdů s vizí obvyklou na západě, že cílově má 75 % rozlohy patřit do nejpřísněji chráněných, bezzásahových zón, druzí si velmi rychle spočetli o kolik přijdou dřeva. Stát v podobě MŽP a správy parku stál někde mezi. „Rozhodně chceme národní park, ale určitě se tam nebudeme tak chovat. Přírodu v parku necháme vlastnímu vývoji, ale jenom pokud se bude chovat, jak my chceme,“ shrnul v roce 1999 brněnský ekolog Mojmír Vlašín.

Tento obojaký názorový fundament logicky doprovázený častou změnou koncepce ochrany zdejší přírody, ponejvíce v souvislosti s aktuálním množstvím kůrovce v lesích, rozehrál drama evropského formátu. První, i beztak sporé, zóny (22 % rozlohy) se namísto rozšíření dočkaly zmenšení na polovinu a rozsekání na 135 částí. V druhých zónách, které se měly přidružit k prvním, se v rámci boje s kůrovcem proháněla těžká technika, jež za sebou zanechávala dnes už pověstné velkoplošné holiny a kilometrové erozní rýhy. Celá hra na národní park vyvrcholila v dubnu 1999, kdy ministr životního prostředí Miloš Kužvart vyhověl požadavku vedení správy a lesníků, a zrušil bezzásahový režim ve většině prvních zón. Správa parku pak v rozporu se zákonem sama sobě povolila kácení, které zdůvodňovala potřebou zlikvidovat kůrovce.

Nutno podotknout, že ministr Kužvart ignoroval doporučení odborného grémia, které sám svolal, odboru ochrany přírody svého ministerstva, ředitelů Botanického a Entomologického ústavu Akademie věd a řady předních českých přírodovědců. Oslyšen zůstal i kompromisní názor vědecké rady šumavského parku, která sice kácení v prvních zónách připouštěla, ale pouze ve výjimečných případech.

Poté, co odpůrci těžby vyčerpali legální možnosti řešení problému včetně žaloby ke správnímu soudu na postup MŽP, vyzvali veřejnost, aby přijela na Šumavu bránit zbytky pralesů. K občanské neposlušnosti však nevybízeli žádní rozervaní ochranářští mládežníci, do party pěti vyzyvatelů patřil například světoznámý entomolog Dalibor Povolný (1924) či uznávaní lesníci a vědci Igor Míchal (1932) a Karel Kaňák (1922). Za nejhodnotnější kus Šumavy si vybrali Trojmeznou, která je největším a člověkem nejméně ovlivněným horským smrkovým pralesem ve střední Evropě. Právě zde správa parku v červenci 1999 označila k těžbě 1500 stromů.

Na Trojmezné se během osmi týdnů blokády vystřídala pestrá směsice zhruba dvou stovek lidí, kteří bránili stromy doslova vlastním tělem. Využívali bezpečnostního předpisu, který dřevorubcům zakazuje kácet, pokud se v okolí stromu někdo vyskytuje. A porušili zákon, jenž zapovídá pod pokutou deset tisíc korun se v prvních zónách parku pohybovat jinde než po vyznačených cestách. Pobyt v drsné šumavské přírodě měl však daleko k romantickému prázdninovému výletu. Blokádníci vstávali kolem čtvrté ráno, v permanentně mokrých botách museli ujít mnoho kilometrů, snášet perzekuci policie i ataky dřevorubců. Málokdo vydržel déle než pět dnů.

Blokáda však slavila úspěch, a to hned dvojí: ukončila kácení na Trojmezné a změnila téma debaty. „Předtím se mluvilo jen o tom, kolik kůrovec sežere lesů. Poté se začalo diskutovat také o tom, k čemu je národní park,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí DUHA, který tehdy vystupoval jako jeden z mluvčích blokády. „Politici vnímali opakování blokády jako významné riziko, a tak začali vyjednávat. Výsledkem bylo pozvání odborné mise expertů Světového svazu ochrany přírody, jejichž doporučení pak nové vedení ministerstva životního prostředí slíbilo realizovat.“

Velká pardubická mela

Zatímco šumavská blokáda drží prim ohledně své délky, blokáda Velké pardubické steeplechase v roce 1992 byla v českých dějinách občanské neposlušnosti akcí jednoznačně nejmohutnější. Nestála za ní však žádná velká profi organizace, která by celý protest koordinovala. Nezávisle na sobě k účasti vyzývala nejrůznější ekologická a ochranářská sdružení až po anarchistické spolky. Závodiště z různých stran obsadilo na šest stovek lidí, kteří tak chtěli zdržet start dostihu. Pokud se totiž nepodaří závod odstartovat do určité doby od oficiálně stanoveného začátku, pravidla nařizují celý dostih zrušit.

Tehdy však nešlo o první protest proti tomuto nejnáročnějšímu, a tedy nejnebezpečnějšímu evropskému dostihu, během jehož historie (1874) jenom na trati zemřelo přes padesát koní. Už na předchozích ročnících se v Pardubicích vždy sešlo pár desítek, převážně zahraničních demonstrantů. Poukazovali na krutost dostihu, při kterém se mrzačí a hynou koně jen kvůli tomu, že někteří lidé se chtějí pobavit a druzí vydělat peníze. Tentokrát se ale pořadatelé i organizátoři pečlivě připravili. Podle zprávy tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla poslancům bylo do akce „zařazeno 350 policistů pořádkové, dopravní a kriminální služby“ a „osm policistů a koní oddílu jízdní policie“. „Nepodařilo se nám tam těch zhruba dvacet minut vydržet, policie postupovala velice brutálně,“ vzpomíná Milan Štefanec z brněnského NESEHNUTÍ, „dlouhými obušky mlátila účastníky, kteří seděli na zemi nebo na překážce a drželi se za ruce. Jízdní policie najížděla přímo do lidí.“

Protesty kolem Velké pardubické steeplechase a následná medializace vyvolaly diskusi, zda dostih musí být skutečně tak nebezpečný. To vyústilo v některé změny závodní dráhy. Hloubka nejtěžší překážky, Taxisova příkopu, doznala snížení ze dvou na jeden metr. Kritici však poznamenávají, že zákeřnost spočívá hlavně v délce příkopu (pět metrů), ta ale zůstala zachována. Ochránci zvířat ocenili především zavlažování dráhy, což šetří klouby koní, a také snížení brázdy oranice na deset centimetrů. Na rozdíl od jiných světových dostihů totiž koně na Velké pardubické běží zhruba čtvrtinu závodu po zorané dráze, dříve až do hloubky čtyřiceti centimetrů. „Je pravda, že většina protestujících očekávala razantnější změny,“ dodává Štefanec. Podle něj akci chybělo dotažení. Žádná z ochranářských organizací nevyužila zájmu o téma k tomu, aby prosadila mnohem radikálnější úpravy závodiště.

„Když se podíváme na mediální výstupy, pak celý protest bývá zužován na to, že ochránci vběhli pod kopyta koní a poprali se s policií,“ poukazuje Milan Štefanec na zkreslené vyznění blokády. Pořadatelé totiž spustili dostih i přesto, že se na závodišti ještě honila policie se zbytkem demonstrantů. V této nepřehledné situaci přes trať proběhla skupina zhruba deseti lidí. „Na známém záznamu České televize je vidět, jak demonstranti vbíhají do závodiště a několik desítek metrů od nich běží dostihoví koně. Ti demonstranti ale mají v zádech policisty, kteří je ženou před sebou obušky,“ říká Štefanec. „Nechce se mi věřit, že by se někdo dobrovolně vrhl do dostihové dráhy, bylo by to šílené a nebezpečné pro koně i lidi. Druhá možnost je, že tam byli demonstranti policií nahnáni.“ Tehdy řada koňů dostih nedokončila, což pořadatelé zdůvodňovali stresem z protestů. „Mluvil jsem s některými žokeji Velké pardubické,“ vzpomíná brněnský aktivista, „řekli, že demonstranti před koni proběhli v tak velké vzdálenosti, že je zvířata neměla ani možnost zaznamenat.“

„Asi bych se účastnil znovu, ale trošku víc bych se zajímal o to, co se stane po skončení protestu. Měl bych asi problém s ad hoc akcí,“ přemýšlí Milan Štefanec a jmenuje dvě situace, které podle něj opravňují k občanské neposlušnosti, což v jeho definici znamená nenásilné přímé akce. Za prvé, když protistrana není ochotna diskutovat a jsou zablokované standardní demokratické prostředky, a za druhé, když se v dané situaci brání konkrétnímu porušení lidských práv nebo ohrožení přírody. „Dalším kritériem je, že ten, kdo akci občanské neposlušnosti koná, se k ní veřejně přihlásí, tedy je ochoten nést následky svého činu.“

[23. července 2007]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.