graphic-header
Občanský kalendář » «»

červenec 2017

2017-6&clndr_act=2017-7-24
2017-8&clndr_act=2017-7-24
PoÚtStČtSoNe
1 2
3 4 5
6
čtvrtek 6. července   »   2 události
Akce » Boskovice
7
pátek 7. července   »   1 událost
Akce » Boskovice
8
sobota 8. července   »   1 událost
Akce » Boskovice
9
neděle 9. července   »   1 událost
Akce » Boskovice
10
pondělí 10. července   »   1 událost
11
úterý 11. července   »   1 událost
12
středa 12. července   »   1 událost
13
čtvrtek 13. července   »   1 událost
14
pátek 14. července   »   1 událost
15
sobota 15. července   »   2 události
16
neděle 16. července   »   2 události
17
pondělí 17. července   »   1 událost
18
úterý 18. července   »   1 událost
19
středa 19. července   »   1 událost
20
čtvrtek 20. července   »   1 událost
21
pátek 21. července   »   1 událost
22
sobota 22. července   »   1 událost
23
24 25 26 27 28 29 30
31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 5/2002  »

Ivo Bělohoubek

Co je za ní —Tobinovou daní

Tobinova daň – ekonomický nástroj, který má přinést zdanění čistě spekulativních operací na devizových trzích a zajistit tak finanční zdroje například pro pomoc zemím třetího světa. Pro jedny je velkou nadějí a spásonosným návrhem, pro druhé jen marným pokusem změnit stávající ekonomický systém v jeho vlastním rámci.

Navečer 19. listopadu 2001 přijal francouzský parlament dodatek, kterým zavádí tzv. Tobinovu daň na krátkodobé spekulativní investice. Stal se tak po Kanadě, která stejnou daň přijala už v roce 1999, druhým parlamentem, který zavedl tento nástroj regulace světových finančních toků.

Francouzi přijali horní navrhovanou mez 1 %, která podle optimistů přinese z pařížské burzy kolem 12,5 biliónů euro ročně. Aktivisté francouzské organizace ATTAC (Asociace pro zdanění finančních transakcí ve prospěch občanů) jásají. Je však jejich nadšení na místě? Jaká je historie a jaké jsou současné výsledky tohoto populárního návrhu? Celá řada občanských iniciativ na něj sází. Tobinova daň se v jistých kruzích jeví jako most mezi globální občanskou společností a establishmentem, který přinejmenším v případě Evropské unie zavedení této daně na popud aktivistů a některých ekonomů zvažuje.

Globální kasino

Ekonom James Tobin analyzoval v 70. letech kapitálové trhy v souvislosti s otevřením měnového trhu po pádu brettonwoodského systému. Ten dostal těžký zásah ropnou krizí v USA, jejímž důsledkem bylo zborcení systému fixních kurzů měn. Laureát Nobelovy ceny a ekonom z Yaleské univerzity James Tobin navrhl v roce 1978 způsob, jak „zkrotit zdivočelý kapitál“. Podle jeho návrhu by zdanění kapitálových spekulací zmírnilo „vrtkavost“ národních ekonomik a snížilo riziko krize finančních trhů. Podle zastánců rané verze by daň mohla odradit spekulanty od útoků na národní měny.

Od té doby došlo jak ke změně situace, která dnes více než kdy předtím volá po regulaci spekulativních investic, tak k přehodnocení Tobinovy daně a zejména k jejímu prosazování občanskými iniciativami a humanitárními organizacemi.

V roce 1999, jak uvádí například Hazel Hendersonová (její medailon viz 7.G 4/2008), dosahovaly transakce na trhu s měnami 1,5 bilionu dolarů denně. Údaje o skutečném objemu spekulativních investic se dnes různí. Halifax Initiative uvádí číslo, které přesahuje 2 biliony dolarů, skromnější odhady hovoří o polovině. Mezi 90 % až 95 % z této částky jde na vrub krátkodobým spekulativním transakcím. Ty nesledují vytváření žádné reálné hodnoty, mnohem spíše se pohybují ve virtuálním prostředí globálního kasina, kde hodnoty měn a potažmo celých ekonomik jsou vystaveny psychologii trhu a davovému chování mamutích investorů a burzovních spekulantů.

Spekulant tuší pohyby měnové burzy a sází na její růst či propad tím, že buď nakupuje nebo prodává danou měnu. Investice sama ovlivňuje trh. Měna, která je nakupována, získává na hodnotě a je dále kupována. Na konci cyklu spekulant prodá měnu se ziskem, ostatní investoři jej následují a měna padá. To má vedle dalších faktorů dopad na celé ekonomiky, jak nepřímo naznačil například Martin Konečný ve svém článku o Argentině (7.G 2/2002) nebo jak poukazuje Martin Khor z Mezinárodního fóra o globalizaci. Peníze v ekonomice v podstatě neexistují, protože se neopírají o reálnou hodnotu měny. Ekonomika je pak velice zranitelná a vystavená tržním náladám. Spekulace tak zvyšují vrtkavost a nestabilitu trhů a přímo souvisí se selháním evropského směnného systému v roce 1992, s krizí mexického pesa v roce 1994 nebo měnovou krizí jihovýchodní Asie z let 1997—1998.

Elmar Altvater z týdeníku Freitag shrnuje situaci takto: „Formuje se ďábelský kruh: finanční spekulace vytvářejí podmínky, za kterých se nespekulativní ekonomické aktivity sotva vyplatí. Reálné investice jsou redukovány a všichni, od burzovního spekulanta po ženu v domácnosti, od dětí ve škole až po penzisty, se pokoušejí vyhrát na burze.“

„Dnes již spekulanty nemá nikdo rád,“ uvedla na pražské konferenci Forum 2000 ekonomka a bioložka Mae Wan Ho. Je to pravda. I George Soros, sám zbohatlík z investic do měnových „sázek“, na ně neustále poukazuje a kritizuje je. Jako řešení však navrhuje pouze více záchranných sítí pro investory. Jeho pozice dokazuje, že „nelze být sluhou dvou pánů“ – jak tuto pozici ve své kritice Sorose shrnuje David Korten.

Zavedení daně na každou devizovou výměnu by potenciálně stabilizovalo finanční trhy s tím, že „reálné směny“, tedy takové, při kterých se směňuje zboží za kapitál, by zůstaly ušetřeny. Alespoň taková je vize jednoho z hlavních aktérů prosazujících zavedení daně, sítě ATTAC.

Tobinova daň nebo daň takového typu (návrhů je více) v kostce znamená, že finanční toky na devizovém trhu by podléhaly malé dani (do výše 1 %). Taková věc není nikterak neobvyklá, trh s akciemi takovou daň má: v Singapuru činí 0,2 %, v Hongkongu 0,4 %, v USA 0,0034 % a ve Francii 0,3–0,6 %. Protože však nemá fiskální povahu a financuje se z této daně pouze chod burzy, nenaráží na odpor a je přirozenou součástí obchodu na akciových burzách.

S vidinou dvojí výhry

Pro obtíže s jejím zavedením se Tobinova daň na nějakou dobu vytratila z odborných akademických publikací. V 90. letech se však znovu objevuje jako klíčové téma řady občanských iniciativ, ať už jde o zmiňovaný ATTAC (který sám má na 30 národních poboček) nebo Halifax Initiative, která vznikla v Kanadě v podvečer 50. výročí založení brettonwoodského systému. V dnešní době existuje na 400 webových stránek různých občanských iniciativ a nevládních organizací, které se Tobinově dani aktivně věnují. Nedávné kroky Evropské unie, která v září loňského roku ustavila komisi pro zvážení jejího zavedení, dokazují, že tento návrh začínají brát vážně i struktury podporující globalizaci. Závěry komise, kterou iniciovali v EU Švédové a Belgičané, byly prozatím na popud soukromých investičních bank zamítnuty. Vnucuje se několik otázek. Odkud ta podpora občanské společnosti? Je Tobinova daň skutečně výhrou občanské společnosti a bude zavedena? Jaká jsou „ale“ takového návrhu?

Charitativní organizace Válka s nouzí (War on Want) vypočítala, že při sazbě 0,25 % by Tobinova daň vynesla pro svět 285 miliard eur ročně. Tato částka zní úžasně, neboť podle odhadů UNESCO a UNDP by totiž 100 miliard dolarů ročně po dobu pěti let stačilo, aby každý člověk na světě měl zaručený přístup ke vzdělání, základní zdravotní péči, adekvátní stravě, pitné vodě a infrastruktuře odpadu, a pro ženy přístup ke gynekologické a těhotenské péči.

Nevládní organizace se chopily příležitosti a začaly poukazovat na potenciál, který se v těchto penězích skrývá nejenom pro regulaci globálního kapitalismu, ale také pro přerozdělování světových finančních zdrojů. Rozvojové programy, udržitelnost, oddlužení zemí třetího světa a další programy nové, globální agendy, která se na mezinárodní úrovni zhruba od summitu v Rio de Janeiru prosazuje, by mohly být částečně financovány z takto získaných peněz. Podle této optimistické vize je Tobinova daň prospěšná pro všechny, kromě hrstky spekulantů.

Argumentace zastánců daně zahrnuje tři hlavní principy:

  1. Stabilizace směnných kurzů
  2. Snížení vlivu finančních trhů na fiskální a monetární politiku států
  3. Obrovský zisk, který se pohybuje podle různých zdrojů někde mezi 50–300 miliardami dolarů ročně.

Zvláště třetí argument si zaslouží zevrubnější pohled. Podle Centra pro ekologický a ekonomický rozvoj je třeba zajistit transparentnost a demokratičnost institucí pro vymáhání a redistribuci daně. Ta by měla být založena na nových humánních prioritách. Projekty financované ze získaných prostředků by se měly zaměřovat na snižování chudoby, obnovu oblastí se zničeným životním prostředím, projekty ochrany životního prostředí, pomoc oblastem postiženým přírodními katastrofami, prevenci nemocí, humanitární pomoc a konečně na projekty prevence ozbrojených konfliktů a mírové mise.

Jak se shodují zastánci daně, neměla by Tobinova daň postihovat reálné investice, tedy takové, které vedou k vytváření skutečných hodnot – investice, při kterých se směňuje zboží za kapitál. Spekulativní kapitál bohatne z rozdílů, které se pohybují v desetinách procenta. Přibližně 80 % spekulativních investic operuje v horizontu sedmi a méně dní – 40 % těchto transakcí proběhne během dvou dnů. Tyto by měly být okamžitě sankcionovány daní, zatímco transakce při obchodu s komoditami a dlouhodobými kapitálovými investicemi by byly jenom minimálně zatíženy.

Problémy s globálním berňákem

Na tomto scénáři lze těžko hledat chybu. V teoriích aktivistů se rýsuje spásná myšlenka. Jenomže občanská společnost současně ostře kritizuje globální struktury, hlavně ty ekonomické. Bude to Světová banka, kdo bude dohlížet na vymáhání redistribuce zdrojů jí vytvořených? Nebo snad Mezinárodní měnový fond s jeho institucemi řízenými neprůhledným dolarem? Skutečně, některé hlasy možná vidí v Tobinově dani nástroj ke zprůhlednění tržního propletence, ve kterém hrají obě dvě instituce důležitou roli a na- pravení pověsti brettonwoodských institucí. Organizace spojených národů nemá dostatečné institucionální nástroje na řízení globálních finančních toků. Ty totiž nemá nikdo. Problém s novodobým berňákem není jenom technický, ale dotýká se celé globální finanční a mocenské architektury.

Postupné zavádění daně jednotlivými zeměmi se rovněž jeví jako nevhodné. Kapitál se rychle stahuje z burz, které daň zavedly, na neregulované burzy. Jako jediné schůdné řešení se jeví simultánní zavedení daně všemi státy. Naneštěstí se tak nestalo v Monterrey na summitu o financování rozvoje, kam by takový návrh určitě patřil. Další taková událost je v nedohlednu, avšak rozdílné ekonomické zájmy zejména EU a USA tomu doslova brání. Návrh o diskusi o Tobinově dani není také součástí programu konference o udržitelnosti v Johannesburgu a další příležitosti zatím neexistují. Kromě Evropské unie s jejím silným levicovým proudem není Tobinova daň na pořadu dne téměř nikde.

Syndrom trójského koně

Tobin podmínil úspěch daně multilaterálním a synchronizovaným zavedením. To se jeví jako nereálné, a tak jiní, jako například zpráva Evropské komise z roku 1999, navrhují daň vztáhnout nikoliv na burzy, ale na nejsilnější a nejmasivněji obchodované měny, tedy euro, dolar a další. Stejná zpráva Evropské komise navrhuje zisky využít v rámci bretton-woodského systému a částečně v rámci systému OSN. Vrací se tak do zkalených vod rozvoje prosazovaného Světovou bankou a strukturálními programy Mezinárodního měnového fondu. Tobinova daň tak nakonec může fungovat nikoliv jako alternativa, ale naopak jako další injekce krachující ideologii washingtonského konsensu. Bez radikální změny kurzu na poli brettonwoodských institucí by se tak zisk z daně mohl obrátit proti jejím zastáncům z řad občanských iniciativ. Je možné, že se například aktivisté ATTACu jednoho rána probudí a před dveřmi bude stát trójský kůň daně pumpující miliardy dolarů do MMF s děkovným dopisem prezidenta Světové banky.

Představa, že institucím postiženým již dnes vážnou krizí legitimity budou svěřeny tak rozsáhlé fondy, je bez proměny politického pozadí ještě horší než představa, že daň nebude zavedena vůbec. Instituce pověřená alokací těchto fondů by byla vystavena obrovskému tlaku na svoji agendu, nehledě na to, že žádná taková v současné době neexistuje.

Pochyby ekonomických diskusí

Bankovní federace Evropské unie, Deutsche Bank, frakfurtský Goethe Institut stejně jako francouzský Ecofin na žádost bruselských úřadů rozpoutaly erudovanou diskusi o zavedení Tobinovy daně. Její výsledky ukazují rovnoměrné rozložení sil pro a proti. Má-li být cílem daně omezení spekulativních investic, je nepravděpodobné, že by přinesla závratné sumy. Snížený objem investic by zákonitě omezil i zisk z těchto spekulací, říkají jedni. I při snížení objemu investic na polovinu by šlo o minimálně 50 miliard dolarů, částku, která je nezanedbatelná, argumentují zastánci. Kritici poukazují na řadu vedlejších účinků: spekulativní investice by se rozprostřely na mnohem širší okruh aktérů, byly by započítány do úrokové míry a snížily by likviditu trhu, a odradily tak investory od vznikajících ekonomik.

Podle kritiků daně by měly problémy s finančními krizemi, jaké proběhly v jihovýchodní Asii, Brazílii i jinde, jiné příčiny než spekulanty – hlavně neúnosný dluh, korupci a slabou domácí ekonomiku. Představa, že daň v rozsahu desetin procenta ovlivní ekonomiku s výkyvy v řádu desítek procent, je prostě naivní. Spekulanta, který očekává pohyby řekněme okolo 4 % v rámci jednoho týdne, taková daň rovněž neodradí. I tak je Tobinova daň protržním řešením tržních nešvarů.

V silovém poli globalizace

Daň počítá s výjimkami, na které se nebude vztahovat. Obchody iniciované národními vládami, mezinárodními institucemi a národními bankami by měly být z daně vyloučeny. Jenomže řada národních bank používala a používá část svých devizových rezerv pro spekulace a není to žádné tajemství. Daň tak v podstatě otevírá dveře plíživé ekonomické korupci.

Diskuse o Tobinově dani, jak jsem již naznačil, jde dvěma směry. První, technicko-ekonomický, se týká jejích tržních implikací a aplikovatelnosti v rámci existujících institucí. Tato diskuse se odehrává na rovině ekonomických teorií a technických detailů. Její výsledek, ať bude jakýkoliv, nesmí zastínit hlubší pozadí, které volá po přehodnocení celé ekonomické a politické architektury, v rámci které operuje.

Hlavní globalizační struktury jako brettonwoodské instituce, Evropská unie a neevropští členové skupiny G8 jsou zatím nejednotné. Otevřený postoj EU k Tobinově dani je výjimkou. Ostatní velcí aktéři jsou k dani skeptičtí. Nejsou přesvědčeni o tom, že je skutečně potřeba a mají pochyby o její aplikovatelnosti. Navíc podle některých zdrojů vůle redistribuovat zdroje shromážděné daní na humanitární programy neexistuje. Vzhledem k tomu, že 80 % spekulativních transakcí se odehrává mezi rozvojovými zeměmi, objevují se další dva argumenty. Podle prvního z nich spekulace neohrožují zranitelné rozvojové ekonomiky. Druhý, implicitní, argument tvrdí, že tyto zdroje by tudíž neměly proudit na globální jih a do nových programů.

Nezanedbatelný vliv EU v současné diskusi a její progresívní postoj v řadě otázek zaručuje, že nakonec by to byla ona, kdo vyvolá diskusi na globální úrovni. Vliv aktérů, jako je ATTAC a občanské iniciativy, si vynutí transparentnost procesu alokace a distribuce těchto zdrojů. Demokratizace, která bude daň provázet, a obrovský vliv, který „tobinovské“ fondy vytvoří, mohou otřást současným mocenským rozložením. A to je pro stávající ekonomicko-politické klima nemilé, nevítané a nebezpečné. Bude-li to OSN, kdo diskusi iniciuje, ohrozí to finanční moc brettonwoodských institucí a nejrozvinutějších zemí, které již jednou reagovaly na nárůst vlivu OSN založením skupiny G7. Budou-li to naopak brettonwoodské instituce, bude po nich zřejmě požadováno zprůhlednění praktik a vnější kontrola. Ať již to bude kdokoliv, bude mít v patách občanskou společnost, která daň vehementně prosazuje. Je velmi pravděpodobné, že si nevládní iniciativy prosadí vliv na rozhodování o dani. Pokud si svůj vliv neprosadí, bude daň připojena k současnému systému a sta-ne se dalším pohřebištěm občanských ideálů.

Tobinova daň se tak na pozadí technických a ekonomických diskusí stává lakmusovým papírkem, který testuje skutečný vliv progresivních idejí globálního sociálního státu, navíc se zeleným odstínem, na jedné straně a konzervativních neoliberálních pozic ekonomické globalizace na straně druhé. V neprůhledném propletenci deklarované vůle a absence reálných kroků tak diskuse o Tobinově dani pomalu vyjasňuje rozložení sil.

[29. května 2002]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Mirka - 29. 3. 2011 12:15

a virtualita neexistujících "digit. money" přelévajících se nepostižitelnou rychlostí s cílem vydřít zisk, na kom ho ale vydřu, vždy na 2/3 lidstva které ani důstojně nežije, jen abych se já mohl mít lépe. Trh není bůh, nic nevyřeší, protože jeho racionální sterilita pouhých ekoteorií nepočítá s chamtivostí a zrádností lidského prvku, který roztáčí spirálu do záhuby, ale uspekulujte se k smrti. Pochopte, že jsou i lidé kterým nejde jen o vlastní prospěch. Všechny opice nejsou chamtivé.

marek - 16. 3. 2010 14:27

..je poslední dobou v módě zdůrazňovat negativa, která spekulace přinášejí..nejraději tyto argumenty mají sociální skupiny, kterým vadí přirozené hierarchie tohoto vesmíru..je jasné, že komunisti, regulátoři všeho a ochránci žabiček, anebo jedinci, kterým se všechny tyto nepřirozenosti usadily v hlavách v jakýchsi fantasmagorických chuchvalcích, nebudou mít zájem ukazovat, jak mohou být spekulace užitečné pro každého z nás...spekulanti jsou totiž virtuálním terčem jejich ideologického boje. stačí už jen tuto nenávist převést do reálu a začít konstruovat bomby. takový jednostranný pohled rozhodně nepřispívá k hledání konstruktivních řešení.


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.