graphic-header
Občanský kalendář » «»

červen 2017

2017-5&clndr_act=2017-6-27
2017-7&clndr_act=2017-6-27
PoÚtStČtSoNe
1
čtvrtek 1. června   »   1 událost
2
pátek 2. června   »   1 událost
3
sobota 3. června   »   1 událost
4
neděle 4. června   »   1 událost
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16
17
sobota 17. června   »   1 událost
Akce » Knihex 07
18
neděle 18. června   »   1 událost
Akce » Knihex 07
19 20
21
středa 21. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
22
čtvrtek 22. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
23
pátek 23. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
24
sobota 24. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
25
neděle 25. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
26
pondělí 26. června   »   2 události
Akce » Motýlení
Akce » Klimakemp 2017
27 28 29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 8/2002  »

Digitální média a ideál svobody
autor/ka: JackPukk, Wikimedia. Allmystery 1988. 

Jakub Macek

Digitální média a ideál svobody

Digitální média – hypermédia – byla vždy nerozlučně spjata s vizí informační svobody a rovnosti všech účastníků komunikace. V úvahách o nich byl proto vždy zmiňován jejich subverzní, podvratný potenciál vůči stávajícímu mediálnímu či politickému systému, jenž nezaručoval rovné podmínky všem. Masové rozšíření nových komunikačních technologií a jejich postupné ovládnutí kulturním průmyslem a bezpečnostními složkami státu však v mnohém tyto optimistické vize zpochybňuje a za určitých okolností je pro ně dokonce aktuální hrozbou.

Projekt digitálních médií – hypermédií – byl od samotných počátků prodchnut duchem technologicko-humanistického optimismu. Intelektuální i popularizující diskuse, které se okolo těchto tzv. nových médií zrodily, v sobě více či méně otevřeně hřály naději – naději nového přístupu k médiím, k informaci. Naději na svobodu komunikujících a jejich vzájemnou rovnost. Naději v sílu nové technologie; naději v technologii,  která ze své podstaty dovolí lidstvu takříkajíc dotáhnout k řádnému konci osvícenskou vizi svobodného, informovaného a do společnosti zapojeného subjektu…

Druhá polovina 90. let byla dobou expanze digitality – hypermédia se definitivně zapojila do nejširších společensko-ekonomických souvislostí. Vize svobodného média byla otestována zmasověním.

Je nyní více než zjevné, že čas nadějeplného projektování rodící se nové mediality je ten tam – hypermédia dávno ožila svým vlastním, na tvůrcích nezávislým životem. A tváří v tvář jejich „nové identitě“ je potřeba bez nostalgie po prchajících snech přezkoumat, nakolik se naděje vkládané do hypermédií naplnily.

Počáteční naděje

Jednu z dimenzí naděje vkládané do nových médií tvoří jistá souvislost mezi povahou hypertextu coby decentralizovaného, čtenářem spoluutvářeného textuálního média, a kritickou teorií. Americký teoretik George P. Landow o vztahu mezi kritickou teorií a hypertextem na počátku 90. let tvrdil: „…kritická teorie vytvořila možnost teoreticky prozkoumat hypertext, zatímco hypertext je příslibem ztělesnění, a tedy praktického otestování některých aspektů teorie, především aspektů týkajících se textuality, vyprávění a úloh a funkcí autora a čtenáře.“

Landow chápe hypertext jako ideální formu textu. Takovou, ke které veškerá předchozí textuální média de facto mířila. Na své straně má Rolanda Barthese a jeho rozlišení mezi klasickými, tedy čitelnými texty a hypertextem coby pisatelným, otevřeným textem, který do značné míry stírá rozdíl mezi čtenářem a autorem. Hypertext totiž podle Barthese i Landowa staví čtenáře do aktivní role. „Bere“ mu roli pouhého konzumenta a nutí jej vlastní text konstruovat a doplňovat o vlastní reference. Landow vcelku případně odkazuje i na Derridu – a spolu s ním zdůrazňuje další (ve své podstatě velmi „svobodné“) vlastnosti hypertextu, kterými jsou intertextualita, decentralita a mnohohlasnost.

Shrnu-li Landowovu argumentaci, mohu tvrdit, že hypertext je intertextovým systémem, který umožňuje čtenáři, aby si sám volil vlastní střed celého „čtení-psaní“, aby v rámci jednoho čtenářského aktu a v rámci jednoho textového univerza konfrontoval třeba i protichůdné výpovědi a dokonce je sám doplňoval o výpovědi vlastní. Čtenářova svoboda je pak podle Landowa z pohledu kritické teorie jistým ideálem, neboť médium samo již není diktátorem významu.

Na začátku druhé poloviny 90. let toto teoretické uchopení hypertextu rozšiřuje Pierre Lévy o zhodnocení tehdy již „etablovaného“ internetu jako takového – Lévy se ovšem od kritického pohledu předchozích autorů přesunuje na pozice, které on sám nazývá technologickým humanismem. Tomuto pohledu na digitální média v žádném případě nechybí optimismus – Lévy znovu podtrhuje emancipační potenciál hypertextového média a z jeho Kyberkultury vyplývá, že síťové technologie, konkrétně internet reprezentovaný emailovými konferencemi, WWW a tehdy ještě existujícími BBS, tento potenciál do jisté míry zvyšují, protože umožňují nejenom vytvářet hypertextová pole, ale zároveň umožňují přístup ke svobodné komunikaci a volný, prakticky neomezený přístup k datům. Lévy v této souvislosti píše o možnostech kolektivní inteligence a faktu, že digitální sítě přinášejí možnost nového kulturního řádu – univerzality bez totality.

Digitální revoluce

Silnější kořeny má ovšem „digitální revoluce“ a její optimistický sen o subverzi a emancipaci v oblasti, jež ležela poněkud stranou od takříkajíc zavedených intelektuálních kruhů. Mám na mysli subkulturně orientovaná hnutí, která nakonec digitálním médiím dala vzniknout v dnešní podobě – a která je ve své době dokázala nejen stvořit, ale do značné míry v jejich rámci i podtrhnout a přivést k životu to, co lze označit za subverzní potenciál.

Skuteční „otcové“ digitálních médií – dnešní přední manažeři velkých softwarových a hardwarových korporací a nových mediálních „velmocí“ – vyšli nikoli z humanitně orientovaného prostředí evropských univerzit, ale z computerových laboratoří amerických technologických institutů.

V souvislosti se vznikem „počítačové kultury“ se často hovoří o „garážovém snu“. Je to narážka na fakt, že právě v garážích vznikly zárodky celé digitální revoluce. První generace hackerů, tedy „nositelů“ vznikající kyberkultury, se objevuje na konci 60. let – mladí, většinou levicově orientovaní studenti MIT (Massachusetts Institut of Technology) a dalších škol se v této době musí dělit o drahý strojový čas elektronkových sálových počítačů a důsledkem jejich „nouze“ není nic jiného než snaha o vytvoření prvních mikročipových (levných, a tedy dostupných) osobních počítačů. Steve Jobs a Bill Gates – později dva velcí rivalové ve světě osobních počítačů – ve svých garážích nakonec probudili k životu digitalitu přístupnou „plebsu“.

Vznik osobních počítačů vyvolal nečekaný zájem – a technologická novinka k sobě v první polovině 80. let na západě přitáhla část mladé generace. Osobní počítač se v této době také poprvé připojuje k počítačovým sítím, které vznikly původně v rámci amerického vojenského projektu ARPA v roce 1963 a v následujících dvou desetiletích byly výlučně akademickou záležitostí.

Kyberpunk

Počítač připojený k síti, umožňující komunikaci a výměnu dat, přitahuje postupně takřka stejnou pozornost, jako počítač umožňující hraní prvních (třeba primitivních) her. Mladí hackeři druhé generace, první zákazníci nového odvětví, které se brzy stane jedním z nejslibnějších oborů západní ekonomiky, nacházejí v počítači a síti značnou výzvu – a v polovině 80. let přijímají velmi rychle za své tehdy vznikající literárně-technologické hnutí kyberpunk (cyberpunk). A toto hnutí, poznamenané značně kritickým, antiutopickým futurismem a adorací technologie a sil ného, proti Systému stojícího individua, svobodného jen díky svým technologickým schopnostem, vytváří kolorit kyberkultury druhé poloviny osmé a počátku deváté dekády 20. století.

Kyberpunk dává mladé kyberkultuře silnou a svébytnou etiku, estetiku a politickou orientaci. Původně literární hnutí, pojmenované podle povídky H. Bethkeho, oživené Neuromancerem W. Gibsona a artikulované B. Sterlingem, se vcelku svižně stává základem svébytného subkulturního hnutí, prolínajícího se s levicovými a anarchistickými kontrakulturami, stejně jako s fandomem (hnutím fanoušků vědecké fantastiky) a vysokoškolskými komunitami. Pro toto období kyberpunku, které vrcholilo na začátku 90. let, je charakteristická kulminace toho, co by bylo možno chápat jako subverzní potenciál. Digitální technologie, civilní nekomerční síť, je v této době ve středu zájmu pouze univerzitních pracovníků a nepříliš početné, ale rozrůstající se „subkultury uživatelů“ – internet jako masové médium je stále ještě fikcí a subkultura a univerzita se o „cyberspace“ dělí pouze s velkými nadnárodními korporacemi. Hackeři této doby přijímají za své kyberpunkové heslo „informace chce být svobodná“. Protivníkem jim jsou nadnárodní korporace a jejich databanky; uzavřený systém je výzvou k prolomení. Síť jako komunikační prostor – a pojem prostoru do světa digitální informace vnesl již zmíněný W. Gibson – je pro příslušníky kyberkultury synonymem svobody a útok na cizí nechráněná data je jen jejím dalším projevem, podtrhujícím nezávislost nově vytvořené hranice. Prostorem komunikačních setkání jsou v této době MUDs (Multi Users Dungeons) a BBS (Bulletinboard System) – a již brzy se má objevit WWW…

Kyberpunková kultura má ovšem svou publicitu i směrem do vnějšího světa – ten se tak přitahován novými technologickými možnostmi kyberprostoru i dráždivou přitažlivostí jeho subkultur dozvídá o rodící se „digitální avantgardě“. A ta – dobře tušící své možnosti na poli prosazení nového životního stylu – o sobě dává vědět prostřednictvím řady amatérských i profesionálních periodik, v nichž načrtává kontury „blízké budoucnosti“, a z nichž si tato budoucnost zapamatuje především kultovní Mondo 2000 a dodnes prodávaný (byť již „velmi jiný“) magazín Wired.

Kombinace „známosti“ a „popularity“ kyberkultury a několika dalších, patrně mnohem zásadnějších faktorů však přináší konec světa kyberprostoru jako subkulturního snu. Kyberprostor totiž exploduje do celého sociálního světa. Bude se mluvit o smrti kyberpunku. A za pár let bude termín „internetová subkultura“ znít jako protimluv…

Masové rozšíření

Mezi nejzásadnější faktory, které umožnily digitální a síťové technologii v 90. letech expandovat, patří především standardizace a otevření technických a programových formátů. Tyto standardizace, spolu se zvýšením výkonu a snížením ceny prodávané výpočetní techniky, umožnily digitálním médiím překročit svůj stín drahé hračky a nástroje pro experty. Počítač se stal přístupným a využitelným v domácnosti a v kanceláři – jako nástroj práce i zábavy. Stigma jisté výlučnosti a kurióznosti, které se k uživateli počítače vázalo, postupně zmizelo. Původně nepřehledná uživatelská rozhraní „řádkových“ operačních systémů získala s přechodem ke graficky orientovaným „oknům“ na srozumitelnosti, a to samé se s nástupem technologie WWW stalo i s počítačovými sítěmi.

Téma digitální technologie se v 90. letech stává velmi přitažlivou součástí mediální agendy a dostává se mu značné publicity. Digitální technologie dostává nové významy, proměňuje svou identitu v souladu s tím, jak se bouřlivě rozšiřuje, stává se součástí „velkého trhu“, získává stále větší počet uživatelů a otevírá se obchodovatelným obsahům.

Médium obdařené aurou „blízké budoucnosti“ a spojené s kouzlem avantgardy se v kontaktu s každodenností mění ruku v ruce se svým začleňováním do světa masové kultury. Od poloviny 90. let se stává poslem tzv. „nové ekonomiky“. Kyberprostor, který byl ještě před nedávnem platformou po svobodě toužících hackerů, se stává výspou světové ekonomiky. Prognózy v tomto ohledu jsou stejně optimistické a dalekosáhlé, jako byly vize digitálních snílků, plačících u starých Atari 800 XC nad dotiskem Johnnyho Mnemonica.

Kyberprostor, reprezentovaný v představě uživatelů především rozvíjejícím se světem WWW stránek a pojmenovávaný již bez zaváhání coby internet, je v roce 1995 snad ještě prostorem pro volnou tvořivost nadšenců – druhou výspou garážové ekonomiky. Během následujících tří let je ale v souladu se svou novou cenou, kterou pro hmotný svět získal, kolonizován, rozdělen, profinancován. A zezábavněn. Stává se novým komunikačním, ekonomickým a zábavním standardem. Po počátečním chaosu a nejistotě ze strany zastánců „klasického byznysu a entertainmentu“ začíná zrcadlit kontury světa před monitorem. Internet coby nejlukrativnější oblast informačního vesmíru, sféra reprezentovaná velkými portály, sice vychází z garáží, financována je ovšem zvenku – a zdroje těchto financí jsou podle všeho zcela stejné, jako v kterékoli jiné oblasti „infotainmentu“.

Budeme-li na internet hledět jako na mnohovrstevný mediální prostor, zahrnující technologicky i strukturálně odlišné slupky (submediální úrovně), je zřejmé, že „starý kybeprostor“, onen subverzi nakloněný a komunikačně velmi otevřený prostor, nabízející mediální sebeprezentaci každému uživateli dle jeho schopností, možností a záměrů, nemizí. Je pouze s přílivem „velkého světa“ do matrice jedniček a nul doplněn a posléze i překryt sférou informačních, zábavních, ekonomických a komunikačních médií, která co do své funkční struktury vycházejí ze starého dobrého modelu. Na straně těchto velkých profesionálních submédií stojí ovšem profesionální komunikátoři, redakční týmy, editoři a sledovanost bedlivě pozorující vlastníci-investoři, kteří v podstatě usilují o to, aby bylo „profesionální internetové médium“ v očích uživatele chápáno podobně jako médium klasické. Na straně média stojí profesionalita, odstup; vztah autor-čtenář je opět podtržen a – i přes technologické možnosti – se namnoze stává jednostranným tokem informací. Komunikační komunismus se v tomto ohledu jaksi nekoná.

„Osobní“ rozměr internetu je realizován v rovině diskuzních fór, chatů, emailů a osobních webových stránek. Od „elitní“ vrstvy jsou ovšem tyto sféry významově bezpečně odděleny. Jsou nadále (a oproti klasickým médiím zcela zjevně) „komunikačním rájem“ prostorově rozdrobených subkultur a menšin, domácím hřištěm stále existujících skupin hackerů, příslibem možností pro levicové intelektuály i komunikačním kanálem pravicových fotbalových fandů. Jsou místem, kde slovo „sex“ patří mezi nejužívanější. Erotické a pornografické Eldorado by se dalo nalézt zřejmě právě zde. Leč – rozdíl mezi oficialitou velkého, slušného, usazeného submédia, disponujícího kredibilitou i vlivem, a personalizovanou sférou webu, je často stejně zřejmý, jako rozdíl mezi strojopisně šířeným „zinem“ a křídovým papírem společenského magazínu…

Ve znamení Velkého Bratra

Na samém sklonku 90. let se ve vztahu k digitálním médiím začíná zvýrazňovat další téma, které se sporadicky vyskytlo již v minulosti v souvislosti s mladými hackery, kteří naznačili, že vládní a bezpečnostní datové systémy jsou cokoli, jen ne nenapadnutelné.

Digitální média se stávají poselstvím nových typů ohrožení na straně jedné a nových typů mocenské kontroly na straně druhé.

Toto téma se dotýká – přiblížím-li se jazyku kyberpunku – „systému“ i „opozice“. A svým způsobem symbolicky zúročuje onen subverzní potenciál digitálního světa, se kterým se tento rozvinul. Možnost ohrožení skrze médium cítí obě strany, každá svým způsobem, každá toto ohrožení popisuje vlastními slovy. Společným termínem – byť jeho konotace jsou vždy zásadně odlišné – bude ve výsledku především „kontrola“…

Národní stát (i jeho bezpečnostní složky) zůstává v cestě kyberprostorem chtě nechtě často o krok pozadu za „avantgardou“ – digitální komunikační systémy, propojené sítěmi, však jsou už nedílnou součástí jeho nervového systému. Ohrožením pro něj mohou být nejen útoky na citlivá data či na komunikační technologii, ale i nekontrolovatelné (resp. nekontrolované) komunikační toky umožňující případnou koordinaci čehokoli, co může být vnímáno jako činnost ohrožující státní zájem a bezpečnost. Tento fakt se zvýrazňuje především po 11. září 2001 – a toto datum je klíčové především proto, že „protiteroristická agenda“, v níž „hrozba“ hraje klíčovou roli, dává státu argumenty pro dávno prosazovanou „kontrolu internetu“. Obyvatelstvo je pak tváří v tvář mediálně živenému pocitu ohrožení ochotno přiznat tomuto argumentu patřičnou sílu a krokům mířícím k výraznější kontrole obsahů sítí legitimitu. Subverzní potenciál digitálních médií přestává být dáván do vztahu s optimistickým snem o svobodné technologii budoucí současnosti; je přeformulován v noční můru a je mu přiznána aktuální platnost.

Druhá strana této argumentace nabývá pak poněkud orwellovského tónu. Digitální technologie totiž de facto umožňuje – využije-li jakákoli skupina jejího potenciálu bezezbytku – informační a komunikační kontrolu velkých segmentů světové společnosti. Tato technologie totiž dovoluje efektivní a rychlé zpracování ohromného množství dat. V situaci, kdy má digitální podobu většina bankovních databází, zdravotních registrů, státních databází, záznamů o telefonních spojeních, záznamů emailové, faxové a jiné komunikace atd., vypadá možnost obchodování s těmito balíky dat, jejich propojování a zpracování sice stále jako poněkud paranoidní představa, leč, jak pravil Woody Allen, to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás skutečně nejdou.

Možnosti sledování konkrétních jedinců stejně jako komplexní informační mapování jakýchkoli sociálních skupin, přicházejících do (často neuvědomovaného) styku se síťovou technologií, jsou potenciálně značné. Digitální technologii jsou v tomto kontextu přiznávány schopnosti velmi efektivního mocenského nástroje…

Součástí kulturního průmyslu

Vývoj digitálních médií je stále na svém počátku – nová média mají za sebou období vzniku a masového rozšíření; jejich adekvátní teoretická reflexe je ovšem stále velmi „mladá“. Důvodem je jistě překotnost tohoto vývoje a jeho značná proměnlivost a těžká předvídatelnost. Přesto je možné a dokonce nezbytné se o reflexi pokoušet.

Digitální média se zrodila a zpočátku i vyvíjela v atmosféře značně optimistických předpokladů a vizí, projektujících tuto novou mediální sféru jako prostor osvobození textuality, prostor umožňující nové pojetí čtenáře, autora, informace, prostor nabízející nové, svobodnější komunikační možnosti a alternativy ke kulturnímu uspořádání druhé poloviny 20. století.

Vývoj digitálních médií ovšem naznačuje, že tyto mediální technologie mohou být stejně tak nadějí „humanismu, kolektivní inteligence a univerzality bez totality“ jako nástrojem pro posílení statu quo. Digitální média se totiž během 90. let 20. století stala pevnou a zřetelnou součástí kulturního průmyslu a spíše než důvodem pro označení masové kultury jako přežitého, již nepatřičného konceptu, který se nehodí k době charakterizované předponou post-, se spíše stanou jen důvodem k jemnému, i když snad zásadnímu přeformulování tohoto konceptu.

[30. srpna 2002]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.