graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-24
2017-12&clndr_act=2017-11-24
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2016  »

Hledání celistvého příběhu
autor/ka: archiv Hany Bernardové 

Hledání celistvého příběhu

Rozhovor s Hanou Bernardovou

Předloni proběhla ve skotské ekovesnici Findhorn mezinárodní týdenní konference New Story Summit. Přinášíme svědectví jeho jediné české účastnice Hany Bernardové, která se zabývá udržitelnými způsoby života, místní ekonomikou, podporou šetrného vztahu zemědělců k půdě a také tím, jak vytvořit opravdové společenství založené na spolupráci. A hledá odpověď na základní otázku: jak žít šťastný a naplňující život, aniž by to bylo na úkor života samotného.

Jak se stalo, že ses jako jediná z České republiky ocitla na New Story Summitu 2014?

Začnu rokem 2012, kdy jsem se rozhodla, že po osmi letech odejdu ze své tehdejší práce na brněnském magistrátu na odboru územního plánování. Prostě jsem věděla, že je čas na změnu. Byl to pro mě krok do neznáma. Nevěděla jsem, co bude dál, nechávala jsem si úplně otevřený obzor. Po těch letech na úřadě v tomto typu práce, který je docela strukturovaný, jsem pocítila, že potřebuju dlouhé prázdniny. A tento typ přemýšlení mě nasměroval na Kanadu, do Britské Kolumbie.

Proč zrovna Kanada?

Když jsem se rozhodla pro cestu, najednou jsem jasně věděla, že pojedu do Kanady. A protože miluju hory a přírodu, zvolila jsem její západ. Tam jsem strávila nejprve pět měsíců, jaro a léto. Cestovala jsem po farmách, kde jsem pomáhala za jídlo a ubytování. Měsíc jsem dobrovolničila ve vzdělávacím a seberozvojovém centru Hollyhock na ostrůvku Cortes a taky jsem pár týdnů sbírala třešně. Měla jsem možnost potkat se s různými zajímavými lidmi, takže se mi cesta postupně skládala do nádherné zkušenosti. A to až tak intenzivní, že když jsem se na podzim vrátila domů, rozhodla jsem se, že se do Kanady na zimu vrátím. Tentokrát jsem odjela do jednoho místa, které mě v létě hodně oslovilo, do malého městečka Smithers uprostřed hor na severu Britské Kolumbie. A ač mi hlava říkala, že je to totální nesmysl letět na zimu přes půl zeměkoule do nějaké díry, udělala jsem to a jsem tomu ráda.

V čem bylo toto vystoupení z rutiny objevné?

Dneska vím, že celý můj kanadský pobyt byl pro mě určitým zastavením, které u mě mimo jiné vedlo k přemýšlení o smyslu našeho konání a o tom, jak funguje systém, ve kterém žiju. Víc a víc jsem začala vidět, jak to spíš nefunguje, anebo funguje nesmyslně — na hodnotách nepodporujících život. Takže se mi otevíraly oči. Současně s tím ve mně vyvstávala otázka po tom, co by mohlo pomoci ke změně systému. A hlavně, jak se já můžu ve svém životě zařídit, abych přispívala k tomu, co je životaschopné, nikoliv tomu, co život ničí.

Když jsem se pak do Kanady vrátila na zimu, shodou náhod jsem objevila informaci o jistém E. F. Schumacherovi (viz jeho profil v 7.G 3/2008 — pozn. red.). Dozvěděla jsem se, že to byl německý ekonom, který žil ve 20. století, autor známé knihy Malé je milé (Small is Beautiful). Když jsem si četla jeho životopis a jeho životní filosofii, jako by mi mluvil z duše. Zodpovídal mnoho otázek, kterými jsem se zabývala. Byl to pro mě úžasný objev, protože on mluvil o udržitelnosti v době, kdy všichni ostatní adorovali růst a průmysl. Schumacher se údajně dal na ekonomii právě proto, že chtěl vyvíjet systémy, které budou život podporující. Ač byl významným ekonomem, měl silný vztah k Zemi (miloval zahradničení) a skrze buddhismus také ke spiritualitě.

Začala jsem o něm hledat více informací a zjistila, že v Anglii existuje Schumacher College — malá univerzitka založená s úmyslem pokračovat v jeho odkazu, a přispívat tak k pozitivní změně ve světě (viz reportáž v 7.G 4/2014 — pozn. red.). Nabízejí tam několik alternativně založených postgraduálních programů v oblastech holistické vědy, udržitelného zemědělství, ekologického designu a nové ekonomie. Mě konkrétně zaujal program „Ekonomie pro přechod, čímž je myšlen přechod ze současného neudržitelného stavu ke stavu harmoničtějšímu. Okamžitě mi blesklo hlavou, že bych toto místo ráda poznala. Netrvalo ani dva dny a rozhodla jsem se, že to zkusím. A na konci srpna toho samého roku, kdy jsem někde na druhém konci zeměkoule v horách objevila její existenci, jsem na Schumacher College začala studovat.

Jak to souvisí s Findhornem a New Story Summitem?

Schumacher je s Findhornem propojen. Můj profesor ze Schumacher College Jonathan Dawson žil ve Findhornu devět let a vždycky říkal, že je to jeho domov. Ačkoli byl původem Ir. Asi za půl roku, to jsem už měla za sebou oba semestry, se objevila informace, že se právě ve Findhornu bude pořádat New Story Summit, taková netypická týdenní konference zaměřená na „nový příběh“. Já jsem v té chvíli psala dizertační práci, která se přímo týkala nového příběhu — jak je důležité mít pozitivní vizi a jak si vůbec umět dokázat představit svět, v němž chci, nebo chceme, žít, svět, po kterém touží naše srdce. A summit, který se odehrával měsíc po tom, co jsem dizertaci odevzdala, byl přirozeným pokračováním mé cesty.

Bylo těžké se na něj dostat?

Je pravda, že se summit zaplnil téměř ihned po tom, co informace o něm byla vyslána do světa, takže záhy zastavili rezervace. Nicméně jsem tam napsala a po popsání své situace se octla na čekací listině. Asi po třech měsících jsem dostala od organizátorů email se zprávou, že mám štěstí a budu moci přijet. Dostala jsem tak obrovský dar od vesmíru k završení mého studia.

Co myslíš, že ti umožnilo tyto cesty otevřít — ona synchronicita a jasné vedení?

Na tuto otázku bych mohla odpovídat dlouze, protože tomu předcházela celá má dosavadní životní cesta, ve které vděčím za hodně všem svým učitelům a průvodcům. Nicméně v tomto případě určitě sehrál velkou roli můj pobyt v kanadské Britské Kolumbii. Ve srovnání s tak trochu stísněnou — historicky i geograficky — Evropou, pro mě Kanada symbolizuje obrovský prostor. Vše je rozlehlé, všude je daleko. Fyzicky jsem pociťovala, že se můžu nadechnout a být svobodnější. Najednou se v mém životě objevilo místo pro nové podněty, pro zamýšlení se a potkávání nových lidí, bytí v jiném prostředí. A řekla bych, že to bylo i díky kontaktu s divokou přírodou — s horami, lesy, ostrovy a oceánem.

Ještě než se dostaneme k Findhornu, můžeš prosím blíže představit téma tvé zmiňované dizertační práce?

Pokusím se to v krátkosti shrnout. V průběhu studia na Schumacher College jsme se měli poměrně rychle rozhodnout pro téma našich dizertací. Napadaly mě různé věci, ale stále jsem cítila, že to není ono. Pak jsem takhle jednou seděla uprostřed nějaké hodiny a v tom mi na mysl přišla velmi jednoduchá otázka. V jakém světě bych chtěla opravdu žít?A tato myšlenka se stala nosným leitmotivem mé dizertace. Asi jsem si ji začala klást proto, že jsem zkoumala, proč současný systém nefunguje, jaké má důsledky a problémy. To je ale jen jedna část té cesty — sice důležitá k pochopení, ale zároveň, když zůstanete jenom u ní, táhne vás dolů a může úplně zdeprimovat. Spousta lidí dnes právě z toho důvodu, že systém pochopili, rezignuje.

Původní karavan zakladatelů Findhornské komunity, foto: Hana Bernardová.

Takže jsem se k tomu postavila obráceně: jaké by to tedy mělo být, po čem vlastně ve skutečnosti toužím nebo společně toužíme? A najednou přišla spousta nové energie. Když si dovolím snít o novém světě, získávám příliv energie potřebné k tomu, abych takový svět mohla začít tvořit. Tím jsem asi shrnula esenci té práce — jde o to nejen řešit konkrétní problémy, ale i aktivně tvořit, představovat si, snít o tom nejlepším možném — mít vizi. Samozřejmě pak následují praktické kroky. Nejde tedy o to být snílkem nebo idealistou, ale uvidět a uznat hodnotu, kterou snění má. Dnes se snění nepodporuje, ve většině z nás je zakrnělé, někdy i zesměšňované, mluví se o „snílkovství“. Už jen to slovo, že? Přitom pro jiné kultury, zvláště původní národy, to byla důležitá část jejich cesty: hledání vize.

V jakém světě bys chtěla žít ty?

Díky své práci jsem především zjistila, že já sama jsem si prakticky nedovolila snít. Začala jsem se postupně otevírat a nechala přicházet obrazy, takže jsem se nakonec ke své představě ideálního světa dostala. Ten svět se dá popsat barevně a barvitě. Nejvýstižnějším výrazem je asi „ráj na Zemi“. Opravdu, spíše než technické město je to taková rajská zahrada. Příjemné prostředí, kde jsme schopni v harmonii koexistovat i s dalšími říšemi, s nimiž obýváme tuto planetu. Každý člověk je v tomto ideálním světě společností podporovaný v tom, aby ze sebe mohl vydat to nejlepší, aby mohl projevit celý svůj potenciál a rozvinout tak všechny svoje dary. A tím, že každý je máme někde jinde, se můžeme krásně doplňovat a spolutvořit, což má samozřejmě dosah do všech dalších oblastí života. To, čemu dnes říkáme vzdělávání, by mělo vést k poznání toho, co je člověku dáno, a umožnit každému stát se celistvým. V takovém světě lidé opravdu vědí, kdo jsou a jaké je zde jejich místo. Vědí, že jsou spirituálními bytostmi, a tím spolutvůrci toho, co žijí.

Ekodomky a zahrádky mezi nimi, foto: Hana Bernardová.

Objevila jsi nějaký aspekt toho svého snu právě ve Findhornu?

Ano. Findhorn je společenství, komunita, ekovesnička, která už dnes není izolovaná od světa. Naopak bych řekla, že se se svým okolím hodně prolíná. Někteří lidé tam žijí tak, že napůl fungují mimo komunitu a napůl uvnitř. Vládne tam atmosféra lidskosti, kdy se lidé podporují v tom vydat ze sebe to nejlepší a navzájem si pomáhají. Je tam velký prostor pro kreativitu — někdo se třeba věnuje malému detailu nezávisle na tom, kolik času to zabere. Všechno nemusí být efektivní a produktivní, může to být třeba jenom pěkné. Zároveň je tu přítomen aspekt vědomí, že jsme spirituální bytosti. Ten je tu od samého začátku, protože myšlenka založit komunitu přišla zakladatelům skrze jejich duchovní vedení. Bylo jim řečeno: „Tady na tomto místě zůstaňte a založte komunitu.“ Ač to vypadalo naprosto nerealisticky. „Tady? Vždyť tady nic není. Z čeho tady budeme žít?“

Kdy Findhorn vznikl?

V roce 1962. U počátků stáli tři zakladatelé: Peter a Eileen Caddy a Dorothy Maclean a navíc ještě tři děti onoho páru. Jádrem jejich činnosti byla jednak spirituální praxe a také zahrada, na níž pěstovali plodiny v harmonii s přírodou. Díky spolupráci a přímé komunikaci s přírodními bytostmi toho místa se jim podařilo zúrodnit písečné duny, kde dříve rostlo jen pichlavé křoví. Dokonce vypěstovali tak neuvěřitelné velikosti zeleniny, že se sem začali sjíždět experti z okolí. Postupně se komunita začala rozrůstat a na konci osmdesátých let se stala také ekovesničkou. Ač je základem Findhornu vědomí duchovní podstaty světa, toho, že jsme víc než jen hmota a tělo, nejde o konkrétní náboženství či doktrínu. Je to velmi svobodné společenství lidí, které spojuje toto společné vědomí a kteří mají pozitivní vizi pro lidstvo a Zemi.

Kolik tam teď žije lidí?

Jádro tvoří takzvaná Findhornská nadace, čítající přes tři sta lidí a třicet organizací. V celé vesnici však žije ještě více lidí.

Zkus popsat, jak to tam vypadá, nedovedu si to přesně představit.

Vesnička se nachází ve Findhornské zátoce kousek od moře. Krajina je tam lehce zvlněná písečnými dunami, porostlými pichlavou vegetací a borovicemi. Nejprve vznikl karavanový park, dodnes se tam zachoval ten původní zakladatelský — krásný modrý zaoblený karavan, a někteří zde pořád ještě v karavanech žijí. Ke konci šedesátých let byl vybudován prostor pro meditace a velké komunitní centrum se společenskou místností, kde se komunita setkává dodnes. O něco později svépomocí vystavěli takzvanou Univerzální halu, krásnou stavbu netypických tvarů, v níž se konají konference a různé akce i pro mnoho lidí.

Účastníci summitu před univerzitní halou, foto: Hana Bernardová.

Findhorn je součástí Globální sítě ekovesnic, které jsou definovány jako ekologicky, ekonomicky, kulturně a spirituálně udržitelné komunity. Dnes tu stojí asi devadesát ekologických domů, které z velké části využívají větrnou a solární energii. Odpadní vody jsou čištěny speciálním způsobem — v takzvané Living Machine, živém stroji, což je velký skleník s kontejnery a rostlinami, které jsou celoročně schopny za docela krátký čas pročistit veškerou odpadní vodu.

Je to opravdu pestré místo. Lidé jsou tu velmi kreativní, takže každý domeček je trochu jiný. Když se tu člověk prochází, najde spoustu inspirace. Probíhá tu mnoho nejrůznějších akcí a programů, na které přijíždějí lidé z celého světa. Jedná se o workshopy, semináře a konference zaměřené na holistické a ekologické vzdělávání, spiritualitu, seberozvoj. Taky tu nabízejí zkušenostní prožitkové týdny, kde si člověk může zažít, jaké to je žít v takové komunitě.

Pořád se tam daří pěstovat zeleninu a ovoce jako na počátku?

Daří, ale už tam samozřejmě není jen ona původní zahrada. Z té je v současnosti spíše místo k zastavení či meditaci, protože je tam nádherná energie. Lidé si zeleninu a ovoce pěstují ve svých vlastních zahrádkách.

Model je tedy takový, že členové komunity mají každý svůj příbytek, pak se scházejí na společné aktivity a všichni jsou nějak zapojeni? Mají nějaké rituály?

Ano, tak nějak, ale míra zapojení je proměnlivá. Někdo třeba na programech pracuje intenzivněji než jiní. Během roku pořádají různé slavnosti a jiné druhy příležitostí k setkávání. Žije tam spousta muzikantů a místních kapel, takže se scházejí na hudební večery a tanec. Jednou za týden mají takzvaný „otevřený mikrofon“ a kdokoli může přijít zazpívat píseň nebo něco zahrát. Umění a hudba zde lidi hodně spojují.

Co jsi cítila, když jsi do Findhornu přijela?

Přivítali mě nádherně, až mě to skoro dojalo. Přestože na summit přijelo skoro 350 účastníků, přišla se mě hlavní organizátorka zeptat, jestli nepotřebuju polštář (spala jsem totiž ve stanu. Na tak velké množství lidí to k mému překvapení probíhalo na velmi osobní úrovni. Měla jsem pocit, že je tu každý vítán a že je bezpečné tu být opravdu sama sebou. I dlouhodobí obyvatelé Findhornu toto říkají. Je to srdečné místo, kde se lidi vzájemně podporují. Udržuje se tu jakýsi duch, který přitahuje určitý typ lidí. Potkala jsem se tam s nemalou řadou lidí, kteří přijeli na nějakou akci a už zůstali, protože zjistili, že to je místo, kde chtějí žít, se kterým rezonují. A to se zase přenáší na všechny nově příchozí.

Teď k summitu samotnému. Jak probíhal a kdo se jej účastnil?

Záměrem organizátorů bylo dostat na summit pestré společenství lidí. Přitom nemělo jít jen o ty, kteří si to mohli dovolit, ale také o hosty z těch chudších zemí, z Jihu, z domorodých národů a tak dál. A to se povedlo. Podařilo se jim získat finance na to, aby mohli těmto účastníkům uhradit cestu. Nakonec přijelo zhruba 350 lidí z padesáti zemí světa, včetně zástupců domorodých kultur Afriky, Austrálie, Jižní Ameriky. Rovnoměrně byly též zastoupeny všechny generace, muži, ženy. Řekla bych, že se organizátorům podařilo udělat docela pestrý průřez civilizací.

Kresba zachycující dění na summitu (Deborah Koff-Chapin), foto: Hana Bernardová.

New Story Summit trval sedm dní. Od začátku bylo jasné, že setkání na takové téma se musí pojmout novým způsobem. Ale velkou otázkou bylo, jak to vlastně udělat, protože to bylo poprvé. Jedním ze zásadních témat bylo, jak dát setkání určitou strukturu, ale zároveň ho nepředefinovat, aby na něm opravdu mohlo vzniknout něco nového. Tuto výzvu se částečně podařilo naplnit, a částečně ne. Summit měl tři hlavní fáze. První dva dny se zasévala semínka. V druhé části byl vytvořen prostor pro vše, co se potřebovalo vyjevit. A v té poslední se pak splétala vlákna nitek, které se objevily. Byl to neustálý tanec mezi připraveným programem na straně jedné, a následováním aktuálních impulsů na straně druhé, ať již jsme pobývali společně, nebo v menších skupinkách. Součástí těch neplánovaných aktivit bylo také několik silných a nezapomenutelných rituálů, které nabídli lidé z domorodých kmenů, šamani a šamanky, pro něž je právě takový způsob práce přirozený.

A dostali jste se k obrysům onoho nového příběhu?

Hodně jsem nad tím přemýšlela. Ne že bychom nový příběh nějak nadefinovali, to myslím ani nebyl záměr. Spíše jsme pochopili, že neexistuje jedno řešení, jedna cesta, ale že jich je mnoho a že je důležité se propojovat a vědět o sobě. Už jenom vědomí, že na světě žije spousta lidí, kterým záleží na dalším osudu lidstva na této planetě, a to, že jsme se mohli potkat, je velmi přínosné. Propojili se lidé, kteří by se jinak nepotkali, a vznikla z toho celá řada nových spoluprací.

V průběhu postupného propojování skupiny jsem též zaznamenala vznik kolektivní inteligence. Celková nálada se od prvního dne proměňovala a skupina se stmelovala, až byla schopná fungovat jako jeden organismus, navzdory vší diverzitě a pestrosti. Projevilo se to pak třeba na způsobu komunikace, na schopnosti domluvit se, na kvalitě energie. Toto skupinové naladění je dalším střípkem nového příběhu, protože žití ve společenství znamená, že jsme schopni fungovat ještě jiným způsobem, než pouze individuálním.

Úplně na konci při závěrečném rituálu, když se sfoukávala svíčka, jsem cítila, jako bychom se všichni v sále ocitli mimo čas a prostor. Opravdu posvátná atmosféra. Vybavil se mi v tu chvíli obraz z filmu Avatar, kde je celé společenství propojeno pod velkým stromem Eywa. Těžko se to slovy popisuje. Vnímám, že celá ta akce byla velkým pohybem či impulsem, ať už energeticky nebo fyzicky, a ten vyvolal vlny, které se rozjely do celého světa. Lze těžko domyslet, co všechno to ovlivnilo a na jaké úrovni, ale vím, že to byla zase jedna z dobrých vln, která způsobí další vlnky…

A to organizátoři zamýšleli?

Určitě. Ještě jsem si uvědomila, že pro nový příběh je potřeba vytvářet nový prostor. Pořadatelům summitu se jej do určité míry vytvořit podařilo. K něčemu podobnému jsem došla i v mé dizertaci. Představuju si to tak, že žijeme v nějakém příběhu, a ten už je samozřejmě plný svých vlastních schémat a struktur, je jimi definován. A aby do něj mohlo vstoupit to nové, neznamená to, že je musíme nutně vykonstruovat, ale že je nutné pro to vytvořit podmínky. A někdy to může být „jenom“ o tom, že se na chvíli zastavíme a přestaneme něco pořád freneticky dělat, jinými slovy přestaneme tomu překážet.  

Jak dlouho se akce připravovala?

Ta akce se připravovala dva roky. Nápad uspořádat New Story Summit vznikl během oslav padesátého výročí od založení Findhornu. Slyšela jsem, že asi v půlce příprav se stala zajímavá věc. Uvědomili si totiž, že když bude akce financovaná podle starého modelu účastnických poplatků, že tím bude pořád podporován starý příběh. Takže sebrali odvahu a přestože na tom nebyli finančně nijak skvěle, rozhodli se celou akci zorganizovat na principech ekonomiky daru. Vypadalo to tak, že sice zveřejnili částku, kterou by to normálně stálo, ale nechali každého účastníka rozhodnout, kolik nakonec zaplatí. Což samozřejmě umožnilo přijet i lidem, kteří by si to normálně nemohli dovolit. A k překvapení většiny, jim to vyšlo. Byl o tom pak napsán celý report, z kterého vyplynulo, že nelze počítat jen peníze, aby bylo možné vyčíslit všechny přínosy, které jim tato volba přinesla. Zároveň to byl pro ně impulz, který ovlivní jejich přístup k financování budoucích akcí, které ve Findhornu pořádají.

Jsi s někým ze summitu v kontaktu?

Ano, s pár lidmi, a zároveň vím, že mám možnost se spojit s kýmkoliv zúčastníků, když to bude kvůli nějakému projektu potřeba.

Proč vlastně „nový“ příběh?

Hodně se o tom diskutovalo. Padaly samozřejmě i další návrhy. Třeba „celý příběh“ nebo „příběh, který slouží“… Protože pro mnoho lidí v sobě Nový příběh nese existenci starého příběhu, který je vnímán jako špatný. Jenže z holistického pohledu jde spíš o to uctít, čím jsme prošli, poučit se z toho a jít dál; takže pak nejde o boj mezi starým a novým, ale o vývoj. Já sdílím názor, že náš současný příběh není úplný a že potřebujeme dospět k celistvému, celému příběhu, a to jako jednotlivci i jako lidstvo.

S kým ses na konferenci setkala?

Velmi silně na mě zapůsobil například Charles Eisenstein na jeho workshopu Vyslanci z budoucnosti. Pomocí meditace nás dokázal přenést do budoucnosti vzdálené řekněme dvě stě let, kdy už funguje svět, po kterém naše srdce touží. Pak jsme se jako vyslanci z budoucnosti vrátili k lidem v přítomnosti a oni se nás mohli na cokoli ptát. V tom naladění jsme byli ve stavu, kdy nebyl problém na ty otázky odpovídat a živě si představit budoucí svět. Bylo možné to ochutnat, zažít. Cítila jsem, jak mi to otevíralo srdce. Spoustě lidem šly slzy do očí.

Přilétající divoké husy, foto: Hana Bernardová.

Jinak na summit přijeli zástupci komunit, ekovesniček, různých občanských sdružení a hnutí, lidé působící v oblasti seberozvoje, spirituality, leadershipu, umělci, spisovatelé, novináři, podnikatelé, ekologové, studenti, šamani z domorodých kultur. Zmíním aspoň pár jmen: Polly Higgins, která se zasazuje za práva Země a živých ekosystémů. Gigi Coyle, která přinesla do Evropy praktiku Councilového kruhu. Satish Kumar, indický mírový aktivista, editor a zakladatel Schumacher College.

Co sis odnesla ty osobně?

Moje nejsilnější momenty se odehrály během rituálů. Jeden z nich vedla africká žena na téma usmíření a rovnováhy vztahů mezi muži a ženami. Toto téma opakovaně vyvstávalo na povrch a ukazovalo se jako klíčové pro rovnováhu světa. Další pro mě zásadní rituál vedla Cynthia Jurs z Nového Mexika, která pracuje s posvátnými hliněnými vázami. Ty se ukládají s určitými dary a modlitbami do země, kde pak konají svoji práci — léčí Zemi i nás, společenství. Tuto praxi jí před více než dvaceti pěti lety předali tibetští lámové a za tu dobu už bylo po celé zeměkouli uloženo kolem třiceti váz, takže dohromady tvoří jakousi léčivou mandalu. Cynthia přivezla jednu z těch malých váziček i na summit a nabídla účastníkům možnost se zúčastnit rituálu vkládání motliteb. Nakonec jsme rozhodli, že tato váza zůstane ve Findhornu, a až přijde její čas, bude zde uložena do země, aby přispívala k léčení a podpoře tohoto místa. (Findhornská váza byla uložena do země v místě původní zahrady 26. října 2015, rok po konání summitu — pozn. aut.)

Co se odehrávalo mezi programem?

Lidé si samozřejmě povídali, seznamovali se, muzicírovali nebo tančili. Vyslechla jsem mnoho inspirujících příběhů. Nebo jsem se takhle jednou u večeře dala do řeči s Kaiou z Kanady. Ona napsala knížku o své vizi světa, a když jsem s ní sdílela tu svou, tak mi řekla: „Ty jsi snad první člověk, kterého jsem potkala, jehož vize je skoro totožná.“ Takže vznikala taková magická setkání.

V den, kdy summit začal, přiletěly na zimu divoké husy. A celý týden, přes všechny předpovědi, bylo úplně nádherně a teplo. Mohli jsme být venku, jíst na trávníku, prostě krása. A poslední den začalo lít a přišel podzim. Místní říkali: „Nám se to stává. Když jde o něco důležitého, příroda s námi spolupracuje.“

Připravila Kateřina Jonášová, Učíme se příběhy, www.ucimesepribehy.cz. Další 7.G rozhovory najdete TADY.

[30. ledna 2016]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G



  Související články:


  Související fotogalerie:

New Story Summit

22. 2016, 20 fotek
valapublishers.coop

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.