graphic-header
Občanský kalendář » «»

duben 2014

2014-3&clndr_act=2014-4-25
2014-5&clndr_act=2014-4-25
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6
7 8 9
10
pátek 10. dubna   »   1 událost
11
pátek 11. dubna   »   1 událost
12
pátek 12. dubna   »   3 události
13
pátek 13. dubna   »   1 událost
14
pátek 14. dubna   »   1 událost
15 16
17
pátek 17. dubna   »   1 událost
18
19
pátek 19. dubna   »   1 událost
20
pátek 20. dubna   »   1 událost
21
pátek 21. dubna   »   1 událost
22
pátek 22. dubna   »   2 události
23
pátek 23. dubna   »   1 událost
24
pátek 24. dubna   »   1 událost
25
pátek 25. dubna (dnes)   »   1 událost
26
pátek 26. dubna   »   1 událost
27
pátek 27. dubna   »   1 událost
28
pátek 28. dubna   »   1 událost
29
pátek 29. dubna   »   1 událost
30
pátek 30. dubna   »   1 událost
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

Všechno je bio, né?

Sedmá generace feat. Inventura.

Anketa »

Kdo a co nakrmí Afriku především?

Monsanto a spol.

velcí pěstitelé

drobní farmáři

rozvojová spolupráce

programy OSN

odpuštění dluhů nejchudším

aktivní klimatická politika

víra v lepší zítřky

nic, chudých bude přibývat

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2012  »

Josef Velek: ekologický ombudsman 80. let
autor/ka: Jakub Patočka 

Jakub Patočka

Josef Velek: ekologický ombudsman 80. let

Co mělo být původně připomenutím pozapomenuté legendy ekologického novináře a aktivisty, se vyvinulo v poznámku o odvaze za časů Husákovy normalizace. Kupodivu tato výtečná vlastnost nebyla vyhrazena pouze světu disidentů.

Josef Velek (1939—1990) byl ekologický aktivista a novinář, který se v čase Husákovy normalizace pokoušel chránit přírodu. Používal k tomu dva nástroje: Hnutí Brontosaurus, které se mu podařilo v roce 1974 iniciovat na půdě Socialistického svazu mládeže, a své zaměstnání redaktora Mladého světa. Díky svému mimořádnému pracovnímu výkonu, družné bohémské povaze, ochotě pomáhat všude, kde to v rámci poměrně velmi restriktivního systému bylo jen trochu možné, a tragickému skonu hned na počátku nových poměrů se stal legendou — přesněji řečeno polozapomenutou legendou pro zasvěcené.

Nenaplněné očekávání

Ačkoli to není mému způsobu práce vlastní, musím zde být stručně osobní: záměr redakce Sedmé generace připomenout Josefa Velka jsem vřele přivítal, ale současně jsem doufal, že se úkolu zhostí někdo z těch, kteří jej osobně znali. Sám jsem se s ním poznat osobně nestihl, pamatoval jsem si jej pouze jako autora knihy ekologických reportáží Příběhy pro dvě nohy vydané v roce 1988. Když se ukázalo, že se chvályhodného záměru o Velkovi napsat nikdo jiný neujme, knihu jsem si spolu s podobným svazkem Muž přes plot, vydaným v roce 1989, přečetl znovu.

Bral jsem to jako příležitost ověřit si, nakolik je moje vzpomínka na Velka coby neohroženého bojovníka za přírodu a obratného autora přesná. Předpokládal jsem, že by jeho textům mohla přidat nový šarm tíha hlubokého zklamání z vývoje po roce 1989, a to nejen v ohledu ekologickém, ale i co do vývoje médií a novinářství. Těšil jsem se, co všechno mi umožní ilustrovat vybrané pasáže z jeho textů. Upřímně musím doznat hned na tomto místě, že z tohoto hlediska jsou knihy Josefa Velka zklamáním.

Zvláštní smysl číst je dnes už po mém soudu nemá, rozhodně ne jako inspiraci pro dnešní psaní a jen velmi omezeně jako vzor pro občanské působení v zájmu přírody. Posloužit snad mohou jako svébytný dokument o žalostném stavu oficiální ochrany přírody v 80. letech, o úrovni tehdejšího správního práva ve vztahu k životnímu prostředí a v něčem snad rovněž jako ilustrace tehdejší kultury každodennosti, i když ty se najdou relativně hojně i jinde, navíc v přístupnější podobě a propracovanější.

Otřesení legendy

Kniha Muž přes plot vyšla v roce 1989 ve Středočeském nakladatelství v nákladu padesát tisíc výtisků, Příběhy pro dvě nohy o rok dříve v nakladatelství Práce dokonce v nákladu osmaosmdesát tisíc výtisků. Předpokládám, že se tehdy většina z nich prodala, a po antikvariátech je nevídám. Kdo byli jejich čtenáři, co jim z četby obou knih utkvělo a co je s nimi — s těmi čtenáři i s těmi knihami — dnes?

Oba tituly jsou si formálně podobné. Poměrně rozsáhlé kapitoly jsou psány způsobem, s nímž se člověk dnes již nesetká, ale těžko říci, zda je to špatně. Velek nepopisuje jen to, co zjistil, ale poměrně podrobně také to, jak to zjišťoval. Výsledkem je nevšedně upovídaný sloh, který se autor pokouší ozvláštňovat literárními prostředky, což se mu někdy daří více (spíše v Příbězích pro dvě nohy), ale velmi často vůbec ne (zpravidla v Muži přes plot).

Automobil třeba nazve bez zjevné příčiny „asfaltoletem“. V textu často zadrnčí žurnalistické klišé: „Únor si podával kalendář s březnem a na silnicích nebyl pro auta žádný med.“ Často text zatěžují šroubované sportovní příměry, z jednoho z nich se mimochodem dovíme, že v proslulém finále Davisova poháru mezi Československem a Itálií v roce 1980 nám k vítězství dopomohly krajně sporné výroky rozhodčího. Autor občas sklouzne k protivné familiérnosti: „Znal jsem kluky ze správy chráněné oblasti v rychnovském zámku a dost mě jejich bota mrzela.“

Na dvou místech je Velek dokonce zcela nepřijatelně nekorektní. V jedné reportáži vypráví o válečném hrdinovi na penzi Kudláčkovi, který se pokouší zvelebovat dvůr jednoho vysočanského činžáku. Přitom naráží na odpor sousedky, jež má zálibu v krmení holubů a hrdliček. Skrze tyto své koníčky se oba penzisté ocitnou ve sporu. Velek nad anonymy pro pana Kudláčka napsal: „Občas našel některé z těchto vzkazů a rad ve své poštovní schránce, ale potom potkal paní Zdobinskou nebo jiného z laskavých obyvatel domů a uslyšel: „Jo, pantátu Kudláčka nemít, to bychom tady koukali do cikánského lágru!“ a bylo zase dobře.“ Uf, uf.

Reportáž o snaze zachránit stromy na dvoře jedné okresní nemocnice je prodchnuta tolika sexistickými narážkami k osobě terapeutky, která autora požádala o pomoc, že autor sám zaznamenává v jednom dialogu její výhradu, a ještě se nad ní pozastavuje:

„— No jo vlastně!… Barboro, vy máte i velký mozek!

— A vy jste hulvát!

Teď jsem zase mlčel já.

— Nezlobte se, přehnala jsem to!… Jak ale můžete v takové chvíli myslet na něco jiného než na stromy?!

Bylo to naposledy, co jsem slyšel její hlas.“

Tato směs trapnosti a nemístného patosu, do něhož Velek bohužel upadá poměrně často, je asi vůbec nejnižším bodem v obou jeho knihách, ale k otřesení legendou celkem postačuje.

Zdeúřední půvaby

Obsahově rovněž bohužel jen málokterý text v Muži přes plot překročí rámec komunální kritiky, sousedských či vesnických sporů o stromy. Je zde ovšem několik cenných příspěvků k dějinám míst. Jedna z kapitol například popisuje vznik koniklecové rezervace v Brně na Kamenném vrchu; a není bez zajímavosti, že autor tu musí čtenářům po lopatě vyložit, co znamená termín „interpelace“. V jiné kapitole působivě líčí zánik botanické zahrady v Turnově.

Příběhy pro dvě nohy, byť i ony ve srovnatelné míře trpí formálními neduhy, jsou přece jen mnohem zajímavější, už díky daleko větší tematické pestrosti. Kapitoly se zabývají výbuchy bioplynu ve špatně uskladněné kejdě, nesnázemi při reintrodukci šelem a dravců, protizákonnou likvidací mazutu v jednom podniku, nelegálními skládkami, bělokarpatskými loukami a podobně. Jedna srdceryvná kapitola líčí dvě úmrtí dětí, zapříčiněná nedbalostí v obou případech nejen bezpečnostní, ale též ekologickou.

K nejlepším pasážím v obou knihách patří obratně vybrané citace ilustrující úřední jazyk tehdejší moci: „Předsedající nás označil ,výrobním výborem konečného technického řešení návrhu revize průtahu silnice I 35 Turnovem‘, na rozdíl od zástupců jiných 18 organizací, kteří se měli sejít za týden a vytvořit ,výrobní výbor k projednání inženýrských sítí pro revizi průtahu‘.“ Čtenář tu zalituje, že se suchou ironií nepracoval Velek častěji.

Chytrý přítel

Obě knihy provázejí ilustrace Vladimíra Jiránka, natolik zdařilé, až člověk pocítí touhu parafrázovat anekdotu původně vyprávěnou o Ivanu Mládkovi: „Víte, co bylo za komunismu lepší? — Jiránek.“ Vzhledem k Velkovu rozšafnému stylu nepřekvapí, že rovněž o svém přátelství s kreslířem Jiránkem podává v jedné kapitole — jmenuje se Medvěd — poměrně detailní svědectví. Dovídáme se, že Velek spolu s Jiránkem chodívali kupovat tukové rohlíky a také, co mu Jiránek jednou pověděl: „Víš, jaký je mezi námi rozdíl? Ty jsi odvážný a já jsem chytrý. Zůstaň raději u toho psaní!“

Výrok je sice možné číst i jako bezděčné vysvětlení kreslířova příklonu ke konformní klausovské pravici pro roce 1989, nicméně my jej nyní vezměme jako pozvání k rozvaze nad povahou Velkova občanského aktivismu. Zajímavá je totiž zvláště z dnešního hlediska charakteristika Velka jako muže odvážného. V současnosti jsme totiž zvyklí ve vztahu k Husákovu režimu odvahu vyhrazovat lidem působícím mimo oficiální struktury, v disentu. Navzdory tomu ale Josef Velek nepochybně nevšední odvahou vynikal.

V rámci oficiálních struktur sváděl tuhé zápasy, o jejichž konkrétním smyslu netřeba pochybovat. Z jeho podrobného psaní je zřejmé, že k nim využíval neformální rozsáhlou síť přátel ve výzkumných ústavech, v justici, v médiích. Mechanismům tvorby rozhodnutí v Husákově režimu dobře rozuměl a počínal si, jak jen mohl, vynalézavě. V jednom z případů dokonce nechal připravit stížnost sám na sebe, že kryje nepravost, aby se danou věcí kontrola musela zabývat a on mohl špatný úmysl zmařit.

Šelma kňava

V touze zjistit, zda Velkovi jako autorovi na základě četby obou jeho posledních knih nekřivdím (už v roce 1980 vydal podobný svazek reportáží Jak jsem bránil přírodu a napsal také tři cestopisy), jsem se v knihovně ponořil do Mladých světů z let 1986 a 1989. Josef Velek jako redaktor imponuje především pracovitostí. Každý týden připravoval v týdeníku Mladý svět rubriku Zápisník Brontosaura tvořící pravidelnou součást stránky s dopisy čtenářů. Podobný žánr si v dnešních médiích vůbec nedokážeme představit: Velek zde takřka jako v zápisu ze schůze popisuje, jakou stížnost od koho dostal, čeho se týkala a komu ji přeposlal k vyřízení, případně se zabývá interní agendou Hnutí Brontosaurus.

Jeho záběr byl natolik rozsáhlý, že se nevyvaroval omylů a chyb. V několika případech sám líčí, jak nejprve věřil stěžovateli, pak na základě reakce napadeného zveřejnil omluvu, a teprve když mu přišly další reakce, že původní stížnost byla pravdivá, se na místo osobně vypravil, aby zjistil, jak se věci skutečně mají. Jindy se stal obětí kanadského žertíku svých přátel přírodovědců, od nichž si coby původním vzděláním elektrotechnik nechal namluvit, že v Jeseníkách je bezprostředně ohrožena vyhynutím smyšlená kunovitá šelma kňava, a na stránkách oficiálního tiskového orgánu SSM se pak po určitý čas dovolával její záchrany.

To byla daň za neuvěřitelný rozsah jeho agendy. I z jeho knih je zřejmé, že se postupně vypracoval v cosi jako neformálního ekologického ombudsmana Husákova režimu. Na mnoha místech pomohl zachránit stromy, odstranit nelegální skládku, zachovat vzácný krajinný prvek. Na druhou stranu, aby si mohl své výsadní postavení udržet, musel respektovat totalitním režimem pevně dané meze. To znamenalo jednak o některých věcech nepsat a o jiných psát způsobem, jímž se pyšnit nelze.

Čistá voda, čistý vzduch

Nad Mladým světem z roku 1986, z doby rozbřesku perestrojky, jsem s údivem zjistil, že je médiem skutečně horším i nežli dnešní Reflex. V pravidelných sloupcích na třetí straně se střídali Štrougal, Husák, Jakeš, Biľak, což by ještě nebylo tak strašné: lze to brát jako analogii prostoru dnes obsazeného inzercí. Nicméně hned v prvním čísle ročníku 1986 nelze přehlédnout kulatý stůl redakce s Milošem Jakešem, jehož se musel spolu s šesti dalšími kolegy účastnit i Josef Velek.

Mohl či musel v jeho rámci položit jednu otázku týkající se ekologie: „Pokud víme, soustřeďuje se příští pětiletka především na čistotu vod. A co bude s ovzduším?“ Z Jakešovy odpovědi se nedovíme o věci samé nic a o něm osobně jen tolik, kolik už známe z jeho legendárního projevu na Červeném hrádku.

Reprodukce z Mladého světa 1986, Josef Velek třetí zprava

Foto: Reprodukce z Mladého světa 1986, Josef Velek třetí zprava.

Ročník 1986 jsem si nevybral náhodou, byl to rok, kdy černobylskou elektrárnu postihla katastrofa, na jejíž důsledky doplácejí svým zdravím lidé po celé Evropě podnes. První zmínku o ní jsem v Mladém světě našel v druhé půli května 1986, kde značka KN pod titulkem „Odsouzeníhodná kampaň“ píše v rubrice Ze světa o zákazech dovozu potravin ze socialistických zemí, které charakterizuje jako „zneužití neštěstí v Černobylu k politickým cílům“.

Velek musel tolerovat, že noviny, v nichž pracuje, rutinně lžou a kryjí hanebnosti. Současně bylo jeho postavení poměrně privilegované. Cestoval po přírodních krásách tehdejšího sovětského bloku a těšil se výsadám novináře z listu, který byl tiskovým orgánem Socialistického svazu mládeže. Je na místě na to upozornit, poněvadž v totožné době u nás působili ochránci přírody jako Ivan Dejmal či Petr Kužvart, kteří za možnost svobodně mluvit o ekologické devastaci i jiných společenských nešvarech platili hrubými ústrky, postavením bez privilegií; a samozřejmě i menším vlivem.

Přitom ekologičtí disidenti měli vazby k mnoha lidem v oficiálních strukturách, bez nichž by nemohly vzniknout například zasvěcené dokumenty Charty 77 či později Ekologické společnosti k otázkám ochrany přírody a životního prostředí. Je jasné, že lidé jako Bedřich Moldan, Václav Mezřický či Josef Varoušek brali své úsilí za součást totožné snahy jako počínání ekologických i ostatních disidentů.

Tváří tvář normalizaci

Není třeba pochybovat, že Josef Velek s prolínáním disidentů a smělejších segmentů oficiálních struktur sympatizoval. Je rovněž docela dobře možné, že sám musel být opatrnější vzhledem ke svému mimořádně exponovanému postavení. Leccos o jeho smýšlení nicméně napovídá, že první materiál, který zveřejnil v Mladém světě v roce 1989, byl rozsáhlý rozhovor s Jaroslavem Foglarem.

Velek byl příslušníkem generace, která formulovala svou životní strategii tváří v tvář Husákově normalizaci a pod tíhou zkušeností z rozdrceného Československého jara 1968. Její převážná část počítala s neměnným rozdělením světa do dvou bloků a vycházela z předpokladu, že během svého života nemohou se systémovou změnou počítat. Přistoupili na určitou míru kompromisu a v jeho rámci dělali pro nápravu věcí veřejných, co mohli. Ale v roce 1989 jeho perspektiva už evidentně procházela revizí. Kam by v nových poměrech dospěl, je otázka, o které se můžeme bohužel jen dohadovat.

Vrátíme-li se k jeho životní dráze před rokem 1989, musíme uznat, že chytrý Vladimír Jiránek měl pravdu: Josef Velek, jakkoli se musel opatrně a často přikrčeně pohybovat ve stanovených mezích, nepochybně odvážný byl. V případech, kterým se věnoval, hrozily pachatelům škod citelné pokuty, často i trestní postihy, ba i vězení. Josef Velek tak opakovaně čelil výhrůžkám a zastrašování.

Mnozí z jeho přátel nikdy neuvěří, že jeho smrt při potápění v Rudém moři v roce 1990 byla dílem nešťastné náhody. Jisté je jedno: pro ekologické hnutí byl jeho předčasný tragický odchod obrovskou ztrátou.

Autor, první šéfredaktor Sedmé generace (1991—1999), je dnes vydavatelem a šéfredaktorem internetového Deníku Referendum.

[14. dubna 2012]

  Líbí se vám tento článek?
  Chcete autora finančně odměnit?
 
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Romana Kyselová - Zásadka - 11. 3. 2014 12:03

Paní Jana Velková má pořád chatu na Zásadce u Mnichova Hradiště, jezdí tam docela často v létě na víkendy, zkuste se tam někdy stavit, její syn tam trvale bydlí, mám na ní i tel, ale nevím, zda je ještě platný a zda ho můžu rozdávat..:-)

Václav Šouta - Sobotka - 17. 11. 2013 08:06

Znal jsem Pepu i jeho manželku Janu osobně.Měl chatu u Mnichova Hradiště a já mu tam prováděl rozvod elektroinstalace.Potom když mě věnoval knížku,tak jsem se dočetl,že měl vystudovanou vysokouškolu Elektro.Seznámil jsem se s ním přes CHKO v Turnově,kde v té době byl vedoucí Jindra Zeman a já pracoval jako revizní technik elektrických zařízení u St.pam.péče v Pardubicích a na hradě Kost jsem měl zázemí.Měl jsem přidělené služ.auto,denně jsem vyjížděl po zámcích Vč.kraje.Několikrát byl Pepa s manželkou u nás v domě v Sobotce na návštěvě a také jsme jeli všichni na večeři do Čínské restaurace.Já jsem s montážní partou v roce 1968 prováděl komplektní GO na zámku Opočno,jak se říká od sklepa až po půdu.Tím to neskončilo.Další rok 1969 jsem tu samou práci prováděl na zámku v Častolovicích,Doudleby,Skalka a pod.Největší ale byla celková rekonstrukce zámku v Litomyšli která musela byt hotová v roce 1974 k výročí nar.B.Smetany.Tak to je jen malý výčet toho jak jsem znal Pepu Velka.Jeho tragický konec mě hodně zaskočil.Věděl toho na vysoké příslušníky total.režimu moc a byla obavy ,že bude o všem psát.Proto myslím,že ta jeho tragická smrt nebyla náhodná.Rád bych se chtěl někdy setkat s paní Janou Velkovou,bohužel nemám žádný kontakt.


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.