graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-24
2017-12&clndr_act=2017-11-24
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 6/2015  »

Lesem nelesem
autor/ka: Údolní niva Svratky, foto: Petr Jelínek (vše).  

Petr Jelínek

Lesem nelesem

Lesy hluboce zakořenily nejen v naší krajině, ale i v naší kultuře. Málokdo z nás ale ví, kde se tady vůbec vzaly, jaké příběhy prožily a jak rozmanité je máme. V tomto článku to tedy vezmeme pěkně od lesa (a neopomeneme ani bezlesí).

Lesy se na našem území začaly rozvíjet po oteplení evropského klimatu před asi dvanácti tisíci lety. V glaciálu (tedy během kontinentálního zalednění) tu bylo chladněji, ale také méně pršelo. Na jižní Moravě dostávala vegetace na sklonku doby ledové jen třetinu vláhy, kolik jí má dnes. Nejteplejší část dnešní České republiky tvořily stepi, které nezapadaly nutně sněhem ani v chladivé zimě. To umožňovalo spásačům krajinu využívat během celého roku. S nimi se do teplejších krajin dnešní České republiky v zimním období přemístili i pravěcí lidé. Ti měli značný vliv na krajinu již v tomto období, neboť zarůstající území vypalovali.

Ve vyšších polohách převládala mozaika tajgy a tundry, kterou dnes můžeme v mnohem nepatrnějším rozložení obdivovat v hraničních horách. Sem v letních měsících migrovala za potravou stáda býložravců, kteří se v zimě drželi v nížinách. Chladnomilné druhy rostlin po oteplení ustupovaly do hor, teplomilné se k nám šířily z jižních teplejších částí Evropy. Jehličnaté středohoří nahradily dubové a bukové lesy, na horách se ustálila společenstva hercynské směsi: jedle, buku a smrku.

Archeologové ještě několik tisíc let po skončení doby ledové dokládají přítomnost koní a turů. Zvířata a ohněm vybavený člověk doby kamenné udržoval bezlesí i v mnohem příznivějším klimatu doby poledové, kdy se k nám šířily z jižních refugií listnaté lesy. Takto se mohla příroda v nejteplejší části Moravy a Čech udržet po dlouhou dobu v mozaice, kde vedle přibývajícího lesa existovala pastevní bezlesí. Intenzivní pastevní činnost v nižších polohách v neolitu nahradil domestikovaný dobytek, který udržel část pleistocénní stepní vegetace na nově vznikajících pastvinách. Ty s nejzachovalejší skladbou dnes chráníme v řadě rezervací nižších poloh, především v dlouhodobě obydlených částech naší krajiny. Říkáme jim většinou přírodní památky, které obdobně jako památky kulturní uchovávají vzpomínky na něco minulé, tady na pleistocénní přírodu — chladné a suché stepi. Bez lidské nebo pastevní činnosti by v dnešním vlhčím a teplejším klimatu zarostly lesem.

Starobylý les

Lesní prostředí se vyvíjelo především od středních nadmořských výšek, kde vliv lidské civilizace a pastvy nebyl tak intenzivní. Řada druhů lesního prostředí přišla z jihu, rozšířily se společně s lesem, který přečkal v jihoevropských refugiích doby ledové. Refugia nemusela být od našich hranic daleko, mohla se nalézat v podhůří Alp nebo východní Evropy. V dnešním Maďarsku například přečkal poslední dobu ledovou i dub. Nižší oblasti střední Evropy pokryla mozaika lesa a bezlesí s přerušovanou činností velkých stád spásačů a člověka doby kamenné. Lesy trvale pokryly především strmé svahy kolem vodních toků, kde se řeky prodíraly z našeho území k moři. I zde byl vliv lidské činnosti patrný, ale málokdy narušil vzmáhající se les zcela. Teplomilné doubravy a habrové lesy teplé části Moravy, Čech a Slezska hostí nejvyšší množství druhů rostlin a živočichů, z nichž většina z nich k nám přivandrovala v době poledové. Takové přírody se zachovalo velmi málo, ve větších územích spíše v temperátních (opadavých) lesích Rumunska nebo Ukrajiny, kde se dosud vzácně nacházejí dubové pralesy.

Rosnička, lom u Křtin.

Ve světlých lesích nížin postupně ubývalo velkých býložravců, neolitický člověk postupně vytlačoval přirozené druhy z lesů dále od obydlených oblastí tak, jako likvidoval konkurenční druhy — šelmy. Ty totiž ohrožovaly stáda dobytka. Z naší krajiny postupně vymizel lev, zubr a tur a rovněž malé druhy bezobratlých, které tyto obry doprovázely. Zbytky biodiverzity rozmanitých ekosystémů nižších poloh chráníme v řadě rezervací, často s nutností tato území uměle prosvětlovat. Tak jako na současných stepích — pastvinách chráněných v přírodních památkách musíme pást či kosit trávu, aby se nám druhy organismů z doby ledové zachovaly, musíme prosvětlovat i lesy nižších poloh. Řada vzácných a dnes často silně ohrožených teplomilných lesních druhů totiž vyžaduje světliny. Ty vznikaly v pravěké krajině doby poledové pastvou býložravců nebo činností člověka.

Ukázkou takové krajiny je moravská Hodonínská Dúbrava. Světlý les pamatující těžby dubového dřeva na sudy a dřevin v podrostu na tyče a palivo dnes nazýváme střední les nebo pařezina. Pravěké využívání lesa v okolí sídlišť osídlených již od neolitu se na mnoha místech zachovalo do minulého století. S tím i rozmanitost světlého lesa. V Národní přírodní památce Hodonínská Dúbrava roste patrně největší počet druhů rostlin na jediném hektaru — více než sto padesát. Střídají se tu světlomilné druhy mírných svahů a druhy střídavě podmáčených půd, takže tu najdeme pospolu čtyři druhy kosatců, gladioly nebo deset druhů orchidejí. Podobná území potřebují ochranu i v lužní oblasti Moravy, na soutoku Moravy a Dyje, území, kde se nedaří zřídit velkoplošné chráněné území a hospodaří se dosud holosečně.

Starý kulturní les, který hostí plejádu rostlinných a živočišných druhů, dnes nazýváme starobylý les. Les je to kulturní, donedávna se v něm hospodařilo výmladkově, tedy tak, že se silnější pruty řezaly na otop a tyče do plotů. Z pařezů, které takto vznikají, znovu narostou mladé výhony. Známe to u lísky, ale takto se používaly téměř všechny listnaté stromy v blízkosti sídel po celém území Evropy. Místy se ponechávaly velké semenné stromy jako stavební dřevo; takovému lesu pak říkáme les střední. Starobylé lesy nejsou pralesy, jsou to lesy dodnes využívané k těžbě dřeva, využívaly se někdy již dlouhodobě, ojediněle už od pravěku. Celé lesní společenstvo je ale takovým využíváním velmi málo pozměněno a některé tamější druhy rostlin a živočichů nikde jinde nenajdeme.

Lesy přírodní pralesy

Zachovalé pralesy najdeme až od středních poloh. I tyto lesy člověk navštěvoval a těžil zde téměř po celém území střední Evropy dřevo, sbíral rostliny a lovil. Přesto většinou postupoval jednotlivým přístupem, vybíral velké stromy, které odtud dopravoval do nižších poloh, a tak ekosystém narušoval jen nepatrně. Narušovaly jej však i přírodní cykly, kam můžeme zahrnout povodně, vichřice, sesuvy a jiné přirozené disturbance. Les se po takové lokální katastrofě vždy opět vzpamatoval a vrátil do rovnovážné, stabilní polohy. Ekologická stabilita, jak této schopnosti přírodě blízkých společenstev říkáme, byla velmi vysoká. Dokonce i horské pralesy, kde přírodní živly narušují přirozené prostředí nejvážněji, směřovaly vždy k ustálenému společenstvu, kterému říkáme klimax. Na Šumavě a v dalších vysokých horách, kde už rostou přirozeně smrky, k rozsáhlým větrným smrštím, které přelámaly a vyvrátily stromy na velkém území, docházelo pravidelně i v minulosti, kdy ještě člověk neměl takovou ničivou sílu jako příroda.

Rybníky Hlinavky.

Pralesy se tedy vyvíjely jinak v nižších polohách a jinak na horách. Navíc se lišila i dyna­mika, tedy cykly, v nichž se les obnovoval. V nižších a středních polohách nevznikaly velké přírodníholiny, půda zůstávala většinou stále krytá porostem nebo rozkláda­jícím se dřevem. To dokázalo nasát v době intenzivních dešťů obrovské objemy vody, další voda se zasakovala hluboko do země chodbičkami po odumřelém dřevě. V sušší části roku les pomalu vodu vypouštěl. Ve vyš­ších polohách docházelo ve střední Evropě i k velkoplošnému rozpadu lesních eko­systémů, vichřice polámala stromy na rozsáhlém území a lesní společenství se tam začalo vyvíjet nanovo díky pionýrským dřevinám. Tomuto procesu říkáme sukcese.

Středoevropské pralesy nížin jsou dubové nebo habrové a vytvořily se vzácně, neboť v nižších polohách člověk působil už v pleistocénu (tedy před více než deseti tisíci lety). Nížinné pralesy středoevropského prostoru bychom našli jen vzácně v zařízlých str­mých údolích, kde vedle dubu rostou také javory, habry, lípy a jilmy. Spíše než v čes­kém prostoru zůstaly v přírodním stavu v Karpatech. Bukových pralesů středních poloh nám po intenzivním lesnickém hospodaření takémoc nezbylo. Pralesovité bučiny vzácně najdeme také v místech strmého te­rénu. Bučina může dorůstat až padesáti metrů a dožít se i 400 let, spíše však méně — z dřevin dominujících pralesům střední Evropy patří spíše ke krátkověkým.

Pralesy horských poloh tvoří směs buku, jedle a smrku a ty nám díky své odlehlosti a obtížné dostupnosti zůstaly tu a tam zachovány. Nejznámější jsou Boubínský prales a Žofínský prales v jižních Čechách, ale zachovalejší pralesy najdeme opět v Karpatech, kde nejsou tak poškozovány vysokými stavy spárkaté zvěře jako u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Přírodní rovnováhu zde udržují, alespoň do jisté míry, predátoři — dravé šelmy, bez nichž je lesní ekosystém neúplný a nezdravý. Největší stromy u nás mohou dorůstat právě na horách nebo v podhůří, kde už je dostatek srá­žek. Jedle i smrk může dorůst až šedesáti metrů,i když takto velké výšky se dožijí vzácně. Král smrků v Boubínském pralese dosahoval 57,6 metrů a padl v roce 1970. Stromy jsou přizpůsobeny na konkurenční prostředí, kde musí předrůstat své okolí. V lesích hos­podářských, kde se stromy těží zpravidla ve věku sto let, ovšem dřeviny takových výšek dorůst nemohou a většinou dosahují kolem třiceti pěti metrů.

Čolek horský, Rakovec.

V přírodních lesích stromy nemusí nikdo sázet, mají schopnost se samy zmladit, seslat semínka, která brzy vyklíčí, a ve stínu starého lesa vzniká nový les. Tak jako nikdo nemusí krmit zvěř, protože je zvyklá živit se tím, co v lese najde, ani stromy ke svému růstu nepotřebují pomoc. Tak to může fungovat ve všech tuzemských lesích, i v těch hospodářských, nebudeme-li dělat holoseče. Existuje dokonce několik evropských států, kde jsou holé seče zakázány, jelikož ničí svrchní vrstvu půdy (viz 7.G 3/2007). Stromy, které vyrostou v podrostu lesa, jsou zdravější, a hlavně na dané stanoviště patří — vyhovují jim klimatické a půdní podmínky tohoto místa.

Prales se oproti lesu hospodářskému, pravidelně těženému, liší vedle výšky a mohutnosti stromů především přítomností mrtvého tlejícího dřeva.To má v pří­rodním ekosystému nepostradatelnou úlohu — zadržuje vodu, je hnojivem a přírodním prostředím pro řadu živočišných druhů a hub, dokonce i pro semenáčky rostlin. Smrky v horském lese klíčí právě na tomto mrtvém dřevě, které je pro obnovu lesa nezbytné. Ponechávání části zdejší přírody přirozenému vývoji bez zásahů člověka při vydatných deštích podstatně napomáhá tlumit vodní odtok do nižších, obydlených poloh. Díky němu můžeme také lépe pochopit řád přírody.

Divočina vodní a jinak bezlesá

Voda měla prastarou dynamiku, tedy cyklus změn, který probíhal nepřetržitě a vytvá­řel rozmanité prostředí pro rostliny i živočichy. Řeky na horách spíše odnášely a řeky v nižších polohách spíše nanášely (akumulovaly), v rovinatém terénu tvořily řeky meandry tam i tam. Postupné protrhávání meandrů zapříčinilo vznik nejdříve slepých ramen toků, které se po odtržení od hlavního toku staly „mrtvými“. Tato oddělená ramena však překypují životem, který jinde nenajdeme. Přizpůsobila se zde řada dnes už vzácných a chráněných druhů rostlin a živočichů, například lekníny, stulíky, masožravé bublinatky, želvy, ledňáčci nebo obojživelníci. Nová vodní prostředí umí sama vytvářet i některá zvířata, například bobr svými stavbami.

Pod lipami.

Podobně jako v lesích, které dnes čelí několikanásobnému počtu býložravců, než bylo v divoké krajině středoevropského prostoru běžné, ani umělé vodní nádrže nejsou stabilní. Regulované toky a vodní nádrže neposkytují prostor původním druhům organismů, jsou většinou silně druhově ochuzené, zato přerybené. Slepá a mrtvá ramena meandrujících toků porůstala vodní vegetace, skýtající výborné útočiště obojživelníkům a dalším organismům vodního světa. V takto bohatých ekosystémech se spous­tou úkrytů a rozmanitostí najdeme vedle ryb a obojživelníků taky plazy a ptactvo, přiživující se na bohaté líhni pulců a bezobratlých. Ve spleti vodních vzplývavých rostlin a rákosí najdou bohatství potravy, nevyhubí ale všechny jedince. Zato v přerybněném rybníku bez vegetace pomáháme populacím žab marně, i přes všemožné žabochody a ochrany proti přejetí jich každoročně ubývá.

Dalším prvkem české krajiny, který obohacuje rozmanitost, jsou přirozená bezlesí. Zmínili jsme už bezlesí přírodních památek — bývalých pastvin, uchovávajících společenství rostlin a živočichů z dob ledových. Některé druhy bezlesí nám ale přece jen zůstaly v přírodním prostředí, a to na malých výstupech skal, především v oblastech vápencových kaňonů, pískovcových skalních měst a zařezaných vodních toků. Patří sem skály Moravského krasu, Českého krasu, ale také skalní města sever­ních a východních Čech, kde se na skalních římsách neudrží stromy, některé druhy trávníků však ano. Vedle nich zde najdeme také specifické druhy vysýchavých stano­višť, kterými dnes pokrýváme takzvané zelené střechy. Mezi ně patří tučnolisté rostliny, které znají všichni zahrádkáři — netřesky a rozchodníky.

Další bezlesí najdeme až nad hranicí lesa. Jedná se o divočinu, která zůstala divoká pro svou nehostinnost. Ve vysokých horách, u nás jen v Kr­konoších a Jeseníkách,však byla i tady přirozená hranice bezlesí posunuta pastvou níž. Alpínské louky, jak těmto společenstvům říkáme, uchovávají druhy tundry z doby ledové, které se tady tehdy nalézaly i ve středních polohách. Typickým příkladem reliktních (pozůstalých) glaciálních druhů jsou ostružiny morušky se žlutými plody. Zcela běžně se vyskytují v boreálním pásmu severní Evropy, u nás však zůstaly pouze nad hranicí lesa v Krkonoších. V době ledové patrně rostly mnohem níže, po oteplování začátkem holocénu se stěhovaly stále výš a na je­jich místo nastoupil listnatý les. Ze známých rostlin horského bezlesí, které dnes krášlí snad každou jarní zahrádku, jmenujme bílé narcisy. Jejich přiro­zená stanoviště najdeme dodnes na vrcholcích některých evropských hor, a to od Alp po Karpaty, například na polanách ukrajinského Pop Ivana na Podkarpatské Rusi. Některé z těchto rostlin později našly nové útočiště na kosených horských loukách, tam je ještě místy na západní Ukrajině najdeme.

Kančí obora.

Z dávné doby ledové nám zůstala i další divočina bez stromů, rašeliniště. Připomínají rašeliniště severských boreálních lesů, tajgy. Rostou v nich vzácné masožravé rosnatky, omamná vlochyně nebo brusincepodobná klikva. V severských lesích Norska nebo Švédska najdeme taková společenstva běžně, u nás jsou však vzácná a většinou chráněná v pří­rodních rezervacích. Díky vysoké hladině podzemní vody, která nemá kam odtéci, jim v krátkodobém horizontu nehrozí sukcesní přeměna na les.

Úbytek rozmanitosti

Navzdory prostředkům vynaloženým na ochranu přírody v České republice rostlinných a živočišných druhů nadále ubývá. Dnes především v nelesní krajině, která se v posledních sto letech měnila nejvíce. Lesů naproti tomu od baroka přibývá a přibývá v nich i stromů listnatých. Lesy chráníme ve většině z více než 2500 chráněných území, některé druhy se k nám vracejí, některé kvůli pozvolnému oteplování krajiny migrují z jihu od našich sousedů. Přesto se podíl ohrožených druhů nesnižuje, a to ani druhů lesních. Z těch jsou nejvíce ohroženy ty žijící ve světlých lesích, nedostatečně zastoupených v chráněných územích. Rostou nebo žijí totiž v místech, kde se lidská civilizace usadila nejdříve.

Ukázky takových společenstev se nabízejí v obou krasových oblastech, české i moravské. Přijatelné klima a všudypřítomné úkryty pro pravěké lovce znamenaly tisíce let trvající soužití lidí a přírody. A to i s nástupem doby poledové. Například výzkum rostlin jižní části Moravského krasu přinesl zjištění, že nám ubyla asi třetina druhů orchidejí. Většina z nich kvůli úbytku pastvin a luk, vymizely však i některé druhy lesní, mezi nimi i největší druh z čeledi vstavačovitých — střevičník pantoflíček. Řada druhů je navíc blízko vyhubení a nachází se na posledním nebo několika posledních místech. Kupříkladu hadinec červený ustoupil po přeměně pastvin na lesní společenstva a jelení jazyk celolistý vysbírali patrně botanici sami. Řada dalších druhů se ocitla na pokraji vymření, třeba lesní orchideje skenobýl bezlistý, korálice trojklanná nebo vstavač nachový, v jiných společenstvech dožívá poslední trs kosatce sibiřského nebo kapradinka skalní, rostoucí už na jediném místě této části Moravského krasu. Sledování populace ohroženého stromu tisu červeného ukázalo, že z několika set rostoucích semenáčků není žádný větší než jeden metr, přemnožená zvěř jej totiž — pokud není zavěšen někde na skalní římse — navzdory jedovatosti vyhledává a ožírá.

Oproti většině ostrovů je středoevropská krajina velká, což druhům umožňovalo přežívat i při změnách klimatu. Dnešní rozkouskování krajiny (viz 7.G 6/2012) však migraci omezuje nebo ztěžuje. Význam tak nabývají společenstva hospodářsky využívaná, přitom však přírodě blízká, například obhospodařované lesy, zahradní jezírka nebo kosené louky. Zde se může při spolupráci hospodáře nebo vlastníka s úřadem ochrany přírody řada ohrožených druhů zachovat.Výzkum v lesích v bezprostřední blízkosti města Brna například prokázal nejen to, že ohrožené druhy mohou v hospodářských porostech přežívat, ale že jejich početnost místy dokonce narůstá. Příkladem může být již zmiňovaný střevičník pantoflíček na jiném místě u moravské metropole, a to v Lesích města Brna, případně silně ohrožená vstavačovitá rostlina okrotice červená v lesních porostech Mendelovy univerzity. Obě rostliny prospívají v rezervacích, odkud hojně osidlují hospodářské lesy v posledních čtyřiceti letech obmýtí, tedy v dospělosti jinak těženého lesa. Pro zachování biologické rozmanitosti lesů tedy potřebujeme funkční síť chráněných území a rozumné lesní hospodaření bez holých sečí.

Autor je lesník a ekolog, působí na Mendelově univerzitě v Brně. Kontakt: petr.jelinek@mendelu.cz. Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, www.eeagrants.cz.

[28. listopadu 2015]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:


  Související fotogalerie:

Lesní biodiverzita

17. 2015, 18 fotek
Petr Jelínek

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Lukáš Kašpárek - Olomouc - 27. 1. 2016 20:17

Skvěle napsané.... byl bych rád, kdyby byly takové texty šířeny více mezi lidi, protože ti co nemají vědomosti o přírodě nebo alespoň cit, tak těžko mohou vnímat to, v jakém stavu dnes naše krajina je.......................


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.