graphic-header
Občanský kalendář » «»

leden 2018

2017-12&clndr_act=2018-1-22
2018-2&clndr_act=2018-1-22
PoÚtStČtSoNe
1
pondělí 1. ledna   »   1 událost
2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17
18
čtvrtek 18. ledna   »   1 událost
19 20 21
22 23
24
středa 24. ledna   »   1 událost
25
čtvrtek 25. ledna   »   1 událost
29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 3/2014  »

LG.Philips Hranice: investice bez hranic
autor/ka: Tomáš Pospěch (all photos). 

Vojtěch Pelikán, Štěpán Mlynář

LG.Philips Hranice: investice bez hranic

Před třinácti lety se na okraji moravských Hranic otevírala do té doby největší tuzemská investice na zelené louce — továrna patřící nadnárodnímu elektronickému kolosu Philips. Tehdejší předseda vlády Miloš Zeman na tu slávu přiletěl helikoptérou, pronesl řeč a za přihlížení zástupu potentátů zabimbal na zvon. Povznesená atmosféra však rychle vzala zasvé, když se začaly šířit zprávy ze zámoří. Jak na potvoru se totiž zrovna psalo 11. září 2001. Viděno zpětně, výstižnější datum si tento zpackaný projekt nemohl vybrat. Do pěti let totiž továrna zkrachovala, zanechala za sebou miliardy dluhů a nádavkem jeden modelový případ „závodu ke dnu“. Vzali jsme si z něj ponaučení?

Hranice jsou malebné dvacetitisícové městečko na pomezí Západních Karpat a České vysočiny. Možná ho znáte z hodin vlastivědy díky tomu, že poblíž se nachází nejhlubší propast na našem území. Ani tato pozoruhodnost však nijak nenarušuje poměrně ospalý charakter sídla. Na přelomu milénia se jeho tehdejší radnice, v jejímž čele stál lesník a člen ČSSD Rudolf Novák, rozhodla s touto ospalostí něco provést. Navržené řešení znělo úderně a dobře jej známe z řady dalších obcí — nalákat velkého investora, který by s vysokou (přibližně třináctiprocentní) nezaměstnaností v regionu zatočil.

„Když jsem dělal v roce 1999 se starostou Novákem rozhovor, mezi řečí zmínil, že má rozjednanou investici ve výši přibližně 250 milionů dolarů,“ vzpomíná na tu dobu Jiří J. K. Nebeský, spisovatel a historik, který se angažoval v místním dění. „Asi za měsíc jsem mluvil s jedním kamarádem ekonomem a ten se začal smát: ,Vždyť je to větší investice než Škodovka!‘ Protože Novák měl tendenci věci zkreslovat, tak jsem ho nebral vážně. Zanedlouho se ale ukázalo, že jsem se mýlil.“

Zlaté české montovničky

V téže éře vrcholila snaha opozičně-smluvní vlády o dosažení blahobytu cestou velkých přímých investic. Prvního máje 2000 vstoupil v platnost zákon o investičních pobídkách, který měl za cíl patřičně finančně motivovat zahraniční korporace, aby se svým byznysem zakotvily zrovna v naší zemi. Atmosféru doby dokresluje citát tehdejšího šéfa agentury CzechInvest, která měla lákání investorů na starosti, Martina Jahna. Na otázku Lidových novin „Co děláte pro to, aby se země nestala montážní dílnou Západu?“, odpověděl: „My se právě snažíme, aby se z Česka ten montážní závod stal.“

Vlajkovou „montovnou“ se měly stát právě Hranice, respektive továrna holandského Philipsu na výrobu CRT televizních obrazovek — i mladší ročníky si ještě na ty objemné obrazovky s vybouleným čelem jistě vzpomenou. Po vybudování by se výrobna stala druhou největší svého druhu na světě. O tom, že fabrika přistála zrovna v Hranicích, rozhodlo do značné míry přátelství starosty Nováka s vrcholnými politiky. „Tradovalo se, že byl častěji v Praze než v Hranicích,“ ilustruje tehdejší námluvy Jiří Nezhyba, hranický rodák a právník z organizace Frank Bold (dříve známé pod jménem Ekologický právní servis).

Očekávání, která se do továrny vkládala, pochopitelně nebyla malá. „Philips oživí chudý region a přivede do oblasti další investory,“ dušoval se kupříkladu Miloš Zeman. „V tehdejší době to byl velký hit a spousta obcí sázela, že tím vyřeší svoje problémy,“ ohlíží se Vladimír Juračka, který v Hranicích starostoval před rokem 1998 a pak znovu mezi lety 2002 a 2006. „I my, co jsme byli v opozici, jsme si to malovali narůžovo. Dneska už vidíme, že to bylo naprosto iluzorní a zcestné.“

Půldruhé miliardy a manželku k tomu

Jak už to bývá při podobných „závodech ke dnu“, které známe například z nedalekých Nošovic či z příběhu sedláka Jana Rajtera a jeho boje s hliníkárnou NEMAK, investorům slibujícím politicky neodolatelnou mantru „pracovních příležitostí“ se všemožně umetala cestička. Stát nadbíhal Philipsu, aby dal České republice přednost před Polskem a Slovenskem, Hranice pro změnu licitovaly s Kopřivnicí a Valašským Meziříčím.

Z celého procesu vzešly obsáhlé a podrobné smlouvy. Pro Philips, který mezitím fúzoval s korejským LG, z nich ovšem nevyplývaly takřka žádné povinnosti. Naproti tomu obec například vybudovala za 147 milionů korun průmyslovou zónu (102 milionů z toho následně zadotoval stát) a pozemky pod ní prodala investorovi za korunu na metr. Za případné neplnění podmínek se radnice zavázala k tučnému penále.Ani stát se nedržel zkrátka — firmě nabídl investiční pobídku přesahující 1,5 miliardy a jako bonus desetileté daňové prázdniny a možnost bezcelně dovážet technologie. „Ze strany státu i města to bylo vyložené podbízení se,“ charakterizuje tehdejší „vyjednávání“ Vladimír Juračka. „Jeden hranický podnikatel mi tehdy říkal: ,Mně to připadá jako u Eskymáků, kteří vám nabídnou v rámci pohostinnosti i vlastní manželku.‘“

Samotné stavební řízení proběhlo takřka rychleji než na rodinný domek. Od úvodní žádosti o územní rozhodnutí po zahájení výroby v září 2001 uplynul rok a půl. Sotva překvapí, že tento kvapík byl umožněn jen za cenu ohýbání zákonů. Magistrátním úředníkům se při schvalování stavby například ne pokaždé podařilo odolat zájmům svých nadřízených. Dva z úředníků se dokonce podařilo následně postavit mimo službu. Rozhodnutí soudu však způsobilo takový poprask, že parlament změnil zákon tak, aby to pro příště nebylo možné. Za připomenutí stojí i to, že ze zakázek při budování zóny přímo profitovalo několik tehdejších zastupitelů.

Že investice nevznikala v úplném politickém vakuu, připouští i dnešní starostka Radka Ondriášová (ČSSD): „Stát tu investici prostě chtěl.“ Sama mohla tyto tlaky pozorovat pěkně zblízka — když se průmyslová zóna začala připravovat, pracovala na stavebním úřadu, odkud následně přešla na nově vzniklý Odbor územního rozvoje města. Právě neprůhledné dění na radnici se však nakonec stalo Rudolfu Novákovi osudným a opozice, ve které tenkrát figurovalo i občanské sdružení Příjemný úder v čele s Nebeským a Nezhybou, jej — navzdory úspěšnému přivábení investora — svrhla.

Více porušování zákona, méně občanské společnosti

Starostovi Novákovi pravděpodobně definitivně zlomil vaz medializovaný případ jedné z majitelek pozemků, Markéty Regecové — ženy, kterou Miloš Zeman počastoval okřídleným výrokem: „Přeji tomuto státu více Philipsů a méně Regecových.“ Spor o odkup její přibližně hektarové parcely vypukl (příznačně) až poté, co se stavba rozběhla. Kadeřnici z místní části Hranic, Drahotuší, namíchlo, když se dozvěděla, že sousedům obec většinou nabídla vyšší částky. Postavila si proto hlavu a namísto přibližně stokoruny za metr čtvereční požadovala o padesátikorunu víc. Namísto výdaje pár desítek tisíc korun však obec Regecovou zažalovala. Dokonce na ni osobně tlačil i tehdejší náměstek policejního prezidenta Václav Jakubík. Paní Regecová se však nedala a ve chvíli, kdy smluvní penále za to, že obec včas nepřipravila pozemky, narostlo do astronomických stovek milionů korun (Philips je nakonec nevyžadoval), přistoupila na přibližně pětimilionovou kompenzaci od města.

Další znatelné vášně ovšem továrna nevyvolala. V kontrastu s investicemi typu zmíněné hliníkárny NEMAK nechal obyvatele Hranic v překvapivém klidu vliv stavby na kvalitu života či okolní přírodu. Objevily-li se přece jen nějaké protesty, byly rámovány spíše politicky. „Hranice nebyly na ekologickou a globálně-ekonomickou rovinu celé průmyslové zóny vůbec připraveny,“ komentuje to Jiří Nebeský. „Teprve až už bylo dávno pozdě, se začaly ozývat smysluplnější kritické hlasy.“ Proti zanedbatelnému odporu občanské společnosti bylo proto poměrně snadné celý projekt prosadit. Vliv mělo možná i to, že Hranice, vzniklé na trase prastaré Jantarové stezky, spíše připomínají jakýsi „průtokový ohřívač“. „Na rozdíl od zemědělců z Nošovic či sedláka Rajtera místní například nemají takový vztah k půdě,“ dodává Jiří Nezhyba.

Přitom eko-disputace se daly vést docela dlouze. Jak upozornil Ekologický právní servis, do něhož v roce 2002 Jiří Nezhyba nastoupil, u stavby například neproběhlo posouzení z hlediska prevence závažné havárie. Provoz plný nebezpečných chemických látek tak podle zákona neměl být vůbec spuštěn. Nikdo si však z toho velkou hlavu nedělal a preventivní program nakonec vznikl až více než dva roky po spuštění továrny, v lednu 2004. Philips také opakovaně schytal pokuty za porušení zákonů o ochraně ovzduší a o odpadech, nadto čelil potížím s úniky nebezpečných látek do řeky Bečvy a potoku Velička. S výhradami ke zbytečně proinvestovaným milionům a porušování zákonů se přidal Nejvyšší kontrolní úřad.

Philips z Horní Dolní

Na základě zjištěných pochybení dokonce chvíli probíhalo řízení o odstranění stavby. V březnu 2004 však byla nakonec továrna po dvou a půl roku trvajícím nelegálním provozu zkolaudována. Potíže tím však neskončily. Veřejným tajemstvím se zanedlouho stalo podivné uskladňování stovek televizních „zmetků“ v halách zemědělských družstev. Nedosti na tom, chvíli to začalo vypadat, že se stavba zprotivila i vyšším sférám: záhy po jejím dokončení totiž začala mít část hranických problémy — velmi příznačně — s televizním signálem. Ty největší lapálie však měly teprve přijít.

Očekávání vkládaná do továrny totiž postupně vadla. Usnul plán na druhou etapu výstavby a ani výrobní kapacitu té první se nedařilo naplnit. Namísto slibovaných 3250 zaměstnanců jich zde v dobách největší slávy pracovalo sotva 1300. Logicky se záhy objevily pochybnosti, nakolik ona nevzhledná krabice za městem vyřešila problémy s nezaměstnaností. Jaroslav Mikšaník z krajské pobočky Úřadu práce v Olomouci původní velkorysé předpoklady krotí. Podle něj se sice v roce 2001 počet nezaměstnaných na Hranicku snížil přibližně o tři sta, většina pracovníků však do Philipsu přišla odjinud. Podle statistických dat jich polovina pocházela dokonce z obcí za hranicemi okresu Přerov. V tomto ohledu netvoří Hranice pražádnou výjimku. Jak upozorňuje studie, kterou si od Vysoké školy ekonomické nechalo v roce 2007 zpracovat ministerstvo průmyslu a obchodu, dopad investičních pobídek na řešení nezaměstnanosti se přeceňuje všeobecně. Vzniklé mamutí továrny totiž spíše přetahují stávající zaměstnance jiných firem, nezřídka ze sousedních regionů, anebo přilákají pracovníky ze zahraničí. Na nově začleněné nezaměstnané připadá jen zlomek vytvořených míst.

Hlavní příčinou nižšího počtu zaměstnanců a slábnoucích investičních choutek LG.Philips se stala situace na globálním trhu, kde začaly být klasické obrazovky nemilosrdně válcovány plochými LCD displeji. Předzvěst technologické revoluce přitom o sobě dávala vědět už delší dobu. Vladimír Juračka vzpomíná historku z otevírání továrny: „Hejtman Olomouckého kraje se tehdy managementu zeptal, jestli nemají pocit, že těm vakuovým obrazovkám odzvonilo. Že už viděl ty placaté a ty že jemu osobně tedy přijdou daleko lepší. Odvětili mu sebevědomě, že to mají spočítané a že LCD displeje budou ještě minimálně deset let jen pro pár vyvolených. A vidíte. To, že jste obrovská nadnárodní firma, ještě neznamená, že se nemůžete šeredně zmýlit jako ten poslední Franta z Horní Dolní.“

Se staromódními televizory na věčné časy?

První odstávky výroby přišly už v dubnu 2003 a posléze vyšlo najevo, že nejpozději v roce 2004 musela být vedení firmy hloubka problémů jasná, neboť jmění české divize dostala do zástavy banka JP Morgan. Zatímco ještě v roce 2004 vytvořil LG.Philips zisk 437,5 milionu korun, o rok později už hospodařil se ztrátou 8,4 miliardy. Nad dalším osudem investice se začalo smrákat.

Při lákání investora přitom na variantu, že by tu taky nemusel být „na věčné časy“, nikdo moc nemyslel. „Nejde o žádnou montážní halu, kterou je možné za pár let zbourat a přestěhovat výrobu do země s levnější pracovní sílou. Jde o technologické centrum, které se zabývá i vývojem,“ bagatelizoval v roce 2002 tuto možnost pro časopis Respekt starosta Novák.

Ve velkorysých a jednostranně koncipovaných smlouvách tudíž neexistovala na investora prakticky žádná páka. Smlouva mezi státem a Philipsem byla například sepsána s dceřiným „eseróčkem“, které vyhlásilo v lednu 2006 bankrot. Tahat peníze z korporace, jejíž obrat je větší než Česká republika, by přitom nepochybně skýtalo větší naději na úspěch. Neexistoval ani způsob, jak investora dotlačit k — technicky možné — modernizaci stávajícího závodu. Namísto pokusů o záchranu se tak LG.Philips od krachujícího podniku odstřihl a vystavěl novou továrnu na LCD monitory — samozřejmě za přispění štědrých investičních pobídek — o kus dál v Polsku. „Právě tento aspekt dělá z hranické investice typický příklad nezodpovědnosti nadnárodních korporací,“ komentuje to Jiří Nezhyba.

Když hranický LG.Philips upadal, vyjevilo se ještě jedno pravidlo, kterým se řídí volná globální soutěž. Bývá nazýváno „too big to fail“, tedy „příliš velká na to, aby padla“, a dobře ho známe z přístupu k bankám v průběhu nedávné finanční krize. I zmíněná analýza ministerstva průmyslu a obchodu konstatovala, že systém pobídek podporuje velké, především zahraniční firmy, jimž poskytuje tržní výhody na úkor těch menších a domácích. V souladu s tímto přístupem se v Hranicích vláda ještě na poslední chvíli snažila investorovi pomoci dalšími pobídkami v řádu stamilionů. Když však s podobnou prosbou přišel tradiční domácí výrobce vakuových obrazovek z nedalekého Rožnova pod Radhoštěm, firma TCT (dřívější Tesla), která také zaměstnávala přes tisíc lidí, ostrouhala.

Obzvláště pikantně vyznívá ještě jedna věc: kdyby se od počátku postupovalo podle zákona, stavba by pravděpodobně nevznikla před koncem roku 2003, kdy už bylo daleko jasnější, že CRT obrazovkám budoucnost patřit nebude. A pak že se prý dodržování zákonů nevyplácí.

Přestat v pravou chvíli

Jestliže příchod Philipsu nevyvolal v Hranicích větší rozruch, nejinak tomu bylo při jeho odchodu. Na to, že jde o město, ve kterém po staletí sídlila vojenská posádka, bije tato umírněnost do očí. Možná v ní sehrává roli i fakt, že stavba — navzdory své rozlehlosti a sousedství rodinných domků — nikomu příliš nezaclání. A hlavně: nezůstala po ní městu na bedrech miliarda dluhu, jako se to stalo Kolínu. Ten postavil stovky bytů pro pracovníky automobilového koncernu TPCA, z jejich financování ze státního rozpočtu však nakonec sešlo a tamní obyvatelé tak musí na pár (desítek?) let zapomenout na dřívější plány opravit autobusové nádraží anebo postavit sportovní halu.

Důvody k nespokojenosti by se přitom bezesporu našly: po nizozemsko-korejském investorovi zůstalo 7,5 miliardy pohledávek, z nichž LG.Philips vyplatil věřitelům, mezi něž patřila i řada místních podnikatelů, pouze necelou třetinu. (Pro dokreslení kontextu: korporace proinvestovala kolem dvanácti miliard korun, přibližně polovinu ze slíbené částky.) Samotný stát dostal namísto vrácených pobídek jen — postupně prakticky bezcenný — podíl v nástupnické společnosti Multidisplay, která se ještě pokoušela pokračovat ve výrobě, než v březnu 2009 definitivně zkrachovala. Podobně i česká vláda slibovala Hranicím mnohem víc, než splnila — například ze slíbené podpory výstavby stovek bytů se realizoval pouhý zlomek.

Ke smířlivému postoji k odchodu firmy přispělo i to, že odcházela postupně a nadto v čase největší hospodářské konjunktury. Když tedy v roce 2007 propustila kolem sedmi set zaměstnanců, většina z nich si rychle dokázala najít jinou práci. Starostka Ondriášová k tomu dodává: „Areál navíc nikdy nebil do očí tím, že by zel prázdnotou. Vždy tam zůstalo tři sta, čtyři sta lidí. Na druhou stranu, kdyby se to odehrávalo dnes, ty reakce by asi vypadaly jinak.“

Všechno při starém?

Za odpovědí na otázku, co po LG.Philips v Hranicích (ne)zůstalo, jsme se vydali jednoho prosluněného květnového pondělí. Upřímně řečeno, hledat stopy po bezmála deset let staré investici není v čase tekutého globálního kapitalismu vůbec snadné. A to ani na „místě činu“ — v šedivém, půl kilometru dlouhém ufu na louce za městem. Výjimkou je snad jen obrovská kupa zeminy ze skrývky na místě, kde mělo stát „technologicko-inovační centrum“.

Areál samotný patří od začátku roku 2007 holandskému developerovi CTP Invest (ten se mimo jiné snaží o výstavbu skladiště Amazonu v Brně, viz zde). K jeho bráně však nevede žádná z linek MHD, a nám tak nezbývá než mašírovat kolem nekonečného plotu. Aspoň máme cestou čas pozorně si prohlédnout sebevědomá loga současných nájemníků: Medi-Globe, Henniges, Smiths Medical, Etimex, Rolled Alloys, DAS…

Při čekání na rozhovor si prohlížíme korporátní newsletter, který nás téměř nakazil nadšením z láce tuzemské pracovní síly (je třetinová oproti Rakousku, no neberte to!). V kanceláři nás opatrně vítá zástupce CTP Invest David Chládek. Splavené od slunce nás nabere do svého zánovního klimatizovaného BMW a vezme nás na vyhlídkovou jízdu po rozlehlém areálu. Hned zkraje nám tento mladistvě vyhlížející manažer říká, že „nás asi zklame“, protože areál je zaplněn šesti nadnárodními firmami, specializujícími se tu na „plastové systémy“, tu na „těsnicí profily pro karoserie“. Většinou zaměstnávají kvalifikovanou sílu a pracuje zde přibližně tolik lidí jako za Philipsu. Nějak se nám to však nezdá. Všude kolem totiž visí velikánské cedule „For lease“ a i web developera ukazuje, že zhruba třetina prostor by měla být v současnosti k mání. Zvenčí každopádně areál vypadá, že se rány po Philipsu docela zacelily — posledním úlovkem je od podzimu společnost Smiths Medical Group Limited, zabývající se výrobou zdravotnických pomůcek. Samozřejmě i ona se nechala zlákat státní investiční pobídkou — ovšem „jen“ pětasedmdesátimilionovou.

Naše další kroky míří na radnici. Ačkoliv stát ani Philips své sliby nesplnily, starostka Ondriášová si pochvaluje, že „areál stojí a těch přibližně čtyřicet milionů z městské kasy za něj nepovažuji za vyhozené prostředky“. Na stovky korun, kterými na Philips přispěl každý daňový poplatník v republice, řeč nepadne. Hlavním problémem celého podniku byl zkrátka špatný odhad investora. Drobná „poučeníčka“ by se přesto našla — město nyní dává přednost menším a rozmanitějším investorům a část zarezervovaných pozemků se vrátila zpět do půdního fondu. Jiří Nezhyba nicméně dodává: „Toho, že by veřejně proběhla nějaká kritická reflexe, jsem si nevšiml.“

Je přece jen něco, co by současná starostka dělala jinak? „Jistě, člověk by dnes už přemýšlel jinak. Druhá věc je, co by se podařilo prosadit do smluv,“ uvažuje pragmaticky. A dodává, že v případě investora ráže Philipsu hraje beztak klíčovou roli stát. Ten přitom, jak se zdá, jistou sebekritikou prošel. Autoři výše citované analýzy Vysoké školy ekonomické spočetli, že investiční pobídka přepočtená na jednoho nového zaměstnaného dosahovala v České republice v průměru závratných 1,6 milionu korun, což značně převyšuje náklady na tvorbu pracovních míst při využití běžných nástrojů státní politiky zaměstnanosti. Přilákané firmy se navíc povětšinou beztak usadily v místech, kde to má z hlediska ekonomického rozvoje nejmenší smysl: jejich cílem se staly regiony s relativně nejvyšším HDP i zaměstnaností, například Středočeský kraj. Na základě podobných informací tak prošel systém pobídek v roce 2007 revizí (viz Kdeže loňské pobídky jsou?).

Nicméně čekat zřetelně kritický odstup k velkým investicím od země, jejíž aktuální předseda vlády se v předvolebním klipu zálibně díval na kouřící komíny s nápisem „pracovní příležitosti“, by bylo přece jen naivní. Možná se proměnil charakter továren, které k nám ze zahraničí míří — Hranice nejsou jediným městem, kde „montovnu“ následovala sofistikovanější výroba. Aktuální případ Amazonu však současně poukazuje na protichůdný trend — stáváme se překladištěm Evropy a již 4,5 milionu čtverečních metrů krajiny jsme obětovali na vykonávání práce, která je naopak nesmírně banální. „Naše země je teď zajímavá hlavně tím, že se odtud dá kamiony obsloužit 156 milionů zákazníků,“ charakterizoval nedávno naši současnost komentátor internetového deníku Aktuálně.cz Jan Lipold.

Na naší fascinaci rozvojem prostřednictvím bombastických staveb a „boje s nezaměstnaností všemi prostředky“ jako by se nic zásadního neměnilo. Nebo snad máte při slovech náměstka ministra průmyslu Tomáše Hajduška, vyřknutými v souvislosti s investicí Amazonu v Dobrovízi u Prahy, že jde o „jedinečnou a neopakovatelnou“ příležitost a že „nelze vyjednat pro obec výrazně lepší podmínky, než které jsou momentálně na stole“, dojem, že jsme od časů LG.Philips prošli nějakým zásadním prozřením?

Štěpán Mlynář studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU.

[20. června 2014]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.