graphic-header
Občanský kalendář » «»

červenec 2016

2016-6&clndr_act=2016-7-27
2016-8&clndr_act=2016-7-27
PoÚtStČtSoNe
1
středa 1. července   »   2 události
2 3
4 5 6 7 8
9
středa 9. července   »   1 událost
Akce » Bioslavnosti
10
11 12 13 14
15
středa 15. července   »   1 událost
16
středa 16. července   »   2 události
17
středa 17. července   »   1 událost
18
středa 18. července   »   1 událost
19
středa 19. července   »   1 událost
20
středa 20. července   »   1 událost
21
středa 21. července   »   1 událost
22
středa 22. července   »   2 události
23
středa 23. července   »   2 události
24
středa 24. července   »   1 událost
25
středa 25. července   »   1 událost
26
středa 26. července   »   1 událost
27 28 29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

Divočina v Sedmé generaci

V každé 7.G je kus divočiny.

Anketa »

Přál/a byste si chodit do přírody víc?

ano, ale nemám čas

ano, ale musím pracovat

ano, ale musím se starat o rodinu

ano, ale jsem líná/ý

ano, tento rok se mi to podaří

ne, jsem v přírodě tak akorát

ne, bojím se klíšťat a jiné havěti

ne, příroda není pro mě

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2014  »

Podstatné je vytrvat
autor/ka: Vít Kouřil  

Podstatné je vytrvat

rozhovor s Miroslavem Patrikem

Rozhovor s předsedou Dětí Země jsme našim čtenářům dlužili už dvě dekády. Mezi lidmi, kteří se u nás snaží o ekologickou a demokratickou změnu „zdola“, totiž patří vystudovaný geochemik a ložiskový geolog Miroslav Patrik (*1963) k těm nejvytrvalejším a pravděpodobně i nejúspěšnějším. Budiž snad přijatelnou omluvou, že vám tuto rozpravu věnujeme k jeho čerstvým padesátinám. Navštívili jsme jej v brněnské kanceláři Dětí Země a po dvě hodiny vedle mluvení těkali očima z jednoho prehistorického eko-plakátu, kterými je tento „kutloch“ oblepený snad do posledního centimetru čtverečního, na druhý: Dnes freony, zítra rakovina. Koncert za přežití. Den bez aut. Poslanci jednají proti veřejnosti. Streetparty. Protestfest. Brněnská cyklojízda. Ropák roku. Řadu z nich má náš hostitel jakožto energický (spolu)organizátor na svědomí. Po rozhovoru jsme si ještě asi hodinu listovali fotoalby, pečlivě zachycujícími všemožné eko-akce od osmdesátých let. A zatímco jsme poté zamířili do noci, do jedné z brněnských kaváren, Miroslav Patrik usedl k obřímu retro monitoru a do půlnoci spíchl další podání proti úřední zvůli.

Nedávno jsi oslavil padesátiny, cítíš se pořád jako dítě Země?

No jasně. Když si něco přečtu v médiích nebo na Facebooku, často si připadám, že je mi vosum. Člověka musí pořád překvapovat, co se ve světě děje, nesmí být pesimista a skeptik, který všechno ví a všechno zná. Mým snem je být dítětem z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty, které jako jediné nebojácně říká nahlas pravdu.

Máš pocit, že jsi jediný, který křičí pravdu do světa?

Ne, je nás hodně, ale pořád málo (smích). Bohužel ta pohádka nemá další pokračování, jak vrchnost s tím prostořekým dítětem a s jeho rodiči naložila.

Poměry v České republice, potažmo ve světě tě tedy stále překvapují? Čím?

Aktuálně mě překvapilo, jakého nominanta na náměstka životního prostředí představila sociální demokracie. Nejenže je místo Vladimíra Špidly ministrem člověk z chemického průmyslu, ale navíc ČSSD sežene jako náměstka jistého Ing. Vladimíra Manu, který rozhodně kvalitní osobou po odborné ani morální stránce není. V roce 2004 usiloval být zastupitelem Moravskoslezského kraje za Unii svobody. A když se to nepovedlo, tak se v letech 2009 až 2012 stal za KSČM aspoň členem krajského výboru pro životní prostředí. Nicméně nakonec se dočkal, neboť od roku 2012 je jakožto člen ČSSD zastupitelem Zlínského kraje. Jde o po moci toužícího politika, a ne odborníka na životní prostředí, potažmo na legislativu. Jestli toto má být nová tvář moderní ČSSD, tak nevím, spíš jde o ústup deset kroků zpátky. Pan Mana například v článcích píše, že o stavbách mají rozhodovat investoři a odborníci, a veřejnost jakožto laická a emotivní entita do nich nemá co kecat. Překvapilo mě tedy, že sociální demokracie nevybrala někoho vhodnějšího. Že by neměli nikoho lepšího, se mi nechce věřit.

Překvapilo tě, že Děti Země vydržely pětadvacet let?

O tom jsem ještě moc nepřemýšlel. Nezáleží na délce, ale na kvalitě. A to už jsme asi dávno za horizontem.

Jak to myslíš?

Za horizontem pomíjivé slávy, na vrcholu jsme byli někdy v letech 2001 až 2003 (smích).

Kam se všechny ty děti Země poděly? Na říjnu 1989 vás bylo na šedesát. Nemrzí tě, že dnes jsou Děti Země v podstatě jen tvou „one man show“?

Každý vývoj v přírodě má sinusoidu. Teď můžeme jít zase jenom nahoru (smích).

Kolik teď tedy máte členů?

Členů a příznivců je nás podle oficiální databáze kolem padesáti, čili početně jsme zhruba na stavu před listopadovou revolucí. Nicméně neoficiálních příznivců je jistě více. Ale počet není pro mě podstatný, spíše to, jestli máme nějaký vliv a jestli k něčemu pozitivnímu směřujeme.

A kam směřujete?

No my spíše teď stagnujeme. Máme sedm pobočných spolků, například Klub ochrany dravců a sov, Klub za záchranu Polabí nebo Klub krajina a památky Křivoklátska, které sice fungují, ale nejsou moc mediálně vidět jako třeba můj Klub za udržitelnou dopravu, pracují na dobrovolné bázi. Místní pobočky Dětí Země máme momentálně jenom dvě, v Plzni a v Brně. Tu pražskou jsme zrušili, lidi šli za chlebem jinam a dobrovolníci to sami nezvládali. Nicméně podle dlouhodobých vědeckých zjištění je optimální počet lidí ve skupině třicet až šedesát, neandrtálci a neolitici dobře věděli, co je rozumná akční skupina (smích). Vyšší počet už pak svádí k byrokracii, jak vidíme na nejmenovaných ekologických organizacích.

Nemrzí tě ale, že jsi zůstal tak trochu sám vojákem v poli?

Mrzí — nemrzí, těžko můžu někoho nutit, aby šel s kůží a tváří na trh do veřejného a mediálního prostoru. Lidem se tam nechce.

Nesouvisí to do velké míry s tím, že si lidi spojují Děti Země především s nekonečnou kauzou dálnice D8, a kvůli tomuto negativnímu obrazu pak ani nejste schopni získávat granty na činnost?

Myslím, že děláme témata, která se ani do grantových schémat nevejdou, například připomínkování dopravních staveb nebo staveb velkochovů slepic a prasat. A účast v rozhodovacích procesech nikdo nefinancuje, i proto, že ty kauzy nemají jasné konce, k nimž byste mohli napsat závěrečnou zprávu. Například plavební kanál u Přelouče jsme začali připomínkovat v roce 2004, kdy už proces EIA skončil a už několik let probíhala snaha o získání územního rozhodnutí. Dodneška ovšem stavba územní rozhodnutí nemá. Společně s Přáteli Slavíkových ostrovů jsme vyhráli asi deset soudních sporů, ale nikdo nám na to žádný grant nedal. Kdo by taky dal grant na to, že se snažíme zabránit zničení nějakého ostrova s biotopem sedmdesáti zvláště chráněných druhů organismů, když řízení běží deset let a výsledek je nejistý?

Neměli byste tedy více „sbírkovat“ mezi konkrétními lidmi, kterým na přírodě záleží?

No to by bylo fajn, kdybychom dokázali získat víc než těch 260 tisíc korun ročně, ale já jsem spíš kampajnér a věnuju se věcem, které hoří nebo jsou zajímavé z věcného či právního hlediska. Na shánění peněz už nemám kapacitu.

Možná by nebylo od věci zkusit, aby u vás někdo ty peníze systematicky zkoušel získávat.

To ano, ale jsem v tomto ohledu skeptický, když vidím, jaké problémy mají ekologické i jiné nevládky, které mají na rozdíl od nás vysoce sofistikovaný marketing. Jak bych teprve dopadl já, amatér a autodidakt.

Vyhlášení Ropáka 1994, foto: archív Dětí Země.

Co považuješ za největší úspěch Dětí Země?

To je typická euroamerická otázka, zhodnotit svůj život úspěchy. Život není o úspěších a neúspěších, ale o úhlu pohledu.

Dobře, jinak, co se tedy podle tebe Dětem Země podařilo, z čeho máš pocit zadostiučinění?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel, snažím se žít přítomností a budoucností. Mým hlavním cílem je, aby tady byl skutečný demokratický režim, to znamená, aby se občané mohli vyjadřovat k věcem, na které mají právo, a aby bylo na jejich hlasy náležitě reagováno. Jde o dlouhodobý kultivační proces „praktické“ demokracie, politologicky jde o směr „radikální demokracie“. Takzvaně „úspěšné“ v tomto smyslu je, že mraky místních občanských sdružení mají stále snahu připomínkovat různé dopravní koncepce, územní plány, stavby jako spalovny, přehrady, dálnice, vodní stavby a tak dále. A že kdyby tu Děti Země tak umanutě dvacet let nepůsobily, možná by to mnohé z nich už dávno vzdaly.

Vyjadřovat se ke stavbám ovlivňujícím životní prostředí byl mimochodem jeden ze sedmi požadavků dokumentu Charty 77 Několik vět z roku 1989, který podepsalo kolem čtyřiceti tisíc lidí, a jde o požadavek stále aktuální, protože veřejná moc stále občanům v připomínkování brání. Například teď aktuálně v Brně si magistrát zavolal městskou policii, aby občanům kritizujícím změny v územním plánu zabránila ve vstupu na veřejné zasedání a ve sběru podpisů. Řadu politiků stále zajímá názor občanů pouze před volbami, a navíc těmi názory často pohrdají.

Myslíš si, že se v tomto směru situace oproti 90. letům zhoršila, nebo zlepšila?

Zhoršila, protože v 90. letech se politici báli veřejného mínění. Poslat na občany sbírající na náměstí podpisy městskou policii a udělovat aktivistům důtky, že si ke sběru nezískali povolení, přestože to není ze zákona povinné, by tehdy nikoho nenapadlo. Tenkrát se v Brně dělaly bez povolení i blokády dopravy a za účasti médií, a prošlo to; takže si myslím, že demokratický systém v tomto směru eroduje a vidí v angažovaném občanovi především nepřítele, nikoliv partnera.

foto: Filip Fojtík

Není to i tím, že vedle nevládek se profesionalizuje i policie?

To bych neřekl. Když si na Šumavě v roce 2011 stát zavolal policii proti lidem, kteří bránili kácení, pak policie by měla nejprve zjistit názory obou stran sporu, vyhodnotit je a pak teprve zasahovat. A ne že přebere interpretaci státního orgánu a okamžitě násilně zasáhne. Taky to po zásluze u soudu prohrála. My teď kritizujeme dění na Ukrajině, kde stát bojuje s lidmi, ale u nás se to děje také, akorát subtilněji. A tím se dostáváme někam před Listopad.

Ale s tím rozdílem, že blokádníci ten šumavský soudní spor vyhráli, což by se před rokem 1989 stát nemohlo.

Ano, ale za jakou dobu a za jakou cenu.

Jak se během těch let proměňovaly tvé vztahy s médii?

Má nevýhoda je v tom, že k nim přistupuju pořád stejně, že na sobě jako správný profesionál nepracuju.

Co tím myslíš?

No určitě existují příručky popisující, jak správně aktivně komunikovat s médii, jak se tvářit a podobně. Já to dělám stále pasivně. Podle mě stejně asi 90 % naší činnosti není mediálně zajímavých. Když už chci něco sdělit, využívám konzervativní cestu, jako jsou třeba tiskové zprávy nebo články. Takže znovu opakuju, nejsem profesionál.

Pomohl vám v Dětech Země překonat mediální bariéru internet a nová, online sociální média?

Těžko říct. Já po e-mailu nebo na Facebooku komunikuju především s lidmi, které znám a které otázky životního prostředí zajímají, což není nějaká širší veřejnost. Kvůli četným správním řízením nemám čas psát blog, články píšu jen občas, přestali jsme vydávat knížky — v prvních deseti letech jsme jich vydali asi tucet, včetně pro mě nejcennější knihy Atomový stát od Roberta Jungka (1994). Naposledy jsem s velkou pomocí kolegy Miroslava Šuty vydal publikaci Aby se ve městě dalo dýchat (2010). Postupně jsem také přestal vydávat i časopisy Kontrast či Dopravní zprávy, Děti Země v roce 2001 ukončily i graficky velmi kvalitní časopis Alternativa. Zkrátka už není čas. Jestliže v 90. letech jsem vedl tři čtyři správní řízení kvůli dopravním stavbám ročně, dnes jich může být souběžně až třicet. Loni se Děti Země například účastnily stavebního řízení pro spalovnu u Plzně, letos pokračují v účasti ve dvou stavebních řízeních pro D8 a pro silnici R49 na Zlínsku a dále ještě tří územních řízení, a to pro kanál u Přelouče, pro odsunované nádraží v Brně a pro silnici R52 na Mikulov. Navíc probíhá dalších až třicet soudních sporů se státem, který podle nás účelově porušuje zákony, neposkytuje informace nebo je nečinný. Úředníci bez služebního zákona se sankcí prostě nemají žádný důvod rozhodovat podle zákona.

Mezinárodní demonstrace proti trase D8 v roce 1996, foto: archív Dětí Země.

Necítíš se vyhořelý? Nechtěl jsi například s tou nekonečnou dálnicí D8 už seknout?

Únavu necítím. Buldok taky kousne a nepustí (smích). Dokud se dálnice D8 nedostaví, tak je tam pořád co řešit, aspoň systémově. Stále běží pět žalob, stavařům chybí dvě stavební povolení a dokončení stavby se údajně plánuje až na konec roku 2015, i když prvním oficiálním termínem byl rok 2000. Takže stále se tam můžou z hlediska ochrany přírody i práva dít podivnosti.

Mimochodem jeden z těch našich takzvaných úspěchů, jak jste se před chvílí ptali, je, že my vlastně — společně s Ekologickým právním servisem, tedy nově Frankem Boldem — postupně vytváříme pro občanský sektor ekologickou judikaturu. Například že zhodnocení vlivu stavby na životní prostředí EIA je povinným podkladem pro každé správní řízení, což ministerstvo životního prostředí opakovaně odmítalo. Nebo že škodlivý zásah do biotopů zvláště chráněných druhů organismů musí být povolen před územním řízením. A na D8 se teď snažíme dosáhnout toho, aby se stanovisko EIA dalo v souladu s Aarhuskou úmluvou o účasti veřejnosti v rozhodovacích procesech žalovat nejen proti územnímu rozhodnutí, ale i proti stavebnímu povolení, což soudy několik let odmítají.

Takže dé osmička ještě neskončila — navíc se na ni loni v létě sesunulo půl milionu kubíků zeminy, což je určitě alespoň evropská rarita.

V Ústeckém kraji jsi brán jako jeden z úhlavních nepřátel rozvoje regionu, což je dobře vidět i v novém dokumentu Iva Bystřičana Dál nic. Necítíš po tom sesuvu jisté zadostiučinění, že ta vámi prosazovaná tunelová varianta se teď ukázala jako výhodnější?

To mě nenapadlo. Jakožto geolog jsem ten sesuv vnímal jako mimořádnou kvartérní událost způsobenou člověkem a hned jsem ji také z odborného hlediska zkoumal a fotil.

Nakolik je reálné, že sesuv vrátí do hry tunelovou variantu dálnice?

Varianta 3,5 kilometrového tunelu Kubačka, kterou v roce 2000 předložilo MŽP, je už nyní asi nereálná. Dnes se nabízejí dvě možnosti: buď tam udělat podél sesuvného území dva kilometry dlouhou opěrnou zeď, což by stálo odhadem aspoň miliardu, a její účinek by byl nejistý. Nebo, což navrhují Děti Země, postavit 1,6 kilometrů dlouhý tunel Litochovice, který ale vychází asi na tři miliardy, včetně zbourání části dálnice.

Jinak sesuv dal za pravdu především státním geologům z Českého geologického ústavu, kteří upozorňovali, že jde o rizikové sesuvné území. Paradoxně si však státní investor dálnice najal autorizovaného znalce, profesora Jaroslava Paška, který ve svém stanovisku kategoricky tvrdil, že „trasa dálnice je důsledně vedena tak, aby stabilitu nejen neporušila, ale naopak zajistila“. Bohužel jeho názor se stal bernou mincí, což bylo věcně i procesně špatně.

Mimochodem, proces EIA na D8 trval jen pouhý jeden rok. A pro srovnání, stejný proces pro děčínský jez trvá už osm let, přičemž se dokumentace EIA už dvakrát vrátila k přepracování. A před pár měsíci vydalo MŽP nesouhlasné stanovisko EIA ke stavbě rychlostní silnice R49 přes Vizovické vrchy, takže po sedmi letech posuzování se začne hledat nová varianta. Stejně pečlivé posouzení všech variant D8 jsme chtěli v roce 1996, ale nikdy k němu nedošlo.

S Ester Kočičkovou při vyhlašování Ropáka 2006, foto: archív Dětí Země.

Neměli jste v 90. letech lépe přesvědčovat místní, aby se postavili za onu k přírodě šetrnější variantu výstavby?

Děti Země dělaly na Ústecku, i v Sasku, kampaň od jara 1994 — petice, přednášky, besedy, putovní výstavy, asi tři roky. Pak už jen nárazově. Naposledy na jaře 2004, kdy jsme opět sbírali podpisy pod petici za tunel Kubačka. Potíž byla v tom, že jsme tam museli dojíždět, nepodařilo se nám založit nebo najít silnou místní organizaci, která by si vzala tuto kauzu na svá bedra. A druhá svízel spočívala v tom, že jsme původně měli naivní představy o demokratickém způsobu rozhodování. Například v Německu se posuzovalo několik koridorů jejich dálnice A17, od Chomutova až po Ústí nad Labem, tedy i mimo České středohoří. Takže zpočátku jsme po německém vzoru věnovali velkou část energie na různé varianty dálnice vedoucí mimo CHKO. Navíc pak bohužel Správa CHKO České středohoří z požadavku na tunel v roce 1995 vycouvala a MŽP také. A ve stylu tehdejší pravicové vlády se o tom rozhodlo nezákonně bez účasti veřejnosti, jak dokládají tři rozsudky. Podruhé se o tunelu přes Středohoří jednalo v letech 1998 až 2001 za éry opoziční smlouvy. Ovšem ministr životního prostředí Miloš Kužvart tehdy výjimku pro stavbu povrchové trasy chráněnou krajinnou oblastí v roce 2001 potvrdil. Území CHKO tak mělo smůlu v tom, že se o D8 rozhodovalo ve společensky i časově nevhodné době. Dnes bychom se svými námitkami na posouzení různých variant jistě uspěli.

Proč se místní obyvatelé nechtěli víc angažovat?

Těžko říct, jestli to je těmi Sudety nebo čím, ale na Ústecku žádná relevantní občanská síla nebyla. A pokud tam pár sdružení působilo, byla mediálně málo aktivní. Lidé v tom regionu v podstatě jen pasivně čekají, až ta dálnice bude, a moc nechápou podstatu demokratických procesů — že pokud se jim něco nelíbí, tak musejí správně a včasně připomínkovat. A taky že o stavbách rozhodují úředníci a nepřímo i politici, kteří ty připomínky a jiné dokumenty posuzují. Ta pasivita tamějších lidí je depresivní, tam nevznikl dokonce ani žádný občanský spolek pro samotnou dálnici.

Negativní nálepku zdržovače a kverulanta ti udělují i někteří aktivisté z ekologických organizací, podle kterých lidi jako ty vrhají špatné světlo na všechny zelené. Co na to říkáš?

Na to se dá odpovědět paralelou k Miloši Zemanovi — ne že bych se s ním chtěl srovnávat —, o němž se tvrdí, že kudy chodí, tudy škodí. Problém ale přece není v něm, ale ve slabosti či neschopnosti těch druhých. Pokud chce mít někdo pozitivní obraz, ať se silou svých myšlenek a kampaní činí, seč může. Každý dělá, co umí, svými prostředky. Já nejsem lobbista, který dojednává s politiky či úředníky výměnné obchody. Mým cílem je zajistit účast veřejnosti při rozhodování týkající se životního prostředí. Nekritizuju proto jiné nevládky, že preferují jiné prostředky. Pokud někdo přijde s prosbou, poradím mu, pokud s kritikou, dokážu se o tom bavit. Jsme prostě pestří. A zelení (smích).

Část veřejnosti tu pestrost ale nerozlišuje a háže zelené do jednoho „negativistického“ pytle právě na základě kauz typu D8. Nemají to ti ostatní ekoaktivisté pak o to těžší?

Lidi, kteří to takto vnímají, jsou zbytečně frustrovaní. Velikáni se vždycky oceňují až po sto letech (smích). Já jsem prostě v některých tématech vpředu, v první linii, a některým jsem se tudíž vzdálil. Je mi líto, ale někdo tam být musí, jinak by nám tu papaláši spoustu země zbytečně zabetonovali.

Neměly by ale ekologické organizace namísto solitérství přece jenom lépe spolupracovat? Proč například nepostupuje jednotně brněnská koalice Nádraží v centru, a místo toho jedna část chce o poloze vlakového nádraží referendum, a druhá spoléhá na posouzení odborné studie?

Já ten částečný rozpad občanské koalice tak negativně nevnímám. Všichni máme společný cíl, aby se železniční nádraží v Brně neodsouvalo. Každý ale využívá jiný prostředek. Já jsem si společně s některými jinými aktivisty vyhodnotil, že je potřeba ten problém posunout dopředu. Vypracování odborné studie a její porovnání s variantou odsunu nádraží je sice fajn, ale po zkušenostech s jinými stavbami vím, že odborné podklady vždy končí u politiků, mimo přímý dosah veřejnosti. A v této kauze je nejvyšší čas opustit nekonečné lobbistické kruhy a dojít pomocí podzimního referenda k jednoznačnému závěru, ať už bude jakýkoliv.

Byl bys pro referendum, jestli má přes CHKO České středohoří vést dálnice D8?

Klidně, za předpokladu, že by tam tehdy podobně jako v Brně probíhaly několikaleté diskuse o různých variantách.

foto: Filip Fojtík

A nejde v případě brněnského nádraží přece jen o zbytečné tříštění sil, protože vaše část nebude bez podpory té druhé tak rychle sbírat podpisy nutné k vyvolání referenda, což může mít negativní efekt jak na výsledek samotného referenda, tak i politického vyhodnocení těch odborných studií?

Ujasněme si situaci: v současnosti z 99 % vše spěje k odsunu nádraží, všechny schvalovací procesy jsou v chodu. Nejde o situaci půl na půl. Nevidím žádnou reálnou sílu, která bude oponentem městské koalice ČSSD–ODS a státu, který do přípravných prací na přesun nádraží už investoval nějakých 700 milionů korun. Z mého pohledu je naivní předpokládat, že jednou studií se ty šance vyrovnají. Už před sedmi lety přece expertíza zadaná na podnět Strany zelených potvrdila, že varianta modernizace nádraží ve stávající poloze je výhodnější. A brněnský primátor Roman Onderka to kvitoval s tím, že studie je vynikající, protože odhalila chyby odsunuté varianty. Můj odhad dalšího vývoje, založený na jiných stavbách, bude ten, že 90 % času se věnuje opravování chyb a zlevňování odsunuté varianty, a 10 % času se bude věnovat dopracování a zdražování neodsunuté varianty. Výsledkem čehož bude, že se obě varianty cenově přiblíží, ale přitom ta odsunutá bude vypadat mnohem precizněji. Bodejť by ne, když má náskok deset let.

V říjnových volbách jsi kandidoval za Změnu, která získala 0, 57 % hlasů, Strana zelených pak 3,19 %. Můžeme si dovolit mít luxus několika zelených stran, které se pravděpodobně nikdy do sněmovny samostatně nedostanou?

Roztříštěnost je i na pravici i na levici...

Ale ty strany i tak do sněmovny projdou.

To sice ano, ale jak je možné, že Strana zelených se na rozdíl od lidovců do sněmovny ani na druhý pokus nevrátila? Zřejmě to nebude jen v té roztříštěnosti, ale i v její slabosti, jak už jsem o tom mluvil před chvílí.

V čem vidíš její slabiny?

Strana zelených funguje ve velkých městech, mezi intelektuály. Nemá podporu na venkově a mezi řekněme obyčejnějšími lidmi. A pro velkou část voličů ještě pořád není přesvědčivá. Proto se k ní významná část jejích bývalých voličů zatím nechce po jejím vládním angažmá s Topolánkem vracet.

Politická budoucnost zelených je tedy podle tebe ve spojení těch tří či čtyř stran a hnutí, nebo ve Změně?

Budoucnost spočívá ve výrazné změně v přístupu k voličům u Strany zelených. Hnutí Změna se pokusilo oslovit lidi pracující v občanském sektoru na místní úrovni, ale za ty dva měsíce kampaně se asi nedalo dosáhnout lepšího výsledku, i když předseda Změny Jan Korytář měl větší očekávání. Věřím, že se oba tyto subjekty poučí a propříště se spojí. Mé angažmá ve Změně bylo občanskou výpomocí. Zpočátku jsem totiž nepředpokládal, že se Změna se Stranou zelených na společné kandidátce nakonec nedomluví.

Na jedné straně působíš jako radikál z undergroundu, na druhé jsi byl poradcem nechvalně proslulého „superguru“, ministra dopravy Víta Bárty. Jak to jde dohromady?

U ministra Bárty jsem byl jako externí poradce placen jen tři měsíce, takže jsem viděl, jak se ministerstvo po rozvratu způsobeném ODS mění. Mým cílem bylo dostat k ministrovi takové informace nevládních organizací o dopravních stavbách, které by se k němu jinak přes různé úřední filtry nedostaly. Takže to mohla být zajímavá zkušenost, která ale jeho rezignací v dubnu 2011 předčasně skončila. Ale s jistou nadsázkou můžu říci, že jsem státu ušetřil osm miliard korun, které byly určeny pro dálnici D8, ale včas se je podařilo přesměrovat jinam. (smích)

Chcete Babiše? Foto: Vít Kouřil. 

Živíš při pohledu na programové prohlášení nové vlády naději, že by mohla při ochraně přírody a krajiny nadělat méně škody než vlády předchozí?

Moc ne. Z vyjádření hnutí ANO, které má na starosti životní prostředí i ministerstvo dopravy, lze pochopit, že jeho cílem je co nejrychleji postavit dálnice. Což byl mimochodem slogan všech předchozích vlád. Přitom cílem státní administrativy by mělo být: dálnice budeme stavět levně, podle zákona a s ohledem na účast veřejnosti a veřejné zájmy. Ne rychle. To je nereálné a nikomu se to ani nepovedlo. No a na ministerstvu životního prostředí dosazením pana Brabce taky k žádné významné změně k lepšímu spíše nedojde. Takže musíme dělat, co je naší povinností: při obraně přírody podporovat nevládní sektor a pomáhat veřejnosti v jejích právech.

Neočekáváš aspoň zlepšení v práci úřednictva, poučeného o četné správní a jiné prohry s Dětmi Země?

(smích) Pokud opravdu budou schváleny zákony podle Rekonstrukce státu a projde neformalistický služební zákon, můžeme očekávat, že úředníci budou konečně nezávislí na politicích a penězích a budou opravdu rozhodovat podle zákona; a že v opačném případě budou sankcionováni. Těžko ale předvídat, uvidíme za pár let. Zatím se úředníci bojí spíše jen tehdy, když se do věci vloží někdo jako Děti Země (smích). Proto taky dostávám každý den několik žádostí o pomoc při různých řízeních. Většinu ale musím odmítat, nejsem žádný spasitel. Jsem spíše rád, když se místní odhodlají vystoupit z ulity a aktivně se o veřejné stavby zajímat. Pokud se z nějakého důvodu bojí, můžou v některých případech vzít ten nevděčný úděl na sebe Děti Země. Úředníci mají samozřejmě větší respekt k tomu, kdo se orientuje ve spisech, zná procesní stránku a nebojí se jít do sporů. Řada lidí se veřejných sporů ještě spíše bojí, ne z ideologických důvodů jako dřív, ale z finančních.

Dlouhé roky jsi spolupořádal brněnské cyklojízdy, kterých se účastnilo nanejvýš pár set cyklistů. Loni na podzim se ale nové generaci mladých aktivistů podařilo dostat do ulic přes tisíc kol pomocí happeningové kampaně Nakoleon a jeho 1000 věrných. Vidíš v tom naději?

Z krátkodobého hlediska šlo o obrovský úspěch. Důležité ale bude, kam se ta vzedmutá energie nasměruje, jestli napomůže ke změně vnímání cyklistiky jakožto rovnocenného způsobu dopravy po městě. Obávám se, že by navzdory tomuto jednorázovému vypětí nemuselo k takovému posunu dojít, protože mladí lidi mají spoustu zájmů a málokdy vytrvají. A důležité je právě vytrvat. Například soudní spor o územní rozhodnutí pro dálnici D8 trval sedm let, než jsme jej v červnu 2010 vyhráli. A to nás měsíc předtím Martin Bursík v rámci volební kampaně vyzýval, ať veškeré žaloby stáhneme. Naštěstí jsme to neudělali. Nicméně podstatné na ekologickém aktivismu je i umění prohrávat. Porážky totiž zocelují. Člověk si pak před sebou i před ostatními může svobodně, společně s hrdinou románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, říci: Aspoň jsem to zkusil.

Jakého největšího profesního — nebo chceš-li amatérského — omylu jsi se dopustil?

Rozhodně jsem nepředpokládal, že ani po dvaceti letech od listopadu nebude velká část společnosti rozumět, jak demokracie funguje, jak je v ní rozdělena moc, jaké informace můžou od veřejných úřadů vyžadovat nebo kdy kam s čím mají jít, pokud chtějí něco prosadit. A to navzdory všem občanským výchovám, workshopům a příručkám občanské angažovanosti. Možná že jsem přeangažovaný a moc přísný na lidi, kteří žijí jiným životem. Pozitivní aspoň je, že mnoho lidí si už řadu informací, či dokonce nějakou „profesionální“ aktivistku či aktivistu najde. Přesto mám ale spíš dojem, že životy lidí se čím dál víc zase přesouvají do soukromé sféry. Hlavně pod ekonomickým tlakem, ne ideologickým.

Nekomplikuje ti ta tvá „přeangažovanost“ osobní život?

Možná působím jako workoholik, ale rozhodně nežiju jen prací. Zabývám se archeologií, historií, kulturou, jezdím na kole, na běžkách, fotím přírodu a furt něco čtu...

foto: Vít Kouřil 

Proč jsi začal nedávno studovat archeologii?

To byl takový dárek k padesátinám, od osudu. Člověk by se neměl zapouzdřit, neměl by zakrnět, takže zkouším studovat to, co jsem původně chtěl ještě před studiem geologie coby amatérský mineralog a paleontolog. A myslím, že to může obohatit nejen mě, ale i lidi kolem mě a třeba i na fakultě, kam jsem se po patnácti letech nostalgicky vrátil, neboť jsem zde před tím studoval politologii. Ale jestli budu profesionálním archeologem, to ještě nevím, studia nejsou lehká, samozřejmě.

Dbáš jakožto dítě Země na svou osobní ekologickou stopu? Proč jíš maso?

Andělé neexistují, nejsou jimi ani ekologičtí aktivisté. Někdo jezdí autem, někdo létá letadlem, já jím trochu masa a dokážu si to před sebou obhájit. Na druhou stranu třeba nemám ledničku a žiju prakticky bez odpadů. Preferuji především záměrnou skromnost, než technologickou zelenost. Jsem totiž skeptický vůči životnímu způsobu, kdy si jako Al Gore dojedete ekologickým autem k velkému ekologickému domu plnému ekologických high-technologií, a přitom ani řadu těch spotřebičů nedokážete efektivně využívat. A není důležité třídit všemožné druhy odpadu, ale mít toho odpadu co nejméně. A taky hledět nejen na to, kolik člověk vysadil stromů, ale spíše kolik jich zachránil.

Řada lidí tě vnímá jakožto „žabičkáře“ nenávidícího lidstvo. Co kulturního ti dělá radost?

Všechno možné, nejsem žádný misantrop. Po nedávné zkoušce z paleolitu jsem si opět třeba pustil výborný film Ao: Poslední neandrtálec, jehož hlavní hrdina se navzdory vyhynutí svého druhu dívá na svět pozitivně — dlužno dodat po boku sympatické Aki z poddruhu Homo sapiens sapiens. Po dopsání vyjádření ke stavebnímu řízení pro silnici R49 mezi Hulínem a Fryštákem se v noci podívám na Cimrmanovo České nebe. A abych to vyvážil, tak poslední tři dny jsem se zase vrátil k Mozartovu Requiem.

V jaké společnosti podle tebe tady a teď žijeme?

V nijak zvlášť významné z hlediska času, prostě banální... Když si srovnáme, že v mladém paleolitu v období pavlovienu před asi 30 tisíci lety byla jižní Morava evropskou velmocí, která udávala kulturní, ekonomický a společenský tón, tak teď jsme z pre-historického hlediska opravdu mimo mainstream. Vřele k tomu doporučuji knihu Martina Olivy Civilizace moravského paleolitu a mezolitu.

Připravili Vít Kouřil a Zuzana Vlasatá. Další rozhovory najdete zde, na fotogalerii se můžete podívat tady

[26. ledna 2014]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G



  Související články:


  Související fotogalerie:

Miroslav Patrik

20. 2014, 18 fotek

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Skylark - Oregon - 16. 9. 2014 19:49

Se vší úctou pro různé snahy, na mě tyto rozhovory a úsilí působí velice skličujíce. Jako výzva k nihilismu – vždy se budeme brodit v tomto systému, budeme oběťmi - smiřte se. Možná je to konzervatismem tohoto environmentalismu, nebo těchto lidí. Je to hodně odrazující, a je to všudypřítomné. Napadá to usilí o skutečnou a potřebnou změnu, a zápal pro ní, jakož i samotné vnímání možnosti této změny, a vrací je zpět do systému, kterými jsou sežraný, stejně jako my. Ostatně je to o reformaci moci, ne o jejím odstranění. Mě tohle skutečně nic neříká, spíše mluví to mluví o bídnosti snahy pochopit věci a odstranit je na patřičné úrovni.

Viktor Čistic - Brno - 13. 9. 2014 08:38

Pijavice,prudic,parazit. Jestli Te někdy potkam v Brně,ty hajzle tak skoncis u Nemilostrdnych. Chcipni, zmrde

luki - kralupy - 9. 4. 2014 22:27

Většinová společnost to ještě nepochopila ta pasivita je strašná. Každý kdo má jiný názor tak je okamžitě napadán a zesměšňován.


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.