graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-22
2017-12&clndr_act=2017-11-22
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu (dnes)   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 11/2004  »

Pohled do ledví britských hypermarketů

Naďa Johanisová

Pohled do ledví britských hypermarketů

Malé je možná milé, ale stále větší podíl zboží k nám přichází prostřednictvím kontroverzních gigantů — nadnárodních obchodních firem zvaných supermarkety či hypermarkety. Ve třináctém dílu seriálu Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové budeme hledat odpověď na otázku, jaké je tajemství jejich ekonomického úspěchu.

„Na začátku sezony s vámi dohodnou výkupní cenu, o týden později ji sníží, pak ji sníží zas. Když si stěžujete, přestanou od vás odebírat. V praxi to znamená, že většina pěstitelů nemá na vybranou. Už pro tu hromadu obalů s logem supermarketu, které museli odkoupit a zaplatit předem na celou sezonu,“ říká John Dickson, šestapadesátiletý ovocnář, který ve svých sadech v kraji kolem Cambridge pěstuje deset tisíc jabloní, hrušní a švestek. Mezi jeho stromy nacházejí útočiště dravci, sovy a jiná zvířata, jeho samotného však sad uživí jen stěží, navzdory sedmdesátihodinovému pracovnímu týdnu. „Loni mě donutili, abych v ‚akci‘ prodával tři libry jablek za cenu dvou liber, náklady jsem nesl já. A to jsem ještě musel zaplatit dvě a půl pence za každou nálepku, která akci propagovala! Řekli mi, že si uvědomují, že jsem ve ztrátě, ale cenu nezvýšili. Když se mi to nelíbí, mohou prý přejít na zahraniční dodavatele.“

Na rozdíl od Johna, který se drží zuby nehty, řada dalších britských pěstitelů už to vzdala. Mezi nimi Nick Swatland, jehož sady v hrabství Kent, zvaném „Zahrada Anglie“, patřily k těm nejkrásnějším. „Supermarket nám platil 20 až 21 pencí za kilo jablek, prodával je za dvojnásobek. My jsme potřebovali 32 pencí, abychom alespoň pokryli náklady. Ceny se měnily ze dne na den a peníze pak přišly za dva za tři měsíce. Že musíme platit svým dělníkům, to je nezajímalo. Když byl člověk hodný a nestěžoval si, nakonec možná nějaké peníze dostal. Nebylo to dobré pro srdce,“ říká Nick. Ovocnářskou profesi zabalil v roce 2002, ve stejném roce, kdy v Kentu zrušili tradiční jarní autobusovou túru po kvetoucích sadech, protože sadů ubylo tolik, že již prakticky není co ukazovat. Můžou za to hypermarkety? Podle Felicity Lawrence, autorky letos vydané knihy o supermarketech Not on the Label, o tom není pochyb. Dvě třetiny z 6000 tradičních britských jablečných odrůd zmizely nadobro z britských sadů v posledních třiceti letech, v době nástupu supermarketů. A z těch, které zbyly, tvoří velkou většinu necelá desítka odrůd — ty, o které stojí supermarkety. Řetězce však přesto raději nakupují jablka v cizině. Jak zjistili Přátelé Země, i na vrcholu loňské sezony tvořila britská jablka v řetězcích Tesco a Asda pouhých 38 %.

Externalizace nevědomá a vědomá

Rychlý úbytek tradičních ovocných odrůd a sadů i osud britských ovocnářů, s nimiž odcházejí nenahraditelné tradice a dovednosti, jsou příkladem tzv. „negativních externalit“, jak je definují ekonomové. Jsou to nezamýšlené důsledky ekonomické činnosti, které přitom nejsou vyjádřené finančně — ten, kdo je poškozen, nedostane za svou škodu náhradu, což škodí nejen dotyčnému, ale i neviditelné ruce trhu. Ta totiž pak nedostává ty správné tržní signály a nemůže řídit ekonomiku směrem k optimální alokaci zdrojů, a tudíž ke stále většímu blahobytu nás všech. Jinak řečeno, podnikatel, který působí externality a nemusí za ně platit, vlastně dostává falešné signály o efektivnosti své činnosti: protože škodu, kterou působí, nemusí nahradit penězi, pokračuje ve své škodlivé aktivitě (nadále se mu totiž vyplácí), a omezuje tak ostatní hráče na ekonomickém hřišti — nás všechny, kteří již nikdy neochutnáme jiné jablko než delicius a nikdy se již nepokocháme kentskými jablečnými sady v plném květu. Abychom byli přesní a zachovali zvláštní ekonomickou optiku: vadí především to, že nikdy již nebudeme moci tyto navždy zmizelé hodnoty ekonomicky využít.

Jak z této situace ven? Podle zastánců neoklasické ekonomické teorie je řešení snadné: spíše než svazující předpisy, jako je omezení dovozů či tržního podílu supermarketů, je třeba „internalizovat externality“ — zařídit, aby ten, kdo je působí, platil náklady těm, kdo jsou poškozeni. Pak bude vše v pořádku. Hypermarket, který svou nákupní politikou prokazatelně přispěl ke ztrátě biodiverzity místního ovoce, by měl tedy zaplatit… Ale kolik? A komu? Budoucím generacím?

Někteří autoři jako Američan David Korten neoliberální ekonomickou ortodoxii nesdílejí, ani její důvěru v internalizaci externalit. Hovoří naopak o tom, že velké nadnárodní firmy — hypermarkety patří mezi jejich dobře vyvinuté exempláře — jsou konkurenčně úspěšné právě proto, že se jim daří externalizovat své náklady. Jinými slovy, kritériem jejich úspěšnosti je právě schopnost nikoliv nezamýšleně, ale zcela promyšleně hodit své externality — ať již ve formě likvidace přírodních zdrojů, pracovních příležitostí či zdraví svých zaměstnanců — na někoho jiného: na budoucí generace, stát nebo třeba zdravotní zařízení příslušné země. Důležitý faktor, který jim to umožňuje, je jejich ekonomická moc — velký podíl na trhu, mezinárodní dimenze obchodních a finančních operací, spolupráce poboček a v neposlední řadě bohatství a styky, které jim umožňují ovlivňovat správní rozhodnutí, zákony a prostřednictvím PR agentur a reklamy i veřejné mínění. V Británii fungují hypermarkety o dvacet let déle než u nás a letos tam o nich vyšly dvě knížky, z nichž přináší časopis The Ecologist podrobný výtah. Podívejme se tedy na to, jak tato externalizace nákladů v případě hypermarketů funguje.

Vláda jednoho hypermarketu

Ačkoliv se ekonomie zahaluje závojem čísel a abstraktními jednotkami peněz, práce, zboží či kapitálu, ve skutečnosti se realita, kterou popisuje, skládá ze dvou hlavních jednotek: lidí a přírody. Jsou to lidé a příroda, které zajišťují úspěch hypermarketů.

Kteří lidé figurují ve hře, jejímž cílem je zisk a další expanze hypermarketu? Především jsou to dodavatelé. Bez nich by hypermarkety neměly co prodávat. Zároveň jsou — vedle zákazníků — hlavním zdrojem zisků hypermarketů. Je třeba je co nejvíce zmáčknout tak, aby za své zboží požadovali co nejmíň. Jak jsme viděli, často financují vnucené slevy vlastního zboží, také veškerou reklamu. Dohody nebývají písemné, nicméně pro dodavatele jsou zavazující — pokud se neurodí, musejí chybějící saláty pro supermarket získat stůj co stůj, třeba letecky z USA za cenu vlastní ztráty. Opačně to ovšem neplatí: „Zasadili jsme po dohodě s hypermarketem 20 akrů červené řepy. Když jsme sklidili polovinu, zavolali nám, že už další nechtějí. Nákupčí, pětadvacetiletý kluk, se najednou rozhodl, že už řepu nebudou prodávat. Neměli jsme nic písemně, nemohli jsme nic dělat. Co jsme si měli počít s dvaceti akry řepy?“ říká pěstitel, který nechce být jmenován. „Na veřejném setkání se zástupci hypermarketu jsem vstal a promluvil o svých negativních zkušenostech z jednání s jejich zástupci. Několik dalších dodavatelů se ke mně přidalo. Krátce nato mi oznámili, že už nemají zájem o můj dobytek. Protože jsem veřejně řekl svůj názor, odmítli brát ode mě maso,“ uvedl chovatel Richard Haddock z Devonu.

Podobných příběhů je mnoho. V naší zemi se distancujeme od minulosti, charakterizované vládou jedné strany, která lámala páteř. Je opravdu tak velký rozdíl mezi vládou jedné strany a vládou jednoho hypermarketu?

Stačí otočit kohoutkem

Hypermarkety platí méně, než by měly, a úspěšně tak externalizují své náklady. Házejí je na své dodavatele. Někteří to nepřežijí — přeneseně jako Dick Swatland, nebo i doslova. Hypermarkety mají nejspíš podíl i na tom, že každých šest dní spáchá sebevraždu jeden britský farmář. Jiní pěstitelé, chovatelé či zpracovatelé potravin, pracující pro supermarkety, používají stejnou taktiku jako hypermarkety. Své náklady externalizují na zahraniční námezdní dělníky, kteří jsou ještě bezmocnější než oni. V městečku Thetford v Norfolku hovořila Felicity Lawrence s Portugalkou Fatimou, která tu pracovala v továrně, jež tiskla nálepky na supermarketová hotová jídla. Byla zaměstnána dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, na noční směny, bez příplatků za přesčasy. Když si stěžovala, že je v továrně zima, vyhrožovali jí, že ji zbijí. V nedalekém Wattonu žili portugalští manželé Joao a Teresa, ona v sedmém měsíci těhotenství. Pracovali v řadě provozů v okolí: lepili štítky na konzervy, balili hotová jídla a brambory, vše pro hypermarkety. V jednom období, kdy neměli práci, musel Joao prodat snubní prsten, aby měli co jíst.

Řada těchto lidí pracuje ilegálně prostřednictvím mafií, které za ně neodvádějí sociální a zdravotní dávky ani daně. Je zdokumentováno mnoho případů, kdy nedostávají ani minimální mzdu, jsou špatně ubytovaní a platí neúměrně vysoký nájem, je jim vyhrožováno či jsou vyhazováni z práce z triviálních nebo osobních důvodů. Kolik je v britských zemědělských a potravinových provozech takovýchto ilegálních gastarbeitrů, nikdo neví, odhady se pohybují mezi statisícem a dvěma miliony. Britská vládní komise, která tuto záležitost studovala, došla k závěru, že „dominantní pozice supermarketů ve vztahu k jejich dodavatelům je důležitým činitelem, který přispívá ke vzniku prostředí, v němž se daří mafiím, zaměstnávajícím ilegální pracovníky. Intenzivní cenová konkurence a krátké časové prodlevy mezi zakázkami od supermarketů a očekávanými dodávkami znamená velký nátlak na dodavatele, kteří pak zavírají oči před ilegálním statusem svých dělníků“. Jinými slovy: Když supermarket zavolá, že potřebuje další zásilku, a to do zítřka do dvou hodin, dodavatel produktu „otočí kohoutkem“: začne „téci“ levná pracovní síla. Vzápětí ji zase „vypne“. Je flexibilní, jak si to hypermarket přeje, přitom ušetří náklady na trvalé zaměstnance, kteří by třeba chvílemi neměli práci, a přesto by je musel platit.

Adresát: příroda a společnost

O tom, že část externích nákladů supermarketů přebírá příroda, jsem se již zmínila. Vedle intenzifikace zemědělství a likvidace tradičních odrůd ovoce (i plemen skotu) je tu známý a chronický problém nadměrných obalů a dopravy, a to jak cest zákazníků do obchodních center, tak letecké dopravy potravin z celého světa a distribuce zásob ze skladů. Náklady externality zvané globální oteplování se velmi těžko kalkulují, takovéto velkorysé spalování pohonných hmot je však určitě zvyšuje.

Další příjemce supermarketových externalit je společnost. Zavírání obchodů, o němž jsem psala v prvním dílu tohoto seriálu (SG 10/2003), pokračuje. Sedm z deseti anglických vesnic dnes nemá žádný obchod. Problém jsou také pracovní místa. Podle výzkumu Retail Planning Centre, částečně financovaného samotnými supermarkety, vedlo otevření devadesáti tří nových supermarketů k čisté ztrátě 25 685 míst. Tedy v průměru 276 lidí přišlo o místo po otevření „superobchodů“ v jejich oblasti. Na objem zboží, které hypermarkety produkují, potřebují relativně málo zaměstnanců. Je to jeden z faktorů jejich úspěchu. Je to projev efektivnosti? Podle ekonomické teorie ano. Ta „nezamýšlený důsledek“ ztráty pracovních míst za externalitu nepovažuje, neboť předpokládá, že vyhození si najdou místo jinde. Za touto tezí je ovšem skrytý předpoklad stálého ekonomického růstu, se všemi problematickými důsledky pro člověka a přírodu. Společnost také nese náklady na externality spojené se zahraničními dělníky. Jeden lékař to komentuje takto: „Jedná se s nimi mizerně, jsou přepracovaní. Často utrpí pracovní úraz. Obracejí se pak na lékaře a na obec, aby jim zajistila bydlení. Je mi jich líto, ale také je mi líto zdravotníků, kteří mají vše zvládnout bez jakýchkoliv zdrojů navíc… Tlak na infrastrukturu, policii, vzdělávací systém, sanitární zařízení… je neúnosný. Místní lidé to začínají velmi těžko snášet.“

Stíny ekonomického zázraku

Ale co spotřebitelé? Pro ně se to údajně všechno děje. Cílem Asdy, jak se dozvěla Joanna Blythman na iniciačním setkání nových zaměstnanců, je „zajistit pro každého levnější zboží a služby“. Není to tak docela pravda. Supermarkety mají vybrané levné zboží, jehož cenu zákazníci sledují. Bývá to třeba mléko, cukr, chléb. Tesco má takovýchto položek údajně 160. Ostatní zboží je pak o to dražší, aby se rozdíl vyrovnal.

Dalším kladně vnímaným rysem je kvantita zboží. Třeba zeleniny a ovoce. To bývá napohled dokonalé, velké, pravidelné a bez poskvrny. Často také bohužel bez chuti. Jak je to možné? Dejme slovo ještě jednou Johnu Dicksonovi, ovocnáři z Cambridgeshire: „Nákupčí se nad mými jablky olizoval, ale zároveň vytáhl ten svůj přístroj, penetrometr, a řekl mi, že nejsou dost tvrdá — nevydržela by v prodejně dostatečně dlouho. Zralé ovoce vyřadil a povídal, že příště budu muset sklidit jablka dřív. Nedivím se, že si lidi stěžují, že je ovoce bez chuti.“ Když jablka projdou testem penetrometru, musejí ještě splnit velikostní kritérium. „Supermarkety dnes chtějí minimálně sedmdesátimilimetrová jablka. Ale pokud chci docílit tak velkých plodů, musím stromy silně prořezávat a více hnojit. Přehnojená jablka ztrácejí chuť. Kromě toho jsou náchylnější ke skvrnitosti, takže je musím stále stříkat vápníkem — až šestnáctkrát za sezonu.“

Ačkoliv ekonomické modely mívají lineární charakter (zdroj — výroba — produkt) a jediné, co v nich koluje, jsou peníze, realita je méně úhledná. Externality ve svém kotli bublají a šplouchají, a často vystříknou. Na nás. Hypermarkety tlačí dodavatele ke stále větší industrializaci, ke stále většímu měřítku produkce, ke stálému snižování nákladů. Vlastně ne ke snižování, ale k externalizaci. Náklady nesou vykořisťovaní zahraniční dělníci — ale i spotřebitelé, kterým tito lidé, jež si nemají kde umýt ruce, občas hygienicky znečistí salát. Náklady nesou ubohá kuřata-brojleři ve velkochovech, zabíjená, škubaná, porcovaná a balená bez doteku lidské ruky ve velkých továrnách. Ale také my všichni, protože v těchto podmínkách se dobře šíří salmonelóza a rutinně podávaná antibiotika ve velkochovech rychle ztrácejí účinnost. Nelze je pak použít pro lidské pacienty. Extrémně „efektivní“ metody supermarketů se tak odrážejí na zdraví jejich zákazníků i těch, kdo do supermarketu nikdy nevkročili.

Shrneme-li dopady supermarketů na dodavatele, dělníky, zaměstnance, přírodu, společnost, ba i spotřebitele, nevychází nám příliš povzbudivý obrázek. Je nějaká skupina, která by mohla vnímat efekt supermarketů vyloženě kladně? Možná šéf Asdy Tony De Nunzio a ostatní ředitelé a akcionáři hypermarketů. Ti asi mohou být opravdu spokojeni. Tedy — pokud na ně zrovna nevyšplíchne nějaká externalita. Nebo se neozve svědomí.

Supermarkety jsou plodem ekonomické ideologie, která abstrahovala od složitých přírodních a lidských vazeb a na jejich úkor zdůrazňuje tzv. cenovou konkurenci jako jediné kritérium úspěšnosti a blahobytu. Nechceme vidět stín této zářivé bubliny: externality, které nesou lidé a příroda, a ekonomickou moc, která skutečnou konkurenci znemožňuje. Pokud si svůj stín, svou odvrácenou stranu nepřipustíme, říkal psycholog Carl Gustav Jung, může nás zničit. Obávám se, že to platí nejen pro jednotlivce, ale i pro náš svět.

Poznámka: Zpracováno podle The shocking power of supermarkets. The Ecologist, září 2004. O supermarketech u nás viz stránky organizace Nesehnutí: http://www.hyper.cz

[28. listopadu 2004]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.