graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-24
2017-12&clndr_act=2017-11-24
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 5/2017  »

Řekni, kde ty hadry jsou
autor/ka: archív F 

Tereza Špinková

Řekni, kde ty hadry jsou

Kam putuje oblečení, které vyhodíme? Je rozdíl mezi tím, zda se rozhodneme věnovat ho dobročinným obchodům, vhodit ho do kontejneru na textil, nebo rovnou do popelnice?

Naše současná společnost se dá charakterizovat jako společnost konzumní — produkujeme, vyrábíme, nakupujeme, užíváme a co už nepotřebujeme, vyhodíme. Dá se říci, že rychlost konzumace věcí je přímo úměrná produkci odpadu. Odpad se v posledních desetiletích stává tématem pro řadu států, měst, firem a dalších odborníků, a to jak z ekonomického, tak z ekologického hlediska. Zabývají se jím také sociálně-vědní studia. Podle antropologů — garbologů ze Západočeské univerzity v Plzni „odpad mizí z našeho zorného úhlu, a v jistém smyslu se tak stává sice všudypřítomným, avšak neviditelným společníkem. Každodenně opakovaný proces odhazování odpadků pak způsobuje, že přestáváme vnímat věci, které vkládáme do popelnic.“

Garbologové tak narážejí tak na základní rys našeho chování k věcem, které nespotřebujeme, nevyužijeme a nechceme. Máme spoustu možností. Z pohodlí našich domovů se můžeme rozhodovat, co se nám už nehodí, a pak nám stačí zajít jen za roh ke kontejneru a s dobrým pocitem vyhodit (téměř) vše do tříděného odpadu. To vše svědčí o vyspělosti naší civilizace a bohatství evropské a severoamerické společnosti, která postupně dospívá k přemýšlení o tom, jaké důsledky má její zdánlivě nekonečný růst. Máme čas zabývat se důsledky našeho každodenního chování.

V posledních desetiletích se značně rozvinuly možnosti recyklace, stále více se objevují kontejnery nejen na plast, papír a sklo, ale i na tetrapaky, kovy a bioodpad. Samostatným druhem komunálního odpadu je odpad textilní. I ten po vyhození čeká další cesta. Zjistit, co se s ním opravdu děje, není zcela jednoduché.

Výzkum odpadků

Výzkum, vedený garbology na malém vzorku sledovaných lokalit, vykázal podobné procento textilního odpadu jako celková data o odpadu zpracovaná v letech 2008—2010 ministerstvem životního prostředí a Přírodovědnou fakultou UK. Garbologický průzkum ukazuje, že kategorie „textil, obuv, oděv“ byla třetí nejčastější položkou za potravinovým odpadem a jeho téměř 49 procenty a za „kancelářskými potřebami“ zahrnujícími i letáky, časopisy a noviny s 10 procenty. Textilu a obuvi se v odpadu našlo téměř šest procent celkového množství. Výzkum organizovaný MŽP ukazuje výsledky podobné — záleží, v jakých oblastech byl prováděn (na sídlištích je textilu více, na venkově nejméně), ale textilu se z celkového množství odpadu našlo mezi třemi a šesti procenty. Pro představu, každý Čech vyprodukuje ročně mezi 10—20 kilogramy textilu ročně. Čísla se různí podle toho, jakými daty se výzkumy řídí, jednoznačné však je, že většina textilu v současnosti končí na skládkách (podle firmy Potex je to až 97 procent), recykluje se zatím jen zanedbatelná část. Přestože zjistit přesné statistiky je složité a data z několika posledních let téměř neexistují, je důležité, že se toto téma dostává více do popředí a věnuje se mu pozornost i na celostátní úrovni skrze ministerstvo životního prostředí a operační programy EU. Na každého z nás pak zbývá otázka, co dělat s nenošeným oblečením.

Přehlceni dobročinností

Pokud chceme jednat na lokální úrovni, nejvhodnější variantou se zdá odnést nenošené oblečení do nejbližšího dobročinného obchodu. V Čechách však nemáme tak rozsáhlou síť jako například ve Velké Británii, kde lze potkat takzvané charity shopy na každém rohu. Každý s darovanými oděvy zachází jinak — Sue Ryder přijímá jen část přinesených věcí; obchod Koloběh spolupracuje s firmou Forewear, která neprodané oblečení nechává rozcupovat a ze vzniklého materiálu vyrábí nové produkty. Cesta domů přijímá veškeré dary, ovšem potýká se s problémem, který potká každý déle fungující dobročinný obchod: nabídka převyšuje poptávku, darovaných věcí je více, než je nezisková organizace schopna prodat. Jedná se o celosvětový problém — důvodů pro nemožnost prodat vše, co organizace přijme, je několik. Jednak se většina charity shopů i ve Velké Británii potýká s nedostatkem prostoru — věcí lidé nosí více, než se do obchodů vejde. Další problém se objevuje v kvalitě přineseného oblečení — ne vše je již ve stavu, aby se dalo zboží dále prodat, byť jen za pár korun. Jedná se především o věci vyšlé z módy a z nekvalitních látek — oblečení po „babičkách“ ušité z pro nás z již nepříjemných materiálů, nebo naopak oblečení z řetězců rychlé módy. Takové druhy oblečení ztrácejí svou hodnotu většinou již po pár nošeních a ve chvíli, kdy je vyřadíme ze skříně, se stávají opravdu neprodejným odpadem. foto: teachandlearn

V roce 2015 poodkryl fungování dobročinných obchodů Andrew Brooks, profesor na King’s College v Londýně, skrze knihu Clothing Poverty. Několik let prováděl mnoho výzkumů především ve Velké Británii a v Africe a přišel se zjištěním, že 70 až 90 procent oděvů darovaných do dobročinných obchodů v Evropě a USA se neprodá přímo v nich. Organizace dále oblečení prodávají firmám, které jej třídí a následně prodávají. Brooks vidí problém především v netransparentnosti — většina dárců odevzdává své oblečení s pocitem, že se prodá přímo v obchodech a výtěžek jde na tu konkrétní „dobrou věc“. Samozřejmě i z oděvů přeprodávaných firmám jde charitám a neziskovým organizacím určitá částka, většinou však o dost menší než z prodeje přímého. V posledních letech se objevily i kauzy, které na konkrétní neziskovky a společnosti nevrhají zrovna dobré světlo (Humana, Planet Aid).

Kontejnery nade vše

V České republice se ovšem dříve než dobročinné obchody objevily kontejnery na textil, které vlastní konkrétní společnosti a firmy. Mezi největší z nich, spravující až několik stovek kontejnerů po celé republice, patří Potex, TextilEco, Textileco (Dimatex), EB textil nebo Diakonie Broumov. Jediná z nich, která je společností přímo s charitním zaměřením, je Diakonie Broumov, ostatní mají politiku jinou — jedná se o firmy, které na charity, nadace a další neziskovky přispívají částí ze svého výdělku. Každá z nich uvádí na svých stránkách různá data a informace, jak s darovaným oblečením nakládá. Potex věnuje oblečení například Naději a přispívá finanční částkou na další projekty. Textileco dává oblečení Červenému kříži a co není využito, nechává zpracovat společností Dimatex na čisticí hadry a další technické materiály. TextilEco sponzoruje neziskové organizace především finančními částkami a provozuje také secondhandové obchody Genesis. Diakonie Broumov na svých stránkách uvádí, že pomoc soustředí na sociálně slabší spoluobčany. Jisté je, že všechny organizace určitou část sesbíraného oblečení posílají do Afriky nebo do Asie na prodej či další zpracování.

foto: bardsworld

Otázka tedy zůstává stejná i v případě dobročinných obchodů — kdo nese zodpovědnost za další život textilu? A nebylo by na místě snažit se o větší transparentnost směrem k dárcům? Podle Lenky Harcubové z firmy Potex je jejich firma, i vzhledem k tomu, že zaměstnává pouhých deset lidí, schopna vytřídit jen oblečení, putující k českým charitám, a odpad (pět procent), který prostřednictvím firmy FCC nachází energetické využití. Zbytek předává zahraničním společnostem, které oblečení třídí a posílají dále do světa.

Zhruba od roku 2013, po tragédii v továrně v Rana Plaza a se vznikem různých iniciativ, jako je Fashion Revolution, začaly i řetězce rychlé módy zmiňovat slova jako udržitelnost, recyklace, ekologie. Vedle toho, že se postupně více a více mluví o špatných pracovních podmínkách v továrnách, objevila se i kritika samotného konceptu fast fashion. Společnosti se k tomu postavily různým způsobem, nejčastěji vytvořily ve svých obchodech sběrná místa pro starý textil. Do obchodů tedy můžeme donést oblečení, které již nechceme — za tašku starého textilu dostaneme slevu na další nákup, někde nás zahřeje myšlenka, že přispějeme na charitu: Marks & Spencer spolupracují v Británii s charitou Oxfam, H&M si založilo vlastní nadaci. Především však z obchodů odcházíme s pocitem, že jsme pomohli „uzavřít kruh“, udělali jsme něco pro planetu a zároveň pro svůj šatník. Skutečnost je však (logicky) trochu složitější a o něco více frustrující.

Problémy recyklace

Špatná zpráva je, že ze starého oblečení většinou nejde vyrobit nové tak jednoduše, jak některé společnosti uvádějí. Většina odborníků na recyklaci textilu se shoduje, že technologie na výrobu kvalitního materiálu ze secondhandového oblečení jsou zatím nevyvinuté a stojí více peněz a energie, takže se tento postup většinou nevyplatí. Oblečení nejde recyklovat hlavně kvůli materiálům, ze kterých je vyrobené. Oblečení z přírodních materiálů — bavlny, vlny, lnu či hedvábí — je většinou při výrobě barveno, běleno, potisknuto nebo prochází jiným chemickým procesem, takže se na skládce špatně rozkládá. Podobně se chovají i polosyntetické materiály jako umělé hedvábí, tencel nebo modal. Ať už se výše uvedený textil dostane na skládku, či do spaloven, vznikají při jeho rozkladu jedovaté plyny, například metan. Zcela umělá vlákna jako polyester, nylon nebo akryl, tedy materiály na bázi plastu, se samy rozloží až za stovky nebo tisíce let (nikdo přesně neví). Newyorská blogerka Aldan Wickerová, která se již několik let zabývá udržitelnou módou a textilním odpadem a sleduje nejnovější statistiky, tvrdí, že kdyby se dokázal veškerý textilní odpad recyklovat, znamenalo by to pro životní prostředí podobné „zlepšení“, jako kdyby se z roční statistiky vymazaly emise 7,3 milionu aut. Nehledě na to, že i nakládání s oděvním odpadem (stejně jako s každým jiným) stojí města, jednotlivce, státy a firmy velké peníze.

foto: teachandlearn

Pokud porovnáme dostupná data (zde jsem pracovala se statistikami firmy WRAP a srovnávala je s informacemi od firmy Potex či MŽP), sesbírané oblečení, ať už je z dobročinných obchodů, kontejnerů či sbírky módních řetězců, se rozděluje zhruba následovně: necelá polovina shromážděných oděvů se dá ještě nosit. Část z toho jde do Afriky, ze třiceti procent se vyrábějí čisticí hadry, asi pět procent je již odpadem a musí se skládkovat či spalovat (například potisky, trička s aplikacemi). Zbylá pětina putuje zpátky na výrobu tkanin, většinou do Asie, nebo na výrobu průmyslových materiálů — izolací budov nebo polstrování aut. Tato poslední část je nejnižší kvality, spadá do takzvaného „downcyclingu“ a také má nejmenší hodnotu. Firmy za její zpracování často i platí. Kruh se ale uzavírá vždy na skládce nebo ve spalovně (v horším případě i v oceánu a v přírodě): oblečení se obnosí, hadry se spotřebují, sedačky z auta skončí na vrakovišti.

Asie, místo vzniku a zániku

Většina oděvů, které se prodávají v Evropě a USA, pochází z asijského kontinentu. A část se tam zase navrací: v České republice ani v Evropě nemáme intenzivní zpracovatelský průmysl, tedy velkokapacitní recyklační a drticí linky. Panipat, město na severu Indie, se stalo cílem obrovského množství již použitého textilu z celého světa, ze kterého se zde vyrábí nový — například deky používané pro humanitární účely. Indická režisérka Meghna Gupta ve svém patnáctiminutovém filmu Unravel ukazuje podmínky v tamějších továrnách: dělnice tu pracují v nevhodných podmínkách a u toho přemítají, proč jde tak hezké oblečení rovnou do drtičky. Myslí si, že v Evropě je nejspíše nedostatek vody, takže si nemůžeme dovolit oblečení prát a jsme nuceni jej rovnou vyhodit. Není paradoxní si představit, že deka, sloužící uprchlíkům (třeba na cestě do Evropy) je vyrobená z kusu oblečení, které vzniklo z bavlny vypěstované v Uzbekistánu, z látky nabarvené v Turecku, ušité v Bangladéši, odvezené do Evropy, nošené párkrát a poté odvezené do Indie a rozcupované na deky?

Afrika z druhé ruky

Sesbírané oblečení v Evropě a USA se tedy prodává dál. Zimní oblečení se odváží do východní Evropy a do Pákistánu, letní je dopraveno do Afriky, kde se prodává na tamějších trzích. Většina afrických prodejců tuší, že oblečení přichází z „bohatého Severu“, neví ale přesně odkud a ne vždy zná důvody, proč se k nim dováží. V Nigérii mu říkají „oblečení mrtvých bílých“, v Mosambiku „šaty pro kalamity“. Překupníci většinou také nemohou určovat a vědět, jaké oblečení zrovna přijede a v jakém bude stavu. Podle Brookse existují i výjimky, kdy evropský nebo americký dodavatel komunikuje s africkým trhem a podle toho posílá konkrétní druhy oblečení tak, aby se dobře prodalo. Situace se také liší stát od státu. Průzkum v několika zemích ukazuje, že čím dál větší produkce rychlé módy, která přímou úměrou zvyšuje množství použitého textilu dováženého ze severní polokoule na jih, silně napomohlo uzavření tamějších textilních továren. Oblečení je většinou levnější a pro chudší část obyvatelstva představuje oproti místním výrobkům dostupnější variantu. Několik největších příjemců tohoto zboží zvažovalo úplný zákaz dovozu sekáčového textilu: Keňa, Uganda, Rwanda a Tanzanie.

zdroj: charliesmithdesign.com

V létě tohoto roku ale musely zmíněné státy tuto myšlenku opustit poté, co je USA osočilo z porušování mezinárodní smlouvy Agoa. Oblečení tedy může do Afriky cestovat dál. Charity a firmy ovšem tvrdí, že dávají Afričanům práci — ale za jakou cenu? A jsme to my, z bohatého Severu, kdo má určovat, jakou práci člověk na jižní polokouli dostane? A také co bude nosit — pouze to, co my vyhodíme? Nevytváříme skrze své chování z Afriky jednu velkou skládku nerozložitelného materiálu? Situace určitě není černobílá, je však jisté, že nikdo neví, co bude dál, i vzhledem ke stále klesající kvalitě secondhandového oblečení, které v Africe pomalu přestává stačit konkurenci zcela nového zboží z Číny.

Je možná změna?

V současné době se stále více píše o pomalé nebo etické módě. Návrháři se snaží pracovat jednak s materiálem, který je kvalitní, a zároveň je dohledatelné, kde a za jakých podmínek vznikl. S tím se pojí snaha o celkovou udržitelnost módního průmyslu — vznikají různé iniciativy a organizace, které poukazují na problémy, které s sebou vznik řetězců rychlé módy přináší. Je však otázkou, do jaké míry poskytuje etická produkce ke konzumu alternativu — kolos trhu stále zůstává, jen se mění určité mechanismy. Odborníci se shodují, že úskalí spočívá v nastavení celého systému. Jednotlivec může mít snahu chovat se zodpovědně, nenakupovat přespříliš či jen eticky, přesto se v rámci celé struktury jedná spíše o gesto. V České republice například komunální odpad tvoří jen 14 % z celkového množství odpadu, toto číslo myslím mluví za vše. Skepse ohledně změny, které mohou dosáhnout jednotlivci, je všeobecná, ovšem neměla by vést k apatické frustraci a stagnaci, právě naopak. Wickerová i Brooks ukazují, že je třeba bojovat na vyšších frontách — žádat po státech, po politicích, aby změnili zákony.

Zodpovědnost konání tedy stejně spočívá na organizacích a jednotlivcích, kteří mohou uplatňovat svůj aktivismus a kriticky zkoumat jednotlivá odvětví. Mohou napřít svou sílu vůči firmám, společnostem a politickým stranám, jež jsou jako jediné schopné učinit rozhodnutí a změnit stávající procesy a systémy. Malou vlaštovku naděje, která se ovšem musí brát prozatím zcela střízlivě, představuje oznámení společnosti HM v září tohoto roku, že vyvinula novou technologii umožňující recyklovat směsné textilie do nových tkanin a přízí. Tvrdí, že tato technologie umožní vyrobit ze starého oblečení novou látku bez ztráty kvality a zároveň s nulovým dopadem na životní prostředí. Pokud bude tato inovace fungovat a módní průmysl ji skutečně zavede, mohlo by ubýt odpadu. Je ale potřeba se neustále ptát, jestli se nejedná jen o další greenwashing a výmluvu pro nekonečnou produkci nekvalitních a levných šatů, které budou dále zaplavovat svět.

Autorka provozuje facebookovou stránku Příliš mnoho textilu, kontakt: tereza.spinka@gmail.com.

[13. října 2017]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.