graphic-header
Občanský kalendář » «»

duben 2018

2018-3&clndr_act=2018-4-22
2018-5&clndr_act=2018-4-22
PoÚtStČtSoNe
1
2 3 4 5 6
9 10
11
středa 11. dubna   »   1 událost
Akce » NGO Market 2018
12 13
14
sobota 14. dubna   »   1 událost
15
16 17 18 19
20
pátek 20. dubna   »   4 události
21
sobota 21. dubna   »   3 události
22
neděle 22. dubna (dnes)   »   2 události
23
pondělí 23. dubna   »   1 událost
24
úterý 24. dubna   »   1 událost
25
středa 25. dubna   »   1 událost
26
čtvrtek 26. dubna   »   1 událost
27
pátek 27. dubna   »   1 událost
28
sobota 28. dubna   »   1 událost
29
neděle 29. dubna   »   1 událost
30
pondělí 30. dubna   »   2 události
Akce » Strom roku 2018
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2011  »

Růst, či nerůst?

Naďa Johanisová

Růst, či nerůst?

K čemu nám je ekonomický růst? Potřebujeme ho? Nebo chceme raději nerůst? Co by to znamenalo? A proč vlastně Dmitri Orlov přemýšlí, jak postavit nákladní plachetnici?

Jedno čínské rčení prý praví: „Ať nám není dáno žít v zajímavých časech!“ Člověk si ale čas své pozemské pouti nevybírá. A zrovna dnes žijeme ve velmi zajímavé době. Jedním jejím znakem jsou rychlé změny: nové a nové technologie, nárůst populace, ale také stále pokračující degradace přírodního bohatství, úbytek fosilních paliv, změny klimatu… Tahle zvláštní doba se vyznačuje také svou hodnotovou nehomogenitou. Připadá mi, že žiji současně ve dvou světech, které, ač situovány ve stejném prostoru, nemají téměř nic společného. Ba často vysílají signály naprosto protichůdné.

Vezměme si například energetiku. V jednom světě, zprostředkovaném třeba rozesílači či časopisy nevládních organizací, čtu o stálém nárůstu spotřeby energie, o hrozícím ropném zlomu, o stále intenzivnějším tlaku na těžbu ropy na územích původních obyvatel, ale i o ekologických dopadech těžby uranu a o tom, že i ten brzo dojde. Pak nahlédnu do toho druhého světa, jak jej zrcadlí česká média. A rázem si oddechnu: svět je v klidu, jsme v bezpečí, nic se neděje. A pokud ano, vše se vyřeší neviditelnou rukou trhu a viditelnou podporou jádra. V nedávném rozhovoru premiér Nečas například označil garantované výkupní ceny obnovitelných zdrojů za deformaci trhu, přežitek socialismu a euromódu. A vzápětí zdůraznil, že u energie (ovšem tentokrát jaderné) nelze spoléhat na trh, ceny se naopak musejí podřídit požadavku energetické bezpečnosti státu.

Ekonomický růst je požehnání

Podobná disonance, a zdaleka nejen v českých médiích, panuje v oblasti ekonomického růstu. Zadáme-li na webové stránce BBC heslo „ekonomický růst“, vyjede nám moře odkazů na zprávy, které buď žehrají, že se ekonomický růst někde zpomalil, nebo naopak jásají, že se někde zrychlil a nastává ekonomické oživení. Jediný číselný ukazatel poutá denně pozornost milionů, krabatí čela mocných či vyhlazuje jejich tváře do úsměvů. Všichni se v tomto světě shodují, že ekonomický růst je něco dobrého, co je třeba podporovat. Patří mezi základní cíle hospodářských politik států i politických stran. A proč taky ne? Co by na něm mělo být špatného?

Ekonomický růst je nárůst hrubého národního produktu (HDP), tedy meziroční nárůst finanční hodnoty statků a služeb, vyprodukovaných v tom kterém státě. Pokud toho letos vyrobíme více než loni, můžeme toho také více spotřebovat. Anebo prodat do zahraničí a za utržené peníze si něco koupit, čímž nám stoupnou příjmy a hodnota naší měny. Pokud toho budeme vyrábět a prodávat stále víc, poplyne také stále víc peněz do státní kasy, například díky DPH či daním ze zisku. A v neposlední řadě ekonomický růst znamená, že je větší kupní síla mezi obyvatelstvem, podniky i lidé mají důvěru v ekonomiku a berou si úvěry, stávající firmy rozšiřují výrobu, otevírají se nové provozy, staví nové domy, a to vše znamená možná nové zadlužení, ale také nové pracovní příležitosti. A ty jsou v tomto světě, světě mainstreamové ekonomie a politiky, zdůrazňovány především.

Nechceme růst, chceme se radovat

Je tu ale ještě ten jiný svět, který vše vidí jinak. Tvrdošíjně se dožaduje pozornosti a na svém kontě má stále více knížek, článků, seminářů a aktivit. Dokonce se objevuje celé hnutí, které si do svého štítu vetklo heslo décroissance či degrowth. Tento těžko přeložitelný pojem vyjadřuje touhu a ochotu nejen k ukončení ekonomického růstu, ale dokonce k nerůstu či od-růstu, tedy k pozvolnému, dobrovolně nastoupenému, řízenému ústupu ze současných výšin HDP. Podle zastánců hnutí décroissance jsou totiž — alespoň v zemích, jako je Francie — nejen ekologicky neudržitelné, ale znamenají i ochuzení kvality života. Například tím, že tlačí společnost ke stále většímu konzumu na úkor smyslových zkušeností, vztahů, přátelství či času na ocenění ticha a krásy přírody. Nebo tím, že posilují nárůst chudoby a nerovnosti.

Hnutí décroissance, které je nejsilnější ve Francii a Španělsku, funguje v podobě neformální, otevřené sítě. Jeho stoupenci pořádají pravidelné akce, jako je listopadový Den bez nakupování či čtyřtýdenní Pochod za décroissance, jehož první ročník proběhl v létě 2005. Vydává i svůj bulletin, příznačně pojmenovaný Décroissance: Le Journal de la Joie de Vivre (Časopis pro radost ze života), provozuje internetové diskusní platformy a dokonce založilo i politickou stranu (www.partipourladecroissance.net). Má však i silné akademické křídlo, které uspořádalo již dvě velké mezinárodní konference (v Paříži a Barceloně) a usiluje o legitimizaci décroissance jako svébytného výzkumného směru v ekonomických a sociálních vědách. Ten by se pokoušel nerůst jasněji definovat a hledat cesty i překážky jeho dosažení.

Co roste, to se zvětšuje

Dlužno dodat, že úsilí o décroissance má na co navazovat. Americký ekonom a laureát Nobelovy ceny Kenneth Boulding již koncem šedesátých let psal o tom, že z ekonomiky „kovbojské“ (v širé prérii může kovboj cokoliv spotřebovat a zahodit, heslem dne je konkurence a iniciativa) musíme přejít na ekonomiku „vesmírné lodi“ (je nás hodně a naše zdroje jsou omezené, cení se šetření zdroji, recyklace a spolupráce). E. F. Schumacher brzy nato v knize Malé je milé uvažoval, že ekonomika nemůže stále růst, protože pak potřebuje víc a víc energie, jejíž spotřeba způsobí řadu problémů, včetně klimatických změn. Zhruba ve stejné době vyšla proslulá zpráva Římského klubu Meze růstu, která se za použití tehdy nových počítačových modelů snažila ukázat, že ani nerostné suroviny nelze spotřebovávat donekonečna. Méně známý byl donedávna ekonom rumunského původu Nicholas Georgescu Roegen, který se rovněž již v sedmdesátých letech pokoušel dohlédnout důsledky ekonomického růstu prizmatem druhého termodynamického zákona. Dnes je oslavován jako autor konceptu décroissance.

Jeho žák, známý americký ekologický ekonom Herman Daly, rozvádí další jeho pojem, ekonomiku ustáleného stavu. Tvrdí, že by jednotlivé země měly změnit své makroekonomické cíle a usilovat ne o maximální, ale o optimální velikost svých ekonomik. Jinak si koledují o problémy. O jaké?

Jeden velký problém spočívá v tom, jak říkal Boulding, že když něco roste, zvětšuje se to. Pokud země každý rok vyprodukuje třeba o dvě procenta víc zboží a služeb než v roce předchozím, mainstreamový svět se raduje, že máme stabilní růst. Ve skutečnosti ale jediné, co je na něm stabilní, je výše růstu v procentech. V absolutních číslech bude přírůstek vždy o něco vyšší než v roce minulém. Ten druhý, šťouravý svět proto ukazuje na to, že zdánlivá stabilita růstu maskuje jeho exponenciální povahu. To znamená, že se skutečná hodnota vyrobených statků a služeb v konstantních intervalech zdvojnásobuje. Pokud by naše produkce narůstala každý rok o pouhé jedno procento, zdvojnásobí se naše produkce statků a služeb zhruba každých 72 let. Pokud bychom každý rok vyrobili tři procenta navíc, zdvojnásobí se naše produkce za zhruba 24 let. Při šestiprocentním růstu se zdvojnásobí každých dvanáct let. Vzpomeňme pohádku o mudrci, který za svou radu chtěl po králi maličkost: tolik zrní obilí, kolik se vejde na šachovnici, když na první políčko položí jedno zrno, na druhé políčko dvě, na třetí čtyři… Počty zrníček se zdvojnásobovaly a král, zprvu okouzlen mudrcovou skromností, náhle viděl, že jej neuspokojí, ani kdyby mu nabídl všechno obilí ve svém království.

Co všechno roste?

Ve světě mainstreamovém se moc nemluví o tom, že ekonomika, která se zvětšuje, potřebuje stále více energie a stále více surovin ke své existenci. Obzvláště ekonomika, která se zvětšuje exponenciálně. Pokud se téma přece nakousne, zdůrazní se často, že není třeba se znepokojovat. Nastane tzv. decoupling či dematerializace. Technologický vývoj jde kupředu, takže časem dokážeme vyrobit mnohem více produktů s podstatně menšími vstupy. Někde se to prý již děje. V tzv. elfích ekonomikách skandinávských zemí roste produkce, ale neroste energetická a materiální spotřeba. Na stránkách české Strany zelených se zase dočteme o zeleném růstu: stačí zacílit investice do energetických úspor a úsporných technologií.

Ve světě, který je k mainstreamu skeptický, však na dematerializaci a zelený růst přestávají věřit. Na druhé mezinárodní konferenci o nerůstu v Barceloně loni v březnu (www.degrowth.eu) se otevřeně hovořilo o tom, že od vydání známé knihy Faktor čtyři (kterou zmiňuje Bedřich Moldan na s. 41 a která slibovala dvojnásobný blahobyt s poloviční spotřebou zdrojů) uplynula řada let, a spotřeba zdrojů navzdory rostoucí efektivnosti neklesá. Je to dáváno za vinu tzv. Jevonsovu paradoxu, o kterém píše Eva Fraňková (s. 7).

A kde se to bere?

Podobně pokud nemáme podrobné informace o ekonomickém „metabolismu“ té které země, nejsou přesvědčivé ani statistiky elfích ekonomik. Nízká spotřeba energie, případně materiálních zdrojů v těchto zemích může značit prostě to, že si materiálově a energeticky náročné výrobky chytře dovezly odjinud. Třeba z indického státu Odiša (dříve Urísa). Podle informací organizace Survival International probíhá v kmenových územích tlak na schválení několika desítek velkých dolů, oceláren a hliníkáren, s nimiž souvisí i stavba vodních elektráren, které jim zajistí energii. Ekonomický růst vyhrocuje bitvy o zdroje mezi místními lidmi na jedné straně a korporacemi a vládami na straně druhé, přičemž síly nebývají vyrovnané.

Otázky kolem ekonomického růstu jsou tak současně i otázkami po interakci globálního Jihu (tzv. třetího světa) a globálního Severu, a po smyslu slova rozvoj (viz také rozhovor s Petrem Lebedou na s. 42). Je rozvoj totéž co industrializace a ekonomický růst? A pokud ano, kdo tady chudne a kdo bohatne? Podle indického ekonoma Prabhata Patnaika jsou to chudí, kteří v ekonomice počátku jednadvacátého století ještě více chudnou. Nejde jen o privatizaci a likvidaci přírodních zdrojů, na nichž jsou závislí, ale o podstatně subtilnější proces. Drobní producenti ztrácejí odbyt pro své výrobky i možnost výhodnějšího, přímého prodeje zákazníkovi. Například košíkář již nemůže prodat svůj košík zákazníkovi přímo na trhu, ale prostřednictvím korporace, což omezuje jeho marži. Kupující si navíc dnes často vybere plastové vědro. Pokračuje tak marginalizace velké části indické populace. Polarizaci chudoby a bohatství však indikátor HDP neměří.

Podle radikálních kritiků mainstreamového modelu rozvoje, jako byli Karl Polanyi a Ivan Illich či jako je kulturní antropolog (a asi nejznámější teoretik hnutí décroissance) Serge Latouche, však v jistém smyslu chudneme všichni, protože konzumujeme svět a zároveň ztrácíme schopnost s ním interagovat přímo, bez peněz. Přicházíme tím o svobodu i o důležitý pramen tvořivosti; stáváme se závislými na peněžní ekonomice. Ta je však jen jednou z mnoha dimenzí našeho života a indikátor HDP měří pouze její velikost, přičemž odhlíží od dalších rozměrů: neregistruje degradaci ekosystémů ani naše nepeněžní aktivity. Náklady na silniční nehody, likvidaci ropných skvrn či výrobu zbraní HDP sice zaznamenává, ovšem jako plus.

Žebřík do nebe?

Hlasy, které volají po přehodnocení dogmatu ekonomického růstu, sílí, a občas prorazí z druhého světa do prvního: u nás třeba Tomáš Sedláček. Nedávno také francouzský prezident Sarkozy odmítl HDP jako indikátor blahobytu a navrhl jiný, jenž by bral v úvahu stav životního prostředí či poměr práce a volného času. S novými indikátory blahobytu přišel i britský alternativní think-tank New Economics Foundation (NEF), který zároveň vydal bohatě medializovanou zprávu o tom, že další růst v éře globálního oteplování a ropného zlomu prostě není možný. Sedláček, Sarkozy, NEF… zazáří chvilku na obrazovkách, všichni překvapeně mrknou, pak se vrátí do prvního světa a starostlivě sledují růstové statistiky.

Nabízí se tedy otázka, proč se vlastně od ekonomického růstu nedokážeme odpoutat? Jak již bylo řečeno, jestliže v jistém smyslu všichni chudneme, v jiném smyslu — ve smyslu nárůstu peněžního příjmu — někteří z nás skutečně bohatnou. I v diskusi o globálním Jihu je ekonomický růst často vnímán jako motor, který pomůže zvýšit životní úroveň. Poukazuje se na nárůst střední vrstvy v zemích typu Indie a Číny. Příběh o všeobecné hojnosti, kterou přinese ekonomický růst spojený s technickým pokrokem, je stále ještě silný a pro mnohé přesvědčivý.

Dilema růstu

Druhý důvod, který vede politiky k napjatému sledování růstových statistik, je daný tzv. dilematem růstu. Jak vysvětluje ve svém článku Eva Fraňková, jsme na růstu systémově závislí. Tato závislost má hluboké historické kořeny. Objev strojů schopných využívat fosilní paliva vedl k tomu, že lidé přicházeli o práci a přesouvali se do jiných sektorů. Vznikaly další provozy, další výrobky a služby, často díky tzv. „růstu taženému vývozem“: přebytečné produkty se vyvezly. To mohlo způsobit nezaměstnanost v cílové zemi, ale i zde existoval pojistný ventil v podobě ekonomického růstu. Lidé, kteří přišli o práci, měli v „kovbojské ekonomice“ snadno možnost najít si jinou práci, založit firmu, vyvinout nový produkt.

Mezitím se vyvíjel také peněžní systém. Banky začaly půjčovat podnikatelům mnohonásobně více peněz, než měly ve svých trezorech. Peníze se vracely i s úroky a banky je zase půjčovaly dál, firmám, spotřebitelům, vládám. Finanční moc bankéřů i zadluženost společnosti rostla a nutnost splácet úroky přispívala — a přispívá — k tlaku na efektivnost, která se projevuje dalším úbytkem pracovních míst. Ekonomický růst je dnes nástrojem nejen tvorby zaměstnanosti, ale také zachování zájmu o úvěry. Většina našich peněz totiž vzniká jako dluh, musíme si stále půjčovat, jinak hrozí pokles peněz v oběhu, což může vést k dalším posilujícím zpětným vazbám a k destabilizaci celého systému.

Jak stavět nákladní plachetnice

Tento systém alespoň na první pohled fungoval v období dostupných a levných fosilních paliv. Podle systémového analytika Davida Korowicze je však čas ekonomického růstu za námi a pro nadcházející období, jak o tom hovoří i Richard Douthwaite (s. 8), budou typické prudké oscilace doprovázené dlouhodobým poklesem. Drahá ropa způsobí ekonomické deprese, ty povedou k poklesu poptávky po této surovině a její cena klesne, takže se ropným firmám nebude vyplácet další průzkum. Klesající cena ropy způsobí oživení, ale to povede k nárůstu cen ropy, a protože ropy bude stále méně, půjde její cena o to více nahoru. To opět způsobí deprese… Podle Korowicze takováto ekonomika nebude schopná udržovat složité systémy, jako jsou energetické, dopravní či internetové sítě. S dostupností ropy a fosilních paliv úzce souvisí i ceny potravin a řady dalších produktů.

Korowicz je ve své analýze, která vyšla v nedávno vydané knize Fleeing Vesuvius (editované R. Douthwaitem a G. Fallonovou) vůči hladkému přechodu k degrowth skeptický. V knížce však najdeme řadu dalších zajímavých příspěvků, které se nad cestou k takovému přechodu zamýšlejí v nejrůznějších kontextech. Například R. Douthwaite se hlouběji zabývá problémem, který zmiňuje i v polemice (s. 8) — jak zavést měnu, která by nebyla založená na dluhu. Bývalý ředitel švédské bezúročné banky JAK, Oscar Kjellberg, zase popisuje zajímavou alternativu k současnému bankovnictví: místní družstevní banku, která by nepožadovala úrok, ale podíl na zisku. Najdeme tu i návod Dmitrije Orlova, jak po krachu industriálního světa stavět nákladní plachetnice (z doma vyrobeného cementu a železných armatur, získaných z rozpadajících se průmyslových staveb).

Úvod ke zmíněné knížce (která vzešla z konference irského think-tanku Feasta v roce 2009) napsal irský ministr spojů, energie a přírodních zdrojů Eamon Ryan, člen irské strany zelených. Cituje Meze růstu, hovoří o potřebě nových finančních modelů v post-krizovém období i o nutnosti řízeného ústupu směrem k obnovitelným zdrojům. Dále vypočítává celou řadu opatření, které Irsko v tomto směru již učinilo. Že by se právě zde začaly oba protichůdné světy, v nichž žiji, prolínat? V každém případě doufám, že klíčové téma ekonomického růstu dozrává k diskusi i u nás. Zdá se, že je již skutečně na čase.

[22. února 2011]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.