graphic-header
Občanský kalendář » «»

srpen 2014

2014-7&clndr_act=2014-8-28
2014-9&clndr_act=2014-8-28
PoÚtStČtSoNe
1
čtvrtek 1. srpna   »   1 událost
2
čtvrtek 2. srpna   »   1 událost
3
čtvrtek 3. srpna   »   1 událost
4
čtvrtek 4. srpna   »   2 události
5
čtvrtek 5. srpna   »   2 události
6
čtvrtek 6. srpna   »   2 události
7
čtvrtek 7. srpna   »   2 události
8
čtvrtek 8. srpna   »   2 události
9
čtvrtek 9. srpna   »   2 události
10
čtvrtek 10. srpna   »   1 událost
11
čtvrtek 11. srpna   »   1 událost
12
čtvrtek 12. srpna   »   1 událost
13
čtvrtek 13. srpna   »   1 událost
14
čtvrtek 14. srpna   »   1 událost
15
čtvrtek 15. srpna   »   1 událost
16
čtvrtek 16. srpna   »   2 události
17
čtvrtek 17. srpna   »   2 události
18
čtvrtek 18. srpna   »   2 události
20
čtvrtek 20. srpna   »   2 události
21
čtvrtek 21. srpna   »   2 události
22
čtvrtek 22. srpna   »   2 události
23
čtvrtek 23. srpna   »   2 události
24
čtvrtek 24. srpna   »   1 událost
25
čtvrtek 25. srpna   »   1 událost
26
čtvrtek 26. srpna   »   1 událost
27
čtvrtek 27. srpna   »   1 událost
28
čtvrtek 28. srpna (dnes)   »   1 událost
29
čtvrtek 29. srpna   »   1 událost
30
čtvrtek 30. srpna   »   1 událost
31
čtvrtek 31. srpna   »   1 událost
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

Krutost člověka

Vměstnaná do tří minut.

Anketa »

Kdo a co nakrmí Afriku především?

Monsanto a spol.

velcí pěstitelé

drobní farmáři

rozvojová spolupráce

programy OSN

odpuštění dluhů nejchudším

aktivní klimatická politika

víra v lepší zítřky

nic, chudých bude přibývat

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2012  »

„Socky“ v akci
autor/ka: Alberto Paroni 

Zuzana Vlasatá

„Socky“ v akci

Psát o sociálních médiích — tedy starém známém Facebooku, ale stále více i Twitteru a dalších — už dávno není trendy. Teď se hraje spíš o to, kdo z nich vymačká něco užitečného. Ať už pro dobro sebe či světa. Nevládní organizace a další aktivisté se dnes houfně zapisují do kurzů práce s „novými médii“, baví se o nich na svých poradách a kladou si otázku, jak je efektivně využít při své práci. A právě to je důvod, proč se k online sociálním sítím opět vrátit.

Jaroslav Valůch pracoval několik let pro Člověka v tísni ve vzdělávacím projektu Jeden svět na školách. „Poslední dva roky jsem vedl projekt na podporu mediální gramotnosti mladých lidí. Zaměřovali jsme se především na vliv klasických médií, tedy novin, televize a také reklamy. Chtěli jsme v mladých lidech pěstovat trochu kritický odstup. Nicméně ve chvíli, kdy šel náš projekt do škol, jsem si uvědomoval, že mediální svět mladých lidí je jinde. Tím mám na mysli především internet a sociální sítě,“ popisuje.

Sociální média, některými důvěrně označovaná jako socky, jej začala zajímat. Do toho přišlo Fullbrightovo stipendium a s ním možnost věnovat se tomuto tématu naplno v USA. „Ve Spojených státech se mi velice rychle otevřely úplně nové obzory využití sociálních sítí nejen pro mediální gramotnost mladých lidí, ale i pro oblast lidských práv a humanitární pomoci. Ocitl jsem se tam v týmu lidí, kteří rozjížděli online platformu pro lepší komunikaci s lidmi postiženými ničivým zemětřesením na Haiti v roce 2010. Na Haiti jsem nakonec i jel a vzhledem k tomu, že to byl v některých ohledech průlomový koncept, otevřely se mi dveře k dalším zajímavým lidem, iniciativám, konferencím a podobně,“ dodává.

Dnes je Jaroslav „v podstatě konzultant“. O využívání sociálních médií v aktivismu lektoruje po celém světě. V březnu letošního roku na svém Facebooku píše: „Je čas vydat se opět na cestu. Plán do konce května zní: Washington DC, New York, Georgia, Barma, Thajsko, Kazachstán.“ Občas si však udělá čas i na české nevládky.

Všechny ty internety…

Jak to dnes vůbec na online frontě neziskového a aktivistického ekoprostředí aktuálně vypadá? Můžeme říct, že zdejší organizace se již svorně prokousaly počáteční nedůvěrou vůči Facebooku. Prakticky každá tam má stránku a jakž takž se ji snaží udržovat při životě. Co si od toho slibovat? Často se jedná o směsici otazníků a pochybností, ale i nekritického nadšení. Jaroslav Valůch k tomu říká, že občanské organizace mohou díky sociálním sítím lépe a interaktivněji komunikovat se stávajícími a potenciálními příznivci. „Navíc je tam obrovský potenciál tvorby komunit kolem konkrétních témat. Už to nemusí být tak, že organizace sune informace ke svému publiku, ale publikum aktivně vstupuje do diskuse. Organizace se tak stává pouhým moderátorem diskusí.“ Jde tady prostě o budování komunity, kterou lze v případě potřeby zmobilizovat ke konkrétní akci.

Do aktivistického varu se český Facebook dostal například loni v srpnu v souvislosti s blokádou ilegálního kácení v Šumavském národním parku, kdy sloužil nejen coby platforma pro sdílení zkušeností z terénu, ale i jako nástroj pro výměnu praktických informací či domluvu spolujízdy.

Nicméně vedle Facebooku se v posledních zhruba dvou letech (ačkoliv existuje od roku 2006) stále více prosazuje Twitter — sociální síť skloňovaná v souvislosti s takzvaným arabským jarem, kde usnadnila komunikaci napříč vzbouřenými společnostmi. Stačí „chytrý“ telefon a během sekund můžete zásobovat prakticky celý svět aktuálními informacemi a fotkami přímo z místa. A tak se i dělo. Twitter během arabského jara nejenže předběhl klasická média, stal se pro ně dokonce zdrojem informací takříkajíc z první ruky.

Že se s obdobnou dynamikou Twitter konečně prosadí v akci i u nás, si Jaroslav maloval, když vloni v létě také mířil na Šumavu. „Twitter, který v městech funguje jako efektivní nástroj pro komunikaci a koordinaci, zde selhával. Jednak člověk trávil cenné minuty čekáním v mechu, až odešle jeden obrázek, namísto aby blokoval. No a potom, baterie chytrého telefonu zas tak moc nevydrží. Často jsem ji vyplýtval pro nahrání obrázku na Twitter a v klíčovém momentě už mi nezbyla na obyčejný hovor,“ přibližuje své vystřízlivění.

Zároveň připomíná jednu podstatnou věc. Povědomí o Twitteru, jeho výhodách a funkcích mezi českými aktivisty ještě v létě 2011 v podstatě neexistovalo. „Navíc, v prostředí ekoaktivismu existuje obecně zakořeněná nedůvěra, často i odpor, k něčemu tak trendy, jako je třeba Facebook či smartphone. Myslím, že je to krátkozrakost, nicméně realita,“ dodává.

Pavouček hi-tech, foto: Orest Lozinskij. 

„Socky“ a my

Je pravda, že české organizace se k Twitteru staví spíš nesměle. Řada z nich si na něm sice založila profil, nicméně v jeho využívání spíš dost tápou a je otázka, zda jim dosud vůbec něco přinesl. Potenciálu vtažení spoluuživatelů do akce zatím prakticky žádná nevyužívá s efektivitou a výsledky. Twitter přitom na rozdíl od Facebooku ještě stále není zaplevelený mořem „kydů“ o tom, kdo co obědval či s kým se opil. Obecně vzato se na něm shromažďují experti a názoroví vůdci z marketingu, komunikace, žurnalistiky, aktivismu či politiky. A každý uživatel může odebírat jejich příspěvky.

Jak této příležitosti využívá české prostředí? Politici? Za zmínku stojí snad jen Ondřej Liška ze Strany zelených, nicméně frekvence jeho příspěvků je i tak dost sporadická. Novináři? K těm akčním patří například komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo, sem tam se projeví i Fabiano Golgo, známý pražský novinář brazilského původu. Dále bloggeři, například autor www.motejlek.com. Nicméně například profily moderátora ČT Václava Moravce nebo šéfredaktora Respektu Erika Taberyho víceméně spí. Přitom můžeme — jen s malou trochou nadsázky — říct, že otevřenější, pozornější a přemýšlivější publikum než na Twitteru v Česku nenajdou. Pro ilustraci: Jindřich Šídlo se jednoho dne zeptal na Facebooku i Twitteru, jak vyřešit určitý (ne banální) problém s laptopem. Zatímco na Twitteru dostal tři relevantní odpovědi, na Facebooku naopak desítky dehonestujících a mimoidních komentářů. Jak by to dopadlo pod článkem na internetu, netřeba komentovat…

A co čeští aktivisté a Twitter? Tradiční „slavná jména“ jako Rovenský, Kotecký, Patrik, Patočka nebo třeba Pánek tam nenajdete. Doma jsou tady spíš lidé soustředění kolem skupiny Žít Brno, která satiricky kritizuje poměry na brněnském magistrátu — patří mezi ně i postrach hazardu (viz www.mapyhazardu.cz) a brněnských politiků Matěj Hollan. Za pozornost stojí také Milan Štefanec z brněnského Nesehnutí, který na twitterové scéně působí s pozoruhodnou vervou od prosince loňského roku. K Facebooku měl prý pro jeho banální obsah a přístup k ochraně soukromí uživatelů odpor. Zato Twitter si ho svou jednoduchostí a zpravodajským charakterem získal. „Po několika málo dnech na Twitteru ke mně začaly plynout jinak těžko dostupné informace o dění v zapomenutých oblastech, které jsem navštívil a o něž se zajímám. Jde například o Somaliland, Kurdistán, Jižní Osetii, Abcházii či Podněstří,“ konstatuje. Nabyté informace podle svých slov využívá při práci v Nesehnutí. „Zároveň se na svém profilu snažím pouštět a rozšiřovat informace, které se v tradičních médiích příliš neobjevují,“ dodává.

Zajímavý úhel pohledu na české online aktivistické prostředí přináší díky zahraniční zkušenosti Jaroslav Valůch: „My žijeme ve svobodné společnosti. Máme nezávislá média, byť samozřejmě ne úplně ideální. Nemusíme tudíž nutně hledat alternativní způsoby komunikace a aktivizace lidí. Například v Egyptě je situace opačná. Proto tam vůbec nejezdím školit, ještě bych se mezi tamními aktivisty ztrapnil. Pro ně je například Twitter naprosto standardním způsobem komunikace. V tak represivním prostředí jim nic moc jiného nezbývá, pokud chtějí být slyšet.“

Co se to s námi děje?

Využívání sociálních médií a dalších online prostředků v aktivistickém prostředí samozřejmě provokuje k diskuzím. Má to smysl? Má to výsledky? Má to v sobě energii a poselství? Přesah? Banalizují se tak komplexní společenská témata? A podobně. Jedním z vůdčích kritiků takzvaného kliktivismu (klikacího aktivismu) je Micah White, editor kanadského neziskového, antikonzumeristického a proenvironmentálního časopisu Adbusters. Jeho článek Clicktivism is ruining leftist activism (Kliktivismus ničí levicový aktivismus) jsme již ostatně v 7.G zmiňovali (Klikám, tedy jsem aktivní?) a na jeho blogu www.clicktivism.org si můžete přečíst další.

V podobném duchu, ačkoliv nemluví přímo o kliktivismu, se k současnému českému ekologickému hnutí vyjadřuje i již zmíněný Jakub Patočka, šéfredaktor Deníku Referendum a jeden ze zakladatelů Hnutí DUHA i Sedmé generace. Kritizuje, že Hnutí DUHA využívá při své kampani marketingové metody, a totéž můžeme číst i u Whitea: Tím, jak podporuje dojem, že klikáním na webu lze měnit svět, se má kliktivismus k aktivismu stejně jako McDonald’s ke Slow Food.

Člověka, který se v prostředí nevládních organizací pohybuje, může až napadnout, že tady dochází k tak trochu generačnímu rozkolu. Zastánci klikání totiž nevidí v offline a online aktivismu rozpor, naopak jde o rozšíření možností. „Obojí musí být ideálně použito dohromady a kreativně. Reálné vztahy a dopad lze rozšiřovat online, klidně skrze různé kliktivistické kampaně. Nikdo netvrdí, že to, co se dosud dělalo v terénu, se musí přenést do virtuálního světa. Pořád bude nutná kvalitní práce, která přináší reálné výsledky,“ popisuje Jaroslav Valůch.

Jan Boček, absolvent mediálních studií na Masarykově univerzitě a člen skupiny Žít Brno, jde ještě trochu dál: „Dneska už nemá vůbec smysl uvažovat nad rozdělením sociální média versus klasická média versus to, co se děje ve fyzickém světě. Je to všechno úplně samozřejmě propojené. Žít Brno se chytlo proto, že se trefilo do nálady hromadě lidí. Na Facebooku se téma rozjelo hned, noviny se chytily jen o kousek později.“

Je však otázka, zda můžeme očekávat nárůst aktivních lidí, respektive těch, kteří přijedou na blokády či demonstrace, těch, kteří rozjedou své iniciativy a uskuteční své bohulibé cíle. Tady zaznívá spíš skepse. „V populaci se nachází vždy jen určité procento lidí, kteří se k nějaké akci odhodlají,“ říká Valůch. A dodává ještě jednu důležitou poznámku: „Mladí Egypťané se díky Facebooku a Twitteru zmobilizovali velmi účinně proti diktatuře. Tytéž možnosti ale mají i lynčovací bandy na severu Čech a neonacisté v Rusku. Egypťané odstranili nenáviděného diktátora s rychlostí, která je samotné zaskočila. Podívejme se ale na Egypt dnes. Lidé jsou zpět v ulicích, opozice nekoordinovaná a hrozí, že revoluce bude této generaci ukradena někým, kdo možná netweetuje, ale technologii moci a represe ovládá skvěle.“

Komunikační technologie včetně internetu jsou zkrátka hodnotově neutrální: ani dobré ani zlé. Je jen a jen o lidech, jak a k čemu je použijí. „Dokud bude většina jen nadávat, ani sociální média moc nepomohou. Právě proto si myslím, že je nutné, aby si nevládky tyto nástroje osvojily a pracovaly s nimi účinně a atraktivně,“ uzavírá Jaroslav Valůch.

[13. dubna 2012]

  Líbí se vám tento článek?
  Chcete autora finančně odměnit?
 
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.