graphic-header
Občanský kalendář » «»

říjen 2017

2017-9&clndr_act=2017-10-24
2017-11&clndr_act=2017-10-24
PoÚtStČtSoNe
1
neděle 1. října   »   1 událost
2 3
4
středa 4. října   »   2 události
Akce » Ekofilm 2017
5
čtvrtek 5. října   »   1 událost
Akce » Ekofilm 2017
6
pátek 6. října   »   2 události
Akce » Ekofilm 2017
7
sobota 7. října   »   2 události
Akce » Ekofilm 2017
8
9 10 11 12
13
pátek 13. října   »   2 události
14
sobota 14. října   »   1 událost
15
neděle 15. října   »   1 událost
16 17 18 19
20
pátek 20. října   »   1 událost
21
sobota 21. října   »   1 událost
22
23
pondělí 23. října   »   1 událost
24
úterý 24. října (dnes)   »   1 událost
Akce » MFDF Ji.hlava
25
středa 25. října   »   2 události
Akce » MFDF Ji.hlava
26
čtvrtek 26. října   »   1 událost
Akce » MFDF Ji.hlava
27
pátek 27. října   »   2 události
Akce » MFDF Ji.hlava
28
sobota 28. října   »   2 události
Akce » MFDF Ji.hlava
29
neděle 29. října   »   2 události
Akce » MFDF Ji.hlava
30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 3/2007  »

Věci mají trochu růst, a ne mizet do ztracena

rozhovor s Otakarem Leiským

Věci mají trochu růst, a ne mizet do ztracena

Setkali jsme se u dveří Národního muzea, které před dvaašedesáti lety pomáhal uklízet po náletu. Mezitím Otakar Leiský stačil zabránit stovkám ekologických přehmatů, podílet se na prvních zákonech o ochraně přírody, v roce 1968 vydat publikaci Zdravé životní prostředí, založit největší ochranářskou organizaci Československa TIS — Svaz pro ochranu přírody a krajiny, a o další čtyři roky Hucul Club na záchranu huculských koní. Především však dokázal zbláznit do ochranářství nepočítaně lidí. I když už nosí osm křížků a nohy už mu tak neslouží, jeho tvář stále hraje úsměvem a z vynikající paměti dokáže výpravně lovit data dávných dnů, detaily zapomenutých lidských osudů či nuance starých ekologických „tahanic“. Z četných historií dáváme čtenářům SG k dispozici alespoň následující výňatky.

Kdo nebo co vás přivedlo k ochraně přírody?

K přírodě jsem měl vztah už od malička, protože i když jsem narozený v Pardubicích, vyrostl jsem na východním Slovensku, kde byla ještě opravdu hezká příroda. Vymetl jsem pak tři gymnázia, nejdřív v Prešově, od 15. března 1939 v Pardubicích a pak v Praze. Pocházím ze stavitelského rodu, ale za války jsem se na škole seznámil s Vojenem Ložkem, posléze jedním z prvních moderních ochranářů, se kterým jsme do přírody hodně chodili. Otce sice mé „zběhnutí“ mrzelo, ale před smrtí mi říkal: Měl jsi pravdu, že jsi na stavařinu nešel, protože co se dneska staví, to je taková divná boudařina. Po válce jsem studoval původně medicínu, ale vzhledem k nevhodnému profilu mé rodiny mě těšně před závěrečnými zkouškami odveleli na vojnu…

A pak jste v roce 1950 nastoupil do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody jako zoolog?

V podstatě ano, ale museli jsme tehdy ve čtyřech lidech stejně dělat všechno. Například jsme objížděli Maximovičem založená chráněná území ze 30. let — za války se neudržovala, na ministerstvu zemědělství zůstali akorát Jan Tříska a profesor Ladislav Vlk, ale jenom tak trochu na ukázku — a roznášeli jsme tam na vlastních zádech s mnohaletým zpožděním označovací tabule. Postupně nám pak svěřovali různé okresy, nabírali se noví lidé — kupodivu za komunismu ochrana přírody do jisté míry rostla —, přišli botanici či geologové, a já jsem se pak mohl starat o zoologii.

Jak jste se od státní ochrany dostal k založení dobrovolného Svazu ochrany přírody při Společnosti Národního muzea?

Mělo to dva kořeny: jednak státní ochrana byla tak trochu pořád ohrožená, bylo tam několik politicky problematických lidí, a funkcionáři na nás pohlíželi jako na reakcionáře brzdící pokrok. Třeba na mě si stěžovali přímo na ÚV KSČ, že jsem na Domažlicku bránil poražení čtyř lind, bílých topolů. Náš právník, syn světoznámého malíře Ludvíka Kuby, naštěstí mou ráznou odbornou odpověď raději po právnicku předělal a nakonec se to tam někde ztratilo. Psala nám také spousta paranoiků, kteří třeba chtěli div ne popravovat důchodce za to, že v Praze krmí holuby… Každou chvíli bylo něco, měl jsem ošklivé tahanice kvůli přehradě na Orlíku nebo husám velkým na Lednicku, které údajně sežraly všechen osev v JZD (ve skutečnosti byla ta půda čisté slanisko, donedávna tam rostla Salicornia herbacea, slanorožec bylinný), nebo kvůli kachní farmě v rezervaci Bohdanečský rybník. Oni ti rybáři či kdo na mě taky napsali na ÚV, tentokrát že nepřeju pracujícímu lidu jeho zaslouženou nedělní pečínku…

No a druhou příčinou bylo, že jsem vždycky cítil, že nemáme dostatečný dosah na širší veřejnost. První pokus založit dobrovolnou ochranu přírody při Přírodovědeckém sboru Společnosti Národního muzea našemu řediteli doktoru Jaroslavu Veselému nevyšel. Povedlo se to až jaksi foglarovsky: 3. března 1957 v sobotu odpoledne jsme v Prokopském údolí s ženou a pětiletým synem potkali partu dvanáctiletých kluků, kteří na tzv. Planině seznámení hráli bojové hry a podobně. Náš syn se nadchl a škemral: Pojď jim pomoct. No tak jsem jim začal radit co a jak a už jsem u toho zůstal. A když už těch kluků — Stopařů — bylo hodně, domluvili jsme se tady v Národním muzeu se zoologem doktorem Karlem Táborským.

Čím jste se ve Sboru zabývali?

Dělali jsme spoustu činností, namátkou: vyhlásili jsme první duben jako Den ptactva, sázeli jsme Stromy republiky, na jaře organizovali Dny ochrany přírody, průběžně prováděli ochranu ptáků a poznávací exkurze od okolí Prahy až po Čínu. Když jsme se pak v roce 1969 konečně osamostatnili jako TIS, už jsem považoval tuto dobrovolnou činnost skoro za důležitější než státní ochranu přírody, kde jsem si připadal jako Karl Hermann Frank: soustavně jsem dostával z celé republiky požadavky k odstřelu dvaceti hejlů či čehokoliv pro potřebu muzejních nebo školních sbírek. A když jsem je zamítal, vznikaly politické problémy, a když povolil, tak jsem jakoby podepisoval rozsudky smrti. Takže jsem se tam už necítil dobře.

Kde jste bral sílu k náročnému boji s představiteli tehdejšího režimu ve snaze zachovat TIS? Co vlastně rozhodlo o jeho definitivní likvidaci?

Bral jsem to trochu jako sportovní utkání, které mně, popravdě řečeno, sežralo celý život. Ale to je taková naše rodová vlastnost, že když se něčeho chopíme, tak od toho nejdem, dokud to nějak nedopadne. Jenom musíte v onu věc věřit, pak vám to přináší uspokojení. Když jsme tehdy měli přes šestnáct tisíc členů a kam jste přišel, tam vás vítali a věděli, o čem je řeč, to člověku dělalo dobře. Něco málo podobného ještě zažívám u huculských koní, ale většinu času teď už musíme věnovat tomu, aby ty koně nechcípli hlady. Mimochodem, Hucul Club teď už krmíme svou krví a svým srdcem, naštěstí nám pomáhají četní přátelé doma i za hranicemi, ale tento systém nemá žádnou velkou budoucnost. Zpátky k TISu: formální příčinou pro jeho ukončení — kromě toho, že jsme neměli ve stanovách zakotvenu vedoucí úlohu KSČ — byly uměle vyvolané nesrovnalosti kolem Hucul Clubu. A i když se nás pak pokusily politické orgány dodatečně uplatit, do Českého svazu ochránců přírody jsme nevstoupili. My jsme si nechali huculy pod Tělovýchovnou jednotou Aster v ČSTV a provozovali takzvanou jezdeckou turistiku a později hipoterapii.

Z čeho pramení vaše motivace k ochraně přírody, z náboženských, pragmatických nebo etických pohnutek?

Motivací je vždycky několik. Mě na Prešovsku vychovali mimo jiné i františkáni, a ten nenáročný, skromný a vzdělaný řád se mi líbil. Dokonce s námi páteři čutali fotbal a chytali v brance s řeholním hábitem, takže byli neprůstřelní (smích). Ale jinak v náboženství jedné knihy ani moc nevěřím, protože je to vždycky nebezpečné. Tady je zkrátka daná realita, o jejíchž kořenech nic moc nevíme — proč je vůbec život na této planetě, proč ještě není nikde jinde zjištěný, kde se v přírodě vzal princip permanentního pokroku, jestli to všechno řídí nějaké vyšší síly… Nevíme a vědět nebudeme, jak by řekli naši předkové. Má motivace tedy není ani čistě náboženská ani jen racionální — to dělali komunisti.

Který z těch šesti původních ochranářských cílů TISu je podle vás dnes nejhůře naplněný?

Abych vám řekl pravdu, tak všechny body jsou naplněny chudokrevně. Sice rezidua toho, co zasejete, nikdy úplně nezmizí, ale silná návaznost chybí, a to nejen v TISu, ale i v Českém svazu ochránců přírody. Pokud mám mluvit obecně, pak v České republice není dobrá ochranářská organizace. Existují jednotlivé složky, ale i když jsou podporované ministerstvem životního prostředí (což se nás netýká), jejich dosah je mnohem menší, než býval náš. To je škoda, věci mají trochu růst, a ne mizet do ztracena. Když si představím, co kdysi dokázala například profesorka Eva Olšanská v Severomoravském kraji, to byla síla. Tam jste přijel a cítil jste se jako mezi ochranáři už na ulici, ve školách a všude, ona tomu věnovala celý život. Což tady dnes chybí. Jestli by se podařilo silnou organizaci vybudovat v dnešní, poměrně převratné, době s proměňujícími se systémy hodnot, to opravdu nevím.

Za druhé by to chtělo zkvalitnit osvětu mezi širší veřejností, protože schovávat se za „já jsem ekolog a kdo je víc“ nestačí. A radši bych ani neoperoval s pojmem ekologie, protože většina lidí neví, že je to věda o vztahu organismů k prostředí, spíše bych pracoval se srozumitelnou ochranou přírody.

V tom dnes sehrávají klíčovou roli média, jaký máte — jakožto zdatný popularizátor — pocit ze současných „přírodních“ pořadů v rozhlase a televizi?

Moc je nesleduju, poněvadž televizi nemám, jenom v ní občas vystupuju. Všechny tyto technické prostředky totiž vedou k otupení analytické, a tudíž i syntetické schopnosti myšlení. Televize asi má spíše dobré pořady přímo z přírody než ty ryze ochranářské. Sám jsem se v pořadech Meteor na Českém rozhlasu 2 Praha vždycky snažil aspoň jednou větou tento rozměr připomenout. Možná, že by to ale média a řada redaktorů celkem uměla, ale jejich management dbá spíše na témata, jako jsou krátkodeché politické tahanice než na mravenčí práci, která nese ovoce třeba až za pět let.

Kde tedy vidíte možnosti ke „zvyšování obliby přírody“ u dětí a mládeže v dnešní době, která moc nepřeje oddílům pracujícím v přírodě a pro přírodu?

Nejsou. Můžete dělat internet, psát přitažlivé příručky a vysílat všelijaké televizní reportáže, ale i podle vlastních vnoučat vím, že oni se na ně podívají, znalosti si osvojí, ale v srdci je nemají. Kdybyste byl Pražák a znal magistru Emilku Strejčkovou, která vedla Toulcův dvůr, tak ta dělala, co mohla. Začínala s výchovou už od tříletých dětí, ale nedávno mi říkala: Já ti nevím, kdy mám s nimi už začít, do peřinky s přírodou chodit nemůžu, ale nemám plnohodnotný úspěch, ono to jde přes ně.

Váš kolega Jan Čeřovský minule podotkl, že děti čím dál tím víc žijí ve virtuální přírodě a vazby k té reálné se oslabují.

To měl úplně pravdu, to je zvláště u mladých velké nebezpečí. Oni totiž mají dojem, že jim virtuálno stačí, nemají potřebu chodit do přírody. Výchova k ekologickému povědomí je náš největší problém, současný individualismus jí moc nepřeje. A stisknutím knoflíku na počítači se nic nevyřeší.

V členském zpravodaji TISu z roku 1972 jsem našel zprávu: „V úterý 11. května 1971 se dostavila ke generálnímu tajemníkovi OSN U Thantovi delegace vědců z 23 zemí celého světa, aby mu předala poselství lidem naší planety. V poselství, které je podepsáno více než 2000 nejvýznačnějšími badateli, je vyjádřeno vážné znepokojení nad vzrůstajícím znečištěním životního prostředí na zeměkouli.“ Neznepokojuje vás opakování těchto znepokojení?

V tom je jeden malér, že téma znečištění je strašně složité, a když už máte pocit, že víte, co by se mělo dělat, ve skutečnosti se ukáže, že je to jinak. My jsme toto zažili mnohokrát. Příroda je zkrátka mnohotvárná a její ochrana ji musí následovat. Víte, já věřím ve všechno, co jsme kdy dělali, ale málokdy to mělo předpoklady k trvalé udržitelnosti. Většina aktivit se udržela-neudržela, jako třeba ony Stromy republiky. Pokud je však minulý režim nedal vykopat (jako třeba v Praze na Kampě), nakonec přežijí.

V čem jste se v ochranářství nejvíce mýlil?

Že lidi tak málo pochopí. Kdysi v mládí jsem si myslel, že ekologické otázky budou chápat rychleji. Říkal, jsem si, že je to přece jasné, že se pak shluknou, aby problémy vyřešili ku prospěchu celého lidstva, navážou mezinárodní vztahy a tak dále. Navíc ochranářské instituce, jako WWF nebo IUCN, byly moc úřední, je dobré, že fungují, ale u srdce to nikoho nevezme. Podobně jako kdysi naše státní ochrana přírody nemají širší přesah do společnosti. Mimochodem, nejvíc původně pro ochranu přírody udělali okresní konzervátoři či zpravodajové, všichni ti pánové profesoři z gymnázií, faráři nebo lékaři. Oni měli jednak hodně známých a jednak, když řešili lokální případy, promluvili před tamní veřejností o smyslu ochrany přírody. Toto nám dodneška chybí.

Jste stále v otázce možné emancipace člověka od umělého prostředí optimistou?

Jsem optimistou, protože jsem přírodovědec a vím, že příroda si dost dlouho dovede pomoct sama. Sice to tady ještě možná chvíli půjde „zu grunde“, protože aspoň v naší republice jsou mladí lidé kvůli změně poměrů takoví rozverní, ale u těch nejmladších už vidím, že začínají být nespokojení s prázdnotou veškerého dění — mořem peněz, bojem o výdělek a tak dál. Doufám tedy, že doroste mladá generace a bude mít oporu v lidech, kteří jí budou ochotní a schopní něco předávat. Myslím si, že lidstvo bude schopno ještě nějakou chvíli obývat zeměkouli nějak slušně, ale bude to opravdu těžké a tvrdé, poněvadž ty problémy jsou bezbřehé.

Sdílíte s Janem Čeřovským naději, že v současnosti žijeme v době třetí vlny zájmu o ochranu přírody?

Nevěřím v ni, hlubší zájem o ochranu přírody kolem sebe nevidím. Ty předchozí vlny asi proběhly, na Paříž 1968 i Rio 1992 si pamatuju, mimochodem i díky přičinění Josefa Vavrouška se u nás v Praze v Suchdole na zemědělské univerzitě ukazovala hipoterapie šéfce ochrany přírody OSN Gro Harlem Bruntlandové. V tom je hlavní potíž, lidi bychom měli, sice asi vymírají, ale našli by se. Musí se jim však dát prostor a nesmí se stát to, co se děje například při debatě o globálním oteplování, že třeba najednou prezident Klaus vystoupí proti, bez hlubší znalosti tématu, a ti průměrní lidé si řeknou: když to tvrdí prezident, tak co se my do toho budeme motat!

Není zvolení Strany zelených do parlamentu signálem o zvýšení environmentálního povědomí?

Ne, to bylo spíše z politických důvodů. Ostatně já jsem SZ volil taky a říkal jsem si, že oni budou chvíli jak kopací míč, ale okopou se a pak doufejme, že některým z nich zbude energie na vlastní ochranu přírody a krajiny. Zatím mají svých starostí dost, bohužel.

Co vám dokáže navzdory všemu spravit náladu?

Hlavně příroda, protože ona si do toho ještě pořád nedá tolik mluvit. Zejména, když přijdete na nějaké zachovalejší místo, jste za dva dny zrekreovaný a máte pocit, že všechno dopadne dobře. Když se ale naopak dlouho potulujete po průmyslových městech, padá na vás po čase hrozná deprese. Už před mnoha lety, dřív než na to přišli různí ti sociologové, jsem říkával, že trvalý pobyt v průmyslových aglomeracích po čase člověka deformuje. To jsme viděli po válce hlavně v severních Čechách, kde jsme k tamním obyvatelům jen velmi těžce přistupovali. Což se naopak povedlo na Ostravsku, kde se i díky zmíněné Evě Olšanské začali místní lidé za ty devastující podmínky stydět, a různí uhlokopové začali chodit na naše přednášky a jejich podniky, jako třeba Třinecké železárny nebo Vratimovské papírny, se pak stávaly kolektivními členy TISu. To jsme si teda žili…

Připravil Vít Kouřil.

[5. června 2007]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

A.Kieselbachová - Bečov nad Teplou - 26. 11. 2015 08:47

Vážený pane Leiský.Obracím se na Vás s velkou orosbou.Dejte mi prosím kontakt na někoho,kdo má evidenci Stromů republiky vysazovaných v r.1968.Od doc.Větvičky vím,že jste je vysazovali v rámci organizace TIS.Předem děkuji za laskavost.S pozdravem A.Kieselbachová Bečov nad Teplou


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.