graphic-header
Občanský kalendář » «»

leden 2018

2017-12&clndr_act=2018-1-18
2018-2&clndr_act=2018-1-18
PoÚtStČtSoNe
1
pondělí 1. ledna   »   1 událost
2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17
18
čtvrtek 18. ledna (dnes)   »   1 událost
19 20 21
22 23
24
středa 24. ledna   »   1 událost
25
čtvrtek 25. ledna   »   1 událost
29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 6/2006  »

Věřím v teorii kapající vody

Věřím v teorii kapající vody

rozhovor s Danuší Kvasničkovou

PhDr. et RNDr. Danuše Kvasničková, CSc. (1935) se narodila v Mladé Boleslavi. Po absolvování Přírodovědecké fakulty tehdejší Vysoké školy pedagogické v Praze učila chemii a biologii na střední zdravotní škole a gymnáziu. Od roku 1967 pracovala ve Výzkumném ústavu odborného školství v Praze, po roce 1968 odešla do Výzkumného ústavu pedagogického a v roce 1982 do Ústavu aplikované ekologie a ekotechniky Vysoké školy zemědělské v Kostelci nad Černými lesy. V roce 1992 přijala místo zástupce vedoucího odboru ekologie na ministerstvu zemědělství. O dva roky později — se stala první ředitelkou pražského Ekogymnázia, kde působila do roku 1998. Dnes je předsedkyní Klubu ekologické výchovy, který před 11 lety založila a který sdružuje přes 200 základních a středních škol i řadu vysokoškolských pedagogů a dalších odborníků. Danuše Kvasničková se od konce 60. let věnuje ekologické výchově, například i v rámci úkolu RVHP, projektů pro UNESCO nebo česko-nizozemského projektu Tulipán. V roce 1968 založila Přírodovědnou soutěž (Natura semper viva, později SOČ), pořádala semináře o výchově k životnímu prostředí, které byly součástí festivalu dokumentů Ekofilm. Spolupracovala na programu Man and Biosphere v ČSAV. Je autorkou celé řady metodik, učebnic a skript pro všechny stupně škol včetně vysokých, rovněž televizních pořadů, například desetidílného seriálu Ekologie všemi pády. V roce 1996 získala prestižní mezinárodní ocenění UNEP Global 500 a za celoživotní práci v oblasti ekologické výchovy Cenu ministra životního prostředí.

Je možné podle vás vychovávat rodiče skrze jejich děti?

Určitě. Dítě na prvním stupni základní školy může rodiče nebetyčně ovlivnit. Řadu příkladů znám od učitelů. Děti nutí rodiče, aby to či ono nedělali, protože paní učitelka řekla, že se to dělat nemá. Nicméně třeba v Nizozemí se střediska ekologické výchovy zaměřují nejen na děti, ale také přímo na dospělou veřejnost. Velmi se mi tam líbil program o vodě, na který zvou okolní obce. Na práci s dospělými by se měla víc orientovat i zdejší střediska.

Herec Petr Vacek si o výchově dospělých příliš velké iluze nedělá. Podle něj jsou lidé, obzvláště u nás, velmi citliví na nové informace, které často nepatřičně vztahují na sebe a pochopí je jako sdělení, že jsou hlupáci.

Hrozně záleží na způsobu. Nesmí se jim říkat, že dělají všechno špatně. Ale spíš ve stylu: „Tohle je novinka, to byste ani neřekli, že byste tímhle způsobem mohli ušetřit...“

Jak by podle vás měla vypadat ekologická výchova dětí?

Ekologická výchova musí být průběžná a všude, pak to budou děti pokládat za samozřejmost. Mám teorii kapající vody. Když voda kape pořád, pomalu hloubí. Má to větší efekt, než kdyby se tam najednou nalilo velké množství. A tak může působit škola.
Souhlasím s Emilií Strejčkovou, aby se dětem dala možnost pobytu v přírodě. To pokládám za základ, přímé kontakty nic nenahradí. Dneska je to ale velký problém, spousta dětí je už přírodě strašně vzdálená.

Jak jste se k ekologické výchově vůbec dostala?

Přírodu mám hodně ráda a nebavilo mě o ní učit popisně. To mě vedlo ke zpracování netradičních učebních osnov biologie už v roce 1968. Tehdy panovalo velké nadšení pro všechno nové, normalizace to utlumila, ty osnovy se do praxe nedostaly. V roce 1972 jsem pak napsala první studii k ekologické výchově. Také jsme ve spolupráci s Krkonošským národním parkem uspořádali první seminář pro učitele.

A od roku 1974 jsem vedla výzkumný úkol RVHP. Jmenoval se Sociálně-ekonomické, právní a pedagogické aspekty životního prostředí. Tehdy se u nás ekologickou výchovou nikdo nezajímal, tak mi dali na triko pedagogické aspekty projektu, i když jsem na tom byla kádrově velmi špatně. Hned jsem jim říkala, že jde o rozsáhlou práci od mateřských školek až po postgraduální studia. Asi si říkali, že to není tak vážné, a že mě k tomu tedy můžou pustit. Ale nakonec to byl snad největší výzkumný úkol ministerstva školství.

Proč jste na tom byla kádrově špatně?

Vystoupila jsem ze strany — byla jsem tam vlastně jen dva roky. Nesouhlasila jsem se vstupem vojsk, pro nás to byla hrozná rána. Nikdy jsem se netajila názorem, že to byla agrese, ani v rámci skupiny RVHP. A oni mě kvůli tomu nikdy neshodili, čehož jsem si velmi vážila. Nesměla jsem vést oddělení o třech lidech, nesměla jsem jezdit na západ, podepisovat se často pod svou práci — a sedm let jsem nesměla obhájit kandidátskou práci. Ještě mě v roce 1971 pustili na 1. evropskou konferenci o ekologické výchově do švýcarského Ruschlikonu, ale jen díky tomu, že doktor Čeřovský z IUCN poslal pozvánku přímo na moje jméno.

Čeho konkrétně se váš výzkumný úkol týkal?

Nejdříve jsme zpracovali metodické pokyny, jak uplatňovat výchovu k ochraně přírody na základních školách a gymnáziích. Docent Kočí tyto metodiky vzal do UNESCO. Líbily se jim, tak mě vyzvali, abych z toho vyrobila koncentrát. Ten se pak v roce 1977 dostal na Mezivládní konferenci o ekologické výchově v Tbilisi, kterou pořádalo UNESCO a UNEP; její deklarace po členských zemích žádala, aby ekologickou výchovu zařadily do státní vzdělávací politiky.

Do výzkumného úkolu se postupně zapojily i všechny vysokoškolské obory. Koordinovala jsem pak okolo dvou set lidí, kteří prosazovali na různých úrovních ekologické vzdělávání. Například vznik Institutu životního prostředí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy je jedním z výsledků.

V úkolu pracovali rozmanití odborníci — technici, právníci, ekonomové, přírodovědci, lesníci atd. Někdy jsme se do noci hádali, kdo má k životnímu prostředí jaký vztah. Tehdy se ta problematika teprve rodila — a oni se na ni dívali pouze z hlediska jejich oboru. V těch debatách jsme dávali dohromady komplexní pohled. Definovali jsme ekologickou výchovu — samozřejmě jinými slovy — tak, jak je dneska definován udržitelný rozvoj.

Pomohla konference v Tbilisi ekologické výchově?

Každá konference něco posune dopředu. Třeba jsme tady dostali větší podporu. Proti takové konferenci nemohl nikdo jít.

Podařilo se vaše metodiky dostat do praxe?

Právě, že většinou ne. Myslela jsem si, že když se napíšou a rozešlou do všech škol, bude to fungovat. To samozřejmě není tak jednoduché. Ale některé školy to vzaly za své.

Měla jste problémy s prosazováním ekologické výchovy? Ekologie byla tehdy víceméně na indexu...

Nemůžu říct, že by mi někdo bránil. To byla doba, kdy jsme mohli ledacos dělat, ale museli jsme použít takzvaná zaklínadla. Publikace třeba musela začít slovy „ve smyslu toho a toho sjezdu ÚV KSČ řešíme to a to“.

Řeknu jednu perličku. S profesorem Číhalíkem jsme na festival Ekofilm připravili snímek, který tehdy dostal první cenu. Film začíná záběrem na padající strom a k tomu běží promluva: „Nelichoťme si nijak svými lidskými vítězstvími nad přírodou, za každé takové vítězství se na nás mstí...,“ pokračuje řada příkladů. Cenzor na ministerstvu školství nám říkal: „Film je dobrý, ale ten začátek, to by jako nešlo.“ Já mu na to s takovým gustem říkám: „Ale soudruhu, to je Bedřich Engels.“

A co na to soudruh?

Nedovolil si to vyhodit, ale museli jsme tam doplnit, že jde o Engelsův citát.

Po revoluci jste se podílela na vzniku Státního programu ekologického vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) i metodického pokynu MŠMT, který doporučuje na školách zavést koordinátory EVVO. Jaký tomu přisuzujete význam?

Jednou mi jeden technik říkal: „Školství je obrovský setrvačník, než se rozhýbe, tak to trvá, ale když už se rozhýbe, zmůže hodně.“ Každá taková věc prospěje. Kdyby nic jiného, tak i ve školství je spousta lidí, kteří k ekologii nemají vůbec žádný vztah a velice jim vyhovuje, když si z toho někdo dělá legraci. Když ovšem přijde takový program, posouvá to ekologickou výchovu do trochu jiné roviny. I ve školství jsou lidé, kteří prostě potřebují plnit příkazy. Praktický dopad je třeba v tom, že ředitel nechá své učitele na tom víc pracovat. To je důležité. Také má možnost jim dát osobní ohodnocení. Ovšem spousta lidí ve školství se ekologické výchově věnuje už dlouho sama od sebe — srdcem i rozumem.

Co si slibujete od rámcových vzdělávacích programů pro základní školy a gymnázia, na kterých jste rovněž spolupracovala?

Rámcové vzdělávací programy jsou podle mě dobrá věc. Učitelé je samozřejmě přijímají různě, protože je jednodušší dostat něco nařízeno a jenom podle toho dělat. Když školím učitele, říkám jim, buďte rádi, teď si můžete předmět sestavit do značné míry podle svých představ. Jiná otázka je, do jaké míry se do programu podařilo dostat všechno to, co by tam mělo být. Například se tam podařilo dodat průřezové téma environmentální výchovy pro základní školy i pro gymnázia. Chybí mi však integrace. Zatím se spíš počítá s tím, že ekologická výchova bude rozptýlená v předmětech. Naše školy, které zastřešuje Klub ekologické výchovy, integraci dělají. Například pořádají projektové dny, kde všechno, co si samostatně k danému tématu zpracovali, prezentují ostatním, vyměňují si zkušenosti, dělají k tomu i celoškolní akce. Rámcové vzdělávací programy to samozřejmě nezakazují, ale není na to kladen potřebný důraz.

Co je podle vás v ekologické výchově klíčové?

Věnovat se učitelům, nejen pro základní školu, ale všem, tedy od mateřských školek. Hodně záleží na vysokých školách. Mně se stále nelíbí, jak se mnohde na fakultách učí o přírodě, je to pořád příliš encyklopedické. Učitelé to pak přenášejí dál. Pro učitele biologie je samozřejmě důležité, aby znali víc podrobností, ale asi by se mělo víc pozornosti věnovat také didaktice, zejména právě pro středoškolskou úroveň. Zdá se mi, že učitelé na základních školách jsou příznivěji nakloněni k novým metodám než středoškolští učitelé. A ti nejlepší učí už řadu let i ekologický přírodopis. Ale nejde pouze o učení o přírodě — důležitý je komplexní přístup.

A jsou pro ekologické vzdělávání budoucích učitelů podmínky?

Vysoké školy jsou samostatnými subjekty, jak si to rozhodnou, tak to mají. To je obrovský problém, na který jsme už mnohokrát upozorňovali. Jedinou možností je, aby akreditační komise MŠMT pro udělení akreditace studijního oboru vyžadovala, že daná škola pro své studenty nějakou formou zajistí ekologické vzdělávání. Postupem času se to trochu lepší, třeba pedagogické fakulty často mají nějaký takový kurz. Ovšem dostačující to není.

Jak jsme na tom s ekologickou výchovou ve srovnání se zahraničím?

Po revoluci jsem na pozvání British Council navštívila Velkou Británii. Měla jsem možnost si projít tamní střediska ekologické výchovy a školy. Nemyslím si, že bychom zaostávali, v mnoha směrech jsme na tom i líp. Spíš to chce větší podporu. Třeba koordinátoři výpočetní techniky mají podle velikosti školy při stejné výšce platu snížený úvazek, aby se právě mohli věnovat počítačům. Kdyby podobně byli ohodnoceni koordinátoři EVVO, hned by to velmi pomohlo ekologické výchově. Loňská vyhláška umožňuje, že pokud koordinátor absolvoval specializační studium k této problematice, má — ovšem nemusí — mu být dána odměna kolem jednoho až dvou tisíc korun. To je další pokrok, velmi jsme o to stáli. Ono nejde jen o peníze. Kolegové koordinátorů často řeknou: „Blázne, děláš to tady a co z toho máš?“ Jde zkrátka o prestiž, která se tím přenáší i na ekologickou problematiku.

---

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

[2. prosince 2006]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.