graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-24
2017-12&clndr_act=2017-11-24
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2007  »

Vzniká nám virtuální příroda

rozhovor s Janem Čeřovským

Vzniká nám virtuální příroda

Botanik RNDr. Jan Čeřovský, CSc. (1930) patří k předním osobnostem české ochrany přírody. Od poloviny minulého století pečoval o chráněná území, inicioval a koordinoval systém naučných stezek i pětidílnou řadu československých červených knih, patří k mezinárodním zakladatelům environmentální výchovy. Jeho životopis doslova přetéká mezinárodními, akademickými, neziskovými či popularizačními aktivitami. Za ně také obdržel například Conwentzovu medaili, Cenu Jeana-Paula Gallanda „za vynikající zásluhy o ochranu evropské flóry“ nebo čestné členství ve Světovém svazu ochrany přírody IUCN. Kromě toho byl prvním šéfredaktorem legendárního časopisu ABC, prosadil do českého slovníku pojem mokřad a jakožto environmentální konzultant má k řadě témat stále co říct.

Kdo nebo co vás přivedlo k ochraně přírody?

O přírodu jsem měl zájem už od dětských let, jako Pražák jsem hlavně sbíral na zdejších lokalitách zkameněliny. V sekundě nebo tercii gymnázia jsme si sami založili přírodovědný kroužek. Jmenoval se Trilobit, což pak bylo i moje skautské jméno. Po válce jsem hodně jezdil do rodinné chaty v Hradištku pod Medníkem, s jedinou českou lokalitou populární chráněné rostliny kandíku psího zubu. Z geologie jsem tedy přesedlal na botaniku — i díky mamince, nadšené skalničkářce. No a když už chodíte do přírody a vidíte, jak určité druhy a biotopy mizí, vede vás to k zájmu o jejich ochranu a později interpretaci. V sextě jsem si ochranu přírody vybral za téma mluvnického cvičení, v sedmnácti se stal členem Československé, nyní České, botanické společnosti, v osmnácti zpravodajem Státní ochrany přírody — a od té doby i žákem nejvýznamnějšího představitele oboru na přelomu poloviny minulého století, doktora Jaroslava Veselého. V devatenácti jsem pak v časopise Ochrana přírody uveřejnil svoje první pojednání: ještě dnes je občas ve vědecko-odborné literatuře citováno…

K jakým klíčovým změnám došlo v ochraně přírody během minulého půlstoletí?

V roce 1959, tedy rok po založení, jsem se stal profesionálem ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze. Hlavním předmětem oboru tehdy byla takzvaná ochrana zvláštní, zaměřená na vybrané a chráněné části přírody — vzácné rostliny a živočichy, jejich lokality a celá biologická společenstva, případně ekosystémy. Vlastně celá ochrana přírody jako hnutí začínala péčí o jednotlivosti. Klasický spis z roku 1904 německého autora Hugona Conwentze definoval obor „péče o přírodní památky“, dlouho ovlivňující evropskou i naši ochranářskou práci. Ta také byla jádrem prvního českého zákona na ochranu přírody z roku 1956. Nechyběla v něm ani ustanovení péče o přírodu a krajinu jako celek — tomu se tehdy říkalo „ochrana přírody všeobecná“ — ta však byla značně vágní.

Prvotní přístup hlásal, že „příroda si nejlépe hospodaří sama“: chráněná území je třeba v maximální míře ponechat bez zásahů. Bylo však stále zřejmější, že i tyto vybrané přírodní třešničky s rozlohou nejvýš několik set hektarů mají svůj určitý spontánní vývoj a také jsou přímo či nepřímo ovlivňovány z více méně silně hospodářsky využívaného okolí. Vznikla potřeba a následně i praxe jejich řízeného vývoje, dnes se tomu říká management. Velkým úspěchem bylo vytvoření reprezentativní sítě maloplošných chráněných území v počtu mnoha set či přesněji řečeno několika tisíc položek. Podařilo se však i vybudovat základní systém velkoplošných chráněných území, především v důležité kategorii „chráněná krajinná oblast“. V těch jsme se snažili vytvářet modely péče o krajinu, s ochranou nejhodnotnějších jádrových území a připuštěným hospodářským i jiným využíváním, které by způsobem i rozsahem odpovídalo tomu, čemu dnešní terminologií říkáme trvale udržitelné.

Tehdy v 50. a 60. letech jsme nebyli moc dobře vybaveni personálně — dnešní stav je oproti tomu lukrativní. Práce hodně závisela na dobrovolných konzervátorech a zpravodajích Státní ochrany přírody, spolupracovnících z vědeckovýzkumných institucí, po vzniku Českého svazu ochránců přírody vydatně pomáhaly jeho základní skupiny. Orgány státní ochrany přírody v resortu kultury neměly ani náležité pravomoci. Také velkoplošná chráněná území sice měla své správy, ale též bez moci výkonné. Černý dobový humor zněl: Krkonošský národní park má svoji správu, ale to jediné, co opravdu spravuje, jsou cesty v parku. Rokem 1990 se tahle situace začala radikálně měnit. K lepšímu.

V čem spočívá základní rozdíl v přístupu k ochraně přírody po roce 1989?

Před tímto datem nebyli profesionální a dobrovolní ochránci přírody s to zabránit dalekosáhlým zásahům do krajiny, mám na mysli zejména katastrofální odvodňování, sce­lování pozemků a vytváření obrovských hospodářských ploch nebo regulaci či dokonce zatrubňování vodních toků. Chtěl bych ale korigovat názor, že takové zásahy byly specialitou socialistického zemědělství. Po­dobná intenzifikace probíhala i v západní Evropě: například ochranáři z Velké Británie v 80. letech shledávali naši krajinu v porovnání s tou jejich velmi rozmanitou a zachovalou.

„Sametová“ změna přinesla základní plus v podobě velmi progresivního zákona na ochranu přírody a krajiny z roku 1992, vycházejícího z druhé světové strategie ochrany přírody „Pečujeme o zemi — strategie trvale udržitelného života“. Tu jsme v roce jejího vyhlášení 1991 poměrně náročně prezentovali po celé republice. Já jsem byl členem prezentační delegace do České národní rady: její předsedkyně, paní doktorka Burešová, tehdy přislíbila, že nový zákon do konce volebního období prosadí. Po letech při ná­hodném setkání mi potvrdila, že právě ona prezentace skutečně ke schválení nového zá­kona podstatně napomohla, což dokazuje, že mezinárodní spolupráce v ochraně přírody má svůj smysl, i když z ní třeba zrovna neplynou finanční prostředky.

Ostatně s mezinárodním fórem máte velké zkušenosti včetně účasti na památné konferenci o biosféře v Paříži roku 1968.

Ona konference vládních expertů, kterou uspořádalo UNESCO, byla velmi důležitým mezníkem. Začala jí historická etapa, které říkám první vlna zájmu o životní prostředí. Osobně jsem měl čest předsedat na konferenci jedné z jejích tří sekcí — sekci pro vý­chovu, kde jsme poprvé mezinárodně formulovali zásady environmentální výchovy, později rozvíjené speciálními programy agencií Spojených národů UNESCO a UNEP i mezinárodních nevládních organizací. Mimo­chodem, tato moje práce na pařížské konferenci mi ještě téhož roku přinesla nabídku řídit úsek výchovy v ústředí IUCN — Světového svazu ochrany přírody ve Švýcarsku. Tam jsem mohl pracovat čtyři roky, než mě politická perzekuce a závist českých kolegů stáhly zpět na domovské pracoviště. Do mezinárodního dění jsem se zase později vrátil, ale to by byla jiná a dlouhá historie…

Jestliže druhou vlnu zájmu o ochranu životního prostředí ztělesnil Summit Země v Riu de Janieru v roce 1991, žijeme dnes podle vás stále ve fázi útlumu, nebo se už vezeme na vlně třetí?

Určité snahy se vzhledem k úkolům pro 21. sto­letí vzdouvají, jistou roli v nich hrají kongresy Světového svazu ochrany přírody, naposledy v Thajsku v roce 2004 se šesti tisíci účastníky. Pokud můžeme hovořit o nějaké vlně, tak ona je výrazně regionalizována. Například v Evropě je dnes v těchto aktivitách v popředí EU prostřednictvím Evropské hospodářské komise, která například energicky realizuje známou soustavu Natura 2000. Bez našeho členství v Unii a její podpory bychom v ochraně přírody dnes nebyli tak silní, což je další rozdíl oproti době před rokem 1989. Ovšem nadšení z roku 1990 spojené i se vznikem ministerstva životního prostředí opadlo v souvislosti s příchodem negativních západních konzumních trendů, honbou za penězi, zbožím a developerstvím. Zájem o životní prostředí pak na žebříčku hodnot dost výrazně až katastrofálně klesl.

Kterou hodnotu obdivujete na přírodě nejvíce? Někdo hovoří o biodiverzitě, někdo o kráse, další poukazují na její božskou podstatu… Což samozřejmě úzce souvisí s otázkou, proč ji vlastně máme chránit.

V jedné nedávné prezentaci jsem hovořil o „5 P“ ochrany přírody. Prvním P je ponechání, to znamená zachovávání podstatných přírodních a krajinných hodnot v nenarušeném stavu; druhým poznávání, tedy výzkum i výchova a vzdělávání; třetím pak provádění aktivních opatření, kterými se snažíme napravit to, čemu jsme v minulosti nedokázali zabránit, tedy jde zejména o programy revitalizační či rehabilitační. Čtvrtým P je plánování krajiny, ekologické stability a diverzity. No a nakonec nezapomínejme na prospěch veřejnosti, ať už ekonomický, zdravotně-hygienický i estetický. V těchto stručných principech tedy vidím náplň a základní hodnoty ochrany přírody. To jsou ovšem vyjádření jaksi technická. V nejvyšším rámcovém pojetí spirituálním jde o projev vděčnosti za stvoření cestou péče o ně.

Kde leží hranice mezi prospěšným a nevítaným plánováním krajiny či diverzity ve vztahu k ideálu zachování původní přírody?

V praxi se plánování se zachováváním prolíná. Známý boj o vámi naznačenou hranici probíhá například na Šumavě. Hranici tam však nelze zatím definitivně stanovit, názory jsou různé, až zcela protichůdné. Jde vlastně ve skutečnosti o experiment, který bezesporu k principům stanovení hranice významně na­pomůže, ovšem je to běh na dlouhou trať. Dobrým příkladem, kde hranici už našli, případně úspěšně nacházejí, je CHKO Bílé Karpaty. Našla se cesta, jak udržovat květnaté louky s biodiverzitou jedinečnou přinejmenším v celé střední Evropě nebo genofond tradičních místních odrůd ovocných dřevin — a to vše s velkým pochopením a pod­porou místních obyvatel.

Před bezmála deseti lety jste se na zasedání IUCN zemí střední a východní Evropy shodli, že bolestí evropské ekologické politiky je přednostní řešení „hnědých“ problémů životního prostředí, jako jsou emise či komunální odpady, před „zelenou“ ochranou přírody. Jak se na toto dilema díváte dnes?

Jako jeden z hlavních organizátorů tohoto prvního Panevropského fóra IUCN si myslím i dnes, že obě složky, kterým říkáte „hnědá“ a „zelená“ jsou důležité — jedním z nejdůležitějších úkolů je dokonalá součinnost obou. My „přírodníci“ pochopitelně po­va­žujeme přírodní prostředí za životodárný základ, ale bez řešení těch „hnědých“ problémů by naše „zelená“ ochrana přírody při dnešním stavu lidských vlivů na přírodu a krajinu nemohla uspět. Řešením industriálních problémů však může i napomáhat: mám na mysli například likvidaci důsledků imisní zátěže některých našich velkoplošných chráněných území, zejména Krkonošského národního parku a CHKO Jizerské hory.

V ještě o něco starším rozhovoru pro Sisyfos jste formuloval pět klíčových aspektů ekologické výchovy. Který se u nás daří nejvíc naplnit a který naopak stále pokulhává?

Dost málo se zatím projevují církve. V Česku sice jsou iniciativy, například ekologická sekce České křesťanské akademie, česká po­bočka mezinárodní organizace A Rocha ne­bo u pravoslavných, ale zatím nejsou příliš vidět. Jistě však v naší dnes převážně lhostejné až přímo protináboženské společnosti nelze ani pastorační činností docílit takové aktivizace veřejnosti, jakou znám ze­jména z latinské Ameriky nebo v Evropě třeba z Itálie. Zklamáním je pro mne dále vývoj ve státní ochraně přírody, která podle mého názoru systematičtější vzdělávání a práci s ve­řejností dost zanedbává. Mně se líbí profil pracovní náplně, jak jej ochranářským profesionálům stanovili v Izraeli: třetina výzkum a monitoring, třetina příprava a výkon opatření, třetina vý­chova, vzdělávání a komunikace. Naopak dobře se u nás daří budovat síť v podstatě nevládních středisek ekologické výchovy: vzpomeňme prachatickou Dřípatku, brněnskou Lipku nebo krkonošský Sever.

Došlo k posunu na pedagogických fakultách? Jak nahlížíte na nové rámcové vzdělávací programy?

Na pedagogických fakultách se v zásadě výuka ochrany přírody realizuje, i když mám obavu, že leckde dost formálně, například v Olomouci je daleko lépe prováděná na fakultě přírodovědecké. Pokud jde o základní školy, tak ideální by bylo, aby ekologické principy v nějaké formě obsahovaly všechny předměty, ale určité jádro zůstalo předmětem samostatným. Což mi mimochodem připomíná letitou otázku, jestli se ochraně přírody mají věnovat specialisté nebo generalisté, lidé s obecným pohledem. Myslím, že ideálním řešením by bylo rozdělit jejich vzdělávání do fáze speciální i obecné.

Co je pro účinnou ekologickou výchovu to nejpodstatnější?

Nejdůležitější je pochopitelně podchytit nejmladší generaci a v tom je u nás situace docela dobrá, zejména v oblasti mimoškolní. S přechodem do praktického života se ta stopa ale vytrácí, většina se nakonec zapojí do honby za úspěchem a za penězi a mnoho z toho dětského vštěpování v lidech nevydrží. Tady mimo jiné narážíme na problém svádivých médií a takzvaných celebrit. Jak ukazují zahraniční zkušenosti, získáme-li pro ochranu přírody nějakého popového zpěváka, televizního moderátora nebo nějakou missku, je to u nezanedbatelné části populace pro věc účinnější než celá ta výuka na škole.

Obecně bychom ve výchově měli místo demotivujícího hlásání soudného dne uplatňovat pozitivní estetická či etická hlediska. Zde musím pochválit například Českou televizi za nové pořady Minuty z přírody nebo Zelené srdce Evropy. Jinak ale ten virtuálnější vztah k životu — jak u dětí, tak u odborníků — je jedním z největších problémů a jeho vinou nám vlastně vzniká virtuální příroda…

A nesmím zapomenout na klíčový význam komunikace, práce s lidmi, kteří v určitém konkrétním území nebo směru své činnosti mají důležitý zájem: v mezinárodní environmentální hantýrce se jim říká stakeholders, což překládám jako podílníci. I u nás v tom směru probíhaly zkušební projekty. Řídil je mezinárodní expert Frits Hesselink z Nizozemska, známý svojí tezí, že ochrana přírody vděčí za svůj úspěch jen z deseti procent legislativě a administrativě, ale z devadesáti procent komunikaci.

Má ještě smysl vytvářet nové naučné stezky?

Ano, ale musíme je vybudovat kvalitně — což není vůbec jednoduché. Například v USA se výchova a komunikace s lidmi v terénu vyučuje jako studijní obor a strážci v národních parcích jsou takto vysokoškolsky kvalifikovaní. Stezku je zaprvé třeba dobře vytrasovat a vysvětlující texty, zejména ty na tabulích, formulovat srozumitelně, názorně a stručně. Dobré je i spojit stezku s jakýmsi návštěvnickým mini-střediskem, jako to dělají v národním parku na Šumavě.

Co vám navzdory neblahým trendům dokáže spravit náladu?

Povzbuzující je zejména kompletovaná síť chráněných území, řada mladých nadšenců a odborníků či nové možnosti spojené se vstupem do Evropské unie. Koneckonců býti optimistou je jedním z nutných předpokladů pro práci v tomto oboru, protože přece jenom se do určité míry jedná o nějakou víru. Náladu mi rozhodně spraví vycházka do přírody — živé, ne té virtuální.

Připravil Vít Kouřil.

[26. března 2007]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.