graphic-header
Občanský kalendář » «»

září 2017

2017-8&clndr_act=2017-9-24
2017-10&clndr_act=2017-9-24
PoÚtStČtSoNe
1
pátek 1. září   »   2 události
Akce » Genius loci
2
sobota 2. září   »   2 události
Akce » Genius loci
3
neděle 3. září   »   2 události
Akce » Genius loci
4
5
úterý 5. září   »   1 událost
6 7 8 9
10
neděle 10. září   »   1 událost
11 12 13 14 15
16
sobota 16. září   »   2 události
17
neděle 17. září   »   1 událost
18
pondělí 18. září   »   1 událost
19
úterý 19. září   »   1 událost
20
středa 20. září   »   2 události
21
čtvrtek 21. září   »   2 události
22
pátek 22. září   »   3 události
Akce » LITR Olomouc
23
sobota 23. září   »   4 události
Akce » LITR Olomouc
24
neděle 24. září (dnes)   »   5 události
Akce » LITR Olomouc
25 26 27
28
čtvrtek 28. září   »   1 událost
Akce » Tabook 2017
29
pátek 29. září   »   1 událost
Akce » Tabook 2017
30
sobota 30. září   »   2 události
Akce » Tabook 2017
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2005  »

Z pitínských sadů

Dagmar Smolíková

Z pitínských sadů

Na slunečnici a hnízdní budky láká sýkory i brhlíky, užovkám nosí kamení, ježkům vysazuje hráze. Chrání lesní mravence a káňatům staví přistávací bidýlka. Nejde však o rozmary ochranářského podivína, ale promyšlené aktivity ekologického ovocnáře Zdeňka Ševčíka. V sadech mu rostou vstavače a v lehce ztrouchnivělé osmdesátileté jabloni žije vzácný roháč velký. Jeho ovocnářské království najdete v Pitíně, starobylé obci ležící v severní části CHKO Bílé Karpaty.

„Zdeněk Ševčík? Opravdu nevím, bydlím tady teprve rok,“ kroutí hlavou žena středního věku, kterou jsem v silné sněhové chumelenici oslovila s prosbou o radu. „Je to ovocnář,“ nenechávám se odbýt. „Počkejte, a není to ten ekolog?“ rozjasní se jí tvář po delším přemýšlení, „ti mají dům támhle u cesty.“

Otevírá mi paní Ševčíková, záhy přichází také ekolog-ovocnář a vyzývá mě, abych postoupila dál do domu, přes dvůr až „na místo činu“. Tím je nevelká místnost, které dominuje sušárna, na zdech visí různé propriety a za dveřmi naproti okna, které vede do dvora, se ukrývá ideální sklad pro ovoce. Je chladný, ale mráz nepustí, a když prší, protéká jím voda.

„Sady jsem zdědil po otci,“ vysvětluje Zdeněk Ševčík, držitel prestižní ceny Svazu ekologických zemědělců PRO-BIO, takzvaného Bartákova hrnce, proč se pustil právě do ovocnářství. „Otec po válce začal vysazovat stromy, chtěl spolu se svými bratry sadařit, postavit moštárnu na hrušky a jablka. Pak ale přišla kolektivizace a všechno padlo.“ I přes snahu tehdejšího režimu restrukturalizovat zemědělskou výrobu se intenzivní hospodaření do některých podhorských oblastí nedostalo. Staré sady zůstaly zachovány. „Po převratu jsem si je mohl vzít zpět. K tomu jsem si pronajal ještě sousedovy sady,“ říká pan Ševčík, který nyní pěstuje ovocné stromy celkem na třech a půl hektarech. „Příští rok bych chtěl založit sad na dalších dvou hektarech. Už jsem pozemky osel travou a vypěstoval jsem si i svoje podnože.“

Jadernička moravská a kožená reneta

„V roce 1987 jsem promoval na elektrotechnické fakultě, pak jsem pracoval ve Zbrojovce v nedalekých Bojkovicích. Sadaření jsem měl spíš jako koníčka po otci. Po rozdělení republiky to začalo být s prací všelijaké, navíc mě to pořád táhlo k hospodaření. Tak jsem si splnil sen,“ vzpomíná pitínský ovocnář. O ekologickou certifikaci si zažádal už v roce 1994. „V sadech jsme chemii nikdy nepoužívali. Stromy plodily vždycky a spolehlivě,“ shrnuje. V CHKO Bílé Karpaty, kterou UNESCO v polovině devadesátých let vyhlásila biosférickou rezervací, je šetrné zemědělství jednou z mála možností, jak zachovat specifický krajinný ráz a šetrně skloubit hospodaření člověka s přírodou. Většina sadů Zdeňka Ševčíka leží v druhých zónách CHKO, které slouží jako ochranné pásmo pro nejpřísněji střežené první zóny.

„Pozemky, na kterých budeme příští rok vysazovat nový sad, leží hned vedle první zóny, na jaře tam kvetou třeba vstavače. Ve spolupráci se správou CHKO z toho chceme vytvořit přechodnou zónu mezi intenzivním hospodařením na jedné straně a lesem na druhé,“ shrnuje záměr pan Ševčík a pokračuje: „Tak to na pasekách vždycky vypadalo: kolem samoty se nacházela pole, za nimi sady s travním podrostem a nakonec les. Kolem potoků a cest byly vysázeny hráze, dnes bychom to nazvali biokoridory.“ Právě tuto pestrost, vzniklou po mnoho století kultivací krajiny, UNESCO ocenila. Pro zachování tradičních řemesel a hospodaření, jež tento typický ráz zdejší krajiny uchová i pro další generace, založil Zdeněk Ševčík spolu s přáteli sdružení Tradice Bílých Karpat.

Zdeněk Ševčík pěstuje ovocné stromy celkem v pěti zahradách, které se nacházejí v různých nadmořských výškách. „Každá odrůda dozrává postupně,“ vysvětluje výhody, „stačíme to sklízet i s omezeným počtem lidí.“ Většinu stromů tvoří vysokokmeny původních odrůd, například jadernička moravská s jablky lehce kořeněné příchutě či výrazně sladkokyselá kožená reneta. „Jsou odolnější vůči chorobám, výborně se hodí na zpracování, hlavně na sušení. Mají třeba silnější slupku, takže když spadnou, slupka zaschne a nehnije. Uskladněné vydrží v podstatě do května.“ Zkouší ale i nové odrůdy: „Od každé zasadíme dva tři stromky. Uvidíme, jak se osvědčí. Život se nedá úplně zastavit.“ V pitínských sadech roste 30 % jabloní, 25 % třešní, 20 % slivoní a stejně tak ořešáků a pět procent hrušní. „Jestli to má nějakou logiku? Prostě to tak přinesl život,“ říká pan Ševčík, „ale snažím se, aby hrušní bylo víc, jsou výborné na sušení.“

Chytrý systém

Zdeněk Ševčík přiznává, že nevymýšlel žádné nové pomologické metody. Hospodaří stejně jako jeho děd i otec, takříkajíc postaru. „Ale chtěl jsem si doplnit vzdělání, přeci jen jsem ovocnář-amatér,“ vysvětluje, proč se rozhodl pro dvousemestrové studium na Zahradnické fakultě v Lednici. „Také je to důležité kvůli čerpání státních dotací.“

„Podle chemické ovocnařiny by naše sady měly už dávno zahynout. Vrtalo mně to hlavou,“ říká pitínský sadař. „Uvědomil jsem si, že sad ponechán sám sobě je vlastně chytrý systém. Pokud z něj člověk nechce vysát příliš moc, udržuje se v rovnováze. A když je co do živočichů a rostlin hodně pestrý, nikdy se v něm nemůže nic moc extra přemnožit.“ Podle pana Ševčíka spočívá neudržitelnost nejen intenzivního sadaření v tom, že člověk chemizací a umělými hnojivy nerozbije jen některé vazby, ale téměř všechny. „Pak už vše musí hlídat sám, což je hodně drahé.“

 Aby Zdeněk Ševčík nemusel hlídat rovnováhu ve svých sadech sám, podporuje samostatnost tohoto chytrého systému všemožnými způsoby. „Posečenou trávu steleme pod stromy. Funguje jako zásobní hnojivo, organismy ji rozkládají postupně. Mulč navíc drží vlhkost a potlačuje trávu, s kterou si vlastně stromy konkurují,“ popisuje sadař a dodává: „Když pod mulč hrábnete — zemina je plná života, najdete tam třeba spoustu žížal.“ Pod mulčem však často zimují i hnízdí hraboši a myšice. „Pro malý strom jsou nebezpeční, můžou narušit jeho kořenový systém. Velkému stromu už jejich přítomnost nevadí. Pod mulčem ale žijí také hadi, kteří množství hlodavců regulují.“ Pitínský ovocnář však nespoléhá jen na plazy a do sadů, kde převažují malé stromky, umisťuje dřevěné berličky. V podstatě jde o poněkud větší bidlo pro dravé ptáky, na které může pohodlně přistát třeba káně a číhat na hraboše. „Pokud jsou v sadě vzrostlé stromy, berliček není potřeba. Káňata raději sedávají na větvích.“

Byt a polopenze

Některé druhy zvířat si však Zdeněk Ševčík přímo předchází. A není divu, jeden pár sýkor, který dvakrát do roka vyvede průměrně osm mláďat, sežere během roku zhruba osmdesát až sto kilogramů hmyzu. „V zimě je záměrně krmím slunečnicí. Hmyzožraví ptáci totiž potřebují živočišné tuky. Na krmítkách se tedy jen přikrmí a pak stejně vyhledávají hmyz, který přezimuje v kůře stromů. Přesně to potřebuju.“ Aby se na slunečnici nepřiživovali třeba vrabci, je krmítko vyrobené z PET lahve volně zavěšené na větev. „Hmyzožravým ptákům houpající se krmítko nevadí, vrabcům ano. Navíc je chrání před predátory, kuna ani kočka se tam nedostanou.“ Pitínský sadař rozmisťuje tři krmítka na jeden hektar a jedno, takzvaný indikátor nouze, mu visí přímo na dvoře. „Ptáci vyjídají slunečnici nejdřív v sadech. Když se začnou slétávat na dvůr, kde je to pro ně kvůli kočkám mnohem nebezpečnější, je to pro mě signál, že už si semena v sadu vyžrali.“

Pro sýkory, brhlíky či šoupálky má Zdeněk Ševčík už během zimy připraveny hnízdní budky. „Přespávají v nich, navíc ví, že tady najdou i potravu,“ líčí svou strategii, jak donutit létající hmyzožravce k zahnízdění právě v jeho sadech. „Nabízím jim byt první kategorie a polopenzi,“ směje se. Nejde však o žádná sídliště, hustota takzvaných sýkorníků nepřekračuje pět kusů na hektar. „Je to limit, kdy se sýkory ještě vedle sebe snesou.“

Vítanými pomocníky při likvidaci pro ovocné stromy škodlivého hmyzu jsou také netopýři. „Žerou hlavně obaleče, který je aktivní v noci stejně jako oni,“ říká ovocnář. Tyto noční savce si však příliš předcházet nemusí, správa CHKO to udělala za něj: „V okolí pro ně rozvěsili spoustu budek, i kolem mých sadů.“ Pro další hmyzobijce — ježky — vysadil Zdeněk Ševčík kolem sadů habrové hráze: „V zimě drží list a ježci se mají kde zazimovat, nanosí si tam i zásoby.“ Pro slepýše, ještěrky i užovky staví hromady z kamení a dřeva, kde se mohou z jara vyhřívat a najdou tam i úkryt před kunami a káňaty. „Získají před hmyzem jakýsi tepelný náskok, jsou pak rychlejší než oni.“ Vlhkomilnějším plazům zase ve stínu či v blízkosti potoků připravuje hromady z roští a dřeva.

Bez některých druhů hmyzu se však sadař neobejde: „Včelstvo, které je přímo v sadě, zvýší úrodu o dvacet až třicet procent. Mám výhodu, že u nás žije ještě poměrně hodně včelařů. Vždycky se do půl kilometru od sadu nějaké to včelstvo najde.“ S čmeláky Zdeněk Ševčík naopak žije přímo pod jednou střechou. Zabydleli se ve zdech jeho starého domu, který byl postaven z takzvané kotovice, hliněných cihel vysušených na slunci. „Čmeláci jsou dobrá záloha, na rozdíl od včel vydrží větší chlad a vlhkost.“

Do sušárny i do moštárny

Zdeněk Ševčík své hospodaření vsadil na dvě karty: ekoznačku a tradiční zpracování ovoce sušením. „Věděl jsem, že s prodáváním syrového ovoce neuspěju. V tomto kraji má každý zahradu a dovážet ovoce do Brna či Prahy se vyplatí, jedině když už je sušené. Váží pětkrát míň a dá se poslat poštou nebo vlakem. Navíc je v ceně započítaná i práce — nejen sklizeň, která trvá pouhé dva až tři měsíce, ale i následné zpracování.“

 Jen asi pět procent ovoce pan Ševčík češe, zbytek po dozrání jednoduše otřepe. Méně porušené ovoce uskladní pro další zpracování, více narušené — hlavně jablka — prodává do moštárny v nedalekém Hostětíně. „Švestky a třešně jenom sušíme, hrušky také skoro všechny zpracováváme — na sušení jsou výborné, byť o něco náročnější než jablka,“ odjasňuje Zdeněk Ševčík, proč hrušky tímto způsobem využívá jen málokdo. „Mají totiž méně kyselin i cukrů, tedy přírodních konzervačních látek, a aby se později nekazily, musí se víc a rychleji vysušit. Jablka jsou na sušení nejsnadnější.“ To se pak odráží i v ceně. Zatímco kilogram sušených jablek prodává za 125 korun, stejné množství sušených hrušek stojí o padesát korun více.

„Nikdy jsme nebyli schopni uspokojit poptávku po našem sušeném ovoci. Zpočátku jsem i rozesílal nabídky a jezdil na biojarmarky. Pak jsem ale zjistil, že je to trochu problém — když nejsem schopen splnit, co inzeruju, je to horší než žádná reklama,“ říká pitínský sadař. Své zboží dodává do několika obchodů v Praze a Brně, nicméně základ tvoří rodiny, které si od něj sušené ovoce pravidelně objednávají, některé už i deset let. „Je to takové adventní zboží, z devadesáti procent jej prodáme do Vánoc.“ Přestože je po pitínském sušeném ovoci velká poptávka, ekonomická bilance až tak růžová není. Podle Zdeňka Ševčíka jej sady uživí zhruba na půl úvazku.

Bio versus chemie

„Hypermarkety vychovávají konzumenty k jedné sortě jablek, která musí mít určitý vzhled i rozměry. Pokud dítě nepozná nic jiného než golden delicious, taková kožená reneta jej zaskočí, jak svým škaredým vzezřením, tak výraznou kyselou chutí. Nepozná, že je to také jablko,“ míní pitínský ovocnář. Lidé, kteří spoléhají pouze na nabídky velkoprodejen, přicházejí o celou škálu nejrůznějších chutí, barev i tvarů, které přinášejí místní druhy jablek. „Každá odrůda je jinak sladká, jinak kyselá, jinak hořká,“ říká Zdeněk Ševčík: „Já jsem třeba dost mlsný a pokaždé mám chuť na jiné jablko.“

Monokulturní nízkokmenné sady rodí sice o 30 až 50 procent více než ekologické sady v Pitíně, spolykají ale investice v podobě chemických postřiků a hnojiva. „Nízkokmeny začnou dřív rodit, ale také se dřív vyčerpají. A protože jsou stromy tak nízké, musí se hodně stříkat proti plísni a hnilobě. Větve vysokokmenů sahají do vyšších vrstev, kde více proudí vzduch — ovoce, dřevo i listy více osychá a netrpí tolik ani hnilobou, ani plísní. Nízké kmeny navíc nejsou schopny celý strom vyživit, proto se musí hnojit nejen na kořen, ale také přímo na list,“ říká pan Ševčík. „Jablko je pak sice na pohled krásné, ale stojí za tím minimálně patnáct postřiků proti nemocem a deset hnojení.“

Přesto je ovoce chemických sadařů levné. Do ceny totiž není promítnuta ani devastace krajiny, ani poškození zdraví spotřebitelů. „V tomto ekonomickém systému vítězí ten, kdo je rychlý, kdo vymyslí nějakou fintu, kterou si pomůže,“ míní Zdeněk Ševčík. „Těžko se pak dokazuje, že konkrétní zdravotní potíže způsobily chemické postřiky, které zemědělci používali. Obzvlášť když poté, co problém vznikne, okamžitě přesedlají na jiné přípravky. Zákazník tak v hypermarketu zaplatí jen část ceny, zbytek dotuje stát ze svého zdravotního systému.“

---

Článek vznikl díky laskavé finanční podpoře Nadace Veronica.

[20. dubna 2005]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.