graphic-header
Občanský kalendář » «»

červen 2017

2017-5&clndr_act=2017-6-25
2017-7&clndr_act=2017-6-25
PoÚtStČtSoNe
1
čtvrtek 1. června   »   1 událost
2
pátek 2. června   »   1 událost
3
sobota 3. června   »   1 událost
4
neděle 4. června   »   1 událost
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16
17
sobota 17. června   »   1 událost
Akce » Knihex 07
18
neděle 18. června   »   1 událost
Akce » Knihex 07
19 20
21
středa 21. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
22
čtvrtek 22. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
23
pátek 23. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
24
sobota 24. června   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
25
neděle 25. června (dnes)   »   1 událost
Akce » Klimakemp 2017
26
pondělí 26. června   »   2 události
Akce » Motýlení
Akce » Klimakemp 2017
27 28 29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2011  »

Zastavíme ekonomický růst?

Zastavíme ekonomický růst?

dialog Richarda Douthwaitea a Lubomíra Mlčocha

Může být ekonomický růst zastaven v zemi globálního Severu, a pokud ano, jak? Tuto otázku jsme položili irskému ekonomu, aktivistovi a novináři Richardu Douthwaiteovi (7.G 3/2009) a profesoru ekonomie Lubomíru Mlčochovi (7.G 6/2010).

Richard Douthwaite

Ekonomický růst brzy skončí, protože světová produkce snadno vytěžitelné ropy je už za svým maximem a nebude dostatek energie k tomu, aby světová ekonomika každoročně expandovala. Nyní se zdá, že bohaté země OECD se k ekonomickému růstu vracejí. To však nastartuje jejich vyšší poptávku po ropě, jejíž cena i cena zboží tím pádem naroste, takže veškerý příjem, který by tyto země díky růstu měly k dispozici, půjde na platby dodavatelům komodit. Produkce ropy momentálně neroste ani neklesá, ale jakmile začne klesat, její cena půjde nahoru a stále větší podíl důchodu jednotlivých zemí půjde na nákup ropy.

Domnívám se tedy, že léta růstu jsou za námi. Jednotlivé země svůj růst neukončí dobrovolně, jejich růst nicméně stejně skončí. Musí proto změnit systémy nastavené na expanzi na systémy, které budou schopny zvládnout zmenšování. Měly by udělat dvě věci:

Za prvé přejít na peníze, které by nevznikaly na základě dluhu. Naše peníze se dostanou do oběhu, když někdo utratí půjčku od banky. Tyto peníze zase zmizí, když je půjčka splacena. Konstantní peněžní zásoba tedy závisí na trvalé ochotě lidí půjčovat si tolik peněz, aby byly nahrazeny mizející splácené úvěry. V nastávající stacionární ekonomice (zůstane-li založená na dluhu — pozn. redakce) však bude většina lidí váhat, zda si vzít půjčku, protože se budou obávat, že nebudou mít na splátku půjčky a k tomu ještě úroku. Tím dojde ke kontrakci ekonomiky, což celou věc ještě ztíží, protože peněz kolujících v ekonomice bude každý rok méně,
a tudíž bude stále obtížnější půjčky splácet. Nikdo by si v takových podmínkách nechtěl půjčovat a celý systém tvorby peněz by se začal hroutit, jak se to již děje v Irsku, Spojených státech a několika dalších zemích. Proto je třeba zavést způsob, jako dostat peníze do oběhu, aniž by se přitom musel někdo zadlužit. Nejjednodušším řešením by bylo postupné převzetí emisní funkce státem (tedy stát by přímo do oběhu utrácel peníze, které by sám tiskl či elektronicky vytvářel —pozn. redakce), ale jsou možné i další, vyváženější přístupy.

Za druhé poskytnout práci lidem, kteří se podíleli na ekonomickém růstu. Zhruba 20 % pracovních sil v běžné zemi globálního Severu je zaměstnaná v projektech (například rozšiřování výrobních
kapacit továren či vznik nových služeb — pozn. redakce), které umožňují expanzi ekonomiky. Když růst přestane, přijdou tito lidé o práci. Přestanou utrácet, a tím přijdou o práci další lidé. Nastane posilující zpětná vazba a vláda bude tlačena ke zvyšování daní a k omezování sociálních služeb, aby uhradila podpory v nezaměstnanosti. Vlády by například mohly snížit pracovní dobu o 20 %, ale nabízí se i řada jiných možností.

Lubomír Mlčoch

Otázka mi nepřijde jako dobře položená. Myslím, že nejde o zastavení ekonomického růstu, ale o změnu jeho podoby. Hlásím se ke katolické sociální nauce. Poslední encyklika Benedikta XVI. Caritas in Veritate (Láska v pravdě) je právě o „integrálním lidském rozvoji“. Je tedy i kritikou „super-rozvoje“ v bohatých zemích Severu.

Z povahy globální ekonomiky však plyne, že úvahy o možné a nutné změně kurzu na Severu už nejde dělat bez souvislosti s tím, jakým způsobem se vydali na cestu růstu obři Jihu: Čína, Indie, Brazílie… Spíše jde o to, že Sever i Jih potřebují novou vizi rozvoje, jsme na „stejné lodi“ a dosavadní kurs je neudržitelný. Tím systémem nastaveným na expanzi, o němž píše Richard Douthwaite, je „standardní kapitalismus“ s jeho motivací zhodnocování kapitálu, a tento systém nezvládá zmenšování, je dokonce ohrožován už jen znejistěním vyhlídek na další růst. A to je situace, v níž se dnes nachází bohatý Sever. Jih si dál věří a roste. Vlastně ani nejde (a nešlo) o globální finanční krizi, ale o krizi bohatého Severu. Žijeme v časech přesunu růstu a bohatství ze Severu na Jih, ačkoliv až donedávna šlo o směr zcela opačný.

Pokud jde o Richardův první bod (přejít na peníze, které by nevznikaly na základě dluhu), ocitám se „na tenkém ledě“, nejsem odborník na peněžnictví. Navíc jeho úvahy a novátorské myšlenky na peněžní kreaci jsou činěny už pro hypotetickou stacionární ekonomiku (nad níž jsem udělal otazník již v předešlém odstavci). Rozumím-li mu dobře, chce zbavit (soukromé) banky dosavadních možností tvorby a poskytování úvěrů. Pak by se změnily jen na to, co je v našem zákonodárství (a někdejší tradici „kampeliček“, lidových záložen a „reifeisenek“) pojmenováno jako „svépomocná úvěrová družstva“. To v zásadě znamená konec kapitalismu v jeho nynější podobě. Ve stacionárním světě je i samotný úrok problematický, nemůže-li být splácen z výnosů investovaného kapitálu.

K druhému bodu (poskytnout práci lidem, kteří se podíleli na ekonomickém růstu): Strukturální nezaměstnanost v zemích bohatého Severu, dlouhodobá neschopnost vytvářet dostatek pracovních míst je právě projevem toho typu „super-rozvoje“, jehož motorem bylo zadlužování vlád i domácností a jehož následkem je prudké rozevření nůžek v distribuci důchodů a bohatství. Úzká vrstva nejbohatších ztrácí motivaci pro další investování obecně a na bohatém Severu zvláště. (Sliby prezidenta Obamy na vytváření nových pracovních míst zůstaly nesplněny i přes další pumpování peněz do systému i za cenu dalšího růstu veřejného dluhu USA.

A sotva uspokojí argument, že bez toho by nezaměstnanost byla ještě daleko hlubší.)

Bohatí se přesto budou bránit zvyšování daní. Na straně těch 90 % postižených snižováním životní úrovně přitom roste nespokojenost a napětí, a to tím spíše, že předtím už celá desetiletí si byznys „vychovával“ konzumní společnost reklamním sváděním k fakticky drogové závislosti na spotřebě. Poskytnout práci lidem je nutné a legitimní a za tím si stojí i sociální nauka církve. Společenských potřeb, jimž by se mohli nezaměstnaní věnovat, je i na bohatém Severu víc než dost: ve sféře sociální i při zlepšování životního prostředí. Ale na to musí být peníze. A k tomu je potřeba „obrácení srdcí“, duchovní a kulturní konverze. Obnovení důvěry a sociální soudržnosti, znovu-navrácení „víry v systém“. Ale ten nemůže už být jen replikou toho starého. Musí být novou vizí.

Richard Douthwaite

Domnívám se, že se nejedná o tak špatnou otázku. Je několik důvodů, proč bychom měli chtít ekonomický růst zastavit speciálně v zemi, která je již bohatá. Například nám může dělat starosti, že nárůst příjmů v těchto zemích byl do velké míry způsoben nárůstem využití fosilních paliv, což vedlo a vede k poškozování klimatického systému, navíc tyto země budou stále hůře fungovat ve světě, kde se energie stává stále vzácnějším statkem. Nebo nám může dělat starosti dopad růstu na rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými. Velmi naléhavý důvod, proč se snažit růstu bohatých zemí zamezit, je skutečnost, že zdroje, které spotřebuje, jsou zoufale zapotřebí pro generování růstu a zvýšení příjmů v nejchudších zemích světa, což si profesor Mlčoch, stejně jako ostatní lidé dobré vůle, jistě přeje. Jak kdysi spočítal skotský energetický analytik Malcolm Slesser, zhruba 55 % veškeré spotřebované energie jde na další růst. Pokud by globální Sever mohl přestat růst, zbylo by více energie na růst Jihu.

Souhlasím s profesorem Mlčochem, že potřebujeme nový systém, který by vycházel z nové vize. Liším se od něj ale v tom, že si nemyslím, že by k tomu byla nutná duchovní a kulturní revoluce. Domnívám se, že pokud bychom měli čekat na masovou konverzi, čekali bychom věčně. První krok k nové vizi je podle mě uvědomit si, že existují nové možnosti, že nemusíme vše dělat postaru. Nová možnost může vyplynout z vědeckého pokroku nebo z nového způsobu organizace lidských interakcí. Tak například vynález společnosti s ručením omezeným a vynález družstva vedl každý k jiné formě vzájemné interakce lidí, kteří se v nich angažovali. Tyto organizační formy pak opět vedly k určité nové vizi a nové formě společenství.

I samotný kapitalismus můžeme chápat jako důležitý objev či vynález. Měl smysl v tom, že umožňoval dobré využití finančního kapitálu, který byl v 19. století tím nejvzácnějším zdrojem. Ale dnes máme jiné zdroje, které jsou vzácnější než finanční kapitál: třeba energii nebo schopnost atmosféry absorbovat ještě víc CO2. A potřebujeme vymyslet systémy, které tyto nové skutečnosti zohlední.

Velký potenciál mají třeba nové peněžní systémy, využívající internet a mobilní telefon. Mohou přispět ke změně mocenských vztahů ve společnosti. Už není třeba, aby byly peníze vytvářeny dosavadním způsobem bankami prostřednictvím půjček lidem, kteří mají na to, aby poskytli záruky, a kteří peníze utratí za bankou předem schválené projekty. Komunity mohou místo toho vytvářet vlastní peníze a využívat je k tomu, aby byly uspokojeny potřeby komunity. Takto vytvořené peníze, nezaložené na dluhu, umožní novou vizi budoucnosti. Budou také znamenat, že naše životy se nezhroutí, když místní ekonomika přestane růst.

Lubomír Mlčoch

Náš dialog je poněkud mimoběžný, patrně v důsledku odlišných „paradigmat“ vnímání světa. Kdo by měl zastavit ekonomický růst? Nějaká „zelená diktatura“? Ostatně bohaté země už bez toho rostou podstatně pomaleji než asijští obři či Brazílie. A růst cen ropy, mědi a dalších kovů, k němuž dochází právě v důsledku toho, že „spící obři se dali do pohybu“, tíží nakonec „bohaté země“ víc než země Jihu, protože ty si na něj dokážou svou rostoucí konkurenceschopností vydělat. Natolik jsem pořád ještě ekonom, i když jsem mimo „hlavní proud“.

Richard Douthwaite je skeptický vůči šanci na masovou kulturní a duchovní konverzi, „obrácení“ naší konzumní společnosti. K takové skepsi je jistě mnoho dobrých důvodů, zvlášť proto, že pod hrozbou krize je „svádění“ k další spotřebě ještě aktuálnější. Převychovávat konzumního člověka navyklého na drogovou závislost nebude snadné, ale relativní chudnutí Severu bude samo „tlačit na pilu“. Budeme se muset pod tlakem učit znovu skromnosti, když se k tomu nemáme dobrovolně. Ale ani země Jihu si nebudou moci dovolit „kopírovat“ náš konzumní životní styl.

Klíčová je otázka motivace a organizačních forem podnikání. Ale zase: kdo přinutí „kapitalisty“ upustit od cíle zhodnocovat  jejich kapitál? Kdo promění jejich korporace na družstva?

Potřeba „integrálního rozvoje“ člověka a lidstva ve smyslu poslední encykliky Benedikta XVI. je tou potřebnou novou vizí. Pokud my lidé tuto vizi dobrovolně nevezmeme za svou, nebude nám ani dopřáno „čekat věčně“, jak se R. D. obává. Encyklika neobsahuje explicitní varování v tomto smyslu, ale je to právě „láska v pravdě“, která nás křesťany vede k závažnému upozornění: radostná zvěst evangelia v sobě obsahuje také vizi apokalypsy. Budoucnost bude spojena se společným dobrem v globálním měřítku a s univerzálním bratrstvím, anebo nebude.

Richard Douthwaite

Profesor Mlčoch se domnívá, že by byla nutná zelená diktatura, aby ukončila ekonomický růst bohaté země. Myslím si, že by jej zastavila každá odpovědná a demokratická vláda, pokud by věděla, že růst je škodlivý, a že by to byla schopná udělat a nezpůsobit přitom ekonomickou katastrofu. Americký ekonom Herman Daly vyvinul koncept „neekonomického růstu“, což je růst, který více blahobytu zničí, než vytvoří. Může k němu dojít, když malá skupina lidí dokáže využít přínosy růstu, zatímco náklady s ním spojené nesou ostatní. Není to právě tento typ růstu, který bohaté země až dosud praktikovaly, a nechaly přitom většinový svět nést ty nejhorší environmentální důsledky? A pokud je odpověď ano, nebude rychlejší změnit náš peněžní systém spíše než náš duchovní přístup, abychom byli schopní růst zastavit už teď, co nejdřív?

Také se ptá na to, co donutí kapitalisty proměnit své korporace v družstva. Nikdo je nutit nemusí. Jak ukazují výzkumy z Anglie a Španělska, družstva jsou schopná v konkurenci zvítězit nad konvenčními firmami, protože jejich pracovníci jsou motivovanější.

Profesor i já sdílíme vizi spravedlivějšího světa. Rozdíl mezi námi je v tom, že já se domnívám, že většina lidí je v zásadě dobrých, ale jsou v pasti nefunkčních systémů, které je nutí chovat se špatně. On se domnívá, že lidé jsou v zásadě špatní a musí se duchovně obrodit dřív, než bude možné cokoliv podniknout.

Doufám, že nemá pravdu, protože světová náboženství se snaží o duchovní obrodu lidstva poměrně bezúspěšně po tisíciletí, a pokud by pravdu měl, tak nemáme naději.

Lubomír Mlčoch

S Richardem Douthwaitem sdílím kritické hodnocení podoby hospodářského růstu bohatého Severu; jsem však skeptický k možnostem vlád samotných, pokud jde o změnu trajektorie směrem k integrálnímu rozvoji člověka a lidstva. „Super-rozvoj“ Severu byl a je formován agresivní kulturou „svádění“ kapitalistického trhu,
a ten zahrnuje i politické trhy. Z těch pak vzcházejí demokratické vlády, jejichž odpovědnost je až dosud problematická. Proto je jedinou šancí kulturní konverze „suverénních spotřebitelů“ a „odpovědných voličů“, a tato konverze — jak jsem přesvědčen — potřebuje mít duchovní základ. Souhlasím s R. D. i v tom, že světová náboženství za dobu své existence změnila hodnotový systém člověka nedostatečně a příliš pomalu v poměru k vynořujícím se hrozbám; nic lepšího však lidstvo k dispozici nemá. Věřící člověk má vždy naději a k ní patří i přislíbení „nového nebe a nové země“. Tuto naději bych ze srdce přál i R. D.

[20. února 2011]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Vít Kouřil - Brno - 19. 5. 2011 11:57

Ztratila se nám při přechodu na nový redakční systém, omlouváme se, pracujeme na nápravě.

Zdeněk - Pístina - 25. 4. 2011 11:48

Kam se poděla diskuze?

František Marčík, Energybulletin.cz - Praha - 18. 4. 2011 16:12

Pane Nováku, kéž by bylo všecko tak jednoduché, jak jste to zde narýsoval. K ER a tomu co píšete vám doporučuji studii prof. Tim Jacksona - Prosperity without Growth. - Stran ropy. Skutečně, celosvětový vrchol spotřeby ropy per capita nastal již v roce 1977, ale i přesto nám tu neustále poptávka po ropě roste. S Japonskem to byl docela dobrý pokus, až na to, že se jeho spotřeba ropy od dob ropných šoků nikterak nezmenšila, stále je 3. největším dovozcem ropy na světě a spotřebovává 5% světové denní spotřeby ropy. Spotřeba aut klesá a skutečně ještě klesat může. Otázkou zůstává, jak rychle ropa začne docházet (stávající nejasnosti kolem Saudské Arábie, proklamované nahrazení libyjského výpadku a faktického propadu těžby, znační velké nejasnosti) a zda na to budeme s to dostatečně pružně technologicky a ekonomicky reagovat. Velkou roli sehrají také další fáze ekonomické krize, americká zejména. Viz http://www.theoildrum.com/node/7785 a http://www.reuters.com/article/2011/04/17/us-saudi-oil-idUSTRE73G14020110417

Ondřej Novák - Holešov - 5. 4. 2011 15:14

Dále bych k jeho obavám o využití fosilních paliv dodal toto: Ropné šoky ze 70. let vedly například k tomu, že podnítily výzkum nových, efektivnější spalovacích motorů a Japonsko se přesunulo od těžkého (surovinově velmi náročného, a navíc velmi neekologického) průmyslu k průmyslu lehkému a k výzkumu nových technologií. Společně s rekordními cenami ropy na světových trzích před cca 2-3 lety jsme všichni mohli zaregistrovat obrovský boom všech možných hybridních nebo velice úsporných automobilů. Pokud bych to shrnul, v 70. letech osobní automobil spotřeboval průměrně kolem 20-25l/100km, dnes je tato hranice na hodnotě kolem 8-10l a stále klesá, a to ne proto, že by normálním lidem bylo líto ropy, ale právě proto, že je tak drahá. Z toho všeho plyne, že tenčící se zásoby ropy nebudou mít tak katastrofální dopady, jak se o nás dnes všichni snaží přesvědčovat, ale povede to k úspornějšímu zacházení s ní, a s tím bude souviset i další technický pokrok, což pro životní prostředí bude jistě méně na škodu, než neustále používání starých, neefektivních a nešetrných technologií. Právě vědecký pokrok je věc, kterou všichni tito "myslitelé" do svého myšlení vůbec nezařazují, a pokládám to za velkou chybu.

Ondřej Novák - Holešov - 5. 4. 2011 15:04

K ideám pana Douthwaita: Nesmysly ohledně (mnohými jistě vymodleného, ale naprosto iracionálního) zastavení ekonomického růstu poukazují na skutečnost, že pan Douthwaite vůbec nechápe, co to ten ekonomický růst vlastně je. ER se neskládá jenom z toho, že se vyrobí víc párů bot a napeče se více rohlíků. Stavba nové linky metra, nové (třeba i ekologičtější) továrny, vynález nové technologie, toto všechno je (mimo jiné) ER, a jenom zaslepený hlupák může tvrdit, že je toto nežádoucí. Je nutno si představit, co by se vůbec stalo, kdyby se ekonomický růst skutečně zastavil. Společnost by nejenže začala stagnovat, ale postupně by začala více a více chudnout, jelikož by se díky neschopnosti ekonomiky vyrobit cokoliv nad míru předešlého produktu stalo nemožným opravovat staré továrny, či stavět nové, úspornější a efektivnější. Pro snažší představu stavu stagnující až upadající ekonomiky stačí krátká imaginace například Severní Koreji nebo Ruska. Má snad někdo z Vás pocit, že by se hladovějícím lidem jezdícím v 50 let starých autech a pracujících v ještě starších (a horších) továrnách dařilo lépe, než nám, na zapádě? K jeho, na první pohled jistě lákavé, avšak naprosto iracionální představě snížení pracovní doby o 20%, aby bylo možno zaměstnat 20% nezaměstnaných se už ani nehodlám vyjadřovat. Pan Douthwaite a jemu podobní snílkové a samozvaní ekonomové, kteří postrádají jakoukoliv schopnost logické dedukce, myšlení do budoucna a "do hloubky" jsou všem snahám o alternativní způsoby ekonomického uspořádání společnosti jenom ke škodě, než k užitku. Nicméně nelze se tomu asi ani divit, protože z věcí výše přečtených mám pocit, že tento pán vidí smysl spíše v ničení, než tvorbě něčeho nového.

Tomáš Rajnic - Vrbové - 10. 3. 2011 16:39

A podľa Ignáca sa i správam. No v mojom okolí sledujem, že existuje skupina ľudí, ktorých jediná aktivita bojovania za niečo je manažovať. A niekedy mi tak pripadajú i modlitby:"spravme niečo, pomodlíme sa a Boh zariadi." Neprenášajme naše schopnosti a možnosti konať na niekoho iného. Môže sa stať, že to On nespraví. K debate o(ne)růstu: Ja osobne považujem za krok vpred v mojom osobnom, psychickom, fyzickom, pracovnom i súkromnom živote minimalizovanie vonkajších zdrojov a energií, ktoré mi treba na plnohodnotný a kvalitný život. Čím viac potrebujem kupovať a vydávať na to mojeje energie, tým viac sa cítim zraniteľnejší. No v makroekonomike to asi nejde. Neviem...

Dagmar Smolíková - Brno - 10. 3. 2011 15:18

Asi už jsme trochu mimo debatu o (ne)růstu... Inspirativní je imperativ Ignáce z Loyoly: „Přičiňuj se tak, jako by vše záleželo na tobě a nic na Bohu – a věř tak, jako by vše záleželo na Bohu a nic na tobě.“ Myslím si, že prof. Mlčoch nevnímá Boha jen jako ideu, ale jako hlavního aktéra, bez kterého k žádné konverzi prostě dojít nemůže, protože to není v lidských schopnostech. Pokud si lidstvo zařídí vše bez toho, aniž by bralo Boha vážně, fajn, ale pak postrádá smysl jít "po dobre vykonanej práci" do kostela poděkovat. Taky komu? Bohu, v kterého nevěříme?

Tomáš Rajnic - vrbové - 9. 3. 2011 15:57

Pán Nečas. Nieje trocha krátkozraké dávať možnosť zásahu Bohu pomocou modlitieb? Nieje to práve tá vec, ku ktorej sa ľudia utiekajú keď je neskoro a ako "sorry" sa modlia a čakajú na zázrak. A buď príde, alebo nie? Myslím, že konverziu musí vykonať ľudstvo ako také bez zásahu vyšších mocí. A až po dobre vykonanej práci a v bezpečí môžeme zasadnúť s vďakou na perách do kostola. Nie pred tým!

Jiří Nečas - Praha 10 - 22. 2. 2011 17:26

Se zájmem jsem četl bohatý a podnětný rozhovor mužů, jichž obou si velice vážím. Spolu s prof. Mlčochem vidím naději v určité mohutné konversi. Vypadá nepravděpodobně, dá se říci, že by to byl zázrak. To však znamená něco, co z hlediska poznání sice není nemožné, avšak je velice nepravděpodobné. Jako křesťan zde věřím v možnost Božího zásahu, který by byl odpovědí na modlitby (křesťanů, židů, muslimů, buddhistů, ...). K modlitbám patří i osobní nasazení a usilování - o změnu ekonomických pravidel, o nalezení účinné legislativy, o skutečné vzdělávání lidí (pro udržitelný rozvoj). Kéž by nám křesťanům toto vědomí odpovědnosti bylo opravdu vlastní. A tak vděčně a s nadějí přijímám i řešení navrhovaná prof. Douthwaitem. Díky oběma diskutujícím. RNDr. Jiří Nečas


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.