Valašský ostrov pozitivní deviace

U člověka, žijícího velmi (ale opravdu velmi) prostým způsobem, spíše nebudete předpokládat, že by vlastnil mobilní telefon. Ne tak Pavel Knebl. Právě tento přístroj patří, s vidlemi v těsném závěsu, v jeho chaloupce k nejsofistikovanějšímu vybavení. Díky tomu jsme se mohli na mé návštěvě poměrně snadno domluvit.

Do Tiché, vesnice ležící tři kilometry od Frenštátu pod Radhoštěm, přijíždím autobusem okolo páté odpolední. Letní prázdniny už začaly, a je to znát. Tichá je skutečně tichá. Na asi tříkilometrové procházce potkám jen hrstku lidí a tu a tam se z otevřených oken a dveří line dechovka nebo rádio.

Následuji stručné instrukce: „Bydlíme skoro na konci vesnice, směrem na Kopřivnici. Ale když se zeptáte lidí, každý vás nasměruje.“ Tak schválně. „Dobrý den! Prosím vás! Znáte pana Knebla?“ volám na starší ženu, která s nohou v sádře odpočívá na zahradní houpačce. „To je ten s těma kozama?“ strefuje se do černého. „To musíte jít furt dál. Tu jeho chalupu hnedka poznáte.“ Zajímá mě jak, a dovídám se, že Pavel Knebl žije takovým „pra pra stylem“.

Další oběť mého dotazování, sympatický pán s bílým plnovousem, mě také bez váhání nasměruje správně. „Víte, já ho beru. Četl jsem něco o Tibetu. Ať si každý žije, jak chce,“ dodává.

Nutno dodat, že Tichá svým rozměrem nepatří mezi vesnice, kde se znají všichni navzájem.

Cestování pro nic a za nic

Když Pavel Knebl vydal v roce 1999 (vlastním nákladem a na recyklovaném papíře) cestopis Putování pro nic — za nic, podařilo se mu uchvátit nemálo čtenářů. Sama takové znám a další pozitivní reakce najdete na internetu. O co šlo? Jeden a půl roku toulání směrem na východ a zpátky, 21 000 kilometrů kolmo, 5600 stopem a fůra dalších kilometrů pěšky. To vše bratru za 250 dolarů na osobu. Koláž svérázných zážitků uzavírá kapitola s názvem Primitivní ekologie. Celá působí dojemně prorocky a nese se v duchu myšlenek: „Maličkosti, které děláme z vnitřního přesvědčení, mají větší cenu, než dlažební kostky v oknech u McDonalda.“ — „Sůl nad zlato, voda nad colu.“ — „Čím větším majetkem disponujeme, tím větším jsme potencionálním nebezpečím pro přírodu.“ Hlavní leitmotiv však zní: „Snažíme se žít tak, abychom škodili co nejméně, a přitom radost ze života pociťovali co největší.“ V průběhu návštěvy jej uslyším ještě několikrát.

Vraťme se ale zpět do Tiché. Slunce se mi příjemně opírá do zad, všechno kolem se tváří líně, předzahrádky se nastrojily do rozkvetlých růžových keřů. Už jsem skoro tam. Z telefonické domluvy vím, že Pavel Knebl právě „dělá seno“. Vidím ho — šlachovitého, zarostlého, vysokého — na louce u cesty, kterak obratně tancuje s hráběmi. Snažím se projít nenápadně a nepozorovaně. Jen tak, abych nasála atmosféru pracujícího člověka — teprve druhého na mé cestě napříč vesnicí. Proti mně se však šine mladá žena (v rozevlátých krátkých šatech a s rozpuštěnými vlasy spíš divoženka) na „ukrajině“. Je to Dáša. Veze svému muži láhev s vodou. Stačil letmý pohled do očí a hned mě poznala.

Redaktorka s hráběma

Když mě po chvilce míjí podruhé, zastaví se: „Ahoj, ty jdeš za Pavlíkem? Mám ti vyřídit, aby sis vzala hrábě.“ Neprotestuji, stejně jsem s tím počítala.

A tak se konečně seznámíme. „Už jsi někdy hrabala?“ Můj původní záměr držet se profesionálního vykání nemá šanci. Povídáme si, smějeme se a společně přesouváme seno na jedno místo na kraji louky, kam později dojede na pomoc čtveřice usměvavých Pavlových kamarádů. S velkým vozíkem zapřaženým za autem seno převezou k chalupě a přestěhují ho pod střechu. Zajímavá „sebranka“. Většina z nich zná Sedmou generaci, četli „Librovou“ a vyptávají se mě na aktivity Hnutí DUHA.

O pár hodin později sedíme kolem roztopených kamínek (mají hlavně odpuzovat hejna komárů) na zahradě, vlastně v jakési zahradní kuchyni. Dáša vaří meltu a s Pavlem střídavě čekají, až jejich sedmitýdenní Jonáš udělá gejzírek. Bezplenkovou metodu na živo znám od Katky Rezkové (viz článek Bez plenky v 7.G 3/2010), ale nedošlo mi něco tak banálního, že u holčiček odpadá problém se strefováním se do nádobky.

Lekce primitivní ekologie

Zapínám diktafon: „Co je ekologie v podání Pavla Knebla?“ A okamžitě jsme u zmíněného „škodit co nejméně, ale radovat se ze života“. Dáša ale nespokojeně namítá, že každý člověk má jinou míru. „Určitě, to je pravda,“ odpovídá klidně Pavel. „Ale já si vážím každého, kdo o tomto vůbec přemýšlí. Hlavní je nezničit se. S Dášenkou jsme měli zpočátku spory. Snažila se být tak ekologická, že by nekoupila ani strunu do kytary. To bylo moc, opravdu sebezničující. Já takto žiju proto, že mi to vyhovuje. To ekologické možná ani není na prvním místě. Prostě je mi tak lépe. Ale někdy zvolím složitější cestu jen proto, že tím uškodím méně. I když dnes jsem se rozhodl, že seno nakonec převezeme autem — zdálo se to jednodušší, ale musíme myslet, co je za tím: vydělat na benzín, přivézt auto…“

Zajímá mě, zda si Pavel myslí, že ovlivňuje lidi kolem sebe. „Ale asi jo,“ souká ze sebe rozpačitě. Ptám se tedy, jestli je ovlivňovat chce. „Když už člověk má tu možnost, proč ne. Hodně věcí jsem formuloval ve své knize. Vlastně jsem ji psal kvůli závěrečné kapitole Primitivní ekologie. Čtenář si tyto myšlenky přečetl proto, že jsme objeli kus světa. Bez vyprávění o našem putování by se na to ale vykašlal, nedostaly by se mu vůbec to do ruky. Takto jsem mu to ale mohl nenápadně podsunout, vytvořit pro někoho určitý vzor. Před tím jsem si samozřejmě dlouho kladl otázku, zda to má vůbec smysl, zda kácet další stromy,“ vysvětluje.

Do rozhovoru o ovlivňování po chvilce nenápadně vstupuje jeden z Pavlových kamarádů: „Mě Pavel ovlivnil.“ Po této poznámce se strhne hurónský smích. „Zdenek skončil s prací. A s jakou…,“ chechtá se zdejší guru.

Bez práce…

Že Pavel Knebl nepracuje, respektive už léta není živnostníkem ani ničím zaměstnancem, jsem se dověděla při hrabání. Na státní podporu však vůbec nespoléhá a k tomu, aby si vydělal na to málo, co občas potřebuje zaplatit (například zdravotní pojištění, kredit do telefonu), je prý všude spousta příležitostí.

Na stejnou cestu se vydali i Zdenek, bývalý prodejce jeřábů, a bývalý učitel Jirka: „Mám víc času a dokážu si zajistit spoustu věcí nebo služeb, které jsem dříve musel platit. Jsem takový kutil. Raději něco desetkrát opravím, než abych si to koupil. Dříve jsem byl akorát naštvaný, že na to nemám čas,“ vysvětluje druhý z nich a ostatní souhlasně přikyvují.

A jak si představují budoucnost? „Dokud bude společnost takhle zhýralá, půjde to. Žijeme z mrhání ostatních a ani náhodou nemůžeme spotřebovat vše, co odpadne. Když jedu kolem konťásků, navíc tříděných — a slušnější lidi vám to dnes nachystají do tašek — už to ani pořádně nezkoumám, jenom zběžně omrknu,“ dodává.

Všechno ale v kontejnerech přece jen nenajdete, například kredit do mobilního telefonu či internet. A právě v těchto případech se o slovo hlásí vynalézavost: „Když člověk zapřemýšlí, nemusí kontaktovat poskytovatele internetové služby. Můžeme komunikovat po elektrické síti. Kdyby se lidi v jedné ulici domluvili, jeden z nich se připojil na uzlový bod a ostatní se pomocí zásuvek nebo ještě lépe datovým kabelem propojili mezi sebou, byli bychom propojení téměř zadarmo,“ popisuje Jirka.

Epizoda ekohřbitov

Původním podnětem k návštěvě Pavla Knebla pro mě byl jeho někdejší záměr založit ekohřbitov — bez rakví, místo mramoru zasadit strom. Z místa posledního odpočinku by se stal sad: „Něco takového jsem viděl v Gruzii, tam se z těch stromů člověk vyloženě i najedl. Kultura pohřbívání mě na cestách vždycky hodně zajímala. V Tiché mám nějaký pozemek a nevidím důvod, proč by neměl být tímto způsobem využitý.“

A tak tento návrh představil tichavskému zastupitelstvu (hřbitov může založit pouze obec či církev). A neuspěl. „Tady je to neprůchodné. Můžu si navrhovat, co chci, ale nepochodím. Myslím, že dost věcí by se usnadnilo, kdyby si člověk založil církev,“ mávne zamyšleně rukou.

Tím se dostáváme k otázce, která mě zajímá už od příjezdu. Jak Pavla bere rodina, obec a ostatní Tichavjané. Odpověď je asi trochu zřejmá. Prostě jako někoho velmi nestandardního, což má své klady i zápory — například „taťulda“ se ho prý už dvakrát zřekl.

„Problém je, když se moje koza vykadí někomu před garáž. Tady už v podstatě nikdo nic nechová, takže pokud to zvíře něco provede, jsou z toho na větvi. Zato když bagry překopou celý ohromný plác, nikdo ani nemekne. Jednou tady energetici vykáceli dohola nedaleký svah a nikdo se neozval. Jakmile tam naběhnou kozy, je z toho průser,“ postěžuje si, ale. „Je fakt, že jsem bordelář. Nebo mě ty kozy převezou. Třeba dneska, to ještě nikdy neudělala, že by ten plot přelezla. Ony jsou tak vymýšlavé. Mají dost žrádla, ale vidí u sousedů fazol, tak zkouší, kam až se dostanou. Mají v sobě čertíka,“ naráží na událost uplynulého dne, ale dodává, že kozí jogurt, tvaroh a sýry každou kozí skopičinu vyrovnají.

Kozí turistika

Na Pavlovi je trochu vidět ambivalence: na jedné straně vazba ke kořenům, na straně druhé velký kus života procestoval a tu a tam na něj přijde chuť odstěhovat se dál od lidí: „Někdy bysme nejradši utekli někam víc do hor, ale tak nějak se to v nás bije. Tu v dědině jsem už čtyřicet roků a není jednoduché opustit veškeré to zázemí. I když by to prostředí mohlo být někde o dost lepší.“

Taky se mi zdá, že svoje už si spíš odcestoval. „Už nemám takovou potřebu, viděl a zažil jsem toho hodně. Člověk nemůže být všude,“ dodává. Ale kozí turistiku by určitě rozšířil. Prý stojí za to a jít bez kozy je jako jít bez nohy. Prostě s sebou máte něco jako ledničku, která sama vyšplhá na kopce.

„Já bych ještě někam určitě jela. Vždycky jsem snila o Indii. Napadlo mě vydat se po stopách duše — Pavlíkovy duše od kola. Navštívila bych jeho kamarády,“ přidává se Dáša.

Vážně míněná klišé

Čtveřice zdejších kamarádů už se před chvilkou odebrala do svých domovů. Rozloučili se se mnou moudry jako: „Berme, co nám život nabídne.“ — „Nehoňme se za něčím.“ — „Buďme spokojení s tím, co máme.“ Vlastně nešlo o víc než směsku známých klišé. V tomto případě ale prožitých a vážně míněných. „Když to správně funguje, i s tou intuicí a telepatií, přijde to samo. Mám s tím čerstvou, až nadpřirozenou zkušenost. Rád bych to ještě prozkoumal,“ uzavírá s tajuplným úsměvem bývalý učitel.

Jak se mi tak všechny čerstvé zážitky honí hlavou, přichází ke mně tato (převratná) myšlenka: Spokojenost tkví v tom, že znáte svoje bohatství. V celorepublikovém žebříčku mezd se sice můžete pohybovat u dna, ale vůbec vás to neznepokojuje, protože máte všechno, vlastně ještě mnohem víc. Pavel s Dášou sice nedisponují skoro žádnými penězi, ale nenapadlo by mě říct, že žijí v bídě. A co je sympatické, nikomu své názory nevnucují. Lidé si pro ně chodí sami.

S tímto nově nabytým vědomím se vracím domů a pociťuji nechuť ke svým nejhorším konzumentským úchylkám. Pár dní nato brouzdám internetem a pročítám zprávy z karlovarského filmového festivalu. Uvědomuji si, jak snadné je ve světle rób od Versaceho, nablýskaných žihadel a superluxusních hotelů získat pocit méněcennosti a lítosti nad tím, že na tohle nikdy nevyděláte. Co si vlastně kupujeme spolu s novými střevíčky, LCD televizemi, supermoderními mobily a dalšími zbytnostmi? A co tím kompenzujeme? Kdyby se mě dnes Vít Kouřil zeptal „V jaké společnosti žijeme?“, odpověděla bych: ve společnosti, která se bojí, že toho stále nemá dost. A šokuje ji každý kozí bobek před garáží.

—

Píseň, kterou mi zazpívali Pavel s Dášou

Koupí každé kokotiny, myšleno tím blbý krám.
Poškodíš kus přírodniny. To vám, lidé povídám.
Volný čas si zkrátíš taky, zlatou mušku nechytíš.
Stálou honbou za chechtáky celý život probendíš.
A když přijde fešák s kosou, zeptat se tě, jak jsi žil.
Ukážeš mu pytel zlata, který se v prach proměnil.