Věrní a rozumní mezi skepsí a nadějí

Hana Librová, uznávaná a v nejlepším slova smyslu ctihodná brněnská socioložka a univerzitní profesorka, ve své trilogii zkoumá postoje dobrovolné skromnosti jako jednu z alternativních odpovědí na (nejen) ekologickou krizi. Zásluha autorky tkví nejen v tom, že výzkum tohoto hnutí uvedla do českého vědeckého prostředí, ale že jej současně obohatila o mnohé cenné osobní postřehy a objevy. Navíc velkou část své vědecké práce, teoretické i terénní, věnovala poctivému zkoumání tohoto kulturního fenoménu a objevila jeho typicky česky, respektive česko-moravsky neopakovatelné alternativy.

Stejně neopakovatelné jsou její originální kategorie — pestří, váhaví, věrní a rozumní, obsahující v sobě jak terminologickou výstižnost, tak poetickou neuchopitelnost. Nejlepším důkazem autorčiných kvalit jsou nejen ceny, jichž se jejím pracím dostalo, ale i přeplněné sály, kdekoliv se se svou novou knihou na čtenářských besedách objeví.

Kultivovaný mezigenerační dialog

Ačkoliv je Hana Librová etablovaná akademička, úspěšně se vyvarovala všech nešvarů, sužujících současnou akademickou tvorbu nejen v zemích českých. Hodnotu věrnosti sobě, svému pohledu na svět i způsobu života, v knize tak často zdůrazňovanou, sama důsledně naplňuje věrností vlastnímu tématu. Prosta jakékoliv postmoderní přelétavosti vytváří svým po více než čtvrtstoletí trvajícím výzkumem časosběrný dokument podobný té nejkvalitnější filmařině. Stejně tak je autorce cizí jakýkoliv badatelský či jiný konjunkturalismus. Když vyšla v roce 1994 její první kniha, působila v době, kdy vrcholily budovatelské tirády raného českého kapitalismu „zlatých devadesátek“, jako zjevení.

Do svých výzkumů Hana Librová postupně zahrnovala i své žáky. Ti, konkrétně Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová a Lukáš Kala, dostali ve Věrných a rozumných i samostatný prostor ve zvláštní kapitole věnované dětem pestrých a jejich vztahu k hodnotám rodičů. Bez nadsázky lze říci, že Haně Librové se tak podařilo něco, nač většina i vlivných akademiků už dávno rezignovala, totiž založit vlastní školu. A obnovit tradici, kterou na univerzitách důsledně zlikvidoval reálný socialismus, ale bohužel i současný bezduchý akademický kapitalismus.

Vlídně ironizující dovětek kapitoly o ekologické zpozdilosti by tedy šlo v tom nejlepším smyslu vztáhnout i na akademickou stránku její práce. Autorka nic neuspěchala, její knihy zrály po dlouhou dobu na základě pečlivých výzkumů v terénu a následné diskuse jejích textů se studenty v seminářích. Už samotná nejen ochota, nýbrž vnitřní potřeba autorky jít s kůží na trh a vydat vlastní texty všanc kritice svých studentů v semináři svědčí o výjimečné míře pokory.

Neopakovatelná pečeť

Snad ještě více než její předchůdce je obtížné Věrné a rozumné žánrově definovat. Kniha v sobě obsahuje prvky odborné literatury na pomezí sociologie, environmentalistiky, filosofie, psychologie a teologie, eseje, dokumentu z výzkumu a tak trochu i učebnice, k čemuž přispěl výborný nápad vložit do knihy tahák k jejím výkladovým klíčům stejně jako praktické orientační poznámky po stranách.

Tuto žánrovou neuchopitelnost ještě umocňují literární ukázky, citáty z krásné literatury a citlivá poezie Radka Štěpánka, laděná na genius loci celé knihy i autorčino vidění světa. Obzvlášť osvěžujícím kořením jsou promluvy autorkou zkoumaných osob. I ty jsou pro autorku více partnery a živými lidmi „s příběhem“ než nějakými pouhými „výzkumnými subjekty“.

Výsledkem však není beztvará koláž, ale krásný text. Jak jazykem, tak grafickou úpravou, vhodně zvolenými fotografiemi i vzácnými ilustracemi Bohdana Laciny, v brožované verzi knihy neméně citlivými linoryty Miloše Slámy. Svým důrazem na estetiku života i okamžiku tak autorka vtiskla dílu neopakovatelnou pečeť.

Hana Librová s knihou, foto: munipress.cz.

Krásu však v životě i literatuře neodmyslitelně provází smutek, nostalgie, pocit, který autorka označuje jako environmentální žal. Žal z neodvratného nástupu moderní civilizace, samohybně válcující přírodu i tradiční způsoby života, žal z odcházení druhů i celých přírodních společenstev, a možná trochu i žal z proměny pestrých, kteří se museli vzdát svých rodinných farem a už se nedovedou prosadit ve stále tvrdší reálné politice. Žal z proměny generace jejich dětí, jíž životní postoje rodičů už tolik neříkají. Žal ze zvlažnění ekologického hnutí, který probleskával už druhou knihou, vydanou před deseti lety. Žal, jemuž autorka dala naplno zaznít už v rozhovoru pro Sedmou generaci K přírodě přistupuji s hlubokou lítostí (7.G 1/2007). Je však tento žal oprávněný? Autorka sama předjímá, že její postoj probudí kritiku.

Dvě hrsti otázek

Otázky a pochybnosti přitom míří do více stran. Neprožívají podobný žal lidé v jakékoliv době? Vždyť už od počátku své druhové existence, tím spíše pak se vznikem zemědělské civilizace, jsme svědky masivního přetváření přírody a přepisování krajiny, stejně jako pomíjení toho, co považujeme za krásné a hodnotné. Starověké civilizace poznaly možná daleko horší krize než my, o to beznadějnější, že se proti nim nedovedly postavit posíleny občanskou společností a vybaveny moderní vědou a technikou, které mohou přírodě i pomáhat, ale pouze rituály a leckdy ještě nezralým náboženstvím.

A co je to vlastně ta naše ekologická krize — je to krize přírody, nebo krize společnosti? Truchlíme skutečně nad ztrácející se přírodou, nebo sobecky jen sami nad sebou? Pokud nás ekologická krize někdy skutečně dostihne, budeme to my, nikoliv příroda, kdo nepřežije. Příroda totiž, jak říkají cynikové, přežije i svou ochranu.

A ostatně není vůbec ona apokalypsa, tolikrát už ohlašovaná, pouze jakousi obsesí západní židovsko-křesťanské civilizace? A nežijeme koneckonců — nazíráno z environmentálně historického hlediska — ve společnosti výrazně lepší než naši předkové, minimálně zde v Evropě, kde se do řek vracejí ryby, občas i raci, a ve velkých západních metropolích lze dýchat podstatně lépe než před padesáti lety? Jen uprchlíci, na počátku jejichž cesty stojí mnohdy sucho a totální devastace přírody, nám připomínají, že z globálního hlediska jde o iluzi.

Pokud se však alespoň u nás věci zlepšují, není to zásluha právě oněch ekopragmatiků, k nimž se Hana Librová staví s takovou nedůvěrou? A je-li prohlubující se nezájem o ochranu přírody konstatovaným faktem, proč potom česká společnost právě nedávno tolik žila debatou o národních parcích, v menší míře pak i o kožešinových farmách, množírnách psů a tak dále? A není nakonec právě biofilie tím výrazným atributem člověka? Nedostává se trýznitelům zvířat a protipřírodním vandalům ze strany většinové společnosti stejného opovržení jako pedofilům a únoscům dětí?

Druhý život knihy Věrní a rozumní

Věřím, že pro všechny tyto otázky by autorka jistě měla velké pochopení. Nejen proto, že skepse je jí stejně vlastní jako empatie a otázkám dává přednost před prefabrikovaným obrazem světa a hotovými odpověďmi. Vždyť až s lehce černým humorem uznává i přínos protipřírodní subkultury pro přírodu. Také však proto, že v sobě ve vzácné symbióze spojuje sociologické i biologické vzdělání, takže lépe než kdo jiný může rozumět vzájemné souvislosti procesů probíhajících v přírodě i lidské společnosti.

Myslím však, že o tyto „světodějné“ otázky v knize až tolik neběží. Jde tu o portréty lidí, kteří se rozhodli žít jinak, svobodně, mimo zavedené souřadnice, které neviditelně a nevědomky rýsuje i ta sebesvobodnější společnost. Žít po svém, pro radost svou i svého okolí. V klidu, usebrání, ústraní, anebo naopak ve službě obci, každopádně v harmonii se sebou, svými blízkými a světem, v nelpění na pozlátku doby, což je samo o sobě tím největším ekologickým luxusem, abych opět použil vynalézavého autorčina termínu.

Bez zavilého a nevlídného asketismu některých ekologických aktivistů, kteří propadli morální pýše a ke škodě celého hnutí proměnili ekologii v ideologii a možná by některé z hrdinů této knihy označili posměšným souslovím „čističi studánek“. Paradoxně ne ony výše nadhozené otázky, ale právě vlídné a barvité obrazy všech pestrých, váhavých i věrných, kteří navzdory pragmatické nevýhodnosti svého způsobu života mu zůstávají věrní, mohou být tou jedinou polemikou s autorčinou environmentální skepsí.

Jsou lidé, které kdybychom nepotkali, náš život by byl jiný a v mnoha případech chudší. Neboť nám otevírají neznámou pevninu, kam bychom bez nich nikdy nevstoupili. Pokud totéž platí i pro knihy, pak k nim díla Hany Librové bezesporu patří. Neskončí totiž na informačním smetišti světa a v duchu latinského Habent libelli sua fata libelli (knihy mají své osudy) začnou žít svůj druhý život, který se už odvíjí sua sponte, bez podpory reklamy a plánování marketingových stratégů. A právě tento druhý život, nezávislý na vydavatelích a recenzentech, kdy dílo naplno předává své iniciační poselství, je tím konečným soudem nad knihou a jejími kvalitami.

Hana Librová a žáci —Věrní a rozumní. Kapitoly o ekologické zpozdilosti. Munipress, Brno 2016, 328 stran.