„Pár zablešených divochů nebude bránit pokroku.“ Cynický úsudek velitele vojáků shrnuje klíčový konflikt filmového příběhu Avatar. Oč v něm jde? Lidé si zničili Zemi, a tak ve vesmíru hledají potřebné zdroje. Planeta Pandora ke své smůle ukrývá nerost, který funguje jako skvělý zdroj energie. A tak pozemšťané se samozřejmostí nám vlastní jednoduše vezmou stroje a jdou na věc, což se kupodivu nelíbí zdejšímu kmeni Na‘vi. Svinstvo, kterého se vojáci bezostyšně dopouštějí, umocňuje čarokrásná příroda Pandory, s níž místní žijí v záviděníhodné harmonii. Nazývají ji Eywa: prostupuje všechno — minulé, přítomné i budoucí. (Ne, podobnost s Lovelockovou Gaiou není náhodná.) Oproti tomu pozemšťané, skrytí v nice extrémně hnusné a těžkopádné techniky, dokážou dohlédnout akorát na grafy zisků a ztrát své korporace. Posvátno neposvátno.
Hlavní hrdina, vysloužilý mariňák Jake, se (pochopitelně za peníze) propůjčí k tomu, aby jako avatar (jeho duše v tělesné schránce příslušníka kmene Na‘vi) pronikl mezi domorodce a přesvědčil je, že těžba je vlastně fajn a ať se prostě odstěhují někam jinam. Přece o nic nejde, že. Jenže. Zamiluje se do dcery náčelníka, prodělá konverzi, sjednotí zdejší kmeny — a společně pak nakopou pozemšťanům zadek. Hepáč jako hrom.
Nejen filmová kritička Tereza Spáčilová (iDnes) filmu vyčítá až trapně zelenou agitaci a absenci děje či nosných dialogů. Petr Třešňák (Respekt) i přes svůj obdiv k dílu Jamese Camerona zase postrádá hlubší kresbu postav, především Jakea a jeho vnitřní proměny. Poznamenává, že film patrně nenabízí cestu z naší ekologické krize, na to je Pandora i její lid příliš „nehybným obrazem bez protikladů, takže si z ní můžeme odnést jen představu ráje, frustrující svou nenaplnitelností“.
Těžko říct, jak by ve fascinujícím světě Pandory zafungovalo psychologické drama s komplikovanou zápletkou a konverzačními přestřelkami. Proč ale vůbec potřebujeme tolik řečí a zaobalování do intelektuálna? Cameron jednoduše nechává na diváky působit krásu přírody, při které se tají dech — už Dostojevskij prohlásil, že krása „spasí“ svět. Nechává promlouvat jednoduché pravdy, že násilí je neomluvitelné, ať už se děje kdekoliv, že nejen chlebem živ je člověk, že za to, co si k sobě připoutáme, máme odpovědnost, jež přesahuje naše momen-tální emoční rozpoložení, že neznámé nemáme kvůli našemu pocitu ohrožení rovnou likvidovat, ale pochopit nebo aspoň respektovat. Koneckonců i desatero obsahuje „banální“ pravdy. A ty je potřeba čas od času připomínat, aby se nám nerozplynuly v relativismu a cynismu světa, který hold není a nikdy nebude rájem Pandory. A navíc: jde jen o film, hollywoodský film.
Ovšem, kolik lidí vidělo rozvláčný ekodokument Home (7.G 5/2009)? A kolik lidí Avatar? Cameron zkrátka dokázal „akční zábavu“ použít jako nosič ekologického sdělení, aniž by to moc trčelo. Možná tím přispěje ke globální ekologické politice víc než řada „klíčových“ konferencí dohromady.
Avatar, režie James Cameron, USA, 2009, 166 min.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář