Vítejte v biedermeieru

29. října 2001 /
foto: Carl Spitzweg. Der Sonntagsspaziergang, 1841.
Zdá se, že nám stačí domácí pohoda, chata, bečka piva, rožněné sele, pod kapotou více koní a pár přátel, se kterými si můžeme zanadávat na poměry. Česká společnost rezignovala na jakoukoliv péči o veřejný prostor. A politikům to tak vyhovuje.

Literární postava prostoduchého učitele Gottlieba Biedermeiera z pera německého humoristy Ludwiga Eichrodta, symbolizující omezené a uspokojené šosáctví, dala název nejen literárnímu, malířskému a architektonickému směru, ale v podstatě celé epoše a životnímu stylu střední Evropy od konce napoleonských válek až po bouřlivý rok 1848. Pod pevným policejním režimem rakouského kancléře Metternicha se sice příliš nedařilo svobodné politice a tomu, co bychom dnes nazvali občanskou společností, o to více se však tehdejší střední vrstvy vrhly na hromadění rodinných statků a budování domácího štěstí a pohody. Právě biedermeier je obdobím, kdy Evropa sklízí první, zatím ještě sladké plody průmyslové revoluce a kdy se poprvé v jejích novodobých dějinách početnější vrstva lidí domohla vyššího blahobytu a životního standardu. A dává to zřetelně najevo – nikoliv převratnými výtvory ducha, ale líbivým kýčem, bytelným nábytkem opevňujícím rodinnou idylu a útulnost. Vzhledem k omezenosti politických možností jí ani nic jiného nezbývá. Znamením doby se staly nedělní mše, institucionalizovaná zatuchlá počestnost a dobré, typicky nezdravé středoevropské obědy. I tehdejší vlastenectví bylo krotké, omezující se na deklamovánky a merendy v parádních krinolínách. Nelze se pak divit, že dnešní „klasik“ Mácha musel být pro tehdejší dobu enfant terrible.

Od těch dob se časy pronikavě změnily. Vědecko-technický rozvoj převrátil životní styl od základů, bouřlivé politické zvraty navždy zničily (alespoň pro některé) opravdu idylický svět aktuárů Roubínků a poklidných obědů dle receptů Magdaleny Dobromily. Na místo absolutistického kancléře, nicméně jinak duchaplného vzdělance a kultivovaného milovníka žen knížete Metternicha nastoupili běsové z nejnižších pater lidské společnosti. Navzdory tomu – anebo možná právě proto – zůstala v duši Středoevropanů zakotvena naléhavá potřeba úniku do soukromí, na nedobytný ostrůvek, kde si mohu dělat co chci a kde mně „každý může škrabat záda“. Tento biedermeierový stav ducha zůstal poněkud v pozadí v době dynamického rozletu první republiky, znovu se však dostal ke slovu za nacistické okupace a reálného socialismu, zejména v zatuchle nehybné normalizační éře sedmdesátých a osmdesátých let. Velmi trefně nazval jeden z neoficiálních glosátorů tehdejšího dění onu dobu socialistickým biedermeierem. Právě tehdy se zrodil životní styl „do třiceti motorka a hospoda, od třiceti auto a chata“. Možná to bylo jen kouzlo nechtěného, možná však alchymisté moci vytušili, že právě takto lze společnost ovládat daleko účinněji než bombastickými inkvizičními procesy, okázalými manifestacemi moci a povinnými brigádami. Za drobné lži a drobné ústupky se tolerovaly drobné krádeže a drobné flákání. Doktor obojího práva sedící na tehdejším prezidentském stolci zdaleka nebyl takový bezmocný nekňuba, jak vypadal na první pohled, ale naopak chytrý středoevropský Macchiavelli, dobře tušící, že všeobecné předstírání, vzájemná korupce za cenu drobného štěstíčka jsou tím nejúčinnějším tmelem společenské stability. Nebudete-li zlobit, do vašeho soukromí vám nikdo nevstoupí. Budete-li se opravdu starat jen o sebe, my se nebudeme starat o vás. Krvavé budovatelské nadšení padesátých let vystřídalo nadšení z nakupování a budování rodinných sídel. Právě tehdy československá společnost definitivně vystoupila z Evropy, neboť ve své naprosté většině rezignovala na jakoukoliv péči o veřejný prostor – ve smyslu politickém, občanském, duchovním i ekologickém. Ideál polis, který založil tradici evropské demokracie, byl nahrazen nedobytnou chatou, bečkou piva a rožněným seletem konzumovaným v atmosféře všeobecného lhaní. Kdyby tehdejší vládcové dovedli ještě o něco slevit ze své ideologické rigidnosti (tak jak to dnes činí např. protřelejší čínští a vietnamští soudruzi) a měli trochu více pochopení pro vrozenou hrabivost a podnikatelskou přičinlivost českého člověka, listopad by se konal mnohem později, pokud vůbec. Nedělejme si iluze o české svobodomyslnosti – současná nostalgie po minulosti a rostoucí popularita KSČM jí vystavuje vysvědčení více než tristní.

Mezitím se časy opět změnily. Otevřely se hranice, informační sítě, satelitní kanály. Avšak životní styl zůstal obdobný. Pouze se zvýšily kubatury motorek, vylepšily značky aut, na chatách přibyly komfortní bazény a rozšířil se výběr hospod. Biedermeierový životní styl, který byl tou příjemnější stránkou švejkovské strategie přežití, již si ve střední Evropě musel vypracovat nejeden národ, přetrval až do dnešní doby. Už jsme dávno svobodní, ale jako by se nám nechtělo vylétnout ze zlaté klece, na niž jsme byli navyklí. Provinciální duch střední Evropy, který se zrodil právě po napoleonských válkách a úspěšně přežil zánik rakousko-uherského mocnářství i pád socialismu, tu vytrvale vládne dodnes. Zápecnický duch omezenosti a lokální malosti, tak ochotně naslouchající Klausům, Mečiarům, Grebeníčkům, Sládkům i Haiderům. Ona materiální sháňka, kterou tolik kritizovali disidenti sedmdesátých let, se rozjela s mnohonásobnou intenzitou, podněcovaná na jedné straně ekonomickou nejistotou, na straně druhé daleko širšími možnostmi. Jen pro ten dnešní den stojí za to žít, stává se opět znamením času. Reklamní průmysl nás šálí nasládle falešným klamem domácké idyly, na rozdíl od té biedermeierové ovšem podstatně lacinější a kýčovitější. Naplno promlouvá dědictví komunistické izolace a středoevropské provinčnosti – nechuť k cizincům, všem, kdo se jakkoliv odlišují, prostě „nezapadají“.

Zdá se, že politikům takový stav plně vyhovuje. Veřejnost na ně sice nadává, ale vcelku toleruje jednání, které by v civilizovanějších demokraciích vedlo k pádu vlády do dvou dnů. Systematické ničení inspirujících osobností v minulých šedesáti letech notně změkčilo morální nároky. Nepotrestání zločinů minulého establishmentu a smířlivý postoj ke kriminálním praktikám současné kleptokracie jasně ukazují, že zlo se netrestá, nýbrž vyplácí.

Samotná vysoká politika plně vychází z biedermeierového ducha společnosti. Není v ní místo pro jakoukoliv odvážnější a velkorysejší myšlenku – inspirující idea visegradské spolupráce byla zadupána vševědoucím profesorem ještě dříve, než mohla přinést první výsledky, do Evropské unie se suneme spíše jakýmsi automatismem daným naší zeměpisnou polohou a civilizační tradicí než vlastním úsilím, netradiční myšlenka, že by se první dáma světové politiky (jakkoliv diskutabilní, nicméně pronikavě inteligentní a vskutku globálně myslící) mohla stát českou prezidentkou, vzbudila nelíčené zděšení mezi politickými elitami i lidem hospodským, jako členové OECD se řadíme do klubu nejbohatších zemí světa, avšak naše ochota jakkoliv aktivně soucítit s méně šťastnými rovná se téměř nule. Pomoc poskytovaná rozvojovým zemím byla větší snad i za socialismu (navzdory tomu, že tehdy její notný díl tvořily tanky a samopaly pro spřátelené marxistické režimy v Africe a Asii). Ve snaze procpat se do klubu bohatých dupeme po právech chudších – jak jinak si vysvětlit nelogické vytváření vízových bariér vůči zemím východní a jihovýchodní Evropy, o vzdálenějším světě už nemluvě. Být imigrantem v České republice už dávno není žádná výhra v loterii. Není se jim co divit, že většinou pospíchají dále na západ.

Obdobně i domácí politika skýtá divadlo vskutku trapné – nejsilnější strany vyměnily veškeré politické ideály za bohapusté soupeření o místo ve výtahu k moci. Vždy arogantní komunisté radující se ze všech veřejných průšvihů ve stylu osvědčené revoluční strategie „čím hůře, tím lépe“ si opět počínají jako tradiční zemští škůdcové. A strany, které by mohly být garantem čehosi solidnějšího a nadějnějšího, už předem odpuzují maloměstským moralismem vězícím kdesi hluboko v devatenáctém století. Pověstná homofobie a protidrogová politika silné ruky praktikovaná KDU-ČSL poskytuje krásnou ukázku toho, jak prakticky aplikovat křesťanskou lásku k bližnímu. Jak se zdá, ta zůstává vyhrazena jen těm, kdo jsou jako my a kdo naplňují ideál gypsové počestnosti. Politickým debatám stále dominuje archaický spor levice a pravice, i když už dávno víme, že v nadcházejícím století se musíme zabývat zásadnějšími globálními problémy. Na prvním místě pak obranou svobodné společnosti (lhostejno zda pravicové či levicové), před anarchií a despocií. Miliony lidí v celém světě svádějí každodenní boj o přežití, český veřejný diskurs se však omezuje na tlachání o zvýšení povolené rychlosti na dálnicích.

Biedermeierový životní styl a z něj vyrůstající politika jsou ovšem zaručenou cestou do pekel. Uvádějí ze své podstaty živoucí lidskou společnost do stavu přejezené apatické lhostejnosti, vedoucí v konečném soudu k degradaci všeho, včetně ekonomiky, která je pro tolik biedermeierových politiků na prvním místě. Pronikavý rozmach západní civilizace byl mimo jiné umožněn tím, že už od doby klasické řecké demokracie legitimovala individuální soukromí, integritu jednotlivce, čímž umožnila jeho všestranný rozvoj. K téže civilizační tradici však patřilo, že každý skutečně zodpovědný jedinec byl povinen z této sféry soukromí vystupovat a svou osobní účastí spoluvytvářet směřování celku. Pokud se život jednotlivých lidí smrskne na zapšklé vegetování v jejich nedotknutelném soukromí – lhostejno, zda pod tlakem autoritářského režimu nebo z přesycenosti spotřebním rájem – má společnost své dny sečteny.

Technologická a ekonomická zaostalost nejsou rozhodně nic příjemného, tím méně v dnešním stále akcelerujícím světě postaveném na znalostech, informacích a schopnosti rychlé reakce. Nicméně tento handicap je – jak ukazují dějiny poválečné doby – možno překonat během několika málo let. Podstatně smutnější je ovšem zaostalost mentální, onen do sebe se uzavírající a o nikoho a nic se nestarající biedermeierový stav ducha, leštící každou neděli své auto, kupující knihy na metry a nahrazující vlastní frustraci kolektivním opíjením a výskáním při fotbale a hokeji v tlupě třeštících opočlověků. Onen stav ducha, který na každého, kdo se snaží uhájit kus lesa nebo lidskou důstojnost člověka strádajícího na druhé straně Země, pohlíží jako na pošetilého dona Quijota poblázněného četbou rytířských románů. Změna tohoto způsobu myšlení bude v našich poměrech podstatně náročnější než v podstatě dovršená reforma ekonomiky a společenských institucí. Zvláště proto, že v českých dějinách jsme nikdy ke skutečné světovosti nedorostli, že naši nemnozí „občané Země“ jako Karel IV., Jeroným Pražský, Rudolf II., Komenský, Purkyně, Palacký, Havlíček, Masaryk jsou spíše světlými výjimkami a navíc se – podobně asi jako současný prezident – museli v této zemi cítit spíše cizinci, třebaže pro ni tolik udělali a znamenali.

Jeden komentář: “Vítejte v biedermeieru”

  1. Jarmila Slavíková napsal:

    Zajímavý myšlenkový veletoč – tedy za všechny neduhy dnešní polistopadové politiky, ne-li celého světa mohou lidé, kteří se starají o sebe, o své děti, vytváří hodnoty i pro příští generace. (Koneckonců co jiného dělali naši předkové, než se snažili, aby se jejich potomci měli lépe, samozřejmě po hmotné stránce. Ono ty opulentní obědy ve stylu Magdaleny Rettigové nebyly v té době zdaleka samozřejmostí.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.