Wild10: Divočina, Zdraví, Láska, Bůh

Jako účastník světového kongresu Wild10, jehož přednášky a prezentace probíhaly paralelně v mnoha místnostech zdejší univerzity a v kongresovém centru, jsem většinu svého času věnoval jeho vědecké části. (Na videopozvánku se můžete podívat tady.) Tady sdílely své zkušenosti stovky odborníků z výzkumných institucí, ředitelé a pracovníci chráněných území, nadací a nevládních organizací, kteří se věnují ochraně či bádání v divoké přírodě. Snažil jsem se zachytit nové informace o boomu obnovy divočiny, který v Evropě právě zažíváme (podrobněji viz článek Zdivočení Evropy v Deníku Referendum). Nemohl jsem si přitom nevšimnout dvou směrů, kterými se návrat divočiny ubírá. Ten první, na kongresu viditelný ponejvíce v bloku sestaveném evropskou organizací PAN Parks, se snaží zachránit poslední 1 % nedotčené evropské přírody a obnovit divočinu na velkých plochách. Vhodné oblasti by měly být ponechány samy sobě, bez zásahů člověka (režim bezzásahovosti). Druhý směr, na kongresu reprezentovaný zejména přednášejícími z okruhu iniciativy Rewilding Europe, se snaží prosadit umělý návrat divokých zvířat. Jde hlavně o zvířata v minulosti vyhubená, na jejichž přítomnosti závisí nejen tisíce dalších druhů, ale i struktura a vzhled krajiny.

V tomto „návratovém“ kontextu představili účastníci kongresu projekty a publikace nejen o vysazování zubrů, ale také divokých koní a turů. Ti mají na rozdíl od zubrů problém — člověk je totiž zcela vyhubil, a tak dnes po světě chodí jen jejich více či méně domestikovaní potomci různých plemen. Na pomoc tedy přišla věda, která z vykopaných či jinak dochovaných zbytků, zejména kostí tarpana a pratura kompletně rekonstruovala jejich genom. Vědci se nyní snaží z přírodních plemen koní a turů vyšlechtit zvířata, která se budou geneticky co nejvíce podobat vybitým předkům. Důvody, proč vrátit velké býložravce do evropské přírody, jsou zřejmé: způsobem svého potravního chování udržovali rozvolněnou krajinu a prosvětlené lesy s mýtinami a paloučky, což poskytovalo prostor obrovské spoustě jiných druhů, které nepřežijí ani v hustém lese, ani v rozsáhlých lánech polí. A vedle nich také těm malinkým — bezobratlým, mikroorganismům a dalším, kteří se neobejdou právě bez těchto konkrétních býložravců, protože žijí například v kravském či koňském trusu. A protože pastevectví krajinu opouští, mizí z ní i tyto druhy. I u nás se objevují první reintrodukční pokusy, zaštítěné organizací Česká krajina. Nejvíce zatím pokročila jednání o návratu zubrů do některých vojenských újezdů, diskutovat se začíná o dovozu exmoorských poníků z Anglie.

Evropské safari?

Dlužno dodat, že odborníci se zatím neshodli, který ze dvou výše uvedených způsobů, jak navrátit divočinu do Evropy, je lepší či potřebnější. I u nás je debata v odborných kruzích celkem živá, a tak mě dost překvapilo, že v Salamance ji nikdo na veřejném fóru neotevřel. Možná dílem díky toleranci a respektu k argumentům druhých, možná proto, že si tyto přístupy konkurují jen částečně: při shánění finančních prostředků. A možná i proto, že jakkoliv je tato otázka v teoretické rovině zajímavá, v praxi je zbytečná. A tak jen v kuloárech sem tam zaznívalo „No, já si myslím…“ a dvě tři slova k tomu.

Tato debata však má smysl proto, že proti oběma způsobům zdivočování lze vznést poměrně zásadní námitky — na něž zase čekají dosti pádné odpovědi. Principiální námitka například zní: zmíněný pratur i divoký kůň tarpan vyhynuli přičiněním člověka. Jestliže je však člověk součástí přírody a planetárních dějů, neměli bychom to přijmout jako součást evoluce? Je správné vracet dějiny a vyhynulé druhy zpět do života? Zřejmé důvody, proč ano, argumentující ochranou biodiverzity, naznačuji výše. Tedy: principiální námitka, pragmatická odpověď. Ale abych to ještě zkomplikoval: návrat praturů lze obhajovat i zcela principiálním „co člověk zpackal, má taky napravit“. Jenže jak víme, jestli a co vlastně zpackal? Poslední pratur zahynul dávno před začátkem průmyslové revoluce v Jaktorowu v Polsku roku 1627.

A na druhou stranu, bezzásahovosti můžeme vytýkat, že ponecháme-li lidmi pozměněnou přírodu přírodním procesům, krajina „zaroste“ a některé druhy z ní zmizí. V horských oblastech tento problém odpadne, protože světlo, potřebné pro řadu druhů, sem vpouštějí disturbance (česky narušení) kůrovcem, polomy či lavinami, a tím zajišťují a rozmanitost struktury lesů. Ale v nížinách dnes už k disturbancím tolik nedochází — zpravidla zde chybí cyklické záplavy či již zmínění velcí býložravci. Pragmatická námitka, principiální odpověď: No a co? Přijmeme-li člověka a fakt, že zásadně proměňuje prostředí na planetě a tím i další vývoj ekosystémů, jako součást přírody, máme definovaný výchozí stav. A chceme-li v budoucnu vědět, jak tyto proměny vypadají a co přinášejí, musíme zkrátka přestat reprezentativní vzorky dochované přírody uměle řídit a začít jen pozorovat. To, jak bude příroda vypadat za třicet let, nám totiž žádný inženýr nespočte. Ponechat vymezené plochy spontánnímu vývoji znamená, že v nížinách rezignujeme na ochranu biodiverzity a cílem ochrany bude proces samotný, aniž bychom věděli, co z něj vzejde. Budou-li plochy takto vznikající divočiny dostatečně rozsáhlé, lze předpokládat, že ani v nížinách na to mnoho druhů nedoplatí, protože k lokálním narušením, například větrem, bude místy docházet. Naopak potenciálně profitujících druhů, které momentálně z hospodářských kultur mizí, žije i tady obrovské množství. Mimo jiné to ilustruje i graf prezentovaný profesorem Henriquem M. Pereirou z Lipské univerzity.

Racionální závěr takové disputace může být jednoduchý: potřebujeme uplatnit oba směry a tam, kde to jde, oba zároveň, vzájemně se totiž nevylučují. Návrat velkých býložravců řeší problém „zarůstání“ tam, kde ho chceme nebo můžeme řešit.

Někteří vědci však jdou ještě dál do historie. Například Jens Christian Svenning z Aarhuské univerzity demonstroval rekonstrukci krajiny a živočišné říše před nástupem člověka, kdy v Německu žili mimo jiné mamuti i nosorožci. Uvedl, že k vymírání megafauny došlo 130 000—1000 let před naším letopočtem právě přičiněním člověka. Před jeho příchodem tvořila krajina pestrou mozaiku typů od hustých lesů až po otevřené plochy, zaručující obrovskou biodiverzitu, což Svenning dokládal příkladem výskytu hmyzu. A dokonce naťukl myšlenku, že by se do Evropy mohli vrátit přinejmenším sloni. Známý anglický novinář George Monbiot popsal obdobně barvitě, jak by se měli vrátit nejen sloni, ale i buvoli, nosorožci, hyeny a další zvířata. „Ekosystémy tu nebudou fungovat, dokud neuděláme z Evropy safari,“ řekl. Upřímně řečeno, tohle jsem si v hlavě ani měsíc po návratu ze Salamanky nesrovnal, a nejsem tudíž schopen v tomto směru dále ovlivňovat názorotvornost laskavého čtenáře.

Chcete mě? Foto: Oliver Wright, Wikimedia Commons. 

Born to be wild

Kongres mě nicméně uchvátil tím, že zdaleka nežil jenom vědou. Do Salamanky se sjeli také politici, cestovatelé, novináři, zástupci domorodých kmenů, cestovních kanceláří, fotografové, spisovatelé, filmaři a další umělci z celého světa. Byl jsem svědkem prolínání kultur, profesí, osudů. Účastníky spojovala divočina — pro některé znamená existenciální závislost, pro další předmět výzkumu, pro jiné dobrodružství či inspiraci. Pro (skoro) všechny srdeční (nebo, chcete-li, karmickou) záležitost. A způsob myšlení. Cestu.

Dokladovala to i nádherná pestrost v oblékání. Potkával jsem delegáty v obleku s kravatami, ty civilně oděné i ve vytahaných trikách s batohem na zádech. Někteří zástupci původních národů nosili slavnostní oblečení nebo jeho části — čelenky, malování. Jeden z nich se pyšnil obrovskou čelenkou s ptačími pery, k níž nosil sako a džíny. Všem přišlo všechno zcela OK. Prostě pestrost, tolerance, divočina.

Na kongresu se též představily nové velké projekty, například Coalition Wild — světové hnutí mladých do 30 let na ochranu divočiny nebo Wild Cities, projekt americké Wild Foundation pro ochranu divočiny v městských aglomeracích s nejméně deseti miliony obyvatel.

Kongres nesl motto Make the World a Wilder Place. Kongresová trička s touto výzvou jsem jako suvenýry přivezl domů sobě i dětem, třeba si to časem dokážou taky přeložit: Zdivočme svět. K dispozici byly i samolepky s heslem GO WILD a jiné oděvy s legendárním hardrockovým heslem Born to be wild… Není pochyb, že divočina oslovuje čím dál více lidí. Proč?

Léčba divočinou

K jádru pudla směřovaly přednášky v blocích moderovaných Joanne Robertsovou z britské Wilderness Foundation a Bobem Dvorakem z americké Centrální Michiganské univerzity. Jo Robertsová a její nadace organizuje pobyty v divočině a ve spolupráci s univerzitami v Essexu a Ulsteru pak sleduje jejich vliv na zdraví, změny chování, vztah k přírodě, vzdělání či rodinné, sociální, ekonomické, kulturní a duchovní aspekty života účastníků. Zaměřuje se na řešení zdravotních problémů (stres, poruchy pozornosti a koncentrace, nespavost a tak dále), krizí mladých lidí ve „zranitelném“ věku (agresivita, drogy, alkohol, vyloučení ze školy, nezaměstnanost, asociální chování, sexuální problémy a nechtěná těhotenství) a řešení konfliktů. Účinek pobytů v přírodě na lidské zdraví a normální chování dokazovala skoro neuvěřitelnými čísly — například 100 % absolventů terapie divočinou najde do roka práci nebo se vrátí do vzdělávacího procesu. Investice 5000 liber ročně do „přírodní“ pomoci mladým přináší úsporu sto tisíc liber ročně, kterými by se jinak musely sanovat patologické společenské jevy.

Už nyní je však, v kontrastu s 1 % ještě přežívající a převážně ohrožené divoké přírody, 4,2 % povrchu Evropy zabetonováno či zaasfaltováno. Práce některých uznávaných autorů, jako je třeba Jerry Mander, naznačují, že výše zmíněné zdravotní a psychické problémy a patosociální chování lidí do velké míry souvisejí s umělým městským prostředím. Bohužel podle odhadu OSN bude v roce 2030 žít ve městech už 80 % obyvatel planety. Vypadá to, že divočinu budeme muset opravdu hodně rychle začít zvětšovat už jen proto, aby se měli kde léčit…

Podobné, i když ne tak precizně kvantifikované poznatky sdíleli i další účastníci kongresu. Například Mark Evans z ománského Outward Bound dává v projektu Univerzita pouště dohromady mladé lidi z Arábie, Velké Británie, Afriky a dalších koutů světa, hned na začátku jim zahodí mobily a odveze je střídavě do arabské pouště a polárních pustin. Krom naprostého zbourání rasových a náboženských bariér absolventi této univerzity tvrdí, že našli sami sebe. Evans některé přivezl, aby o tom na kongresu sami povídali.

Velké, úžasné, nekonečné

Manažerka prožitkového vzdělávání Lihle Mbokazi z jihoafrické pobočky Wilderness Foundation zase vyprávěla o cestách do africké divočiny, které pro veřejnost organizují se starým moudrým domorodým průvodcem: o večerech kolem ohně, o tom, jak se cestou — v kontaktu s lesem, vodou, zemí — učí o přírodě, odpadech, udržitelném využívání zdrojů v duchu poučky „spotřebuj jen tolik, kolik nezbytně potřebuješ“… To vše má naučit lidi vnímat zpětnou vazbu k Zemi.

Jestli ctěný čtenář či ctěná čtenářka touží po takových prožitcích a nechce cestovat do Afriky, Arábie nebo na severní pól, snad mu alespoň zlomkem poslouží čtyřdenní pobyt v divočině národních parků Šumava a Bavorský les, každoročně pořádaný Hnutím DUHA, nebo týden v přirozených lesích východního Slovenska s projektem Lesoochranárskeho zoskupenia VLK Gaia — náš domov.

Vystoupil i ex-ministr životního prostředí Ladislav Miko, foto: Jaromír Bláha. 

Vlivem divočiny na naši psychiku se podrobně zabýval americký specialista na ochranu divočiny a učitel environmentální psychologie Roger Kaye z americké ochranářské agentury Arctic National Wildlife Refuge. Uvedl, že během pobytu v divočině dochází k sebereflexi, sebeobjevování, zvyšování sebedůvěry a sebeposílení. Lidé vnímají jednoduchost, celistvost, jednotný cíl. Zmínil studii Williama Hammita Psychologie a funkce osamění v divočině, v níž autor uvádí, že lidé v divočině zažívají svobodu — cítí svobodu od očekávání, svobodu soustřeďovat myšlenky, svobodu…

Kaye také zjišťoval, proč je návštěvníkům v divoké přírodě vlastně dobře. Jejich vyjádření pak koncentruje do slov: „Mám tam pocit, že náležím k něčemu velkému, úžasnému, nekonečnému.“

Divokými stezkami k Bohu

Všemu uvedenému předchází osobní zkušenost, prožitek, zážitek divočiny. Ředitel vládní Agentury kanadských národních parků Alan Latourelle jej zdůrazňuje i jakožto klíčovou motivaci lidí k aktivní ochraně přírody. Tvrdí, že k účasti na ochraně divočiny je potřebná posloupnost příroda — zkušenosti — porozumění — láska — ochrana. Příroda sama a odborné poznatky tedy nestačí, nutný je osobní vztah, prožitek následovaný láskou.

A právě lásce byl zasvěcen jeden z avizovaných kulturních vrcholů kongresu: divadelní vystoupení Julie Cajune, indiánky z kmene Salish. Protože jsem nevěděl, do čeho jdu, očekával jsem oddech, pauzu v lavině informací. Ale oddechové to tedy nebylo ani za mák. Cajune sehrála představení Víra, těžko říct, do jaké míry autobiografické, o indiánské dívce hledající lásku. První lásku k jejímu koni zhatil koňský handlíř a otec, který koně prodal. I v dalších láskách se brzy octla opuštěná. Těhotná s bílým mužem, který odcestoval a už se nevrátil ani neozval, odešla z divočiny indiánské rezervace do Kalifornie za prací. Narozená dcerka, kterou milovala, zemřela. A tak dále. Kontrast smutného příběhu a neutuchající víry v lásku. Za všech okolností milovat sebe, všechny lidi i ostatní bytosti kolem. Její poselství „vaše srdce věří v lásku, i když vy už nevěříte“ bych tu chtěl nakonec předat dál. Indický duchovní a avatár Satja Sáí Bába říkal, že Láska je Bůh. Divočina je evidentně jednou z mnoha cest, která k němu vede.

Autor pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA. Psáno pro Sedmou generaci a Literární noviny.