Zastavíme ekonomický růst?

Richard Douthwaite

Ekonomický růst brzy skončí, protože světová produkce snadno vytěžitelné ropy je už za svým maximem a nebude dostatek energie k tomu, aby světová ekonomika každoročně expandovala. Nyní se zdá, že bohaté země OECD se k ekonomickému růstu vracejí. To však nastartuje jejich vyšší poptávku po ropě, jejíž cena i cena zboží tím pádem naroste, takže veškerý příjem, který by tyto země díky růstu měly k dispozici, půjde na platby dodavatelům komodit. Produkce ropy momentálně neroste ani neklesá, ale jakmile začne klesat, její cena půjde nahoru a stále větší podíl důchodu jednotlivých zemí půjde na nákup ropy.

Domnívám se tedy, že léta růstu jsou za námi. Jednotlivé země svůj růst neukončí dobrovolně, jejich růst nicméně stejně skončí. Musí proto změnit systémy nastavené na expanzi na systémy, které budou schopny zvládnout zmenšování. Měly by udělat dvě věci:

Za prvé přejít na peníze, které by nevznikaly na základě dluhu. Naše peníze se dostanou do oběhu, když někdo utratí půjčku od banky. Tyto peníze zase zmizí, když je půjčka splacena. Konstantní peněžní zásoba tedy závisí na trvalé ochotě lidí půjčovat si tolik peněz, aby byly nahrazeny mizející splácené úvěry. V nastávající stacionární ekonomice (zůstane-li založená na dluhu — pozn. redakce) však bude většina lidí váhat, zda si vzít půjčku, protože se budou obávat, že nebudou mít na splátku půjčky a k tomu ještě úroku. Tím dojde ke kontrakci ekonomiky, což celou věc ještě ztíží, protože peněz kolujících v ekonomice bude každý rok méně,
a tudíž bude stále obtížnější půjčky splácet. Nikdo by si v takových podmínkách nechtěl půjčovat a celý systém tvorby peněz by se začal hroutit, jak se to již děje v Irsku, Spojených státech a několika dalších zemích. Proto je třeba zavést způsob, jako dostat peníze do oběhu, aniž by se přitom musel někdo zadlužit. Nejjednodušším řešením by bylo postupné převzetí emisní funkce státem (tedy stát by přímo do oběhu utrácel peníze, které by sám tiskl či elektronicky vytvářel —pozn. redakce), ale jsou možné i další, vyváženější přístupy.

Za druhé poskytnout práci lidem, kteří se podíleli na ekonomickém růstu. Zhruba 20 % pracovních sil v běžné zemi globálního Severu je zaměstnaná v projektech (například rozšiřování výrobních
kapacit továren či vznik nových služeb — pozn. redakce), které umožňují expanzi ekonomiky. Když růst přestane, přijdou tito lidé o práci. Přestanou utrácet, a tím přijdou o práci další lidé. Nastane posilující zpětná vazba a vláda bude tlačena ke zvyšování daní a k omezování sociálních služeb, aby uhradila podpory v nezaměstnanosti. Vlády by například mohly snížit pracovní dobu o 20 %, ale nabízí se i řada jiných možností.

Lubomír Mlčoch

Otázka mi nepřijde jako dobře položená. Myslím, že nejde o zastavení ekonomického růstu, ale o změnu jeho podoby. Hlásím se ke katolické sociální nauce. Poslední encyklika Benedikta XVI. Caritas in Veritate (Láska v pravdě) je právě o „integrálním lidském rozvoji“. Je tedy i kritikou „super-rozvoje“ v bohatých zemích Severu.

Z povahy globální ekonomiky však plyne, že úvahy o možné a nutné změně kurzu na Severu už nejde dělat bez souvislosti s tím, jakým způsobem se vydali na cestu růstu obři Jihu: Čína, Indie, Brazílie… Spíše jde o to, že Sever i Jih potřebují novou vizi rozvoje, jsme na „stejné lodi“ a dosavadní kurs je neudržitelný. Tím systémem nastaveným na expanzi, o němž píše Richard Douthwaite, je „standardní kapitalismus“ s jeho motivací zhodnocování kapitálu, a tento systém nezvládá zmenšování, je dokonce ohrožován už jen znejistěním vyhlídek na další růst. A to je situace, v níž se dnes nachází bohatý Sever. Jih si dál věří a roste. Vlastně ani nejde (a nešlo) o globální finanční krizi, ale o krizi bohatého Severu. Žijeme v časech přesunu růstu a bohatství ze Severu na Jih, ačkoliv až donedávna šlo o směr zcela opačný.

Pokud jde o Richardův první bod (přejít na peníze, které by nevznikaly na základě dluhu), ocitám se „na tenkém ledě“, nejsem odborník na peněžnictví. Navíc jeho úvahy a novátorské myšlenky na peněžní kreaci jsou činěny už pro hypotetickou stacionární ekonomiku (nad níž jsem udělal otazník již v předešlém odstavci). Rozumím-li mu dobře, chce zbavit (soukromé) banky dosavadních možností tvorby a poskytování úvěrů. Pak by se změnily jen na to, co je v našem zákonodárství (a někdejší tradici „kampeliček“, lidových záložen a „reifeisenek“) pojmenováno jako „svépomocná úvěrová družstva“. To v zásadě znamená konec kapitalismu v jeho nynější podobě. Ve stacionárním světě je i samotný úrok problematický, nemůže-li být splácen z výnosů investovaného kapitálu.

K druhému bodu (poskytnout práci lidem, kteří se podíleli na ekonomickém růstu): Strukturální nezaměstnanost v zemích bohatého Severu, dlouhodobá neschopnost vytvářet dostatek pracovních míst je právě projevem toho typu „super-rozvoje“, jehož motorem bylo zadlužování vlád i domácností a jehož následkem je prudké rozevření nůžek v distribuci důchodů a bohatství. Úzká vrstva nejbohatších ztrácí motivaci pro další investování obecně a na bohatém Severu zvláště. (Sliby prezidenta Obamy na vytváření nových pracovních míst zůstaly nesplněny i přes další pumpování peněz do systému i za cenu dalšího růstu veřejného dluhu USA.

A sotva uspokojí argument, že bez toho by nezaměstnanost byla ještě daleko hlubší.)

Bohatí se přesto budou bránit zvyšování daní. Na straně těch 90 % postižených snižováním životní úrovně přitom roste nespokojenost a napětí, a to tím spíše, že předtím už celá desetiletí si byznys „vychovával“ konzumní společnost reklamním sváděním k fakticky drogové závislosti na spotřebě. Poskytnout práci lidem je nutné a legitimní a za tím si stojí i sociální nauka církve. Společenských potřeb, jimž by se mohli nezaměstnaní věnovat, je i na bohatém Severu víc než dost: ve sféře sociální i při zlepšování životního prostředí. Ale na to musí být peníze. A k tomu je potřeba „obrácení srdcí“, duchovní a kulturní konverze. Obnovení důvěry a sociální soudržnosti, znovu-navrácení „víry v systém“. Ale ten nemůže už být jen replikou toho starého. Musí být novou vizí.

Richard Douthwaite

Domnívám se, že se nejedná o tak špatnou otázku. Je několik důvodů, proč bychom měli chtít ekonomický růst zastavit speciálně v zemi, která je již bohatá. Například nám může dělat starosti, že nárůst příjmů v těchto zemích byl do velké míry způsoben nárůstem využití fosilních paliv, což vedlo a vede k poškozování klimatického systému, navíc tyto země budou stále hůře fungovat ve světě, kde se energie stává stále vzácnějším statkem. Nebo nám může dělat starosti dopad růstu na rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými. Velmi naléhavý důvod, proč se snažit růstu bohatých zemí zamezit, je skutečnost, že zdroje, které spotřebuje, jsou zoufale zapotřebí pro generování růstu a zvýšení příjmů v nejchudších zemích světa, což si profesor Mlčoch, stejně jako ostatní lidé dobré vůle, jistě přeje. Jak kdysi spočítal skotský energetický analytik Malcolm Slesser, zhruba 55 % veškeré spotřebované energie jde na další růst. Pokud by globální Sever mohl přestat růst, zbylo by více energie na růst Jihu.

Souhlasím s profesorem Mlčochem, že potřebujeme nový systém, který by vycházel z nové vize. Liším se od něj ale v tom, že si nemyslím, že by k tomu byla nutná duchovní a kulturní revoluce. Domnívám se, že pokud bychom měli čekat na masovou konverzi, čekali bychom věčně. První krok k nové vizi je podle mě uvědomit si, že existují nové možnosti, že nemusíme vše dělat postaru. Nová možnost může vyplynout z vědeckého pokroku nebo z nového způsobu organizace lidských interakcí. Tak například vynález společnosti s ručením omezeným a vynález družstva vedl každý k jiné formě vzájemné interakce lidí, kteří se v nich angažovali. Tyto organizační formy pak opět vedly k určité nové vizi a nové formě společenství.

I samotný kapitalismus můžeme chápat jako důležitý objev či vynález. Měl smysl v tom, že umožňoval dobré využití finančního kapitálu, který byl v 19. století tím nejvzácnějším zdrojem. Ale dnes máme jiné zdroje, které jsou vzácnější než finanční kapitál: třeba energii nebo schopnost atmosféry absorbovat ještě víc CO₂. A potřebujeme vymyslet systémy, které tyto nové skutečnosti zohlední.

Velký potenciál mají třeba nové peněžní systémy, využívající internet a mobilní telefon. Mohou přispět ke změně mocenských vztahů ve společnosti. Už není třeba, aby byly peníze vytvářeny dosavadním způsobem bankami prostřednictvím půjček lidem, kteří mají na to, aby poskytli záruky, a kteří peníze utratí za bankou předem schválené projekty. Komunity mohou místo toho vytvářet vlastní peníze a využívat je k tomu, aby byly uspokojeny potřeby komunity. Takto vytvořené peníze, nezaložené na dluhu, umožní novou vizi budoucnosti. Budou také znamenat, že naše životy se nezhroutí, když místní ekonomika přestane růst.

Lubomír Mlčoch

Náš dialog je poněkud mimoběžný, patrně v důsledku odlišných „paradigmat“ vnímání světa. Kdo by měl zastavit ekonomický růst? Nějaká „zelená diktatura“? Ostatně bohaté země už bez toho rostou podstatně pomaleji než asijští obři či Brazílie. A růst cen ropy, mědi a dalších kovů, k němuž dochází právě v důsledku toho, že „spící obři se dali do pohybu“, tíží nakonec „bohaté země“ víc než země Jihu, protože ty si na něj dokážou svou rostoucí konkurenceschopností vydělat. Natolik jsem pořád ještě ekonom, i když jsem mimo „hlavní proud“.

Richard Douthwaite je skeptický vůči šanci na masovou kulturní a duchovní konverzi, „obrácení“ naší konzumní společnosti. K takové skepsi je jistě mnoho dobrých důvodů, zvlášť proto, že pod hrozbou krize je „svádění“ k další spotřebě ještě aktuálnější. Převychovávat konzumního člověka navyklého na drogovou závislost nebude snadné, ale relativní chudnutí Severu bude samo „tlačit na pilu“. Budeme se muset pod tlakem učit znovu skromnosti, když se k tomu nemáme dobrovolně. Ale ani země Jihu si nebudou moci dovolit „kopírovat“ náš konzumní životní styl.

Klíčová je otázka motivace a organizačních forem podnikání. Ale zase: kdo přinutí „kapitalisty“ upustit od cíle zhodnocovat  jejich kapitál? Kdo promění jejich korporace na družstva?

Potřeba „integrálního rozvoje“ člověka a lidstva ve smyslu poslední encykliky Benedikta XVI. je tou potřebnou novou vizí. Pokud my lidé tuto vizi dobrovolně nevezmeme za svou, nebude nám ani dopřáno „čekat věčně“, jak se R. D. obává. Encyklika neobsahuje explicitní varování v tomto smyslu, ale je to právě „láska v pravdě“, která nás křesťany vede k závažnému upozornění: radostná zvěst evangelia v sobě obsahuje také vizi apokalypsy. Budoucnost bude spojena se společným dobrem v globálním měřítku a s univerzálním bratrstvím, anebo nebude.

Richard Douthwaite

Profesor Mlčoch se domnívá, že by byla nutná zelená diktatura, aby ukončila ekonomický růst bohaté země. Myslím si, že by jej zastavila každá odpovědná a demokratická vláda, pokud by věděla, že růst je škodlivý, a že by to byla schopná udělat a nezpůsobit přitom ekonomickou katastrofu. Americký ekonom Herman Daly vyvinul koncept „neekonomického růstu“, což je růst, který více blahobytu zničí, než vytvoří. Může k němu dojít, když malá skupina lidí dokáže využít přínosy růstu, zatímco náklady s ním spojené nesou ostatní. Není to právě tento typ růstu, který bohaté země až dosud praktikovaly, a nechaly přitom většinový svět nést ty nejhorší environmentální důsledky? A pokud je odpověď ano, nebude rychlejší změnit náš peněžní systém spíše než náš duchovní přístup, abychom byli schopní růst zastavit už teď, co nejdřív?

Také se ptá na to, co donutí kapitalisty proměnit své korporace v družstva. Nikdo je nutit nemusí. Jak ukazují výzkumy z Anglie a Španělska, družstva jsou schopná v konkurenci zvítězit nad konvenčními firmami, protože jejich pracovníci jsou motivovanější.

Profesor i já sdílíme vizi spravedlivějšího světa. Rozdíl mezi námi je v tom, že já se domnívám, že většina lidí je v zásadě dobrých, ale jsou v pasti nefunkčních systémů, které je nutí chovat se špatně. On se domnívá, že lidé jsou v zásadě špatní a musí se duchovně obrodit dřív, než bude možné cokoliv podniknout.

Doufám, že nemá pravdu, protože světová náboženství se snaží o duchovní obrodu lidstva poměrně bezúspěšně po tisíciletí, a pokud by pravdu měl, tak nemáme naději.

Lubomír Mlčoch

S Richardem Douthwaitem sdílím kritické hodnocení podoby hospodářského růstu bohatého Severu; jsem však skeptický k možnostem vlád samotných, pokud jde o změnu trajektorie směrem k integrálnímu rozvoji člověka a lidstva. „Super-rozvoj“ Severu byl a je formován agresivní kulturou „svádění“ kapitalistického trhu,
a ten zahrnuje i politické trhy. Z těch pak vzcházejí demokratické vlády, jejichž odpovědnost je až dosud problematická. Proto je jedinou šancí kulturní konverze „suverénních spotřebitelů“ a „odpovědných voličů“, a tato konverze — jak jsem přesvědčen — potřebuje mít duchovní základ. Souhlasím s R. D. i v tom, že světová náboženství za dobu své existence změnila hodnotový systém člověka nedostatečně a příliš pomalu v poměru k vynořujícím se hrozbám; nic lepšího však lidstvo k dispozici nemá. Věřící člověk má vždy naději a k ní patří i přislíbení „nového nebe a nové země“. Tuto naději bych ze srdce přál i R. D.