Zemědělství je způsob života

6. dubna 2016 /
foto: archiv F

Patentování semínek a geneticky modifikovaných organismů, sebevraždy zemědělců, ekologické zemědělství, problém uživit lidstvo. O těchto i jiných tématech jsme hovořili s indickými experty Nityí Sambamurti a Sanjeevem Ghotgeovými po jejich pražské přednášce organizované think-tankem Glopolis.

Oba dva se angažujete ve výzkumu specifik produkce potravin. Co si myslíte o monopolizaci místních plodin prostřednictvím patentů nadnárodních zemědělských společností?

SG: Oba se obáváme jakéhokoliv patentování potravin, protože je to pro potravinový řetězec příliš nebezpečné.

NSG: Monopolizace proběhla prostřednictvím velkých společností, jako je Monsanto, Cargill a Syngenta, se zavedením patentovaných semen a geneticky modifikovaných organismů. Například geneticky modifikovaná bavlna v Indii během patnácti let od zavedení pomalu nahradila většinu místních odrůd. Dnes probíhá rozsáhlá debata o zavedení geneticky modifikované hořčice a indická občanská společnost je v ní velmi aktivní. Politováníhodnou část tvoří veřejné výzkumné instituce — protože jsou nedostatečně financované a potichu se domlouvají s velkými společnostmi. Tyto společnosti jim totiž poskytují peníze na výzkum, který má být prováděn právě na jejich produktech a postupech. Veřejnost pak nemá dostatečnou kontrolu nad tím, co se pěstuje nebo co se jí. Objevují se sice některá občanská hnutí, ale aby bylo možné proti tomuto nekončícímu nátlaku korporací účinně bojovat, potřebujeme mnohem větší skupinu lidí. Vedle velkých hráčů jako Monsanto, Cargill či Syngenta tu totiž máte také malé indické společnosti, které kontrolují výrobu a distribuci osiva.

Sanjeev Ghotge, foto: Nitya Ghotge.

SG: Když se podíváte na problém semen jako na dlouhodobý proces, pak zemědělská komunita ve skutečnosti uchovávala jakousi databázi odrůd. Zemědělci několik tisíc let semena vybírali a experimentovali s nimi. V případě samotné Indie může existovat kolem sta tisíc kultivarů jenom rýže. Nyní si ale plodiny přivlastňuje stát, zemědělské univerzity a posléze firmy, které se snaží tyto plodiny identifikovat, a jakmile uspějí, patentují je. Takže několik tisíc let experimentální práce, prováděné celou komunitou, není uznáno jako práce. To, co se děje, není patentování, ale krádež. Oba to tak chápeme.

Co vůbec umožnilo existenci tohoto procesu a proč se děje právě v Indii?

NSG: Za prvé, má to své kořeny v neoliberální hospodářské politice zavedené indickou vládou. Přišel s ní americký Kongres, ale byla podporována enormním tlakem ze strany Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Je to stejné jako v dalších rozvojových zemích, které touto změnou musely projít. Zároveň se odehrával vývoj se Světovou obchodní organizací a snižováním tarifů a bariér pro zemědělské produkty. Před rokem 1992 bylo indické zemědělství včetně chovu dobytka velmi chráněným sektorem. Úzkostlivě jsme bránili práva našich zemědělců, aby nedošlo k liberalizaci a do země nepřišly dovozové produkty; existovalo několik překážek, které tomu měly bránit. Od roku 1992 jsou však tyto překážky znatelně menší a odvětví za odvětvím prošlo změnami.

V důsledku těchto změn se objevily sebevraždy farmářů. Je to zásadní téma i v Evropě, ve Francii spáchá sebevraždu některý z farmářů každý druhý den. V Indii jde ale o mnohem více lidí, že?

SG: Ano, v Indii zatím spáchalo sebevraždu odhadem dvě stě padesát tisíc zemědělců. Tyto sebevraždy mohou být vysvětleny změnou politiky, která pominula úctu k zemědělství a která říká, že farmář má své hospodaření nahlížet pouze z perspektivy jeho výnosnosti. Zemědělství je přitom způsob života. Ale celé moderní paradigma dnes tvrdí, že je potřeba industrializace a kvůli industrializaci musíte používat pozemek optimálním způsobem s malým počtem dělníků, které nahradí stroje. Cílem je využívání energie pro lepší fungování systému, ale tento pohled je příliš zjednodušený. Společnost, která udržuje spoustu svých lidí v nezaměstnanosti, přece nefunguje lépe. Ale takovou cestou se teď vývoj ubírá, i když již víme, že je neudržitelný, a to i z klimatického hlediska, které je pro mě základní. Proč se tedy tohoto vývojového vzorce držíme? Právě této otázce dnes globální společenství čelí.

Indická vláda tedy sama aktivně podporovala odklon od produkce potravin pro místní rodiny, komunity a místní trh a namísto toho prosazovala tržní plodiny a produkci bavlny, která „krmí“ světový trh?

NSG: Ano, stalo se to v několika odvětvích, s důrazem na využití takzvaných tržních plodin, jako je bavlna, podzemnice olejná a tak dále. Sama pracuji s farmáři, kteří pěstují podzemnici, čili, tabák, všechny ty nepěkné plodiny. Industrializované smluvní hospodaření se objevilo rovněž v odvětví živočišné výroby, zejména v drůbežářství. Po celé zemi se založily drůbežárny chovající určitý druh nebo plemeno, které sice není místní, ale je výhodné pro světový trh. Pomalu se to snaží zavést i do mlékárenství, výsledkem bude to samé — jedno plemeno krávy po celé zemi.

Nitya Sambamurti Ghotge, foto: Rainer Hoerig.

Tento systém hospodaření pomalu proniká všude a zemědělci se stávají — existuje na to krásné slovo — podnikateli (entrepreneur). Takže zemědělec nebo zemědělkyně se teď stane podnikatelem, není už tím těžce pracujícím polonahým rolníkem s dvěma býky. Jezdí traktorem, nosí džíny, má mobilní telefon. Tento obraz zemědělce je nyní propagován, ale s ním spojený model zemědělství předpokládá také výrazné investice. Je to model hospodaření s vysokými náklady.

SG: A vede k sebevraždám…

Co k jejich spáchání indické zemědělce konkrétně vede? Jak se stane, že to dojde tak daleko?

NSG: Neuchylují se k nim nejchudší farmáři, to je mýtus, ačkoli mu většina lidí na Západě věří. Nejchudší zemědělci si nemohou dovolit bankovní úvěry a tržní plodiny. Mají velmi nekvalitní pozemky. Ani pastevci nepáchají sebevraždy. Sebevraždy páchají střední zemědělci, kteří jsou ambiciózní a mají větší cíle, kteří chtějí pěstovat ve velkém. Chtějí vypadat pokrokově, uniknout tomu obrazu chudého farmáře a být vnímáni jako moderní, aby si mohli vzít půjčky a koupit semena, pesticidy a hnojiva.

foto: VnGrijl

SG: Na druhé straně dochází i ke konstantnímu tlaku spotřebovávat, který se šíří prostřednictvím televize a médií. Propaganda říká: pokud máte dost peněz, vše si lze koupit. Takže zemědělec je rodinou nebo svými ambicemi dotlačen do bodu, kdy se přestane chovat realisticky a dostane se do rizikovějších situací. Mezi tato rizika patří třeba dopady změny klimatu na plodiny, nadměrný dluh, nenadálé rozšíření škůdce a podobně. Zemědělství, jak známo, je velmi komplexní činností s mnoha úrovněmi rizika. Když se zemědělci nepovede dost vypěstovat, zbývá mu jediné: zastavit svůj pozemek. Když o něj přijde, nemůže snést pomyšlení, že se rozloučí s půdou, která tolik generací živila jeho rodinu. A tak jde a zabije se. Protože neexistuje žádný způsob, jak může ty peníze získat zpět.

NSG: Tento jev existuje i mezi chovateli dojnic v západní Evropě, říká se tomu pěstuj, nebo zmiz („grow or go“). Evropa tak ztratila řadu producentů mléka, například v Německu mezi lety 1970 až 2000 docházelo k tomu, že farmáři buďto zvyšovali produkci, nebo z mlékárenského průmyslu zcela odešli. Malá rodinná farma s méně než deseti kravami, ať už v Holandsku, nebo Německu, stejně jako teď v Indii, vymizela.

Návrat k ekologickému modelu by vyžadoval zásadní posun v mnoha politických opatřeních. Například v současnosti dva indické státy oznámily, že přecházejí na ekologické hospodaření. Kromě toho potřebujete také zásadní posun ve vnímání zemědělské komunity. Mladší generace zemědělců nechce hospodařit.

Proč?

NSG: Dívají se na farmaření jako na tvrdou práci, která neposkytuje potřebnou satisfakci. Kdekoliv na světě je to tvrdá práce.

SG: Je to sice tvrdá práce, ale zachováte si v ní svobodu. Pravý zemědělec, pracující v udržitelném systému, je velmi nezávislou osobou. A politický systém nemůže snést pomyšlení, že existují skutečně nezávislí lidé. Zaměstnanec nikdy nemůže být tak nezávislý jako farmář. Viděl jsem to i ve své praxi. Farmáři mohou čelit politikům takovým způsobem, jakým žádný zaměstnanec nebo zaměstnavatel nemůže.

Jak se ekologickým zemědělcům daří vyhýbat označování za chudé nebo nedostatečně oceněné?

NSG: V Indii máte na jedné straně tradiční drobné zemědělce nebo rolníky a pastevce, kteří pocházejí z marginalizovaných skupin. Ti se snaží, aby se stali většími farmáři, nebo naopak chtějí opustit zemědělství a zařídit vzdělání svým synům a dcerám. Pak máte zmíněné zemědělce střední úrovně, kteří uvízli v síti úvěrů a smluvního zemědělství. A nakonec existuje nové hnutí farmářů. Jedná se o malé hnutí, ale účastní se ho lidé, kteří rozumějí problému s průmyslovým zemědělstvím. Nedávno zemřel jeden z vůdců hnutí ekologického zemědělství, Bhaskara Save, takový indický Masanobu Fukuoka (japonský průkopník přírodního zemědělství — pozn. red.). Takže tu jsou průkopníci, kteří se na věci dívají jinak a ukazují mladým lidem a farmářům, že není ani nutné hospodařit namáhavým starým způsobem, ani nemusíte být závislí na vnějším systému. Nemusíte strkat hlavu do oprátky, můžete se porozhlédnout po jiných systémech chovu.

foto: Adam Cohn

Něco se tedy mění, jde to však pomalu. Toto hnutí pohánějí skupiny občanské společnosti a nevládní organizace, jedna z nich se nazývá Timbaktu Collective. Organizují malé farmáře do družstev a odebírají jejich produkci.

SG: Jedna věc je, jakým způsobem hospodaříte a jak získáváte přístup ke spotřebitelům. Druhou je pak určité povědomí o tom, že biopotraviny jsou zdravé. Poměrně bohatí obyvatelé městských oblastí velmi často kupují bioprodukty. Cena pro ně není problém. Prostě nechtějí jíst chemikálie a látky, které negativně ovlivňují jejich zdraví. Na třetí úrovni máte rolníky, kteří jsou téměř automaticky výrazně nakloněni přírodě. Průmyslovému modelu zemědělství úplně nepropadli. Důležité změny ale nakonec opravdu způsobuje hlavně otázka peněz.

NSG: Vezměte si například dotační politiku ohledně hnojiv. Stát prostřednictvím vládního programu například zemědělcům zdarma dodává močovinu, čili hnojivo, které by se nemělo v ekologickém zemědělství používat. Takže na jednu stranu vláda říká, že musíme vyprodukovat tolik a tolik hektarů biopotravin, že je to dobré pro náš export, takže máme bio mango, kešu ořechy a tak dále. Na druhou stranu ale zdarma či za výrazně dotovanou cenu zemědělcům dodává balíky močoviny. To je trochu schizofrenní.

SG: Stát občas vědomě hraje negativní roli. Například proces certifikace biopotravin je tak drahý a komplikovaný, že jím nikdo nechce procházet.

Je to podle vás jedna z vědomých strategií, jak bránit fungování ekologického zemědělství nebo jak do zemědělství začleňovat mechanismy industrializace?

SG: Ano, přesně tak, aby se zabránilo lidem pěstovat ekologicky. Potřeba ekologické produkce není něco, co požaduje trh, ani nejde o to, že produkt můžete prodat o patnáct procent dráž. Důležité je poznání, že se jedná o lepší a etický způsob, jak lze věci dělat. Ale stát jako právní aktér tomu nepomáhá. Ve skutečnosti vyrábí překážky takového druhu, že je většina lidí — vyjma případů, kdy je zemědělec také vysoce vzdělaný a má již dost peněz — nemůže překročit. Nač potřebujeme takový druh certifikace? Na to, že někdo chce vyjádřit, že pěstuje bez chemie a že určitě mluví pravdu? Nechme na spotřebiteli, ať to posoudí sám.

Jak dopadá srovnání ekologického a konvenčního zemědělství z hlediska energetických vstupů a výstupů?

SG: Samozřejmě většina zemědělských chemikálií se vyrábí na ropné bázi, takže konvenční zemědělství má z hlediska energie výrazné vstupy. Další otázkou je, zdali tušíte, jaké množství hnojiva či chemikálií správně používat. Chcete-li opravdu srovnávat, kilogram hnojiva má zhruba stejnou hodnotu kilokalorií jako jeden litr nafty nebo benzínu. Takže pokud zemědělec používá několik tun hnojiva, využívá energie stejného počtu litrů nafty nebo benzínu, v čisté energii tedy něco kolem 10 000 kilokalorií na kilogram. Takové pěstování je tudíž vysoce energeticky náročné a navíc zbytečně — pokud se vám v rámci vaší farmy podaří uzavřít koloběhy živin, nepotřebujete vnější energii nebo externí živiny. Tedy po určité době, protože přesun od konvenčního zemědělství k ekologickému trvá asi tři roky — není to snadný a rychlý přechod. Ale poté se farma ve smyslu produktivity neustále zlepšuje.

Jedna studie provedená na počátku sedmdesátých let v USA tvrdí, že ekologické zemědělství je energeticky efektivnější než zemědělství konvenční.

SG: Ano, pocházela myslím z roku 1973 a byla provedena důsledně vědecky. Já jsem osobně četl Fukuoku, vydal se následně do farem, které v Indii fungovaly v režimu ekologického zemědělství od konce sedmdesátých let, a viděl tam velmi dobré výsledky.

Ale to jsou sedmdesátá léta. Pokud bych byl vůči ekologickému zemědělství skeptický, řekl bych, že od té doby se svět změnil a konvenční zemědělství šlo rapidně nahoru… Není tomu tak?

SG: Ne, na straně ekologických postupů jsou opravdu lepší vědecké výsledky, nejde o ideologické argumenty. To se snažím vždy zdůraznit. Ekologické zemědělství je efektivnější z hlediska energie, vody, zachování úrodnosti půdy, nemá nepříznivé účinky na zdraví, nezpůsobuje znečištění vody, neničí biologickou rozmanitost včetně včel, červů a dalšího hmyzu. Mohu vyjmenovat dalších deset důvodů. A nakonec je ekologické zemědělství ještě výnosnější. Proč podle toho nejednáme?

Myslíte si, že důvod tkví jednoduše v tom, že vláda je propojena s agrochemickými korporacemi?

SG: Ano. Tyto společnosti v současnosti řídí vládní politiku. A s každým dalším desetiletím je to čím dál tím horší. Vlády jsou v podstatě rukojmí těchto korporací. Omlouvám se, že to musím říct, ale v demokracii se taková věc může přihodit. A Amerika je toho ukázkovým příkladem.

Jedna z největších otázek budoucnosti spočívá v tom, jak nasytit rostoucí lidskou populaci — v roce 2050 nás dle předpokladů bude už devět miliard. Jak to můžeme dokázat?

SG: Především si myslím, že ten poplach, že svět bude hladovět, je umělý a nesouhlasím s ním. Je to uměle vytvořený strach a nemyslím si, že se to stane.

Velká část světové populace, a to až miliarda lidí, ale hladoví.

SG: Jsme ovšem již z nejhoršího venku. Roky 1950 až 2000 byly v tomto ohledu asi nejhorší. Tehdy umíraly hladem v Číně, v Indii miliony lidí.

Nytia Sambamurti Ghotge, foto: Pooja Shinde.

NSG: Když mluvíme o produkci potravin, myslím, že jsme dospěli do bodu, kdy jich můžeme vyrobit dostatek. Ale v Indii existuje obrovský problém — ostatně i v Evropě — a tím je otázka distribuce. Podíváte-li se na distribuci v Evropě: odkud berete sóju? Z Brazílie? Neexistuje nějaký jiný způsob, nějaký jiný distribuční systém? Myslím, že se na otázku uživení lidstva díváme ze špatného úhlu, klademe také špatné otázky a nepřesně formulujeme ty ostatní. Pokud byste usilovali o zdravější planetu, jak by se toho dalo docílit, kolik jídla vlastně potřebujeme?

SG: A kolik se ho vyplýtvá? Na jedné straně máte výrobu, na druhé sociální distribuci potravin a na třetí odpad. Pokud se správně porozhlédneme, problém se zásobováním a dostupností potravin neexistuje.

NSG: V posledních patnácti letech také došlo k tomu, že zemědělský systém ovládá a řídí několik hlavních komodit, konkrétně brambory, kukuřice, pšenice, rýže, mléko, vejce a drůbež, což nahrává velkým korporacím. Spousta lidí ale přece sní spoustu dalších potravin. Členové mnoha komunit, lidé starší dvou let, například vůbec nepotřebují mléko. Tak proč prosazovat mléčný program v jihovýchodní Asii, kde by mohli lidé jíst něco úplně jiného? Navíc tak poškozujete lokální systém. Zavedete nějaký program a nahradíte místní systém chovu drůbeže. Můžete zavést nekvalitní potraviny ve velkých množstvích. Kontrola trhu velkými hráči vede přesně k tomuto. Část indické společnosti přitom prohlašuje, že nemusí mít maso na svém stole každý den.

SG: Podívejte se, jakým způsobem jedí maso Číňané — vždy ho nasekají nadrobno, takže jeho množství není velké, ale z hlediska nutriční potřeby dostatečné. A je to pravděpodobně i zdravější.

Proč tedy v Indii v posledních letech tak rapidně vzrostla produkce masa, konkrétně drůbeže, a proč chce více a více Indů jíst maso?

NSG: Protože maso je symbolem hojnosti.
SG: V minulosti neměly velké části Indie k drůbežímu přístup, takže se s ním vlastně setkávají poprvé.

NSG: Není tomu tak, jak si Západ myslí. Drůbežářství se věnuji a mám na toto téma projekt. Indie je asi třetí nebo čtvrtý největší výrobce vajec na světě a také možná patří k největším producentům masa brojlerů, a to prostřednictvím komerčních drůbežáren; drobní farmáři se toho neúčastní. Tyto velkodrůbežárny vlastní několik firem, které v indickém drůbežářství vytvořily nežádoucí oligopol.

Jsme však v Indii velmi hrdí na to, že si drůbež chováme doma. Ne jako v Indonésii nebo v jiné zemi, která musí svůj chovný dobytek kupovat v Německu nebo od nějaké americké společnosti. Jsme na to velmi hrdí, protože to je něco, co si Indové zařídili sami.Ovšem většinu její produkce, tedy tři čtvrtinu vyprodukovaných vajec, spotřebuje čtvrtina obyvatelstva v městských oblastech. Nedostává se k chudým na venkově, ti závisejí na kuřatech chovaných podomácku ženami na dvorcích. A pak zjistíte, že Indie chce vyvážet vaječný prášek… Neustále tudíž vyrábíme hlavně pro vývozní trh.

Sanjeev Ghotge, foto: Nitya Ghotge.

Jsme také největším producentem buvolího masa na světě, získáváme tak totiž velké peníze od Saúdské Arábie, Malajsie a dalších zemí. Tyto peníze však nejsou používány k nasycení chudých, takže tento druh výroby rozhodně jejich hladovění nezastaví.

Trochu odlišný případ představuje mléko. To se sice do zahraničí nevyváželo, ale zato putovalo z venkovských oblastí do měst. Velcí výrobci a korporace předstírají, že živí chudé, respektive všechny občany, ale ve skutečnosti se to neděje. Chudí se stále živí prostřednictvím neformálních trhů.

Zmínili jste, že si dnes obecně klademe špatné otázky. Jaké jsou tedy ty správné?

NSG: Může industrializovaný a na chemii založený zemědělský systém přežít dalších třicet nebo čtyřicet let? Může přežít krizi fosilních paliv a změny klimatu? Opravdu si to nemyslím. Každopádně je nejspíš na ústupu. Můžeme též klást otázky jako: Kde najdeme příklady dobrého ekologického zemědělství, přispívajícího k potravinové soběstačnosti? Můžeme je sdílet ve větší populaci?

Pořád totiž mluvíme o blížící se katastrofě neuživitelného lidstva a v této panice každý říká: „Můj bože, musím něco udělat.“ Jde však o uměle vytvořený strach. Je to jako když se stane nějaká katastrofa a vy znovu a znovu ukazujete stejný obrázek, abyste vytvořili paniku. Existují ale scénáře, kdy si lidé řeknou: ano, můžu to zkusit jinak, byť zdánlivě nic moc nezměním. Líbilo se mi, jak se dnes někdo v publiku zeptal: „Můžu přijít a pomáhat několik hodin denně na farmě?“ Jsem si jistá, že existuje řada iniciativ, které by uvítaly naši dobrovolnickou pomoc při produkci potravin. Můžeme sblížit výrobce a spotřebitele místo toho, abychom podporovali tisíce kilometrů vzdálené hypermarketové řetězce? Jak můžeme tyto vzdálenosti zkrátit? To jsou myslím některé z hlavních otázek, které si musíme klást.

Připravil Tomáš Uhnák, výzkumník v oblasti potravin a spolupracovník Sedmé generace. Přeložila Marta Svobodová.

Nitya Sambamurti Ghotge

Veterinářka se specializací na veterinární chirurgii pracuje od roku 1986 na otázkách týkajících se rozvoje a životního prostředí. Založila a vede nevládní organizaci ANTHRA. Zvláštní pozornost nyní věnuje venkovským a kočovným komunitám a jimi chovaným zvířatům. Napsala významné publikace o rozvoji chovu hospodářských zvířat, biologické rozmanitosti a systémech veterinární medicíny. Má ráda hudbu a cestování ve volných otevřených prostorech.

Sanjeev Ghotge

Studoval strojírenství a informační technologie v Kanpuru. Vyučoval na vysoké škole, působil v Centru aplikované analýzy systémů rozvoje (CASAD) a ve Světovém institutu pro udržitelnou energii (WISE) v indickém Pune. Zkoumá mnoho témat týkajících se životního prostředí a udržitelnosti přírodních zdrojů, jakož i energetické systémy. Vědeckou práci rád prokládá aktivismem a tvorbou politik.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.