Zlato — a co za to…

Třpytí se tu například voda, kterou zatím ještě nekontaminoval kyanid nebo kyselina sírová, jež se běžně při extrahování zlata z horniny používají. Účastnící blokády postupují úzkostlivě v souladu se zákonem, přesto už na ně těžaři společně s policií podnikli dva neúspěšné zastrašující nájezdy s cílem blokádu prolomit. Jeden z odpůrců zlatého dolu byl navíc letos v létě zavražděn a jedna z hlavních organizátorek blokády přežila střelbu atentátníků jen se značnou dávkou štěstí. Prozatím neuzavřený příběh tak naznačuje, že ve stále ještě poněkud banánoidní republice jsou zákony jedna věc, a jejich naplňování věc druhá. Těžaři jsou se současnou vládou prezidenta Otta Pereze Moliny (středopravicová Patriotistická strana) jedna ruka a jistého kolem zablokovaného zlatého dolu zatím není nic — snad jen to, že kdyby se ho nakonec přece jen podařilo otevřít, řadu místních by to doslova otrávilo.

Popravdě řečeno, zlatých i jiných dolů s negativním vlivem na životní prostředí i místní obyvatele najdeme v Guatemale a potažmo v celé Latinské Americe víc než dost. Plánovaný důl Progreso VII je zajímavý především tím, že se jeho výstavbě dosud daří bránit právě nenásilnou blokádou, a to navzdory všem protivenstvím. Zajímavost nepoměrně méně důležitá spočívala v tom, že poblíž něj bydlí Alejandřin dědeček s babičkou, které jsme se o letních prázdninách vypravili navštívit.

Místo činu: La Puya

Prázdniny v Guatemale jsou zkušenost k nezaplacení: španělská koloniální architektura, mayské ruiny, přírodní panoramata s kolosálními vulkány, nejrůznější národní delikatesy alias comida típica, rum přidaný do kokosového ořechu alias coco loco, ale především samotní Guatemalci. Pokud vládnete španělštinou, prodebatují s vámi politiku, historii, latinskoamerický magický realismus, zločinnost, korupci, fotbal, pivo, kolik členů jejich rodiny pracuje legálně či ilegálně ve Spojených státech a řadu dalších témat. Na venkov do El Carrizalu jsme se vydali popovídat si s dědečkem a babičkou mimo jiné o tom, jak úspěšně bojují místní proti zlatému dolu za svými humny.

Malá vesnička El Carrizal leží asi třicet kilometrů severovýchodně od hlavního města Guatemala. Zatímco starší generace si vydělává především pěstováním kukuřice, mladší ročníky buď posílají domů dolary z království strýčka Sama, nebo se stěhují za kancelářskou prací do měst. Pokud zůstávají, obchodují s kravami nebo vyrábějí mléčné produkty. Po štěrkové cestě jezdí zhruba každou půlhodinku minibus do o něco větší vesnice San José del Golfo, kde stojí tři pobočky finančního domu Banrural, užitečné to instituce, nacházející se skoro v každé vesnici: místní si v ní totiž mohou v guatemalských quetzalech vybrat dolarové zásilky od zahraničních příbuzných. A po jiné — ještě šílenější — štěrkovce jezdí čtyřikrát pětkrát denně autobus do hlavního města. Asi uprostřed cesty do San José narazíte na místo, kterému se říká La Puya, a právě tady se odehrává blokáda. Je to vlastně zatáčka uprostřed kukuřičných polí. Odbočka k dolu za rezivějící branou, na které si během naší návštěvy blokádníci sušili vyprané prádlo, zarůstá už značně vysokou vegetací.

Podél hlavní cesty vidíme několik provizorních přístřešků, kde blokádníci přespávají, kde si vaří a kde přes den tráví čas — nic než pár stolů, židlí a velké množství transparentů a plakátů s argumenty contra la minería. Hlídkuje tu šest skupin po deseti až třiceti lidech a střídají se ve čtyřiadvacetihodinových šichtách. Ovšem pokud k něčemu dojde, dokážou přes mobilní telefony a za pomoci zvonů místních kostelů zmobilizovat až dva tisíce lidí, kteří se na místo blokády dostaví v řádu minut. Zatím k tomu bylo třeba přistoupit dvakrát a Alejandřin dědeček Santiago Oliva, který se s blokádníky přátelí, ani jednou nechyběl. Jinak ale plyne čas na blokádě dost monotónně: taťkové od rodin posedávají ve stínu a klábosí, jejich manželky taky klábosí anebo vaří něco na zub a předškoláčata si hrají, kde a jak se dá. Jedinou odměnou za obětovaný volný čas jsou povzbudivá gesta řidičů projíždějících aut, hojní komáři ale pořádají nájezdy zhruba stejně často.

Nenásilná blokáda tvrdé ruky

Na místě jsme se dozvěděli i řadu dalších podrobností. Kauza začala na přelomu tisíciletí, kdy se v blízké lokalitě El Tambor poprvé koplo do země: údajně se tam měla stavět továrna na džusy, ale nakonec z toho nic nebylo — a kdovíjak to prý vlastně s tou továrnou bylo. V roce 2007 však na témže místě začal geologický průzkum, přivezly se stroje a začalo se vrtat. Přestože se těžaři z kanadských firem GoldCorp a Radius Gold Inc. ani jejich guatemalská dceřiná společnost Exmingua nenamáhali dodat zákonem požadované podklady včetně dokumentace dopadu na životní prostředí (EIA), vláda jim povolení k průzkumu a následně i k těžbě vesele vydávala. Podle údajů blokádníků navíc těžaři tato povolení několikanásobně překračovali: namísto dvacetimetrového sondážního tunelu prý vyvrtali dvousetmetrový, a tak podobně. Když mezi místní konečně prosákla informace, že jim má v sousedství vzniknout zlatý důl, aniž se jich kdy na to někdo zeptal — což podle zákona měl —, zahájili počátkem loňského března blokádu přístupové cesty k dolu. Vytrvat hodlají do té doby, dokud to těžaři nezabalí.

Mít v Guatemale za barákem zlatý důl totiž není žádná legrace. Mezinárodní těžaři ve středoamerických republikách často nejednají v bílých, ale v boxerských rukavicích: zastrašování, vyhánění a vraždy místních obyvatel, environmentálních a lidskoprávních aktivistů za přihlížení nebo dokonce spoluúčasti státních ozbrojených složek jsou spíš pravidlem než výjimkou. V Guatemale na náklonnost státních orgánů k těžařům doplatili v obcích Santa Cruz Barillas a Santa Rosa y Jutiapa, kde během vzniklých potyček prezident vyhlásil výjimečný stav, poslal tam vojenská obrněná vozidla a džípy s namontovanými kulomety a o nějakých protestech nebo dokonce blokádách si místní mohou nechat jenom zdát. Ostatně, čeho jiného se nadít od prezidenta, který vyhrál volby s heslem mano dura (tvrdá ruka) a na něhož krátce poté prasklo, že se v osmdesátých letech podílel na genocidě domorodých obyvatel organizované tehdejším vojenským režimem.

No pasarán

Právě kvůli nebezpečí vyhlášení výjimečného stavu, které by hrálo těžařům a vládě do karet, probíhá blokáda v La Puyi úzkostlivě nenásilně. „Těžaři i policie se nás snažili vyprovokovat, ale zatím se jim to nepodařilo. Občas nám sem dokonce přivezou drogově závislé, kriminálníky a jiné živly, aby nám tu znepříjemnili život,“ vypráví jeden z nich, padesátník s velkým mužným knírem. Těžko říct, jestli tomu věřit, jenomže co se týká šikanování vlastních obyvatel, Guatemala se zdá být zemí neomezených možností.

K prvnímu incidentu v každém případě došlo 8. května 2012 hodinu po půlnoci, kdy se kolona asi padesáti kamionů s horníky a těžebními stroji pokusila za doprovodu policie v počtu asi čtyř set mužů proniknout do areálu dolu. Navzdory pokročilé noční hodině dokázalo dvanáct hlídkujících blokádníků během dvaceti minut zmobilizovat na místo zmíněné dvě tisícovky lidí, kteří se těžařské koloně postavili do cesty. A ta nakonec zařadila zpátečku.

Když se tři měsíce poté vracela z místa blokády domů do San José aktivistka a obhájkyně lidských práv Yolanda Okelí, spáchali na ni neznámí útočníci atentát. Tři kulky skončily v jejím autě a jedna v jejím těle blízko páteře, takže se ji doktorům při operaci nepodařilo vyjmout. Naštěstí přežila, útok se dosud vyšetřit nepodařilo.

Blokáda nicméně těžařům zkomplikovala život a znehodnotila jejich původně nadějné vyhlídky. S koncem loňského srpna oznámila firma Radius Gold prodej svého podílu v Exmingue za pouhých sto tisíc dolarů kolegům z Kappes, Cassiday & Associates (KSA); s tím, že KSA jí doplatí dalších 400 tisíc dolarů teprve po zahájení těžby, v kteroužto Radius Gold stále doufá. Problém místních však tento prodej nijak nevyřešil. V polovině listopadu se asi osmdesát lidí ze San José a okolí v tričkách a přilbách s logem Exmingua pod vedením skutečných zaměstnanců společnosti dožadovalo svého práva na práci s tím, že „naše děti taky musí jíst“. Za přihlížení šestnácti policistů se těžaři pokusili blokádníky vyprovokovat slovními útoky, ale neúspěšně. A následně 7. prosince sem v sedm hodin ráno přijely tři až čtyři stovky policistů ze všech krajů Guatemaly, posílené bývalými vojáky v policejních uniformách — místní některé z nich poznali, protože část blokádníků také v minulosti sloužila v armádě. Po dvanácti hodinách opět promptně svolané tisícihlavé blokády se policie stáhla a na místě ponechala jen patnáct příslušníků jako hlídku.

Asi tři týdny po naší návštěvě byl 9. července 2013 ve čtvrt na šest večer zavražděn Santos Ajau Sujet. Dva útočníci na motocyklech ho cestou domů z blokády střelili třemi kulkami do zad a pak ještě dvěma dalšími „pro jistotu“ dorazili. Během téže noci pak neznámí muži stříleli do vzduchu před domem aktivistky Okelí. Zavražděný blokádník byl několik dnů před tím varován lidmi, kteří se předtím podle odpůrců těžby účastnili i jiných zastrašovacích akcí, organizovaných těžaři.

Na druhou stranu, letos 17. října byli v přelomovém rozsudku odsouzeni dva zaměstnanci společnosti Exmingua na dva roky kvůli incidentu z listopadu 2012, kdy vyhrožovali přítomným nezávislým novinářům — jejich vlastními slovy „vlasatým hipíkům“ či „špinavejm zkurvysynům“, že jim „utrhnou ruce“, pokud je budou dál fotit. V rozsudku ale především soudce uznal právo místních obyvatel protestovat proti projektům, které mohou negativně ovlivnit zdraví a životní prostředí.

Status quo trvá

Přestože si letos v létě blokádníky i těžaře pozval na slovíčko samotný prezident, stále se mezi nimi rozevírá propast nedůvěry; odpůrci dolu navíc nemají příliš důvodů věřit ani prezidentovi, jehož vláda s těžaři harmonicky souzní. Možná k této harmonii přispívá i to, že firmu Exmingua spoluřídí dva ex-plukovníci guatemalských ozbrojených složek.

Blokáda proto i po roce a půl stále trvá a v areálu neustále číhá i ochranka těžební společnosti, která hlídá vybavení, aby se neztratilo nebo neobrostlo mechem. Protestující sice těžařům nabízeli, že jim umožní veškerou mechanizaci z dolu odvézt, ti se s nimi ale odmítli bavit.

Ptáme se, jestli zlatý důl odmítají všichni místní. V blízkém okolí je proti stále velká většina obyvatel — údajně 80 %, schvaluje ji naopak jen každý desátý. Lidé se bojí především toho, že během zdejších častých dešťů půjde jen těžko zabránit, aby jedovaté chemikálie, používané při získávání zlata z vytěžené horniny, nekontaminovaly podzemní vody. V jediném neúplném dokumentu těžařů prý stojí, že projekt spotřebuje 150 kubíků vody denně, ale žádné další podrobnosti typu co se stane s vodou a jedovatými chemikáliemi po jejich použití, už neobsahuje. Případná kontaminace by přitom připravila o vodu 25 tisíc lidí žijících v okolí dolu.

Kromě několika desítek pracovních míst pro místní obyvatele — Progreso VII jich mělo přinést asi sedmdesát — těžaři argumentují přílivem zahraničních investic a zvýšením státních příjmů. Jenomže i když už je v Guatemale dolů všeho druhu pěkná řádka, pro státní pokladnu znamená těžba nerostných surovin pouze dvě procenta celkových příjmů. Globální těžaři přitom na jednotlivé státy kontinuálně tlačí, aby to se zdaněním těžby příliš nepřeháněly a vzaly zavděk investicemi do infrastruktury. A musí se jim přiznat, že kousek od La Puyi skutečně končí štěrk a začíná beton.

Pozdní moratorium

Když mexický prezident Enrique Peňa Nieto koncem října ohlásil zavedení nové daně z těžby ve výši 7,5 % a v případě zlata, stříbra a platiny ve výši 8 % ze zisku, lobbisté těžařských firem mu oponovali, že takovým rozhodnutím připraví Mexiko o konkurenceschopnost a oni si své doly zabalí a přestěhují někam jinam, například do Spojených států, Kanady, Peru nebo Chile. V době, kdy jdou ceny drahých kovů dolů, by podle mluvčích dolů zavedení daně znamenalo odliv investic a ztrátu pracovních příležitostí. Ne všichni těžaři jsou v tom ovšem zajedno. Zatímco Grupo Mexico, největší mexický těžební konglomerát, hrozil přesunout plánovanou investici ve výši 5,3 miliardy amerických dolarů do zahraničí (shodou okolností ho v tom podporovala i naše stará známá GoldCorp), Agnico Eagle Mines se naopak rozhodla svou těžbu v Mexiku rozšířit. „Nevidíme to jako velký problém,“ prohlásil o nové těžební dani ředitel obchodní strategie Agnica Dmitry Kushnir.

V Guatemale však těžařská lobby uspěla a vláda nakonec svůj loňský návrh na zavedení pětiprocentní daně a čtyřicetiprocentní účast státu v těžebních společnostech stáhla jako ocas mezi nohy. Letos v srpnu sice prezident pro změnu navrhl dvouleté moratorium na nové licence těžařům, dočkal se však pouze kritiky: odpůrci těžařů mu připomněli, že právě jeho vláda po svém nástupu zrušila podobné moratorium předchozího prezidenta Álvara Coloma a během následujícího roku a půl vydala více než sto nových licencí. Zároveň upozornili na to, že vládní činitelé těžaře ujišťovali, že navržené moratorium nijak neovlivní již vydané a mnohdy problematické licence. Poněkud smutným paradoxem pak zůstává, že prezident svůj návrh přednesl ve stejný den, kdy byl zavražděn lapuyiský aktivista Ajau Sujet.

Do Guatemaly se plánujeme napřesrok vrátit. Byla by škoda, kdybychom cestou do El Carrizalu opět narazili na blokádu. Znamenalo by to, že se za dva roky nic nepohnulo. Na druhou stranu, bylo by to pořád lepší než narazit na zlatý důl.

—

Aktuality z vývoje kauzy můžete sledovat zde, televizní reportáž z blokády pak tady.