A je to vůbec lidské?

Od zářijových protestů proti MMF uplynulo již pět měsíců. Střepy jsou dávno zameteny, výlohy zaskleny, dlažební kostky zpět na svých místech. Všichni horlivě odsoudili násilné chování některých protestujících. Zbývá pouze vyjasnit maličkost – kdo nese vinu za bití a šikanování předvedených osob na pražských policejních služebnách, které prokázalo šetření Občanských právních hlídek (OPH).

OPH si po neblahých zkušenostech z minulých let vytkly za cíl – kromě jiného – kontrolovat dodržování lidských práv na policejních služebnách. Podle závěrů jednání s policejním prezidiem měli mít právníci OPH možnost být přítomni v čekárnách policejních služeben pro případ, že zadržený požádá o právní zastoupení. O tom nás měla policie informovat prostřednictvím kontaktní skupiny policejního prezidia. Ve skutečnosti policie OPH do prostor služeben zásadně nepouštěla, žádosti předvedených o právní pomoc ignorovala a policisté dokonce kartičky s telefonními čísly na OPH předvedeným brali a trhali. A tak se k nám informace o dění za jejich zdmi dostávaly útržkovitě pomocí telefonátů mobilními telefony z toalet, a později s denním zpožděním, prostřednictvím svědectví prvních propuštěných.

Ti se vedle OPH obraceli zejména na polooficiálního organizátora protestů, pražské centrum INPEGu. Když se INPEG pokusil tyto informace zveřejnit, vysloužil si za to nepřátelské až nenávistné reakce médii. Osudy zadržených „výtržníků“, kteří přijeli, aby „rozbili Prahu“, v tu chvíli celkem pochopitelně nikoho nezajímaly.

Centrum právní asistence OPH se pokoušelo v prvních dnech a nocích usilovně zaznamenávat výpovědi všech zbitých Dánů, Britů, Poláků, Španělů, Němců a Francouzů dřív, než jim vyprší lhůta 24 hodin na opuštění republiky. Během prvních dnů se tak podařilo OPH nashromáždit několik desítek výpovědí, jejichž počet se v průběhu dalších měsíců rozrostl až na sedmdesát.

Svině všech národů

Co se podle nich na policejních služebnách dělo? Policisté zadržované osoby bili, a to i do nejcitlivějších míst (břicho, přirození, ledviny), šikanovali (např. je nutili stát či klečet dlouhou dobu v nepřirozené poloze), zastrašovali, vulgárně jim nadávali, nedávali jim najíst ani napít. Odpírali jim právo na právní pomoc, nutili k podepisování dokumentů bez přítomnosti tlumočníka či s nepřesným a zavádějícím překladem. Předvedeným, kteří v důsledku ostrých policejních zákroků utrpěli zranění, nebyla v několika případech vůbec, nebo až po dlouhé době poskytnuta lékařská pomoc. V četných výpovědích se objevuje nezákonné ničení fotografických materiálů, videokazet, fotoaparátů, mobilních telefonů a videokamer.

„Veselo“ bylo například na policejní stanici Lupáčova na Žižkově, kde se v noci z 26. na 27. září ocitlo osm cizinců a dva čeští občané. Přítomní policisté si je postupně brali na paškál. První šel Yehoshua Tzarfati, Izraelec, který za krušné chvíle vděčí své snědé pleti. Několik policistů ho desítky minut  bilo do obličeje, kopalo do celého těla včetně přirození a vláčelo za vlasy po zemi. Podle obou českých svědků jej přitom policisté oslovovali nejčastěji „černá svině“ a „černá špíno“. Jiný zadržený, Němec Tadzio Mueller, si z této služebny odnesl mimo desítek kopanců a ran pěstí též protržený ušní bubínek, jak uvádí jeho lékařská zpráva.

V Ocelářské ulici na Vysočanech byl, vedle dalších, s přestávkami prakticky celou noc bit polský občan Arkadius Zajaczkowski. Policisté jej označili za „polskou svini“, což ho stálo kus zubu, tloukli mu hlavou o mříže a na závěr ho nechali podepsat prohlášení, že proti němu nebylo činěno ze strany policie žádné násilí, které ze strachu z dalšího bití podepsal. Francouz Remy F. musel podle výpovědí celou noc klečet a při každém poklesnutí dostat od policistů ránu. Na služebně v ulici Arabská ve Vokovicích si své zažil odborný asistent z Fakulty sociálních věd University Karlovy Byeongju Jeong, který se mimo jiné podílí na výzkumném projektu Světové banky. Pan Jeong patřil k mnoha kolemjdoucím, náhodně zadrženým při zátahu ve Štěpánské ulici, o kterém se zmíním níže. Strávil v rukou policie 24 hodin, na služebně Vokovice jej drželi s několika dalšími cizinci v cele tak malé, že si současně nemohli všichni ani sednout. Několik ran dostal již při příjezdu na tuto služebnu, hlavní díl prazvláštních metod ochránců zákona jej čekal až při nastupování do autobusu před odjezdem na cizineckou policii. Zadržení museli projít policejní „uličkou“, v níž je všechny bez rozdílu mlátili obušky a pěstmi. Byeongju Jeonga drželi v cele, která sousedila s vyšetřovnou. Ve své výpovědi svědčí o tom, že slyšel, jak ve vedlejší místnosti, kde policisté prováděli výslechy a osobní prohlídky, někoho bijí, v jednom případě více než půl hodiny.

Mezi prokazatelně nenásilné protestující, zadržené před hotelem Hilton, patřili americký historik z Institutu Maxe Plancka v Berlíně Dr. Matt Price, britská astrofyzička působící v Nizozemí Dr. Jane Dennet-Thorpeová a britský humanitární pracovník Tim Edwards. K jejich bezdůvodnému několikaminutovému bití do hlavy a dalších částí těla došlo již na ulici. Dr. Price si z něj odnesl zlomený nos a podlitiny na čele, jak potvrdila i lékařská zpráva a fotografie. Na policejní stanici dostali návdavek, stejně jako ostatní předvedení. Zajímavý byl rozdílný přístup policistů k paralelně zadrženým neofašistům, kteří si směli zavolat, volně se pohybovali po stanici, přátelsky komunikujíce s některými policisty a po jejich brzkém propuštění jim byli navráceny i zjevné zbraně, včetně baseballových pálek.

Nepatřilo jim to?

Každý kriticky smýšlející člověk si musí položit otázku, zda jednání policistů na služebnách nelze omluvit jako odvetu za bezuzdnou agresivitu „Černého bloku“ v den „S26“. Sám nevím, jak bych reagoval, kdybych ležel na schodech Národního muzea skryt za štítem z plastu a na mou hlavu dopadala smršť dlažebních kostek (tento výjev jsem si coby řadový člen hlídky OPH odnesl poměrně slušně vyrytý do paměti) či se mě v ulicích pod Vyšehradem pokoušel někdo zapálit Molotovovým koktejlem. Pokud by mi v tu chvíli někdo z těchto útočníků padl do rukou, možná bych se neovládl. To by však byla výrazně jiná situace, než k jaké v září loňského roku došlo.

Na služebnách totiž skončili v drtivé většině „nenásilní“ demonstranti a policisté prakticky u žádného ze zadržených nedisponovali důkazy o tom, že se dopustil násilí či něco ničil. Odpověď na otázku, kdo skončil na služebnách, není tak složitá, uvědomíme-li si dvě základní skutečnosti. Předně z celkového počtu cca 12 000 účastníků protestů zadržela policie téměř tisíc osob, zatímco násilníků bylo mezi účastníky protestů naprosté minimum. Česká tisková kancelář píše o 200 osobách, nejvyšší odhady hovoří o pěti stovkách, odhad OPH se pohybuje mezi 300–400 militanty. Jejich jednotlivé skupinky a skupiny se ovšem přesunovaly na nová místa a vytvářely tak dojem masivního útoku.

Za druhé je třeba si uvědomit, že se příslušníci „Černého bloku“ přidrželi i na zářijové akci v Praze své obvyklé taktiky „udeř a zmiz“. Naopak nenásilní demonstranti volili při zásazích policie často taktiku posedu na zem a volání „non violence – ne násilí“, takže se stali snadnou kořistí zásahových jednotek. Následkem toho se mezi zadrženými o osudné noci dlouhých pendreků z 26. na 27. září ocitl pouze zlomek skutečných výtržníků a velká většina nenásilných protestujících, ba i náhodných kolemjdoucích.

Příkladem, jenž výstižně ilustruje toto tvrzení, může být situace na Václavském náměstí v pozdních večerních hodinách 26. září. Je známo, že zde dav cca 150 militantů napadl přítomné policisty, zdemoloval prodejnu McDonald’s a výlohy Kentucky Fried Chicken a IPB. Policie je po kratší potyčce vytlačila směrem na Vinohradskou třídu, načež začala uzavírat ze shora a ze zdola Václavské náměstí. Zde už nebyli přítomni házeči kamenů, kteří prchli převážně na Vinohrady, ale převážně nenásilní protestující, dále lidé kteří se na protesty přišli podívat a pro něž má čeština poněkud hanlivý termín „čumilové“ a náhodní kolemjdoucí. Kolem desáté hodiny večerní se kleště uzavřely ve Štěpánské ulici, odkud pro přítomné existovala jediná cesta – antonem na policejní služebny. Tito lidé se pak stali oběťmi nejbrutálnějšího násilí na policejních služebnách, doprovázeného (pokud se týká českých obětí) zhusta pokřikem „my ti dáme rozbíjet Prahu“.

Policisté tedy neopláceli násilí „v otevřeném boji“, šlo o pomstu spíše institucionální – „policisté“ versus „výtržníci“ – než osobní, pro někoho možná snáze omluvitelnou. Tomu odpovídá i povaha jednání policistů, kde vedle vysloveně brutálního jednání velmi často nacházíme prvky šikanování a rafinovaného ponižování zadržených. Příkladem může být jednání policistů na služebně Hráského na Chodově, kteří podle výpovědí svědků nutili předvedené pro vlastní zábavu lézt do policejních cel jako zvířata po čtyřech a při tom je kopali.

Další námitkou, která se objevila v médiích (např. v deníku Blesk) je teorie, že se zadržení domluvili a vše si vymysleli nebo zveličili, aby se policii pomstili. Pokud by to byla pravda, šlo by o nejdokonalejší komplot v dějinách kriminalistiky. Když pomineme osobní nasazení některých spiklenců, kteří si za účelem větší věrohodnosti svých tvrzení vyrazili zub, zlomili žebro či nechali roztlouci obličej, překvapí nás zejména barvité detaily popisu situace na jednotlivých služebnách z úst lidí, kteří se mimo jakoukoliv pochybnost nikdy nepotkali. Jak jsem uvedl výše, Občanské právní hlídky shromáždily v různých dnech 70 výpovědí různých lidí z rozdílných služeben, z nejrůznějších zemí a z rozličných společenských skupin. Jak se domluvil jihokorejský vědec a příjemce grantů od Světové Banky Jeong ze stanice Arabská s Polákem, aktivistou Zajaczkowským ze stanice Ocelářská, zůstává obestřeno tajemstvím, který by možná vysvětlili reportéři deníku Blesk. Moje teorie je jednodušší – pokud se výpovědi předvedených (a zejména těch, kteří se nacházeli ve stejnou dobu na stejných služebnách), shodovaly, nebylo to proto, že se tito lidé domluvili, ale proto, že všichni zažili totéž.

Naopak, vše, co vyplynulo z dosavadních zjištění OPH, nasvědčuje závěru, který je mnohem děsivější (leč pravděpodobnější) nežli spiklenecká teorie o všeobecné domluvě zadržených. Je to konstatování, že násilí na policejních služebnách nebylo ojedinělým excesem jednoho nebo několika příslušníků policie, jak celou věc vysvětluje ministr Gross a jak ji bohužel mylně interpretoval na setkání s OPH i prezident Václav Havel. Šlo mnohem více o vzorec chování, všude děsivě podobný. Několik policistů bije zadrženého, zbytek se na to dívá. Velitel stanice nařizuje zavřít dveře, aby křik bitých nebylo tolik slyšet. Velké policejní stanice s desítkami službu konajících policistů – ale nikdo se na obranu týraných nepostaví. A při vyšetřování všichni svorně uvádějí, že po dobu jejich služby se nic zvláštního nestalo. To nebyl exces, to byl model, který nám podsouvá otázku: jací lidé v policii pracují? Nemůže se podobná situace v budoucnu opakovat? Pokud dnes tolik usilujeme o vyšetření násilností na policejních služebnách v září 2000, neděláme to jen kvůli tomu, abychom dali průchod spravedlnosti, ale také proto, aby se takové věci pokud možno v budoucnu neopakovaly.

Pochybnosti otce Zábrodského

Zbývá ještě říci to nejpodstatnější. Jak se k výsledkům šetření OPH postavil orgán, který má podle zákona vykonávat funkci „policie na policii“, tedy Inspekce ministerstva vnitra? Inspekce obdržela od EPS 26 trestních oznámení, opřených o pracně sesbírané a přeložené výpovědi (včetně videonahrávek). Předali jsme jí lékařské zprávy, kontakty na zahraniční svědky a postižené. Jak důsledné a objektivní vyšetřování následovalo, posuďte sami. Tak v případě Jihokorejce Byeongju Jeonga vyslechla policie vedle něho ještě dva české svědky, kteří jeho svědectví potvrdili, a pochopitelně policisty, kteří vše pochopitelně zapřeli. Následně věc odložila s tím, že „pouze na základě výpovědi pana Jeonga nelze za stavu, kdy i sami policisté jakékoliv násilí odmítají, dovodit podezření, že by policisté vykonávali svoji pravomoc způsobem, odporujícím zákonu“. Inspekce přitom nevyslechla žádného z 25 dalších zahraničních svědků (formou dožádání, tedy vyslechnutí policejním orgánem v domovské zemi), ani se o to nepokusila.

Druhým a posledním zahraničním svědkem, kterého inspekce vyslechla, byl Arkadius Zajaczkowski. Toho nechala dokonce hledat Interpolem a poté EPS sdělila, že se neví, kde se nachází, patrně v USA. EPS se spojil s redaktory deníku Gazeta Wyborcza, kteří Zajaczkowskeho našli za jediný den a ani potom nebylo lehké inspekci donutit k tomu, aby svědka vyslechla. Tento případ není uzavřen na rozdíl od mnoha dalších, které inspekce jednoduše postoupila bez odůvodnění Odboru stížností a kontroly Policejního prezidia, řešícího kázeňské přestupky policistů.

Vyšetřovatelé se nijak nesnažili konfrontovat navzájem výpovědi jednotlivých policistů či hledat v nich rozpory, což je jinak standardní způsob zjišťování objektivní skutečnosti při vyšetřování. Prostě jejich výpovědím uvěřila, a na základě nich vyšetřování zastavila. Když při ohledání na místě nalezli vyšetřovatelé na jedné z policejních stanic skvrny od krve, sdělil náměstek ředitele inspekce Zábrodský médiím, že „nelze určit, jak jsou staré“. Inu, dobrodružství kriminalistiky ještě neskončilo. U nalezeného zlomku zubu se inspekci nepodařilo prokázat, „zda je vůbec lidský“. Že by medvěd? Jedním slovem fraška, směšná, kdyby nešlo o tak závažnou věc.

Vzhledem k absenci jakékoli snahy po vyšetření závažných případů policejní brutality ze strany prakticky všech relevantních institucí jsme připraveni obrátit se s naší zprávou k nej- významnějším světovým lidskoprávním institucím – Výboru CPT, založenému podle Evropské úmluvy o zabránění mučení, Výboru lidských práv, založenému na základě Paktu o politických a občanských právech a Komisi OSN proti mučení.

Nejde už totiž ani zdaleka jen o Zajaczkowského zub. Jde i o to, abychom se za pár let, až naše demokracie nezpracuje nějakou převratnou politickou změnu, neocitli v rukou skrytých sadistů, kteří nás po čtyřech budou hnát do cel s jistotou, že se u nás na nějakou tu ránu za zdí prefektury nehledí.