A přece se točí…

26. července 2006 /
foto: Hrnčířství a kamnářství Volf, Facebook
Málokdy se podaří, aby se Sedmá generace na svých cestách potkala se sedmou generací. Vlastně se to zatím stalo jenom jednou, v Kolovči. S Martinem Volfem, sedmou generací hrnčířů jeho rodu, jsme si povídali o tradiční kolovečské keramice i unikátní expozici řemesel.

A točí se toho tady hodně. Řeč je o malé vesnici Koloveč ležící na úpatí Šumavy, zhruba patnáct kilometrů severovýchodně od Domažlic. Předně se tu přes dvě stě let nezastavil hrnčířský kruh. S různými přestávkami se stále točí i zdejší, legendami opředená specialita — mlýn na přemílání starých bab na mladá děvčata. A v posledních letech se zde začaly točit i zájezdy turistů. Vše souvisí s bílým stavením u cesty, kde žije rodina Volfova. Podařilo se jí totiž propojit starodávné řemeslo se sběratelskou vášní a ještě vše pod jednou střechou nabídnout zvídavým výletníkům. Prostě jako z příručky rozvoje venkova. Tedy až na ten mlýn. Možná odrážel poptávku poloviny 19. století, dnes však si jeho služeb žádá úplně jiný sektor. Pokusit se přemílat zkorumpované politiky na neuplatitelné a čestné se tak stává aktuální výzvou pro novou generaci kolovečských vynálezců.

Sedm generací hrnčířů

V průjezdu, který majitelé domu přeměnili na malou obchodní pasáž, je k vidění široký sortiment keramického zboží, jež rodina Volfova vyrábí. Jen část však patří mezi skutečně tradiční kolovečskou keramiku. Pozná se podle červenohnědého zabarvení a jednoduchého zdobení, jež si vystačí se zelenou, černou a bílou barvou. Přesně stejné hrníčky na trh nosil už Lambert Wolf, který si v Kolovči v roce 1785 založil hrnčířskou dílnu. Dal tak základ rodinné tradici, kterou po sedm generací nepřerušily ani války, ani nástup komunistické totality. Že právě Koloveč hostí pokračovatele starobylého hrnčířského řemesla, není až tak kupodivu. Po třicetileté válce se tato živnost totiž začala nebývale rozvíjet právě na Chodsku, konkrétně v Domažlicích, Hostouni a Kolovči. Snadná dostupnost hrnčířských jílů v okolí Kolovče umožnila existenci husté sítě řemeslníků. V druhé polovině 19. století se zde výrobou keramiky živilo kolem osmdesáti lidí v celkem třiačtyřiceti dílnách. Nástup manufakturní výroby koncem století však většinu z nich pohřbil. Zatímco v roce 1912 zde pracuje ještě osm dílen, za protektorátu jen tři a po válce zůstala už pouze jedna, rodu Volfů. „Naše rodina na výrobě keramiky nikdy existenčně nezávisela. Živila nás tak z poloviny. Vždycky jsme k tomu měli i hospodářství,“ vysvětluje Martin, sedmá hrnčířská generace rodu Volfů. „Ten, kdo byl závislý pouze na řemeslu, recesi nemohl ustát, a skončil.“

foto: Dagmar Smolíková

Poúnorové znárodňování a likvidace živnostníků dopadly i na rodinu Volfovu. Pokud se chtěli dál profesionálně věnovat výrobě keramiky, museli vstoupit do družstva Chodovia. To sice vzniklo už v roce 1920 „pro chodský svéráz a lidovou kulturu“, ale po komunistickém převratu si jej vládnoucí strana vzala jaksi pod svá křídla. „Pořád jsme dělali v domácím prostředí. Vybavení bylo naše, oni nám jen dovezli materiál a odvezli si výrobky. Chodovia měla víc takových domácích zaměstnanců, jako byli mí rodiče,“ popisuje Martin Volf. „Chodovia vždycky řekla, co mají vyrábět, a to museli dodržet. Ale nedělali jsme nic, co by nám bylo proti mysli. Šlo o tradiční zboží, dodržovala se původní technologie. Až tak bolestné to nebylo, dneska máme samozřejmě větší svobodu.“ U hrnčířského kruhu se střídá se svým otcem Rudolfem Volfem, dekorace je doménou jeho maminky.

Tradiční postupy pro tradiční keramiku

Specifikum keramiky, kterou rod Volfů vyrábí už přes 220 let, spočívá v tom, že používají víceméně původní technologické postupy. Nejde o sentiment ani o nepřekonatelnost starých metod. „Pokud chcete zachovat vzhled keramiky a ještě pracovat v domácím prostředí, nesmíte nové technologie použít,“ vysvětluje Martin Volf. Moderní doba si však změny vyžádala a nezbylo, než se jim podřídit, anebo zavřít krám. Například pec na dříví v roce 1985 vystřídala pec elektrická. „Kouření z komína leckomu vadilo,“ shrnuje Volf. „Vypalovaní v elektrické peci je mnohem pohodlnější, ale také podstatně dražší. Výrobky jsou však kvalitnější. Teploty v různých částech elektrické pece se totiž na rozdíl od pece na dříví od sebe liší jen minimálně.“ Volfovi museli rovněž upustit od domácí přípravy barev a glazury. Kvůli atestům o zdravotní nezávadnosti kupují potřebné propriety od renomovaných výrobců. Stejně tak jíly. Zatímco předešlé generace vystačily se zásobami v Kolovči, v současné době Volfovi nakupují převážně v Chlumčanských keramických závodech. „Dnes není snadné si jít někde něco nakopat. Na to potřebujete povolení k těžbě. Úřady přitom nerozlišují, zda vytěžíte metrák nebo milion tun. Nějaké zásoby jílů ještě máme na svém pozemku, ale už je moc nevyužíváme, protože je to finančně náročné.“ Podle Martina Volfa se však ke každému druhu jílu dá někde najít jeho ekvivalent. „To je pěšky nebo za vozem. Najdete si prostě ten, který má podobný vzhled a vlastnosti, a nakoupíte si jej od výrobců.“

Martin Volf, foto: Dagmar Smolíková.

Až na tyto výjimky se však technologický postup skutečně nezměnil. Volfovi nechávají jíly dva až tři roky odležet (tedy rozkládat) na dvoře, aby byla hlína tvárnější. Jíly smíchávají v patřičných poměrech ručně. Při zpracování hlíny používají pouze jeden stroj, 150 let starý šnekový lis. Ten hlínu stlačí do takzvaných předtažků, jakýchsi polotovarů pro samotné vytáčení na hrnčířských kruzích. Až do roku 1968 kruhy poháněla nožní síla, poté už elektrická. Hrnky, mísy či třeba vázy se pak minimálně deset dnů suší na několika deskách umístěných pod stropem dílny, ve které se proto celoročně topí v kachlových kamnech. Pak už přichází na řadu dekorace a první výpal, po kterém keramika získá charakteristickou červenohnědou barvu, následuje glazurování a druhý výpal.

Jak už jsme zmínili, sortiment, který Volfovi nabízejí, nezahrnuje jen tradiční keramiku. V roce 1990 obnovili výrobu takzvané modré keramiky. S ní chtěl do Bavor prorazit už na počátku 20. století František Volf, ale tehdy o ni zákazníci neměli příliš velký zájem. I tato část produkce má své specifikum. Modrá barva se totiž nanáší na vysušený výrobek, takže glazura je opět jen čistou sklovinou. „Dnes už takový postup nikdo nepoužívá, protože je samozřejmě jednodušší hrnek rovnou polít barevnou glazurou, čímž odpadne ruční natírání,“ vysvětluje neobvyklost Volf. Jako nejmladší spatřila před šesti lety světlo prodejního pultu takzvaná barevná keramika, jež vychází z lidových motivů a praktických potřeb — snese mikrovlnnou troubu i myčku na nádobí. Uvnitř je vylitá bílou glazurou, zvenku glazurami barevnými a dekoraci tvoří puntíky. Podle Martina Volfa si ji zákazníci velmi oblíbili.

Vydržet, co to půjde

Zatímco pradědeček Martina Volfa hojně vyvážel do sousedního Bavorska, díky čemuž jeho dílna patřila mezi největší v jihozápadních Čechách, po roce 1918 se potýkali s velkými odbytovými potížemi. Za komunistů se pak zboží prodávalo hlavně v Domažlicích a částečně v Plzni. „Je to móda. Třeba v 70. letech frčely chalupy a všichni chtěli hrnečky na poličky. Lidé ve čtyři ráno přespávali před prodejnou, aby si mohli koupit chodskou keramiku,“ dokresluje vlny zájmu Volf. V současné době svoji keramiku prodávají pouze u sebe doma. „Přemýšleli jsme o prodeji v Praze, ale k pravidelným dodávkám se nemůžeme zavázat. Navíc mám zkušenost, že se tam lidová tvorba moc neprodává. Turisté si raději koupí hrníček, na kterém je pěkně vymalovaná Praha,“ shrnuje Volf. A přestože si ke keramické dílně pořídili ještě muzeum, které loni navštívilo kolem šesti tisíc turistů, o velkých výdělcích nemůže být řeč. „Je to práce pro čtyři, ale peníze pro jednoho. Lidová tvorba nikdy nebyla lukrativní, to by bylo i proti smyslu té práce. Ale pokud to půjde, budu se snažit dílnu udržet.“

Martin Volf, foto: Dagmar Smolíková.

Podle Volfa nelze některé věci zvrátit, byť by si mnozí nakrásně přáli, aby venkovské regiony žily také z turistiky. „I když se budeme stavět na hlavu, nejvíc turistů pojme Praha, Krumlov, Kutná Hora. Ostatní maximálně posbírají drobky. Když do Česka přijede turista na tři dny, těžko čekat, že zavítá do Kolovče. Kdybych jel do Paříže, také bych chtěl vidět Eiffelovku,“ míní Martin Volf. „Navíc jsme dost z ruky. A pokud někdo nemá auto, jen velmi stěží se k nám dostane. Vždycky musíme obdivovat lidi, kteří k nám jedou o víkendu, kdy sem nejezdí vůbec žádné autobusy. Musejí tak absolvovat šest kilometrů pěšky od nejbližší vlakové zastávky a šest zase zpět. Nemluvě o tom, že musejí vstávat někdy ve čtyři ráno, aby vůbec nějaký ten vlak chytli.“

—–

Muzeum zrozené z vášně

„Je to hobby, dá se říct vášeň,“ vysvětluje impuls ke vzniku unikátního projektu Martin Volf. „V 70. letech začal otec sbírat staré hodiny, v 80. letech jsme už společně sbírali i jiné věci. Pak jsme to neměli kam dávat, a když už toho bylo moc, pořídili jsme si muzeum.“ Výstavní plocha vyrostla na dvoře i pod střechou domu. Volfovi přeměnili na expozice pár hospodářských budov, většinu však museli postavit od základu. Na 800 metrech čtverečních na návštěvníka čeká kolem čtyř a půl tisíce exponátů týkajících se venkovských tradičních řemesel a živností. Najdou zde dílnu kovářskou, truhlářskou, krejčovskou, kloboučnickou, tkalcovskou, ale třeba také holičství, kadeřnictví, řeznictví, pekařství, cukrářství, ordinaci zubaře či kompletně vybavenou hospodu. Nechybí žací a postřikovací stroje, parkový kočár nebo motocykly, Kaplanova turbína ani hasičská stříkačka. Vše spadá zhruba do období od poloviny 19. do poloviny 20. století. Volfovi nezapomněli ani na domácnost, v podkroví domu je k vidění první rychlovarná konvice z roku 1929 nebo třeba dětská tříkolka z roku 1890. „Většinu věcí jsme dostali zadarmo, něco jsme také museli koupit,“ vysvětluje Volf původ exponátů, z nichž si mnohé sami restaurovali. „Návštěvníkům se muzeum líbí, reagují až nadšeně. Pro mladé je to novinka a ti starší si chtějí zavzpomínat, vrátit se do dětství. Kde už to takhle vidí pohromadě?“

K největším zajímavostem muzea však patří už zmiňovaný dřevěný mlýn na přemílání starých bab na mladá děvčata, který je bezesporu specialitou celého Kolovče už od počátku svého vzniku, který se datuje rokem 1863. Jeho věhlas neminul ani Matku měst a Jan Neruda se o něm zmínil v Humoristických listech. „Byla to hospodská sázka, většinu takových věcí má na svědomí alkohol,“ směje se Volf, „člověka střízlivého by to jinak nenapadlo.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.