Aktivní naděje

Kniha Aktivní naděje reflektuje současné globální výzvy v rámci ekofilosofického konceptu, pojmenovává jednotlivé kroky na cestě k sebeposílení i praktická cvičení k objevení vlastního tvořivého vkladu pro svět, v jakém si přejeme žít. Shrnuje zkušenosti z programu, jenž autoři knihy vedou desítky let pod názvem Metoda, která obnovuje spojení (Work That Reconnects). Provází čtenáře čtyřmi stadii transformačního procesu opírajícího se o mýtickou cestu hrdiny, moderní psychologii, spiritualitu, hlubinnou ekologii a integrální vědu.

Aktivní naděje předpokládá spojitost mezi současnou společenskou, ekonomickou a ekologickou krizí a nárůstem pocitů bezvýchodnosti, deprese a osamělosti. Co se děje se světem, úzce souvisí s kvalitou našeho života a pocitem vnitřního naplnění. Vděčnost a soucit mohou být lékem pro západní společnost, která většinově vyznává konzum a soutěživost bez ohledu na důsledky. (První stadium transformačního procesu: Vycházet z vděčnosti.)

Smutek, který cítíme při pohledu na to, co se děje ve světě a s ním, je přirozený a potřebuje být uznán. (Druhé stadium transformačního procesu: Uctění bolesti, kterou cítíme pro svět.) Když se naladíme na soucit se sítí života, můžeme se začít vnímat jako součást bohatšího společenství nad rámec běžného pojetí individuality a úzkého kruhu bližních. Vlastní identitu lze rozšířit i napříč časem o odkaz předků a o spojení s těmi, kdo přijdou po nás. Aktivní naděje předpokládá, že své pocity bezmoci můžeme nahradit novým konceptem moci, který se opírá o integritu vlastních hodnot a činů. Odpovíme-li si na otázku: „Co chci přinést?“ spíše než na většinové „Co z toho můžu mít?“, naše konání zohlední více než jen privátní sféru a přinese nám pocit hlubokého naplnění. Vykročení ze zaběhnutého vnímání nás může otevřít inspiracím rezonujícím s evolučním impulsem. (Třetí stadium transformačního procesu: Nalezení nového pohledu.)

Spirála jako osnova metody WTR, autorka: Dori Midnight.

Poslední krok transformačního procesu (Jít dál a vytrvat) nabízí cvičení, která nám mají pomoci spojit se s osobní vizí pro svět, jaký bychom rádi předali našim dětem, a nalézt svou roli v procesu změny, jež k němu může přispět. Posiluje naše odhodlání příměrem k hrdinským příběhům, v nichž protagonista vždy čelí úkolu, který se zprvu zdá být nad jeho síly, ale postupně získává spojence a opatřuje si nástroje i vytrvalost, jež jej dovede k vítězství. Macyová sdílí své celoživotní ukotvení v buddhismu a poskytuje tak filosofickou oporu v tom, v čem mysl běžně vnímá úskalí: v přijetí života s jeho proměnlivostí, nečekanými změnami, nedokonalostí a nejistotou. Pomáhá nám jasně definovat cíle, nejbližší kroky, na které tady a teď máme zdroje a dosah. Uvědomíme si překážky, s nimiž se můžeme setkat, i v čem a v kom máme podporu. Jaká osobní praxe nás může posílit a pomoci nám udržovat zdraví a energii, kdy je čas na sebereflexi, abychom nevyhořeli. Vybízí nás, abychom pro sebe nově definovali, čím je pro nás osobně úspěch a naplněný život. Vedle množství poznámek a odkazů v závěru knihy autoři přikládají také tipy na deset nejdůležitějších knih k rozšíření témat, na weby i studijní skupiny a aktivity, ke kterým se lze přidat.

Následující ukázky pocházejí ze čtvrté a třetí kapitoly jejich knihy.

Cítit bolest pro svět je přirozené, zdravé a značně rozšířené

Před mnoha lety řekla terapeutka Joanně, že její znepokojení, pokud jde o buldozery, které srovnávají lesy se zemí, vychází ze strachu z vlastního libida. Tendence zjednodušovat zármutek, jaký cítíme v souvislosti se situací naší planety, na psychologický problém nebo neurózu je běžná. Naše muka a zděšení při pohledu na to, co světu děláme, jsou chápána jako symptomy, které je třeba léčit, nebo jako známky podprahových osobních problémů. Ani svépomocné skupiny vůči tomu nejsou imunní. Když léčící se alkoholik sdílel v podpůrné skupině své obavy o svět, napadli ho otázkou: „Před čím ze svého života se pokoušíš utéct, že přicházíš s takovými starostmi?“

Joanna, která v rámci doktorandského studia zkoumala paralely mezi buddhistickou filosofií a systémovou vědou, chápe, že význam, který dáváme našim emocionálním reakcím, je velice důležitý. Vnímání radikální propojenosti vlastní jak buddhismu, tak systémové teorii, podporuje nové pojetí zármutku, který v nás vzbuzuje současný stav světa. Pomáhá nám uvědomit si, že tento žal je zdravou a pro naše přežití nutnou reakcí. Ústředním principem Work That Reconnects (Metody, která obnovuje spojení) je to, že fráze bolest pro svět, která obsahuje škálu pocitů, jako jsou rozhořčení, zděšení, žal, vina, hrůza a zoufalství, je přirozenou reakcí na traumatizovaný svět.

V buddhismu stejně jako v dalších velkých světových náboženstvích se otevřená bdělost, jež připustí, aby naše srdce zasáhlo utrpení druhých, pokládá za sílu. Skutečně v každé spirituální tradici je soucit, tedy doslova schopnost „cítit s něčím/někým“, ceněn jako vznešená kvalita. Dokazuje naši propojenost se světem.

foto: archiv F

Pojem systémové vědy smyčka negativní zpětné vazby nám ukazuje, že naše schopnost trpět se světem je pro přežití zásadní. V životě se orientujeme díky tomu, že věnujeme pozornost informacím neboli zpětné vazbě, která nám dává najevo, kdy už jsme ztratili směr, a na jejímž základě směr upravíme. Tento dynamický proces se odehrává v nepřetržité smyčce: odchýlíme se od svého směřování; všimneme si toho; zareagujeme tak, abychom znovu nabrali směr; odchýlíme se; všimneme si toho; nabereme směr. Tento proces nazýváme smyčka negativní zpětné vazby, neboť jeho účelem je snížit odchylku od původního směřování.

Živé systémy se díky takovým smyčkám udržují v rovnováze. Například když je nám chladno, nejspíše zareagujeme tak, že si oblékneme bundu. Jestliže je nám po chvíli horko, bundu sundáme. Pokud je v místnosti plné lidí horko, někdo pravděpodobně otevře okno. V takovém případě systém skupiny jedná prostřednictvím svých členů, aby teplota v místnosti byla stále příjemná.

Jak bychom si všimli, že jako civilizace plujeme špatným směrem? Začali bychom se cítit nepříjemně. Jakmile bychom mířili do nebezpečných vod, pravděpodobně bychom začali být vystrašení. Jestliže by se dělo něco nepřijatelného, mohli bychom se vyděsit. Pokud by umíraly části světa, které milujeme, očekávali bychom, že budeme smutní. Tyto pocity jsou přirozenou a zdravou reakcí. Pomáhají nám zahlédnout, co se děje, a vybudí nás k jednání.

(…)

Vděčnost přispívá k pocitu pohody

Nedávný výzkum ukázal, že lidé, kteří prožívají více vděčnosti, bývají šťastnější a spokojenější se životem. Jsou vděční, protože jsou šťastní, nebo to, že jsou šťastnější, způsobuje vděčnost?

Když se každý večer před ulehnutím zeptáte sami sebe: „Stalo se dnes něco, za co jsem vděčný, nebo co mě potěšilo?“, nasměruje to vaši pozornost. Začnete pátrat v paměti po okamžicích, při nichž jste se usmáli nebo rozjasnili pocitem ocenění. Mohou to být drobnosti jako rozhovor s přítelem; okamžik, kdy jste sledovali ptáka v letu nebo uspokojení z dokončení úkolu. Jsme-li stále něčím zaměstnáni, chvíle jako tyto nám mohou jednoduše uniknout. Jakmile si je zaznamenáváme do deníku vděčnosti, sbíráme studnici vzpomínek, ze které se můžeme chodit napít.

Navykneme-li si na vedení takového deníku, trénujeme mysl, aby si snáze a rychleji všímala pěkných stránek života. Prožívání vděčnosti je schopnost, kterou si můžeme osvojit a rozvíjet cvičením. Nezávisí na tom, zda nám to klape nebo zda nám druzí vycházejí vstříc. Jde o to, že se zdokonalíme ve všímání si toho, co už máme.

Vděčnost jako protijed konzumu

Zatímco vděčnost zvyšuje štěstí a životní spokojenost, materialismus, který přikládá vyšší hodnotu materiálnímu vlastnictví než významným vztahům, způsobuje opak. Psychologové Emily Polaková a Michael McCullough v závěru vyhodnocení svého výzkumu Je vděčnost alternativou k materialismu? z roku 2006 uvádějí: „Honba za bohatstvím a majetkem coby konečným cílem se pojí s nižší úrovní pohody, životního uspokojení a štěstí, s výraznějšími symptomy deprese a úzkosti i s větším množstvím fyzických potíží, jako jsou bolesti hlavy a různé duševní poruchy.“

Vděčnost vychází z potěšení a pocitu uspokojení z toho, co už zažíváte. Reklamní průmysl usiluje o to, aby tento pocit rozvrátil tím, že vás přesvědčuje, že vám něco chybí.

foto: archiv F

Každý rok se utratí více než čtyři sta miliard dolarů na reklamu, která razí heslo: „kup si to a tvůj život se zlepší“. I když lidé v materiálně bohatých zemích nakupují mnohem víc věcí, než tomu bylo ještě před padesáti lety, výzkumy ukazují, že jsou méně šťastní. Deprese dosáhla epidemických rozměrů, jeden ze dvou obyvatel západního světa pravděpodobně utrpí během života významnou epizodu tohoto druhu. Konzumní způsob života neničí jen náš svět, způsobuje navíc, že se cítíme mizerně. Může vděčnost sehrát roli v našem uzdravování?

Výzkumník Tim Kasser rozpoznává dvě hlavní pohonné síly materialismu: pocit nejistoty a vystavení se společenským modelům vyznávajícím materialistické hodnoty. Vděčnost, jež navyšuje pocit důvěry, nám pomáhá postavit se nejistotě na odpor. S její podporou pravděpodobněji oplatíme službu, pomůžeme ostatním a také jednáme způsoby, jež posilují podpůrné sítě okolo nás. Jak poznamenali Polaková a McCullough: „Vděčnost nás probouzí k uvědomění, že existují lidé, kteří myslí na naše dobro, a to nás motivuje, abychom výměnou posílili své vlastní zásoby kapitálu orientovaného na společnost.“

Vděčnost a materialismus nám nabízejí odlišné verze toho, co potřebujeme, abychom se cítili v bezpečí. V případě materialismu se bezpečí zakládá na tom, zda máme ty pravé věci: které to jsou, poznáme tak, že sledujeme své sousedy a současnou módu. Nejistota narůstá s pocitem, že jsme pozadu, a s ní také roste tlak vlastnit to, co druzí, takže dále roztáčíme kola konzumu.

Vděčnost nás z tohoto krysího závodu vytahuje. Obrací naši pozornost od toho, co nám chybí, k tomu, co už máme. Kdybychom mohli navrhnout naší kultuře terapii, jež by ji ochránila před depresí, a zároveň pomohla snížit konzum, určitě by zahrnovala pěstování schopnosti zažívat vděčnost. Cvičit se ve schopnosti být vděční je součástí Velkého obratu. 

Vyzkoušejte: Nedokončené věty o vděčnosti

Přečtěte si následující začátky vět a sledujte, jaká slova se sama nabízejí k doplnění. Můžete si je myslet nebo zapsat, případně sdílet s partnerem a vystřídat se v mluvení a naslouchání. Vyplatí se věnovat každé větě pár minut i víc. Kdykoli nevíte, co říct, vraťte se na začátek věty a sledujte, co se spontánně vynoří – může to být pokaždé něco jiného.

To, co mám rád na životě na Zemi, je …

Když jsem byl malý, zdálo se mi magické toto místo …

Mezi mé nejoblíbenější činnosti patří …

Ten, kdo mi pomohl věřit v sebe sama, byl …

Na sobě oceňuji …

Inspirace k cvičení vděčnosti čerpá Joanna Macyová z tradice severoamerických indiánů Irokézů. Z knihy Active Hope. How to Face the Mess We’re in without Going Crazy. New World Library, Novato, California, 2012 přeložila Kateřina Fojtíková (www.vesvemzivlu.cz).

Metoda, která obnovuje spojení

Metoda Work That Reconnects (WTR, Metoda, která obnovuje spojení) představuje inspiraci a obohacení pro environmentální vzdělávání a lidi pracující v neziskových organizacích usilujících o lepší svět. Dokáže podpořit kupříkladu ekologické aktivisty, kteří čelí smutku a frustraci z náročné práce, nebo posloužit jako prevence proti vyhoření.

Dílo Joanny Macyové obsahuje praktické návody, cvičení a rituály pro jednotlivce i skupiny. Zároveň nabízí filosofický, spirituální a analytický rámec, který může rozšířit oblast osobního rozvoje o nezbytnou interakci se světem, ve kterém žijeme. Naopak ty, kdo mají blíže k přírodě, může vést k prohloubení kontaktu se sebou. Ve světě metodu využívají například v rámci iniciativy Transition Cities, v permakulturních komunitách, v teambuildingu nebo v koučingu.

V Česku a na Slovensku se této metodě věnuje vyškolená facilitátorka Miloslava Hazuchová Strungová. Vede zážitkové sebepoznávací workshopy pro veřejnost, kde metodu WTR propojuje také s prací s tělem a pohybem. Vystudovala environmentální výchovu na PF UMB v Banské Bystrici, zakládala Centrum environmentální a etické výchovy Živica, absolvovala výcvik v tanečně-pohybové terapii a v oblasti environmentálního vzdělávaní má několikaletou praxi. Kontakt: www.tanecvnas.cz , e-mail: miloslava.gloria@gmail.com.

O AUTORECH

Joanna Macyová je ekofilosofka vycházející z letité buddhistické praxe, vzdělání v systémové teorii a hlubinné ekologii. Své vědecké vzdělání a spirituální praxi spojuje s aktivismem. Na základě své více než padesátileté činnosti reflektuje, jak západní člověk osciluje mezi uzavíráním se v individualistickém a konzumním přístupu k životu a prožíváním autentického vztahu s přírodou a lidským společenstvím. Ve svých osmaosmdesáti letech představuje stále respektovaný hlas hnutí za mír, spravedlnost a životní prostředí. Čeští čtenáři se s její prací mohli letmo seznámit v drobné sbírce poezie a meditací autorů spojených s hlubinnou ekologií Myslet jako hora (Abies Publishers, 1992).

Nakladatelství Maitrea chystá vydání její poslední knihy – revizi metodické příručky pro vedení skupinové práce s užitím Metody, která obnovuje spojení Návrat k životu aneb Jak obnovit spojení mezi našimi životy a s naším světem.

Chris Johnstone je lékař a kouč specializující se na psychologii výdrže, štěstí a pozitivní změny. Téměř dvacet let pracoval jako odborník na problematiku závislostí v zařízeních britského zdravotnictví a vyučoval na Lékařské fakultě Univerzity v Bristolu. Školí zdravotnické profesionály v oblasti behaviorální medicíny a vede kurzy, ve kterých zkoumá psychologický rozměr planetární krize.

Více informací: workthatreconnects.org / chrisjohnstone.info / activehope.info.

V listopadu 2020 vydalo nakladatelství Alferia knížku Aktivní naděje v překladu Hany Bernardové.